VÝROČÍ DNE: Před 70 lety, 29. října 1956, začala izraelským útokem na Sinajský poloostrov Druhá arabsko-izraelská válka

Před 70 lety, 29. října 1956, začala izraelským útokem na Sinajský poloostrov Druhá arabsko-izraelská válka, známá též jako Sinajská válka nebo Suezská krize, v níž armády Izraele, Velké Británie a Francie napadly Egypt.

Dodávky sovětské výzbroje do Egypta v 50. letech přiměly USA a Velkou Británii zrušit příslib finanční pomoci na rozvoj egyptského hospodářství a stavbu Asuánské přehrady. Cílem bylo přimět egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira, aby ukončil obchodní styky s Východním blokem. Násir reagoval znárodněním Společnosti Suezského průplavu (The Suez Canal Company), jejíž akcie vlastnili převážně britští a francouzští investoři. Tento krok zdůvodnil potřebou financí z plavebních poplatků, které měly být využity na stavbu přehrady na Nilu.

Suezským průplavem směřovaly do západní Evropy dvě třetiny dovážené ropy, a západoevropské státy se proto cítily ohroženy. Francie a Británie navíc sledovaly své zájmy v afrických koloniích, pro jejichž správu byl průplav strategicky důležitý. Izrael se k oběma zemím připojil, protože ho sousední arabské státy odmítaly uznat. Dohody o příměří z roku 1949 totiž mír nepřinesly. Vedle ekonomických obstrukcí se nepřátelství projevovalo i podporou nájezdů palestinských fidájínů na izraelské území. Izrael navíc usiloval o znovuotevření Tiránské úžiny pro svou plavbu.

Podle protokolů z tajných jednáních v Sèvres u Paříže (22.–24. října 1956), jejichž existenci Londýn dlouho popíral, měl Izrael vpadnout na Sinaj a postoupit k průplavu (Operace Kadeš). Francie a Británie měly poté vystoupit jako „neutrální síly“, postavit se mezi obě armády, obsadit pásmo průplavu a svrhnout Násirův režim (Operace Mušketýr).

Izraelské akce začaly 29. října výsadkem parašutistů u vstupu do průsmyku Mitla a Izraelci během zhruba sta hodin obsadili strategické body na Sinaji. Násir nařídil egyptským jednotkám ústup z poloostrova. Francie a Británie 30. října předložily ultimátum, v němž požadovaly, aby obě strany stáhly vojska do vzdálenosti 16 km od kanálu. Egypt je odmítl, a spojenci tak získali záminku k zásahu. Od 31. října bombardovali egyptská letiště. Jejich námořní síly vypluly z Malty a Kypru a 5. a 6. listopadu s pomocí výsadkářů obsadily Port Said a Port Fuád. Egypt mezitím v průplavu potopil desítky lodí, takže byl uzavřen až do jara 1957, kdy ho pod dohledem OSN vyčistili.

Vojenské úspěchy spojenců zmařil mezinárodní tlak, především americký. Washington se obával, že odpor v islámském světě přiměje arabské státy k většímu příklonu k SSSR. Američané se navíc nemohli hlásit k odsouzení sovětské intervence v Maďarsku (od 23. října 1956) a zároveň tolerovat útok svých spojenců na Egypt. Sovětský svaz navíc 5. listopadu pohrozil zásahem proti Izraeli, Británii a Francii a v islámských zemích docházelo k útokům na západní, zejména britský majetek.

Na Británii byl vyvíjen rovněž ekonomický tlak. Saúdská Arábie vyhlásila embargo na vývoz ropy do Británie a Francie a USA odmítly jejich ztráty kompenzovat. Američané navíc zablokovali britskou žádost o půjčku od Mezinárodního měnového fondu a pohrozili výprodejem svých rezerv v librách, což by vedlo k devalvaci měny. Britská vláda nakonec ustoupila a po půlnoci z 6. na 7. listopadu byly boje zastaveny.

Valné shromáždění OSN již 1.–2. listopadu požadovalo příměří a z návrhu kanadského ministra zahraničí Lestera Pearsona vznikly první mírové jednotky UNEF (Pearson za to roku 1957 získal Nobelovu cenu míru). Anglo-francouzské síly se z Egypta stáhly v prosinci. Izrael výměnou za vyklizení Šarm aš-Šejchu a pásma Gazy obdržel garance volného průjezdu Tiránskou úžinou a ukončení nájezdů fidájínů, jejichž dodržování měly zajišťovat právě jednotky UNEF. Do března 1957 izraelská armáda obsazená území opustila.

Suezská krize posílila Násirovo postavení. Egypt byl vnímán jako vítěz, protože útočící jednotky se musely stáhnout, nejprve Británie a Francie, později i Izrael. Násir předkládal výsledek jako vojenské vítězství, ačkoli útočníci ustoupili až pod tlakem USA. Egyptská armáda si svoji faktickou porážku na Sinaji nepřipouštěla, což o jedenáct let později vedlo v Šestidenní válce s Izraelem k velké deziluzi.

Vojenské ztráty obou stran byly ve srovnání s jinými konflikty relativně malé: Izrael přišel asi o 170 vojáků, Británie o 16 a Francie o 10. Odhady egyptských ztrát se výrazně liší a pohybují se v řádu tisíců. Pro Británii a Francii však neúspěch znamenal politické ponížení a výrazný ústup z pozic na Blízkém východě. Britský premiér Anthony Eden rezignoval v lednu 1957 a nahradil ho Harold Macmillan. Francie se začala více orientovat na evropskou integraci (Římské smlouvy 1957). Na Blízkém východě převzaly rozhodující roli USA a SSSR.

Winston Churchill, který už tehdy nebyl premiérem, měl podle dobových svědectví na otázku, zda by se na Edenově místě odvážil zaútočit na Egypt, odpovědět: „Nikdy bych se neodvážil, a pokud bych se odvážil, nikdy bych se neodvážil ustoupit…“

Zdroj: Robert Jackson, Suez: zapomenutá invaze (Praha 1997), https://1url.cz/t1Tkr a https://1url.cz/Y1Tk1

FB – Karel OKTÁBEC