Domů HISTORIE VÝROČÍ DNE: Před 417 lety, 9. července 1609, vydal císař Rudolf II....

VÝROČÍ DNE: Před 417 lety, 9. července 1609, vydal císař Rudolf II. Majestát na náboženskou svobodu (Majestätsbrief), kterým potvrzoval svobodu náboženství v Českém království

HISTORIE

Čvc 9, 2026

Rudolf II. podepisuje majestát (historický obraz z 19. století)

Rudolfův majestát, platný pro královská města, šlechtu i poddané, umožňoval všem poddaným vyznávat svoji víru bez ohledu na přání feudální vrchnosti. Tím mimo jiné popíral základní zásadu Augsburského míru z roku 1555 – „Cuius regio, eius religio“, tedy „Čí vláda, toho víra“. Potvrzoval také Českou konfesi, kterou Rudolfův otec Maxmilián II. slíbil roku 1575 českým stavům pouze ústně.

Příslušníkům České konfese uděloval Majestát právo vytvářet vlastní církevní organizaci, volit si v případě potřeby tzv. defenzory a svolávat sjezdy na obranu ohrožené víry. Zároveň stavům pod obojí přiznával možnost řídit vlastní kněžstvo, obnovit utrakvistickou „Pražskou konsistoř dolejší“ a spravovat pražskou universitu, která tradičně náležela straně pod obojí.

Od vydání Rudolfova Majestátu panovalo v Čechách faktické dvojvládí. Kromě stavovské vlády třiceti volených direktorů, jejímž úkolem bylo střežit nejen svobodu víry, ale i další stavovské svobody, které s vírou souvisely jen málo nebo vůbec, fungovaly samozřejmě i nadále dosavadní zemské úřady. Ty byly obsazovány nikoli volbou, nýbrž císařovým rozhodnutím, přirozeně převážně katolickými šlechtici. Boj o to, kdo bude v nábožensky beznadějně rozpolcených Čechách vládnout, vedl nakonec k českému stavovskému povstání, po jehož porážce v roce 1620 zrušil platnost Majestátu císař Ferdinand II.

„My, Rudolf druhý, […] činíme tímto listem všem:

Co se víry dotýče, pod jednou spůsobou a pod oběma, aby se neutiskovali, než spolu byli za jednoho člověka jako dobří přátelé, též strana strany aby nehaněla, […]

Poněvadž strana pod jednou a v tomto království náboženství své volně a svobodně provozuje a strana pod obojí k též Konfessí české se přiznávající jí v tom žádné překážky neb vyměření nečiní, aby tehdy v tom rovnost zachována býti mohla, protož jim k tomu povolovati, moc a právo dávati ráčíme, aby i často dotčení sjednocení stavové pod obojí, jakž stav panský, rytířský, tak i Pražané, Horníci a jiná města s lidmi poddanými jich a summou všickni, kteříž se koliv k dotčené Konfessí české, někdy slavné a svaté paměti císaři Maximilianovi, panu otci našemu nejmilejšímu, při sněmě obecním léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého a nyní znovu nám podané (při kteréž je milostivě zůstavovati ráčíme) přiznali a přiznávají, žádného nevymíňujíce, tolikéž náboženství své křesťanské pod obojí podle též konfessí a svého mezi sebou učiněného porovnání a sjednocení, volně a svobodně všudy a na všelikém místě provozovati a vykonávati, při víře a náboženství svém, též i při kněžstvu a řádu církevním, kterýž mezi nimi jest anebo od nich nařízen bude, pokojně zanecháni býti mohli […]

Dáleji také týmž stavům pod obojí tuto zvláštní milost činiti a jim, všem třem stavům pod obojí k též konfessí se přiznávajícím, konsistoř Pražskou dolejší v moc a opatrování jejich zase dávati a k tomu milostivě povolovati ráčíme, aby tíž sjednocení stavové pod obojí touž konsistoř kněžstvem svým podle též konfessí a snešení svého obnoviti a též kněžstvo jak české tak německé podle ní říditi dáti anebo řízené na své kollatury bez všelijaké překážky arcibiskupa pražského anebo kohožkoliv jiného dosazovati, přijímati, nicméně i akademii pražskou od starodávna straně pod obojí náležející, kterouž jim stavům se vším jejím příslušenstvím tolikéž v moc jejich milostivě dávati ráčíme, tak aby ji muži hodnými a učenými osazovati, dobré, chvalitebné řády nařizovati a nad tím obojím z prostředku svého jisté osoby za defensory naříditi mohli. […]

Jestliže by také kdo z týchž sjednocených všech tří stavův tohoto království pod obojí mimo ty kostely a chrámy Boží, jichž v držení jsou, a kteříž jim prve náležejí (při nichž pokojně zůstaveni a zanecháni býti mají), ještě buď v městech, v městečkách, vesnicích aneb kdekoliv jinde chtěl nebo chtěli víceji chrámův neb kostelův k Boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti, toho jakož stav panský, rytířský, tak Pražané, Horníci a jiná města, všickni společně i jeden každý obzvláštně, volně a svobodně každého času učiniti moci bude a budou, bez překážky každého člověka všelikteraké. […]

Tomu obzvláštně chtíti a o tom poroučeti ráčíme, aby pro zachování lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala, kněžími svými se řídila a spravovala, a jedna strana druhé v jejím náboženství a řádích žádného vyměřování nečinila, provozování náboženství, mrtvých těl v kostelích a na krchovích pochovávání a zvonění nebránila.

Také již po dnešní den žádný jak z vyžších svobodných stavův, tak ani města, městečka i také sedlský lid od vrchností svých ani žádného jiného, duchovního ani světského člověka nemají a nemá od svého náboženství odtiskován a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným vymyšleným spůsobem přinucován býti. […]
A proti tomuto vejš dotčenému o náboženství učiněnému pokoji a jich, stavův pod obojí, od nás stalému opatření žádná poručení a nic takového, což by jim v čem nejmenším překážku aneb změnění toho učiniti mohlo, od nás, dědicův našich a budoucích králův českých ani od žádného jiného vycházeti ani přijímáno býti nemá.

Dán na Hradě našem Pražském […] léta Páně 1609 […]”

Zdroj: https://www.valka.cz/16634-Oblezeni-Prahy-1648-3-Valka a https://cs.wikipedia.org/

FB – Karel OKTÁBEC