VÝROČÍ DNE: Před 405 lety, 21. června 1621, bylo na pražském Staroměstském náměstí popraveno 27 předních účastníků českého stavovského odboje
Tři z popravených byli příslušníky panského stavu (Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic), sedm příslušníky stavu rytířského (Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Bohuslav z Michalovic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí, Diviš Černín z Chudenic), sedmnáct měšťanského (Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic, dr. Jan Jessenius z Jessenu, dr. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, dr. Leonard Rüppel, Václav Litoměřický z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclínovce, Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michael Wittman, Šimon Vokáč z Chýš, Jan Kuttnauer ze Sonnenštejna, Šimon Sušický ze Sonnenštejna, Nathaniel Vodňanský z Uračova).
Ačkoli tři z měšťanů byli oběšeni (Kuttnauer, Sušický, Vodňanský) a nikoli sťati, pražský kat Jan Mydlář, vyznáním stále ještě utrakvista, otupil při této náročné zakázce čtyři meče…
Vzhledem k tomu, že mezi popravenými rytíři byl i jediný katolík mezi odsouzenými – Diviš Černín z Chudenic, vznikl v průběhu exekuce drobný etický problém. Popravě totiž velel královský rychtář Starého Města pražského, jímž byl Divišův mladší bratr Heřman Černín hrabě z Chudenic, císařův vyslanec u tureckého dvora a jediný významnější český šlechtic, jenž na Bílé hoře bojoval v řadách císařského vojska. Tento osvědčený císařův dvořan měl bezesporu na rozhodování císařské justice jistý nezanedbatelný vliv, využil jej však raději pro záchranu svého dalšího bratra Humprechta (ačkoli ten byl dokonce stavovským direktorem, čili objektivně mnohem větším provinilcem) a choulostivou situaci při popravě bratra staršího vyřešil s elegancí zkušeného diplomata – na tu chvilku se z tribuny vítězů diskrétně vzdálil. S přihlížením exekuci svého švagra a bývalého přítele Kryštofa Haranta naproti tomu žádný problém neměl, dokonce se o necelé čtyři roky později oženil s jeho ovdovělou manželkou…
Roku 1890 vydal francouzský historik Ernest Denis knihu „Konec samostatnosti české“, v níž se pokusil dopátrat příčiny událostí, které vedly nejen ke staroměstským popravám, ale v konečném důsledku i ke ztrátě české samostatnosti. V závěru napsal:
„Odbojní stavové neprohlédli dosti jasně rozhodnou důležitost zápasu, který počínali, nebo spíše, jsouce obětmi chyb odvěkých a politiky zhoubné, zahájili boj se zločinnou lehkomyslností, aby pokračovali v něm právě s tak malou obratností jako nedostatečnou oddaností a odvahou. Od půl druha století snahy jejich neustále nesly se k zřízení oligarchie výlučné a omezené, a samým úspěchem svým odděleni byli od ostatního národa a zároveň vypraženo srdce a zatemněno svědomí jejich. Den pokuty nastal ve chvíli boje. Zůstali osamoceni, bez spojenců, a oni sami na obranu vlasti přinášeli jen obmezené předsudky a malicherné názory. Sobectví nesnižuje jen duše, ale kazí též rozum; náčelníci protestantští za dlouhých půtek předchozích zvykli splétati politiku s pletichami. Ve chvíli nejdůležitějších rozhodnutí nikdo z nich neměl dostatečné vážnosti, aby hnutí poskytl nevyhnutelné svornosti a nikdo nehleděl vyzkoumati naděje, které podniku jejich kynuly z postavení Evropy za této doby…“
Zdroj: https://www.valka.cz/16634-Oblezeni-Prahy-1648-3-Valka a Ernest Denis, „Konec samostatnosti české“ (Praha 1890)
FB – Karel OKTÁBEC