VÝROČÍ DNE: Před 592 lety, 30. května 1434, došlo jižně od středočeské vesnice Lipany k rozhodující bitvě polních vojsk táboritů a sirotků s oddíly kališnicko-katolické Panské jednoty
Od vypuknutí husitské revoluce roku 1419 bylo České království ve stavu nepřetržité občanské a zahraniční války. V mezidobích mezi zahraničními vpády v podobě pěti křížových výprav, k jejichž odražení se vojska jednotlivých husitských frakcí neboli obcí (táborité, sirotci, pražané, orebité) vždy ukázněně spojila, válčily tyto obce permanentně nejen proti českým katolíkům, ale i proti sobě navzájem.
Z toho časem vyplynula nezbytnost vytvořit stálé vojsko, které by bylo vždy dobře připraveno bránit zájmy své obce nejen proti katolíkům, ale i proti všem ostatním, včetně vlastních souvěrců z jiného politického uskupení.
Tato polní vojska čítala dohromady okolo 10 000 mužů, kteří „v poli“, tedy ve válce, „pracovali“ nepřetržitě. Při taženích bývala posílena o další dobrovolníky, převážně z vesnic. Méně známou, o to však palčivější stránkou existence této první „profesionální“ armády na našem území byl problém jejího zásobování. Na jedné straně polní vojska mnohokrát zachránila život tisícům kališníků (mnohdy ovšem za cenu jejich majetků), na straně druhé mezi lidmi narůstala pochopitelná nechuť přispívat na jejich obživu. Pro stále větší počet sedláků bylo navíc přitažlivější „pracovat v poli“ ve smyslu boje za tu či onu Boží pravdu, než v potu tváře obdělávat vlastní pole – a být pak o výsledek připraven těmi, kdo místo vlastního potu raději prolévali vlastní i cizí krev.
Pokusem o řešení této situace byly tzv. „spanilé jízdy“ do okolních katolických zemí, které měly za úkol nejen bránit a šířit Boží pravdu, ale především zaměstnat a nasytit nákladnou stálou armádu. Polní vojska, navzdory svým nepopiratelným vojenským kvalitám, nebyla totiž schopna dobýt a obrátit na správnou Boží pravdu celé Čechy, byla však více než schopna vydrancovat a poničit značný kus okolních zemí. Když pak tyto loupeživé nájezdy vedly k ochotě katolické strany uzavřít konečně s nenáviděnými husity mír, stala se polní vojska paradoxně jeho poslední překážkou, k jejímuž odstranění se nakonec neváhali spojit čeští kališníci s českými katolíky.
Konec polních vojsk nadešel 30. května 1434 u Lipan. V této poslední bitvě husitských válek stála proti sobě dvě výzbrojí, výcvikem i taktikou zcela rovnocenná vojska. Na jedné straně koalice umírněných kališníků a katolíků vedená Divišem Bořkem z Miletínka a Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna (14–15 000 mužů), na straně druhé radikální svazy táboritů a sirotků pod velením kněze Prokopa Holého (10–11 000 mužů). Obě armády disponovaly vozovou hradbou, pěchotou vyzbrojenou chladnými, střelnými i palnými zbraněmi, jízdou a dělostřelectvem, obě byly stejně vycvičené a přibližně stejně početné.
Ráno 30. května zahájili táborité a sirotci palbu ze své vozové hradby. Z koaliční vozové hradby odpověděli a rozhořela se dělostřelecká přestřelka, jež nepřinesla rozhodnutí. Bořek z Miletínka proto zvolil taktiku, která se měla stát rozhodujícím momentem bitvy: předstíraný ústup části vozových šiků. Táborité a sirotci, povzbuzení domnělým úspěchem, otevřeli část vozové hradby, aby mohli pronásledovat ustupující nepřátele. Jakmile to udělali, udeřila jim do boku těžká jízda Diviše Bořka, dosud ukrytá za terénní vlnou, a bitva se změnila v chaotický masakr, v němž padl Prokop Holý i další přední velitelé.
Za cenu zhruba dvou stovek padlých tak bývalý Žižkův spojenec Diviš Bořek z Miletínka porazil vojsko Žižkových sirotků a táboritů, vedené knězem Prokopem Holým. Kromě poraženého velitele padlo okolo třinácti set Božích bojovníků. Šlo většinou o pěšáky, protože jezdce ještě před koncem bitvy odvedl z bojiště sirotčí (a bývalý Žižkův) hejtman Jan Čapek ze Sán. Několik set zajatců bylo poté z iniciativy katolického rytíře Jana Krka z Rabí upáleno v lipanských stodolách, většina ostatních vstoupila později do služeb vítězů.
Porážka radikálního husitského křídla umožnila kompromisní dohodu s králem Zikmundem Lucemburským, katolickou církví a legáty kostnického koncilu, která ukončila patnáct let trvající občanskou válku. Díky tomu se v Čechách mohly postupně prosadit principy ideologie umírněných husitů a České království se postupně proměnilo v zemské zřízení založené na soužití katolíků a utrakvistů.
Po skončení husitských válek vyvstala samozřejmě otázka, co s těmi, kdo nic jiného než válku neznali a znát nechtěli. Vše nakonec vyřešila „neviditelná ruka trhu“. Skvěle vycvičení čeští vojáci byli v následujících letech žádáni a výborně placeni po celé tehdejší Evropě. Bojovali na Slovensku, v Uhrách, v Polsku, v Německu, v Rusku. Jako správní žoldnéři sloužili každému, kdo jim zaplatil. Jako ostatně dávno před nimi Jan Žižka z Trocnova, Mikuláš z Husi a mnozí další slavní i méně slavní husitští hejtmani…
Zdroj: https://1url.cz/TeaBH
FB – Karel OKTÁBEC