Domů HISTORIE VÝROČÍ DNE: Před 83 lety, 5. července 1943, zahájila německá armáda na...

VÝROČÍ DNE: Před 83 lety, 5. července 1943, zahájila německá armáda na východní frontě rozsáhlou útočnou operaci s krycím názvem Citadela

HISTORIE

Čvc 5, 2026

Bitva v Kurském oblouku (bitva u Kurska, operace Zitadelle, operace Citadela) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války. Německá vojska ji zahájila 5. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a způsobit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.

Útok vedly dvě německé skupiny armád ze severu a z jihu, které se měly setkat východně od Kurska: ze severu skupina armád Střed pod velením polního maršála Günthera von Klugeho, jejíž hlavní úderná síla, 9. armáda, byla svěřena generálplukovníku Waltheru Modelovi. Z jihu postupovala skupina armád Jih vedená polním maršálem Erichem von Mansteinem. Hitler si od bitvy sliboval hodně – nejen od vlastního obklíčení sovětských vojsk, ale i od obranných bojů, které měly nutně vypuknout, jakmile se Rudá armáda pokusí obklíčené jednotky vyprostit. Proto se k operaci soustředila drtivá většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy.

Sovětská strana měla o německých plánech mimořádně přesné informace – včetně průběžných posunů termínu útoku, takže moment překvapení byl prakticky vyloučen. Na obranné strategii se podíleli hlavně generálové Georgij Žukov a Alexandr Vasilevskij: vsadili na hlubokou, důkladně vybudovanou obranu, po níž měl následovat drtivý protiúder. V kritických úsecích tak vznikla dvě kompletní pásma těžkého polního opevnění uzpůsobeného k protitankovému boji, třetí se dokončovalo a čtvrté teprve budovalo; v hloubce přibylo ještě další obranné pásmo. Sověti navíc rozsáhle využívali „maskirovku“ – falešné baterie, makety tanků, klamné přesuny i pečlivě řízené radiové ticho, takže Němci často útočili na pozice, které ve skutečnosti neexistovaly.

Předehrou operace Citadela se staly dílčí útoky německé 4. tankové armády odpoledne 4. července, jejichž cílem byla likvidace sovětských zajišťovacích linií a obsazení výškových terénních bodů. Byly úspěšné, i když téměř čtvrtinu pluku vybaveného novými tanky Panther vyřadily technické poruchy. Samotná operace Citadela začala 5. července brzy ráno. Podle sovětských pramenů dělostřelectvo Rudé armády těsně předtím na základě informací od přeběhlíků provedlo mohutný protipřípravný úder, který německým úderným jednotkám způsobil těžké ztráty.

První dny přinesly Němcům dílčí úspěchy, tempo postupu ale rychle vázlo a ztráty rostly nepřiměřeně rychle. Ve vzduchu měla zpočátku převahu Luftwaffe, schopná zároveň krýt vlastní jednotky i útočit na nepřítele. Jak ale Sověti do boje nasazovali tisíce nových letadel a Němcům docházelo palivo, přestala Luftwaffe obě role zvládat současně – a Wehrmacht tak přišel o poslední výraznou výhodu.

Už 6. července bylo skupině armád Střed jasné, že svůj úkol nesplní. Skupina armád Jih sice ještě postupovala, ale se zvětšujícím se zpožděním a proti stále silnějším sovětským zálohám. Chyběla především pěchota, jež by kryla boky a týl postupujících tankových klínů – Manstein i Model proto žádali Hitlera o uvolnění pěších záloh, které si dosud ponechával pod vlastní kontrolou. Hitler odmítl a podle většiny historiků tím operaci definitivně odsoudil k neúspěchu.

Mezi 7. a 10. červencem obě německá uskupení stále ještě postupovala, do sovětského operačního obranného pásma se ale probila jen jižní skupina; severní pronikla přes opakované útoky jen o 5–10 kilometrů. Neúnosné ztráty a sovětské protiútoky pak 10. července německý postup zcela zastavily. Německé vrchní velení (OKW) si přitom už od začátku uvědomovalo, že ofenzíva neprobíhá podle plánu, a 7. července vydalo zprávu tvrdící pravý opak skutečného průběhu bojů – že útok údajně zahájila sovětská, nikoli německá strana.

Vrcholem bojů na jižním úseku se stala bitva u Prochorovky 12. července, dlouho označovaná za největší tankový střet v dějinách. Moderní výzkum však ukazuje, že její rozsah byl menší, než se tradovalo, a že takticky ji Sověti spíše prohráli: jejich útok narazil na dobře připravené německé pozice, ztráty byly vysoké a cíle nebylo dosaženo. Prochorovka vyčerpala především německé útočné síly – jejich postup se po ní definitivně zastavil – zatímco Rudá armáda si uchovala dostatek operační síly k následným ofenzívám Kutuzov a Rumjancev.

Ztráty obou stran byly mimořádně vysoké. Rudá armáda přišla v průběhu operace Citadela a následných protiútoků Kutuzov a Rumjancev zhruba o 250–300 tisíc mužů (padlých, raněných a nezvěstných) a několik tisíc tanků, z nichž část byla pouze poškozena a později opravena. Německé síly ztratily přibližně 50–60 tisíc mužů a kolem 1500 tanků a útočných děl, přičemž značná část byla vyřazena už v prvních dnech boje.

Poměr ztrát byl tedy výrazně ve prospěch Německa, ale strategický dopad přesně opačný: Wehrmacht už nedokázal své ztráty nahradit, zatímco Sověti měli dostatek rezerv, průmyslové kapacity i operačního prostoru, aby po Kursku přešli do trvalé ofenzívy. Německo zároveň definitivně přišlo o strategickou iniciativu na celé východní frontě. Rudá armáda naopak po zastavení Citadely zahájila vlastní operace Kutuzov a Rumjancev, které zlomily německou obranu v oblastech Orel a Charkov. Bitva u Kurska tak byla její poslední velkou obrannou operací války – od té chvíle už jen útočila, a to až do Berlína a Prahy…

Zdroj: https://1url.cz/HedWP

FB – Karel OKTÁBEC