VÝROČÍ DNE: Před 108 lety, 21. května 1918, došlo v severočeském Rumburku k ozbrojené vzpouře vojáků 7. čety 3. setniny náhradního praporu plzeňského střeleckého pluku č. 7
Událost, později známá jako rumburská vzpoura, patří k nejvýraznějším projevům rozkladu rakousko‑uherské armády v závěru první světové války.
Vzpouru vyvolali bývalí zajatci, kteří byli po brestlitevském míru v roce 1917 propuštěni z ruského zajetí a před vstupem do československých legií dali přednost návratu domů a opětnému zařazení do rakousko‑uherské armády. Po návratu do vlasti je čekalo tzv. „ospravedlňovací řízení“, poté dovolená, obnovovací výcvik a později nasazení na italské frontě. To všechno, společně s nedostatkem potravin, přispělo k jejich vzpouře. V pozadí nepochybně stál také finanční motiv, vzniklý průtahy při vyplácení žoldu za dobu zajetí. K navrátilcům se posléze přidali i nováčci, kteří tyto důvody (samozřejmě kromě hladu) neměli a do násilných akcí byli vtaženi mnohdy proti své vůli.
Původním iniciátorem byl jeden z navrátilců, vojín František Noha, kterého však brzy vystřídal jednoroční dobrovolník desátník Stanislav Vodička. Ten k sociálním a existenčním důvodům vzpoury přidal motiv českého vlastenectví a dovedl vzbouřence až do Nového Boru. Zde očekávali spojení s českými krajany ze setniny pěšího pluku č. 18, posádkou v České Lípě. Místo toho však narazili na tři národnostně smíšené setniny náhradního praporu pohraničních myslivců č. I pod velením českého hejtmana Rudolfa Flibora, které vzpouru potlačily.
Průběh boje byl mnohem méně dramatický, než jak jej později líčili někteří autoři prací o vzpouře. Po obsazení Nového Boru se totiž vzbouřenci na dalším postupu neshodli. Část se rozhodla následovat Stanislava Vodičku v jeho stále beznadějnější snaze najít nějaké české vojáky 18. pěšího pluku, kteří by byli ochotni se ke vzpouře přidat a pochodovat s ním na Prahu, část (mezi nimi i původní iniciátor vzpoury František Noha) se rozhodla jednat samostatně.
Ti první vyrazili ve třech pochodových proudech po silnici k České Lípě. Ti druzí, většinou zkušení frontoví vojáci s jemným čichem pro beznadějné situace, se buď rovnou vydali zpátky do Rumburku (kde pořád ještě mohli předstírat, že byli k účasti na vzpouře donuceni násilím), anebo zaujali vyčkávací postavení na jihozápadním okraji Nového Boru, aby v případě potřeby kryli palbou dvou kulometů, umístěných v úrovni dnešní ulice Na Vyhlídce, postup Vodičkovy kolony – a zároveň počkali, jak to všechno nakonec dopadne.
Hejtman Flibor mezitím rozmístil své vojáky po obou stranách silnice z Nového Boru do České Lípy a před odbočkou na Chotovice dal silnici přehradit kulometnou setninou 18. pluku. Vzbouřenci do této palebné pasti důvěřivě napochodovali a Vodičkova skupina (první z oněch tří proudů) dorazila, nikým neobtěžována, až k přehradnému postavení českolipské kulometné setniny. Vodička po svém zadržení vypověděl, že někteří vzbouřenci na českolipské vojáky volali, aby se k nim přidali, ale ti je naopak vyzvali, aby se přidali oni k nim. V té chvíli prý pochopil, že je konec, a s několika vzbouřenci se ještě před začátkem boje vzdal.
Další dva proudy byly nejprve hejtmanem Fliborem vyzvány ke složení zbraní; po odmítnutí dal hejtman rozkaz k palbě. Vzbouřenci předního proudu, vyzbrojení pouze puškami, okamžitě zalehli do příkopů po obou stranách silnice a palbu opětovali. Zadní proud měl k dispozici dva kulomety, vezené v rozloženém stavu na transportních koních. Přinejmenším jeden z nich se jim podařilo sestavit a umístit do palebného postavení před Preisslerovým statkem, asi 300 metrů od jižního okraje Nového Boru.
Zatímco oba údajné kulomety na okraji města vůbec nevystřelily, kulomet u Preisslerova statku zahájil ostřelování Fliborových pohraničních myslivců zakopaných na vyvýšenině východně od silnice. V té chvíli zasáhli do boje Fliborův poručík Lüdecke s třiceti vojáky, ukrytými v lesíku na západní straně silnice, a nadporučík Hujer se zbytkem své 2. setniny umístěné vlevo od nich. Palbou do zad vzbouřenců kryjících se v silničních příkopech způsobili v jejich řadách naprostý zmatek a nakonec umlčeli i kulomet u statku.
Vzbouřenci se pokusili ustoupit zpátky do Boru, tam však narazili na Fliborova poručíka Michaela, který jim s 1. setninou pohraničních myslivců vpadl do zad. Po krátké přestřelce v ulicích se většina povstalců vzdala a boj skončil. Vzhledem k tomu, že vojáci obou stran stříleli více méně do vzduchu, odpovídaly tomu i celkové ztráty – pět zraněných vzbouřenců, z nichž nováček Vojtěch Krumpos zemřel druhý den v borské nemocnici.
Následovaly dva stanné soudy – v Rumburku a v Novém Boru, které vynesly celkem deset rozsudků trestu smrti. Na jejich základě bylo popraveno deset mužů, mezi nimi i vůdcové vzpoury Stanislav Vodička a František Noha, dopadený až 23. května při pokusu o návrat do Rumburku. Z celkem 652 obviněných vzbouřenců bylo 116 potrestáno kázeňsky a posláno na frontu, zbytek byl umístěn do vyšetřovací vazby zeměbraneckého divizního soudu v Terezíně. Trestu neunikli ani někteří důstojníci rumburské posádky, které soud obvinil z neprofesionálního, v některých případech dokonce až vstřícného přístupu k podřízeným, fakticky vznik a rozšíření vzpoury umožňujícího.
Zdroj: Karel Oktábec a Radek Andonov, Vojenská vzpoura v Rumburku 1918: od Rumburku po Nový Bor (Rumburk 2017)
Foto: Působivá scéna pochodujících vzbouřenců z filmu „Hvězda zvaná Pelyněk“. Film podle scénáře Jiřího Procházky natočil roku 1964 režisér Martin Frič. Po stránce řemeslného zpracování i hereckého obsazení (Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Rudolf Deyl ml., Martin Růžek, Jiří Sovák, Jan Tříska, Josef Větrovec, Jaroslav Mareš, Čestmír Řanda st., Bohumil Švarc st., Zdeněk Štěpánek aj.) je to film skvělý. Kdyby nebyl vázán ke konkrétní historické události, byl by skvělý i po stránce obsahové. Protože se však tváří jako umělecká rekonstrukce průběhu rumburské vojenské vzpoury, je možno po této stránce ocenit snad jen to, že byl zčásti natočen v reálných exteriérech města Rumburk. Co se většiny ostatního týče, vztahuje se na něj v plné míře obvyklé spisovatelské zaklínadlo: „Vylíčené osoby a události nemají nic společného s osobami a událostmi skutečnými…“
FB – Karel OKTÁBEC