VÝROČÍ DNE: Před 109 lety, 25. května 1917, došlo k výbuchu v muniční továrně Škodových závodů v Plzni
Muniční továrna „Střílna“ stála na severním okraji Bolevce v Plzni. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střelnice děl sestavovaných ve Škodovce a ještě před první světovou válkou se v areálu začala vyrábět i munice. S narůstajícími požadavky války se původních pět či šest budov se třemi palebnými stanovišti rychle rozrostlo v největší muniční továrnu Rakousko‑Uherska.
Rozvoji napomohla i blízkost železniční trati Plzeň–Žatec, s níž byla továrna propojena vlastní vlečkou. Na ploše přes 60 hektarů vyrostlo malé „městečko“ tvořené 56 budovami – dílnami i sklady. Celý komplex chránily vysoké hliněné valy (místy dodnes patrné), ostnatý drát a kulometné věže.
Denně zde pracovalo téměř 3000 lidí z okolí, převážně žen a dospívajících, kteří vyráběli na padesát druhů nábojů ráže 37–305 mm. Tempo práce bylo extrémní. Nové objekty se stavěly bez povolení a úřadům se často jen dodatečně oznamovalo, že budova již stojí. Z úsporných důvodů se nedodržovaly ani základní bezpečnostní a hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněné hotovou municí, surovinami a na vlečce se hromadily plně naložené vagóny.
V pátek 25. května 1917 se v areálu nacházelo 2580 dělníků (862 mužů a 1718 žen), 354 stavebních dělníků, úředníci Škodových závodů, důstojníci přejímací komise, 42 maďarských vojáků, 25 četníků a stálá hlídka městského hasičského sboru. V evidenci chyběly desítky haličských Poláků, kteří ještě nebyli v Plzni zaregistrováni.
Ve 13:35 došlo k silnému výbuchu v budově č. 10, v oddělení zapalovačů. Areál zahalil dým a ohňostroj min, jejichž exploze spouštěly další řetězové reakce. V nastalém chaosu se přes 3000 lidí snažilo uniknout z prostoru, kde létaly střepiny ze všech stran. Oba vstupy byly uzavřeny a cesta ven vedla jen přes ohrazení s ostnatým drátem.
Další mohutné výbuchy následovaly ve 14:10 (sklad hotové munice) a ve 14:55. Poslední exploze přišla v 15:08, kdy vybuchlo 90 tun střelného prachu (některé prameny uvádějí 70 tun). Tlaková vlna způsobila značné škody nejen v Třemošné, Bolevci či Zruči‑Senci, ale i v centru Plzně vzdáleném přes 6 km. Vytloukla okna, vyrazila dveře, popraskaly zdi a opadaly omítky. Za měřítko síly výbuchu se dodnes považují poničená okna Měšťanské besedy a hotelu Waldek (Slovan).
Provoz na trati Plzeň–Žatec byl na pět dní zastaven, protože koleje zasypaly trosky a rozmetaná munice. K večeru následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly detonace jednotlivých nábojů. Munice dopadala až na Košutku a do Třemošné. Obyvatelé okolních obcí se ukrývali v lesích, polích a lomech; Třemošná byla evakuována. Zastavil se veškerý život – obchody, školy, úřady i továrny zůstaly zavřené.
Z celé továrny zůstala neporušena jediná budova. Odklízení sutin však nebylo možné zahájit okamžitě – vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoli neopatrnost mohla vyvolat další exploze. Přesto se našli odvážlivci, kteří vyrazili na pomoc. Pět minut po prvním výbuchu vyjel městský hasičský sbor, brzy následovaný lékaři, samaritány a sestrami. K místu se sbíhali lidé z širokého okolí, takže vojáci a četníci museli přístupy uzavřít.
Hasiči bojovali s požárem, vojáci pročesávali les a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili kolem 1000 raněných – popálených, osleplých, bezrukých či beznohých. Obvaziště vznikla v dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi, v hostinci na Zavadilce u Boleveckého rybníka i na plzeňské radnici. Těžce raněné odvážely povozy do nemocnic. Někteří dělníci přežili díky duchapřítomnosti – ukryli se v tunelu pokusné střílny a po několika hodinách uprchli do bezpečí.
Odklízení trosek bylo možné zahájit až druhý den. I přes opatrnost při něm zahynuly desítky dalších lidí. V následujících týdnech zemřelo také několik dětí, které při hře narazily na nevybuchlou munici. Znetvořené ostatky byly ukládány do provizorních rakví a vystaveny na boleveckém hřbitově spolu s předměty nalezenými u těl. Identifikace byla často nemožná – mnohé oběti byly téměř zpopelněny a někdy nebylo možné určit ani pohlaví. Pozůstalí tak poznávali své blízké podle zbytků oděvu, obuvi či šperků. V některých rakvích spočívalo více osob, protože nebylo možné určit, komu patří jednotlivé části těl.
Přesný počet obětí není znám – veškeré dokumenty včetně seznamu dělníků shořely. Uvádí se 202 mrtvých, z toho 33 patnácti‑ až šestnáctiletých. Rakouské úřady se snažily katastrofu ututlat a potlačovaly zmínky v tisku. Teprve 27. května vydala c. k. korespondenční kancelář stručnou zprávu, která následky výrazně zlehčila (připustila jen 13 mrtvých). I proto se ještě v červnu šířily poplašné zprávy o hrozících dalších explozích či sabotáži.
V tisku se vedly živé diskuse o příčinách neštěstí. Pravděpodobně jej způsobil vadný typ miny, u něhož často vypadával zapalovač. Tyto čtrnácticentimetrové miny o hmotnosti 16 kg se montovaly právě v budově č. 10. Podle svědectví měl mistr Vojtěch Žižka 25. května upozornit na závadu jedné miny. Ředitel závodu Ing. Rudolf Thiel údajně problém odbyl, doporučil vadný kus odložit a odešel na oběd. Žižka při výbuchu zahynul (v budově č. 10 přežili jen čtyři lidé ze sta) a Thiel později ve vazbě spáchal sebevraždu.
Dodnes existují jen neověřitelné spekulace. Jisté však je, že výbuch jediné miny by nezpůsobil tak rozsáhlou katastrofu, kdyby byly dodržovány předpisy. Exploze by zasáhla pouze budovu č. 10 a zabila či zranila několik lidí. Jenže továrna byla přeplněná a právě v den neštěstí dorazilo několik vagónů trinitrotoluenu, který se musel ihned složit. Z nedostatku místa byla většina TNT uložena pod pracovními stoly v budově č. 10.
Výbuch ohrozil zásobování armády střelivem, a proto Škodovka prosazovala rychlou obnovu závodu. Plzeňská městská rada se však od počátku stavěla proti. Když byly v říjnu 1917 projednávány plány nové výstavby, město se postavilo rozhodně proti. Továrna byla nakonec obnovena v podstatně menším rozsahu.
Zdroj: https://1url.cz/MeRwo a https://1url.cz/veRwQ
FB – Karel OKTÁBEC