Domů HISTORIE VÝROČÍ DNE: Před 160 lety, 3. července 1866, došlo severozápadně od pevnosti...

VÝROČÍ DNE: Před 160 lety, 3. července 1866, došlo severozápadně od pevnosti Hradec Králové k rozhodující bitvě prusko‑rakouské války

HISTORIE

Čvc 3, 2026

Srážka jízdy u Střezetic, autor Václav Sochor (1900)

Před 160 lety, 3. července 1866, došlo severozápadně od pevnosti Hradec Králové k rozhodující bitvě prusko‑rakouské války, v níž pruská armáda pod nejvyšším velením krále Viléma I. a faktickým operačním vedením náčelníka generálního štábu generála pěchoty Helmutha von Moltkeho porazila rakousko‑saskou Severní armádu polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka.

Bitva u Hradce Králové (známá také jako bitva u Sadové či bitva na Chlumu) se odehrála mezi řekou Labem a obcemi Hořiněves, Sadová, Mokrovousy a Přím. S přibližně 436 000 nasazenými vojáky obou stran (215 000 Rakušanů a Sasů, 221 000 Prusů) jde o největší bitvu, která se kdy odehrála na území Čech a Moravy, a současně o druhou největší bitvu 19. století po bitvě národů u Lipska. Ze strany rakouského velení šlo víceméně o bitvu nechtěnou. Po předchozích porážkách s Prusy (Kuřivody, Podolí, Náchod, Česká Skalice aj.), při nichž rakouská armáda ztratila přibližně 30 000 mužů, byla totiž její strategická situace katastrofální.

Polní zbrojmistr Ludwig August rytíř Benedek von Felsö‑Eör byl v roce 1866 velícím generálem v Lombardii‑Benátsku, Korutanech, Kraňsku, Tyrolsku a Přímoří a dobře znal tamní terén i operační podmínky. Funkci velitele Severní armády původně odmítl, protože na ni podle svého mínění nestačil, nechal se však nakonec přesvědčit. V předvečer bitvy u Hradce Králové už na základě dosavadního průběhu války pochopil, že proti pruské taktické i technologické převaze nemá rakouská armáda šanci uspět a další boj přinese jen zbytečný masakr. Telegraficky proto požádal císaře Františka Josefa I. o zahájení jednání o míru. Císař jeho návrh rezolutně odmítl, připustil nanejvýš ústup a závěrem se zeptal, zda byla vůbec svedena nějaká větší bitva.

Ukázněný voják Benedek pochopil císařovu otázku jako příkaz k rozhodujícímu střetnutí, o němž věděl, že bude s největší pravděpodobností ztraceno. Nabízela se tři možná bojiště – u Hradce Králové, u Pardubic nebo u Olomouce. Hradec nakonec upřednostnil proto, že jeho postavení nabízelo nejpevnější obrannou linii a umožňovalo soustředit síly na kratším úseku. Ústupu k Pardubicím či Olomouci se obával, protože jeho jednotky mohly být během přesunu snadno napadeny a organizovaný ústup se mohl změnit v chaotický útěk. Rozhodl se proto přijmout bitvu u Hradce Králové.

Rakouská a saská armáda se rozmístily do půlkruhového postavení dlouhého přibližně deset kilometrů se středem mezi obcemi Lípa a Chlum a s řekou Labem v zádech. Bitva začala v časných ranních hodinách postupem pruské První a Labské armády proti rakousko‑saským pozicím. Dopoledne se neslo ve znamení tvrdých bojů a rakouská armáda, opírající se o kvalitní dělostřelectvo, úspěšně odolávala pruskému tlaku u Lípy. V této fázi měli Rakušané dokonce mírnou převahu.

Zlomem se stal boj o les Svíb mezi obcemi Čistěves a Máslojedy. Prusům se zde podařilo vtáhnout do boje dva rakouské armádní sbory, čímž nebezpečně oslabili pravé křídlo rakouské sestavy. Když na bojiště dorazila pruská Druhá armáda korunního prince Fridricha Viléma, využila tohoto oslabení, pronikla do obce Chlum a ocitla se Rakušanům v týlu. Usilovné pokusy o zvrácení situace selhaly, a tak vydal Benedek po čtvrté hodině odpolední rozkaz k ústupu ke královéhradecké pevnosti. V této chvíli se znovu osvědčilo rakouské dělostřelectvo i jezdectvo, které za cenu obrovských ztrát kryly ústup pěchoty a zabránily ještě většímu masakru. Právě zde mají svůj původ známé příběhy o kanonýru Jabůrkovi, baterii mrtvých či spanilé jízdě rakouského jezdectva na pláních u Střezetic.

Ztráty byly obrovské, především na rakouské straně: 5700 padlých, 7500 pohřešovaných, 7500 raněných a 22 000 zajatých vojáků, přibližně 6000 koní, téměř 200 děl a více než 600 povozů. Spojenecký saský armádní sbor ztratil 130 padlých, 430 pohřešovaných, 900 raněných a 130 koní. Pruské ztráty byly výrazně nižší – přibližně 2000 padlých, asi 300 pohřešovaných a 7000 raněných vojáků, přičemž počet padlých koní se blížil jednomu tisíci. Tento výrazný nepoměr ztrát se opakoval prakticky ve všech bitvách války 1866 a nebyl náhodný: pruské jednotky dokázaly díky třikrát rychlejšímu nabíjení jehlovek vytvořit mnohem hustší palbu, která v kombinaci s rakouskou taktikou útoků v sevřených formacích způsobovala útočícímu protivníkovi mimořádně těžké ztráty.

Možná proto se často uvádí, že válku v roce 1866 Prusům vyhrála moderní puška systému Dreyse, tzv. jehlovka, nabíjená zezadu. Ve skutečnosti byla situace složitější. Obě zbraně – pruská zadovka i rakouská předovka Lorenz – měly své přednosti i nedostatky. Rakouské pušky neselhávaly, byly přesnější a měly větší dostřel, jejich nabíjení však bylo pomalejší. Pruské jehlovky se sice nabíjely až třikrát rychleji, byly však poruchovější a jejich přesnost i účinný dostřel byly nižší. Rozhodující proto nebyla samotná zbraň, ale především zastaralá taktika: zatímco Prusové postupovali v rojnicích a využívali terén i podrost ke krytí, rakouští řadoví pěšáci útočili jako za napoleonských válek v sevřených kolonách určených pro bodákový útok. To jim znemožnilo krýt se a vystavilo je plnému účinku pruské rychlopalby.

Po porážce u Hradce Králové se rakouská Severní armáda stáhla na Moravu, zatímco Prusové bez většího odporu obsadili značnou část Čech, včetně Prahy, a otevřeli si cestu k Vídni. Bylo zřejmé, že rozhodující strategická iniciativa leží pevně v pruských rukou a že monarchie nemá prostředky, jak zvrátit výsledek války. Pozdější střety, které se odehrály při pruském postupu směrem k Bratislavě, už měly jen charakter menších přestřelek kryjících ústup a nelze je považovat za regulérní bitvy – šlo o lokální incidenty bez operačního významu, které na výsledku války nemohly nic změnit.

Boje ukončilo příměří uzavřené 26. července v Mikulově a definitivně je stvrdil Pražský mír podepsaný 23. srpna 1866. Prusko se mírem stalo rozhodující mocností v Německu, zatímco Rakousko bylo z německých záležitostí vytlačeno. Porážka navíc urychlila vnitřní přeměnu habsburské monarchie, která již následujícího roku vyústila v rakousko‑uherské vyrovnání a vznik Rakousko‑Uherska.

Zdroj: https://1url.cz/vJqxt a https://www.valka.cz/clanek_238.html

FB – Karel OKTÁBEC