VÝROČÍ DNE: Před 109 lety, 24. října 1917, začala na italské frontě bitva u Caporetta…

Útok spojených rakousko-uherských a německých vojsk na italské pozice u Caporetta začal 24. října 1917 ve dvě hodiny v noci dělostřeleckou přípravou, která promyšleným střídáním klasické a plynové munice rozvrátila přeplněná italská postavení první linie u městečka Kobarid (Caporetto, Karfreit). Začala bitva u Caporetta, v níž německé a rakousko-uherské síly rozdrtily 2. italskou armádu a posunuly frontu hluboko do italského území k řece Piavě. Tato bitva vstoupila do dějin nejen jako největší katastrofa v historii italské armády, ale také jako poslední vítězná bitva armády rakousko-uherské. Vzhledem k tomu, že se jí v řadách rakousko-uherské armády zúčastnilo nemálo českých vojáků, tedy našich dědů a pradědů, podívejme se na ni jejich očima:

Záložní nadporučík haličského 45. pěšího pluku Antonín Zoglmann vzpomíná, že 25. října 1917 „O 8. hodině zformovány setniny do poněkud aspoň uspořádané rojné čáry a šly pomalu v bitevním šiku k opuštěným italským posicím. Byla to chvíle – jak se po roce ukázalo – velice důležitá, neboť rakouská armáda nastupovala toho dne svůj poslední vítězný pochod přes italské hranice, dále přes Tagliamento k neblahé pro ni řece Piavě, k poslední metě své vojenské slávy, ke hrobu nepřemožitelné armády i nerozborné Austrie…“

Na rozdíl od nadporučíka Zoglmanna (v civilu profesora češtiny na rokycanském gymnáziu) se vojín benešovského 102. pěšího pluku Antonín Mádl nezatěžoval hlubokomyslnými úvahami o osudu Austrie a považoval „vítězný pochod přes italské hranice” za zcela zbytečné a nežádoucí prodloužení války. Pravděpodobně proto neměl pro nechuť italských vojáků bojovat příliš pochopení: „To už jsme potkávali italské zajatce. Napřed malé hloučky, potom už celé pluky. Seděli v příkopech a smáli se na nás. Abych pravdu řekl, nikdy jsme Italů neměli rádi. Italský voják byl hrdina jen tehdy, když byl k němu člověk obrácen zády. A já nevím, jak tehdy se nám to v hlavách zrodilo. Ale když jsme si vzpomněli na všecky ty pověsti o zradě Tolmina, a na to, že takto konec války nebude, ale že to znamená její prodloužení, kdož ví, na jak dlouho, nenáviděli jsme jejich usměvavých tváří. Vzpomínám, že i hoši 102. pluku, když uviděli celý zajatý 102. pěší italský pluk a zajatci je vítali nadšeným potleskem, poplivali je a několik jich tam za jejich povzbudivé »Bravo, Austriaco« zbili…“

Příslušník plukovní hudby brněnského 14. střeleckého pluku Jan Vlach vzpomíná, že: „Úplný rozklad nastal ale v Cividale, kam jsme k večeru došli. Tam již hořely všechny italské vojenské sklady, které zapálila ustupujicí armáda. Třebaže byl každý cestou utahaný a v kraji neznámý, rozběhlo se všechno, aby drancovali kde se co dá. Tahali celé bedny cukru, rybích i ovocných konserv, čokolády, cigaret, nůše známých italských krátkých viržin a spoustu různých jiných věcí. Hlavně také zbylé civilní obyvatelstvo sváželo pilně na dvoukolových kárách svou kořist…“

Zklamání se neubránil ani záložní nadporučík Zoglmann, stěžující si na chování svých vlastních vojáků v obsazeném italském skladu: „Ač ve skladišti bylo zásob velmi mnoho a stačily jistě na týden pro celý pluk, vrhli se na ně vyhladovělí vojáci jako šelmy, rvali se zuřivě, odstrkovali se prudce navzájem, poráželi, spílali, div že netasili bodla. Tak v krátké chvíli oddechu, kdy se obzor trochu rozjasnil úsvitem mdlého slunce a za Sočou doznívaly ozvěny hromu děl, zapomnělo mužstvo společného velikého nebezpečí, z něhož před chvílí jakoby zázrakem vyvázlo, a ti, kteří si snad navzájem šeptali poslední vzkazy rodinám, rvali se za půl hodiny potom o žvanec konservy, ač zběžný pohled do skladiště mohl každého přesvědčiti, že se na něho dostane. Mnozí si nacpali plné kapsy, vyházeli z batohů patrony i ruční granáty a naplnili jej konservami a suchary, ba i do stanových pláten je nahrabali. Marně připomínali důstojníci, že ze zásob dostane ihned každý zatím tři masité konservy a pět kusů sucharu, marně varovali, poukazujíce na blízkost nepřítele, který ničí na ústupu dělostřelbou všecky zásoby a že jediné plné zasažení skladště hrubým granátem je může všeckv pobíti nebo zmrzačiti. Vojáci se nedali odehnati ani vyhrůžkami revolverem a duševní jejich stav naznačil za všecky vídeňský domobranec, známý u setniny úžasnou zbabělostí, který zaujal vůči veliteli své setniny výhrůžné postavení a zařval zlostně: Hergot krucifix! Snad se mohu pořádně nažrat, než chcípnu v té zatracené válce…“

Účetní poddůstojník 9. roty píseckého 11. pěšího pluku Jan Schrabal po válce napsal: „V poledne uvítalo nás teplé italské slunce a hřálo tak, že se nám začalo z promočeného šatstva kouřiti. Uvítaly s radostí tuto náhlou změnu i vši, které jsme nesli s sebou, a rozmnožily se tak, že v několika dnech byly celé pluky strašlivě zavšiveny. Od vojska počaly se již tehdy oddělovati skupiny vojáků, které počaly v zabraných krajích hospodařiti na vlastní pěst, drancovaly a loupily. Jídelní lístek začínal být pestrý, neboť se zabíjela spousta krůt, slepic a husí, a k tomu našlo se i dost vína […] 4. listopadu jsme dostihli konečně našeho polního pluku, utábořeného ve vesnici Grion. U jednotlivých setnin chybělo průměrně na 50 mužů. Většina z nich zůstala v hloučcích vzadu a živila se na vlastní pěst. Trvalo několik neděl, nežli je shromažďovací stanice předaly pluku zároveň s trestním oznámením…” A jako svědomitý provianťák si samozřejmě neodpustil vyčítavou poznámku, že „Hovězí maso, které jsme pro mužstvo vařili, nám zbylo a museli jsme je vyházet, neboť si vojáci sami opékali na ohních drůbež…“

Dne 11. listopadu dorazil písecký 11. pěší pluk k Piavě, kde, jak píše účetní poddůstojník Schrabal: „Nastávala nová fáze boje – boj zákopový. Ocitli jsme se tím u řeky Piave, kterou italská historie bude oslavovat vždy jako zachránkyni Itálie, čehož také právem zaslouží. Italové, kteří zbořili všechny mosty, se zakopali na druhém břehu řeky, místy až půl hodiny cesty široké, a připravili se, zesíleni anglickými a francouzskými vojsky, na řádnou obranu. 11. pěší pluk měl proti sobě dosud neznámého protivníka – barevné vojsko z francouzských kolonií…“

Obdobně vzpomíná (s obvyklým rýpnutím si do Italů) Antonín Mádl: „Fronta se udržela na Piavě. Ne, že by ji udrželi Italové; ti by byli běželi až do Říma, bylo by pravdou to, co nám divisionář u Piavonu říkal, že není daleka doba, kdy se projedeme v gondolách před Svatým Markem. Frontu udrželi Francouzové a Angličané. Marno bylo dostati se přes Piavu. Zarazili jsme na jejím břehu, nejdříve u San Stefano, potom v malém rozstříleném městečku Bigolino. Tam jsme také po prvé pocítili hlad. Lupičství ve velkém a ničení zásob přineslo ovoce. Nebylo do čeho kousnout. Kuchyně se velmi často do fronty nedostaly, protože je rozstříleli na silnicích, a tak nám nezbývalo mnohdy nic jiného, než potulovat se s nasazením života krajem a hledati koňské zdechliny…“

Všechny pokusy o překročení Piavy, na jejímž pravém břehu již stačilo vybudovat „italskou” obranu pět britských a šest francouzských divizí, ztroskotaly. Dne 3. prosince 1917 byla proto německo-rakousko-uherská ofenziva ukončena. Německé jednotky byly postupně přesunuty zpátky na francouzskou frontu a rakousko-uherské se zakopaly na levém břehu řehu Piavy. Bitva u Caporetta, nazývaná zejména rakouskými historiky 12. bitvou na Soči, skončila…

Zdroj: https://www.valka.cz/15083-Bitva-u-Caporetta-ocima..

FB – Karel OKTÁBEC