VÝROČÍ DNE: Před 43 lety, 25. října 1983, zahájily Spojené státy americké spolu se spojenci z Karibiku operaci „Urgent Fury“ – invazi na karibský ostrov Grenada

Před 43 lety, 25. října 1983, zahájily Spojené státy americké spolu se spojenci z Karibiku operaci „Urgent Fury“ – invazi na karibský ostrov Grenada. Spojenci byli členové Organizace východokaribských států (Antigua a Barbuda, Dominika, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny) a také Barbados a Jamajka, které členy této organizace nejsou.

Malý karibský ostrov Grenada získal v roce 1974 nezávislost na Velké Británii. Protože si ponechal Alžbětu II. jako svoji královnu, zastupoval ji na ostrově generální guvernér, kterým byl od roku 1978 rodilý Grenaďan Paul Scoon. Ani po revoluci z roku 1979, která vynesla k moci umírněného marxistu Maurice Bishopa, se to nezměnilo. Nová socialistická vláda zahájila řadu sociálních reforem a začala se sbližovat s Kubou a Sovětským svazem. Spojené státy proto varovaly před sovětsko-kubánským vlivem na ostrově a protestovaly zejména proti výstavbě druhého grenadského letiště, které označovaly za vojenský objekt.

Myšlenka na vybudování moderního letiště na Grenadě však vznikla již v roce 1954 a přípravy na jeho výstavbu zahájila ještě britská koloniální vláda. Grenadská vláda ve stavbě s mezinárodní pomocí pokračovala a po Bishopově převratu přizvala také „specialisty“ z Kuby. Protože přistávací dráha nového letiště o délce 2700 m umožňovala přistání i největším sovětským transportním letadlům, trvaly Spojené státy na tom, že se jedná o budoucí tranzitní základnu pro dodávky kubánských a sovětských zbraní povstalcům ve Střední Americe.

V říjnu 1983 vyvrcholily ve vládě spory mezi Bishopem, který údajně upřednostňoval sblížení s USA, a generálem Hudsonem Austinem, který dával přednost Sovětskému svazu. Místopředseda vlády Bernard Coard proto s Austinovou (a patrně i sovětskou) podporou poslal Bishopa do domácího vězení a převzal kontrolu nad vládou. Po následných masových projevech nespokojenosti obyvatelstva Bishop z vazby uprchl, byl však znovu zatčen a 19. října popraven. Generál Austin poté stávající vládu rozpustil a vytvořil vojenskou radu, která měla vládnout, „dokud nebude obnovena normalita“.

Organizace východokaribských států (OECS) údajně obdržela od generálního guvernéra Paula Scoona tajnou žádost o pomoc a obrátila se s ní na Spojené státy. Americká vláda ochotně vyhověla a začala plánovat invazi s krycím názvem „Operation Urgent Fury“ (Operace naléhavý hněv), která měla na ostrově obnovit demokratickou vládu. Kromě znovunastolení pořádku měl tento první větší vojenský zásah americké armády od války ve Vietnamu ochránit i životy 800 amerických studentů grenadské university sv. Jiří, kteří se podle amerických úřadů ocitli v bezprostředním ohrožení.

Invaze začala 25. října 1983 v pět hodin ráno místního času. U letiště Point Salines se vysadili výsadkáři americké armády (Rangers), jinde na ostrově byly z vrtulníků nasazeny další speciální jednotky a námořní pěchota. Jejich úkolem bylo zajistit obě ostrovní letiště, osvobodit internovaného generálního guvernéra a evakuovat americké studenty z areálu university. Večer téhož dne se na pobřeží vylodily jednotky námořní pěchoty se čtyřmi tanky a zahájily likvidaci ohnisek odporu grenadské armády a kubánských „stavbařů“. Do 2. listopadu byly hlavní boje u konce a ostrov byl obsazen. Generál Austin byl zatčen spolu se členy vlády a armády, kteří se podíleli na zavraždění Maurice Bishopa. Poslední americké jednotky však ostrov opustily až v polovině prosince 1983.

Kromě sedmi tisíc amerických vojáků, námořníků a letců se operace zúčastnili také příslušníci Karibských mírových sil (CPF) z Barbadosu (50 vojáků) a Jamajky (150 vojáků) doplnění o stočlennou policejní jednotku Organizace východokaribských států (OECS). Proti nim stálo přibližně 1300 příslušníků grenadských ozbrojených sil a 784 Kubánců. Jejich status byl dlouho předmětem diskusí – zatímco Havana uváděla, že šlo o civilní stavební dělníky, americká armáda je kvůli jejich tvrdému odporu považovala za příslušníky speciálních jednotek. Pozdější historické prameny ukázaly, že pravdu měly obě strany jen napůl: šlo sice o civilní zaměstnance ministerstva stavebnictví, ti však v rámci kubánského systému prošli povinnou vojenskou službou a na ostrově byli organizováni jako ozbrojená milice.

Američané ztratili při invazi 19 mrtvých a 116 zraněných. Kubánci měli 25 mrtvých, 59 zraněných a 638 zajatých „specialistů“, Grenaďané utrpěli 45 mrtvých a 358 zraněných. Zabito bylo také nejméně 24 civilistů, z nichž 18 zemřelo při nechtěném bombardování grenadské psychiatrické léčebny. Na ostrově se údajně nacházelo rovněž asi 60 poradců ze SSSR, Severní Koreje, NDR, Bulharska a Libye. Podle amerického novináře Boba Woodwarda se jednalo o akreditované diplomaty a jejich rodinné příslušníky, podle americké armády šlo většinou o vojenské poradce.

Invaze na Grenadu se již od počátku dostala do sporu s mezinárodním i americkým právem. Podle mezinárodního práva měly Spojené státy informovat o zásahu Radu bezpečnosti OSN. Jako signatáři Smlouvy z Ria měly také vysvětlit důvody invaze ostatním signatářským zemím. Protože Grenada byla součástí Britského společenství, měla být požádána o pomoc či alespoň souhlas britská vláda. Nic z toho se nestalo. Londýn s invazí nesouhlasil a Washington o ní informoval až krátce předem, když už bylo rozhodnuto.

Americké právo vyžaduje, aby byl Kongres o nasazení ozbrojených sil informován, pokud možno předem, a nejpozději do 48 hodin po jeho zahájení. Vedení Kongresu bylo sice večer před invazí stručně seznámeno s plánem, o skutečné konzultaci se však mluvit nedá. Formální zprávu podle zákona o válečných pravomocích (War Powers Resolution) odeslal prezident Reagan 25. října. Kritici proto nevytýkali, že Kongres nebyl informován vůbec, ale že se tak stalo pozdě a nedostatečně. Ministerstvo obrany USA se později hájilo tím, že podle čl. 52 Charty OSN a čl. 22 stanov Organizace amerických států (OAS) nemusejí regionální organizace jako OECS, pod jejíž hlavičkou byla invaze údajně vedena, informační povinnost splňovat, pokud jednají v zájmu zachování míru a bezpečnosti.

Dne 2. listopadu 1983 přijalo Valné shromáždění OSN poměrem 108 hlasů proti devíti (27 se zdrželo) rezoluci č. 38/7. Vyjádřilo v ní hlubokou lítost nad ozbrojenou intervencí na Grenadě, která představuje zjevné porušení mezinárodního práva, nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti daného státu. Podobná rezoluce byla projednávána také v Radě bezpečnosti OSN, Spojené státy ji však vetovaly.

Proti invazi se vyslovilo také Evropské společenství (ES). Ve své reakci konstatovalo, že měla být preferována ekonomická pomoc levicové vládě, která by vedla k jejímu posunu k umírněné levici. Proti invazi na Grenadu, jakožto součásti Commonwealthu, se postavily i vlády Velké Británie, Trinidadu a Tobaga a Kanady. Vzhledem k zachování transatlantických vazeb šlo však pouze o verbální protesty.

Zdroj: https://1url.cz/GJfOi, https://1url.cz/2JfOw a https://1url.cz/KJfOo

FB – Karel OKTÁBEC