Domů KOMENTÁŘE JAROSLAV ŠTEFEC: Personální situace a úroveň vycvičenosti bojových jednotek AČR je doslova...

JAROSLAV ŠTEFEC: Personální situace a úroveň vycvičenosti bojových jednotek AČR je doslova kritická

Říj 29, 2026

Vláda Andreje Babiše nehodlá v létech 2027 až 2029 navyšovat výdaje na armádu a rozumně „zastropovala“ pro tyto roky jejich výši na 2 % HDP. Samu podstatu vládního rozhodnutí asi nejlépe vystihuje lapidární „nemáme prachy“. Ministr Zůna to vyjádřil kulantněji, když hovořil o rozpočtu jako o „maximu možného“. Naprosto ho chápu, ostatně závratných 191 miliard je nejvyšší rozpočet resortu obrany v historii ČR. Česká miniarmádka se zhruba pěti tisícovkami bojovníků z toho dostane 145 miliard. To není právě málo a rozhodně by nouzí trpět neměli. Aspoň čistě teoreticky vzato.

Samozřejmě chápu tvrzení opozice, že to je málo. Má právo znepříjemňovat vládě život a v normální demokratické společnosti by byla diskuse o tom, kolik můžeme a budeme investovat do vlastní obrany, rozhodně namístě. V demokratické společnosti by si ovšem nemohla dovolit Jana „tančík“ Černochová vykřikovat něco o „zpomalení rozvoje armády“, když s tímto „rozvojem“ nepohnula v době svého působení na resortu ani o píď. Podezřelé nákupy desítek tanků, vrtulníků a stíhacích letounů totiž o „rozvoji armády“ jako jednoho z klíčových prvků obranyschopnosti ČR vůbec nic nevypovídají. Mohou však hodně naznačit o strukturách korupčních řetězců, jimiž je český resort obrany pevně sevřen.

Tato debata má ještě jeden zarážející moment. Je jím způsob, jakým si s vyjádřením bývalé ministryně notuje nedávno nově jmenovaný náčelník generálního štábu. Ten na jednání obranného výboru Sněmovny rovněž hovořil o zpomalení rozvoje české armády. Jde tak ve stopách svého předchůdce generála Řehky, který proslul jak svými politickými výlevy a otevřeným pohrdáním Sněmovnou, tak kašláním na zákony ČR. Ať už se jednalo o jeho přímé zapojení do podivného spolku s názvem „Skupina D“, pašujícího drony na Ukrajinu, nebo nelegální zneužití diplomatických pasů jím podpořené zneužití diplomatických pasů. Ostatně právě za tyto věrné služby byl „imunizován“ do senátního odkladiště.

Na rozdíl od Řehky se však Hlaváč nepostavil na stranu „svého“ ministra, ale vlastně mu oponoval. A není to poprvé. Odmítl například odvolat generála Haratka, velitele jednotky, která pod krytím „cvičení“ prováděla regulérní zpravodajskou činnost, zaměřenou proti občanům ČR. V absolutním rozporu s příslušnými zákony, jen na základě jakéhosi „interního pokynu“, shromažďovala Haratkou řízená IT jednotka před volbami citlivé informace o opozičních politicích a významných odpůrcích Fialovy vlády a předávala je … komu? „Pardon, o tom se nesmí mluvit.“

Tato situace samozřejmě otvírá velmi závažnou otázku loajality nejvyššího armádního velení k současné vládě. Zvláště když se „nezisková mimoparlamentní opozice“ a „umělecká fronta“ snaží pod hlavičkou pravdy, lásky a evropských hodnot vyvolat nepokoje údajně kvůli zákonu o zrušení „koncesionářských poplatků“ pro ČT a ČRo, po vzoru západních zemí volá „do ulic“ studenty a připravuje si půdu na „oslavy“ 17. listopadu. Chaos, panující ve vojenské části resortu obrany této situaci jen nahrává.

Personální situace a úroveň vycvičenosti bojových jednotek AČR je totiž doslova kritická. V rozporu se zákonem o ozbrojených silách nejsou jejich příslušníci primárně cvičeni k obraně území ČR. Místo toho je jim vštěpována idea bezpodmínečné podřízenosti NATO a v případě konfliktu se počítá s jejich vyvedením mimo území státu. Velkým problémem je neexistence jednotného a uceleného systému taktického výcviku a nácviku součinnosti jak interně, tak s bezpečnostními sbory a dalšími složkami IZS, neexistence jasné perspektivy vojenské služby a místa AČR v systému zajišťování obranyschopnosti českého státu.

Přímým důsledkem tohoto stavu jsou už i na veřejnost pronikající informace o nezřízeném obdivu řadových vojáků nejen speciálních sil k ukrajinské armádě. Vzhledem k řadě osobních kontaktů mezi českými vojáky a jejich ukrajinskými protějšky je přebírání nacistických rituálů a kultů uzavřenými skupinami uvnitř AČR jen otázkou času. Prim zde často hrají bývalí „misionáři“, zvyklí nejen chovat se velmi „uvolněně“, vykládat si interní řády a předpisy po svém a prosazovat svoje přístupy a názory bez ohledu na rozkazy, předpisy a reálnou situaci.

Nepřehledná situace v resortu obrany samozřejmě znamená pro vládu Andreje Babiše nejistotu ohledně loajality nejvyššího vojenského velení a spolehlivosti jemu podřízených ozbrojených sil. Vláda se nemůže spolehnout ani na loajalitu vedení policie, jehož šéfovi, jmenovanému předchozím MV, vyprší mandát až 31. března 2027, a už vůbec ne na loajalitu BIS, jejíž šéf by měl opustit svůj post 15. března 2027. Stoupající nervozita zbrojařů, související s očekávaným koncem války na Ukrajině, ani vnitropolitická situace, naznačující snahu vrátit do čela státu „staronovou“ partu, tentokrát v čele s Vítem Rakušanem ani vládě, ani občanům, kteří ji do čela státu v demokratických volbách prosadili, na klidu rozhodně nepřidává.

Situaci by rozhodně prospělo, kdyby vláda vystoupila na veřejnosti s jednoznačnou obrannou doktrínou ČR, v níž by bez ideologického zkreslení jasně definovala reálné hrozby, s nimiž se budeme nuceni nějakým způsobem vyrovnat. Z ní plynoucí strategie by daly jasný směr hledání způsobů jejich eliminace a identifikovaly smysl vynakládání peněz na realizaci příslušných programů a projektů budování armády, policie i civilních a občanských složek obranyschopnosti státu. Mohlo by to dokonce zarazit i některé až neskutečně hloupé exhibice části poslanců na oblíbená témata „oslabujete armádu“, „bez pěti procent na obranu upadneme do spárů Putina“, nebo „chci okamžitě koncepci armády do roku 2040“. Vstup do Sněmovny z nikoho neudělá „politika“, a už vůbec ne profesionála v libovolném oboru.

Možná by odborně podložený a otevřený přístup vlády vedl alespoň u části poslanců k uvědomění, že byli zvoleni v demokratických volbách proto, aby zastupovali zájmy občanů této země a ne zájmy stranických šéfů. A že bez ohledu na to, jestli byli zvoleni za současnou vládnoucí koalici, nebo za opozici, minimálně pětadevadesáti procentům obyvatel ČR se rozhodně nechce jít umírat do války, jejímž příčinám navíc vůbec nerozumějí. Sice by možná uvítali válku, v níž by podobně na Ukrajině umírali jiní, ale válka není selektivní, a už vůbec ne ta současná. Umírali bychom všichni, podobně jako v tom vtipu, kdy šváb z nenávisti k mravencovi hlasoval pro insekticid. Nakonec zemřeli všichni – šváb, mravenec, cvrček, který odevzdal prázdný lístek i moucha, která nešla volit.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik