Domů HISTORIE VÝROČÍ DNE: Před 606 lety, 14. července 1420, došlo na Vítkově hoře...

VÝROČÍ DNE: Před 606 lety, 14. července 1420, došlo na Vítkově hoře v předpolí pražských hradeb k šarvátce, která více méně ukončila první křížovou výpravu proti českým husitům

HISTORIE

Čvc 14, 2026

Plánek bitvy na Vítkově: Jan Durdík, Husitské vojenství (Praha 1954)

Křižácká armáda, která se koncem června a začátkem července 1420 shromáždila před Prahou, měla podle soudobých kronikářů 100–200 tisíc mužů.

Vzhledem k jejich oblíbenému přehánění a k tomu, že o 200 let později (za třicetileté války) spotřebovala armáda o „pouhých“ 20 tisících mužích denně 15 tun chleba, 6000 litrů piva, 70 až 100 kusů dobytka a 30 tun píce pro koně, přičemž systém zásobování vojsk byl v té době značně sofistikovanější než v 15. století, bylo Zikmundových křižáků pravděpodobně podstatně méně, snad okolo 30–40 000 mužů. Na tehdejší poměry jich ovšem v každém případě bylo víc než dost na to, aby při správném velení dobyli kterékoli středověké město.

Otázkou je, zda správné velení měli. Bylo jich dost na to, aby udeřili na Prahu ze všech stran. Bylo jich dokonce více než dost na to, aby od Vyšehradu zaútočili přes Botič na Nové Město, chráněné z této strany pouze příkopem, nikoli hradbami. Nikdo jim to ale nenařídil. Měli obsazené výšiny na levém břehu Vltavy a dostatek děl a obléhacích strojů k tomu, aby odtud Prahu alespoň ostřelovali. To jim vrchní velitel Zikmund dokonce zakázal. Takže jediné, co příslušníci této na tehdejší poměry ohromné armády směli dělat, bylo – kromě odrážení občasných výpadů obležených Pražanů – hlavně plenění vsí v pražském okolí a upalování polapených kališnických kněží. Případně mužů, žen a dětí, které ten či onen cizozemský nositel znamení kříže považoval za kacíře jenom proto, že mluvili česky. I v této bohulibé činnosti je ale omezovali čeští páni (ať již kališničtí nebo katoličtí), nacházející se v Zikmundově vojsku, takže křižácké tažení zaměřené původně proti českým kacířům, se pro většinu zahraničních účastníků postupně stalo tažením proti Čechům obecně…

Na tom, co k tomuto zvláštnímu postoji Zikmunda vedlo, se historici dodnes neshodli. Názor pamětníků z jeho okolí (mimo jiné i králova osobního životopisce a kronikáře Eberharda Windeckeho) je naopak vzácně jednotný – český král Zikmund se nechal přesvědčit českými pány, aby Prahu, která byla navíc jeho rodným městem, nevydal do neurvalých rukou převážně německých cizáků. Windecke v této souvislosti zmiňuje zejména pány Aleše ze Šternberka, Václava z Dubé (Husova ochránce a průvodce v Kostnici) a Mikeše Divokého z Jemniště (Žižkova protivníka u Sudoměře), kteří údajně slibovali králi, že když rozpustí své křižáky, bude nejen Praha, ale i celé Čechy do měsíce jeho.

Ať tak či onak, ze strany oblehatelů byla uskutečněna jediná opravdová vojenská akce – útok na provizorně opevněný výběžek Vítkovy hory, ovládající východní přístupy k pražským hradbám a hájený asi šedesátičlennou posádkou táborských bojovníků. Proti tomuto předsunutému opevnění, skládajícímu se ze dvou srubů a zděné viniční věže, zaútočilo 14. července 1420 údajně až 8000 (nebo spíše 800?) míšeňských lehkých jezdců, vedených hejtmanem Heinrichem z Isenburgu. Zatímco jejich přední řady dobyly viničnou věž a zdolávaly (samozřejmě po sesednutí s koní) příkopy a stěny srubů, vpadl jim do boku nevelký oddíl táborských cepníků, vedený samotným hejtmanem Žižkou. Hejtman Isenburg padl a útok jeho saských křižáků, stěsnaných na úzkém prostoru výběžku, se rázem proměnil v hromadný útěk.

V případě úspěchu mohli královští z Vítkova kontrolovat poslední dvě zásobovací cesty do Prahy, vedoucí ke Špitálské a Horské bráně. Město by tím bylo uzavřeno i z východní strany a bez přísunu potravin by se dříve či později muselo vzdát. Pražské velení proto očekávalo, že se útok bude opakovat. Místo toho však Zikmund udělal přesně to, co při nedávném slyšení v Kutné Hoře rezolutně odmítl – začal s Pražany vyjednávat. Takže se na spáleništi pražské Malé Strany krátce po boji na Vítkově sešli učení zástupci obou nepřátelských stran, aby diskutovali o známých čtyřech článcích (artikulích) husitské víry, tedy:

1. Svobodné hlásání slova božího křesťanskými kněžími
2. Podávání svátosti oltářní všem věřícím „pod obojí způsobou“
3. Odnětí majetku církvi, zbavení kněžstva „světského panování“ a jeho navrácení původnímu apoštolskému životu v chudobě
4. Požadavek, aby „všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu božímu odporní byli od těch, kdo úřad k tomu mají, trestáni“.

Katoličtí vyjednavači více méně s těmito články souhlasili, pouze k druhému z nich měli výhradu, že přijímání z kalicha („pod obojí způsobou“) je sice v zásadě přípustné, nicméně není nutné ke křesťanovu spasení. Na tomto zdánlivě nepodstatném detailu celé jednání ztroskotalo. Vyjednavači kališničtí sice chtěli tuto otázku důkladněji prodiskutovat, bylo jim však sděleno, že přijímání z kalicha zakázal církevní koncil, a jedině církevní koncil by jej proto mohl opět povolit…

Samotný fakt, že k jednání vůbec došlo, jen utvrdil zahraniční účastníky křížové výpravy v přesvědčení, že král, čeští páni a vůbec všichni Češi jsou jedna banda zákeřných zrádců a ničemů. Náladu křižáků, strádajících letními vedry, nemocemi a zčásti již i hladem, ještě zhoršil požár, který 19. července zničil část jejich tábora u královské obory. Svoji nelibost dávali najevo nejen stále hlasitějšími protesty na Zikmundovu adresu, ale i vražděním pochytaných českých vesničanů, které jim Pražané opláceli stejnou mincí – například 20. července bylo 16 zajatých křižáků zabedněno do sudů a na vltavském břehu hromadně upáleno. Válka, jež měla být válkou za záchranu křesťanských hodnot, se definitivně změnila ve válku vyhlazovací…

V neděli 29. července se dal Zikmund ve svatovítské katedrále Pražského hradu slavnostně korunovat českým králem. Příliš si tím nepomohl. Nekatolická část Čech jeho korunovaci neuznala, zatímco čeští páni, dlící v jeho táboře, se na něho okamžitě obrátili se žádostmi o proplacení žoldu za svoji účast ve válce, která nebyla schválena zemským sněmem, a byla proto z právního hlediska Zikmundovou soukromou záležitostí „jako války zahraničné, ve kterýchžto král bojujícím zaň pánům a rytířům českým žold platiti a za škody státi povinen byl…“ (František Palacký).

Ve snaze uspokojit oprávněné požadavky svých věrných českých pánů (o podobných požadavcích pánů cizozemských neví kupodivu nic ani vlastenecký český historik Palacký), rozdal jim Zikmund většinu momentálně dosažitelného světského i církevní majetku, ať již platbou v hotovosti, nebo alespoň formou zástavy královského či církevního zboží.

Zahraniční křižáci zapálili 30. července 1420 své ležení a za vydatného proklínání zrádných Čechů a jejich falešného krále se rozešli do svých domovů. Český král Zikmund nechal pro jistotu odvézt korunovační klenoty na Karlštejn, zemské desky na Křivoklát a 2. srpna opustil Prahu i on, aby v bezpečnější Kutné Hoře vyčkal, jak se to celé vyvine. Odtud jmenoval nejvyšším purkrabím pražským pana Václava z Dubé a s ostatními českými pány se dohodl na zřízení tzv. „landfrídů“ čili spolků stavů (šlechta, preláti a města) příslušného kraje, jejichž posláním bylo udržovat v kraji společnými silami mír…

Celý článek: https://www.valka.cz/17557-Od-Jana-Husa-k-Janu-Zizkovi…

FB – Karel OKTÁBEC