VÝROČÍ DNE: Před 108 lety, 26. října 1918, zahájily italské, britské a francouzské dělostřelecké baterie přípravu ofenzivy na italské řece Piavě

Před 108 lety, 26. října 1918 ve 23:00, zahájily italské, britské a francouzské dělostřelecké baterie palebnou přípravu spojenecké ofenzivy na italské řece Piavě. Začala poslední bitva rakousko-uherské armády…

Večer 23. října 1918 se vojáci britské 22. brigády vylodili na piavském ostrově Grave di Papadopoli, hájeném předsunutými jednotkami uherské 7. pěší divize, a do rána 24. října byl celý ostrov v jejich rukou. Toho dne měl začít hlavní útok, vzhledem k vytrvalému dešti jej však italské velení o čtyřiadvacet hodin odložilo. Podle plánu začal pouze odlehčovací útok v úseku pohoří Monte Grappa, kde jednotky 4. italské armády dobyly rakousko-uherské pozice na Monte Asolone, ale protiútokem českého pěšího pluku č. 28 byly opět vytlačeny do výchozích postavení. Boje na tomto úseku pak pokračovaly až do 31. října, kdy se zbývající rakouské, české a chorvatské jednotky (maďarské už byly dávno pryč) začaly spořádaně stahovat směrem k rakouským hranicím…

Palebná příprava hlavní ofenzivy začala hodinu před půlnocí 26. října 1918. V jejím průběhu vybudovali italští ženisté (jejichž výkonů si spojenečtí vojáci – na rozdíl od výkonů italských bojových jednotek – upřímně cenili) celkem šest z 11 plánovaných přemostění řeky Piavy, po nichž začaly překračovat řeku útočné jednotky. V úseku italské 12. armády to byly úderné jednotky francouzské 23. pěší divize, které navzdory rakouským protiútokům vybudovaly předmostí. V úseku 8. italské armády se přepravil přes Piavu italský XXII. sbor a kupodivu i jemu se podařilo vybudovat a udržet předmostí.

V úseku 10. italské armády přešly na rakousko-uherský břeh řeky dvě britské divize XIV. sboru a vytvořily v pořadí třetí a poslední předmostí. Ostatní italské jednotky 8. a 10. armády uvízly v rakousko-uherské kulometné palbě a na druhý břeh se nedostaly. Večer se navíc rakousko-uherským letcům podařilo zničit pontonové mosty v týlu italského XXII. sboru, takže poněkud zpanikařený generál Caviglio okamžitě požádal o jeho zásobování ze vzduchu. Italská armáda tak (alespoň v dílech některých italských historiků) získala prvenství v leteckém zásobování pozemních jednotek…

28. října začaly na frontu přicházet rakousko-uherské zálohy. Jejich prvořadým úkolem bylo udeřit na nepřátelské jednotky a zatlačit je zpátky za Piavu. Ještě před několika měsíci by to byl úkol vcelku snadno proveditelný, nyní však byla situace podstatně jiná. Zvlášť když rakousko-uherské ministerstvo zahraničních věcí téhož dne oznámilo, že přijímá všechny Wilsonovy podmínky o právech národností na sebeurčení a žádá o okamžité zahájení mírových rozhovorů…

Čestnou výjimkou mezi uherskými jednotkami byla 51. honvédská pěší divize (složená ovšem převážně z Rumunů a sedmihradských Němců), která vytrvale bránila v postupu italským jednotkám 8. armády generála Caviglia. Vzhledem k tomu, že šlo o hlavní směr italské ofenzivy, schylovalo se zase jednou k ostudě (které ovšem zatím italská propaganda virtuózně dokázala proměňovat v úspěchy). Tentokrát zachránil situaci generál Diaz, který pohotově vytvořil ze záloh nový XVIII. sbor a poslal jej „na pomoc“ oběma postupujícím britským divizím.

Za cenu dočasného přerušení britského zásobování (způsobeného nutností zesílení britského mostu a jeho následným zřícením v důsledku rakouského leteckého útoku) se tak konečně začaly k hlavnímu cíli italské ofenzivy – městu Venetto, přibližovat kromě francouzských a britských také nějaké italské jednotky. V té době už polní maršál Boroevič očividně rezignoval a napsal ve svém hlášení vrchnímu velitelství:

„Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na Manifest, proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti. Je nezbytně nutné okamžitě vyjasnit současný stav a přijmout příslušná politická rozhodnutí, jinak nastane anarchie, přinášející pro monarchii a armádu katastrofu s nedozírnými následky…“

29. října zlomili Britové XIV. sboru odpor české 26. střelecké divize generála Podhajského a překročili říčku Monticano. Pro rakousko-uherské velení to byla poslední kapka. U jihotyrolského Rovereta přešli frontu rakousko-uherští vyjednavači a ještě téhož večera byl vydán rozkaz, v němž mimo jiné stálo: „Abychom nepříteli ukázali svou vůli k uzavření míru, vyklidí armádní skupina polního maršála Boroeviče plánovitě Benátsko a bude při tom klást postupujícímu protivníkovi pouze symbolický odpor…“

Fakticky šlo o rozkaz, který pouze potvrzoval probíhající události. Některé jednotky se prostě rozutekly, některé se vzdaly, některé však pod vedením svých velitelů vcelku spořádaně ustupovaly k hranicím fakticky zaniklé monarchie a v souladu s rozkazy pokračovaly v onom „symbolickém odporu“, který ovšem zejména italským jednotkám působil nepřekonatelné obtíže…

30. října 1918 italské velení stále ještě zdlouhavě ověřovalo oprávněnost plných mocí rakouských vyjednavačů, zatímco jeho podřízené jednotky se snažily obsadit co nejvíc území, z něhož Rakušané dobrovolně odešli. Každý takový územní zisk jako obvykle prohlásili za další velké vítězství svých zbraní. Vyvrcholením celého řetězu těchto „vítězství“ bylo vítězství ze všech největší – obsazení vyklizeného, nikým nehájeného města Vittoria (po válce přejmenovaného na Vittorio Veneto)…

Celý článek: https://1url.cz/61T1P

FB – Karel OKTÁBEC