JAROSLAV ŠTEFEC: Budoucnost máme jasně nalajnovanou. Jenom pro nás, lidi, co tu žijeme, pro naše děti a vnuky, tu nevidím nic pěkného. Vůbec nic

Představte si smrtelně nemocného pacienta v kómatu, napojeného na plicní ventilaci, infuzi a žaludeční sondu. Vypnete ventilátor, a je konec. Totéž nastane při přerušení infuzí glukózy s podpůrnými léků a podávání kašovité stravy prostřednictvím žaludeční sondy. Otázku vyměšování, představující de facto jediné vnější projevy takto definované živé mrtvoly, ponechám raději stranou.

Bez ohledu na ideologická klišé a propagandistické bláboly evropských politiků, samozřejmě včetně našeho politického ansámblu, je přirovnání k člověku v kómatu na přístrojích racionálním a poměrně přesným popisem situace, v níž se v současné době nachází Ukrajina. Její vedení v čele s Vladimírem Zelenským si toho totiž naložilo podstatně víc, než je tato země schopna přes veškerou snahu a vnější podporu zvládnout a zvrátit vítězství ve válce s Ruskou federací na svou stranu.

Logika věci je neúprosná. Klíčovým faktorem války je ekonomika a demografie. V obou oblastech musí existovat aspoň přibližná rovnováha mezi produkcí a spotřebou zdrojů. To platí pro kteroukoliv zemi, která chce být uznávána za plnohodnotný stát a přežít. Ukrajina schopnost vyvažovat obě tyto oblasti už dávno ztratila. Při životě ji drží „ventilace“ ve formě mediální a politické podpory ze strany západních „spojenců“, do „žil“ ji proudí „infuze“ financí, vyražených z důchodců, zdravotnictví a školství dárcovských zemí.

A čím je krmen „žaludek“ tohoto věčně hladového kadáveru? Virtuální sonda do systému neustále pumpuje techniku, zbraně a munici nevalné kvality, prokládané stovkami „dobrovolníků“, dnes už víceméně násilně odváděných do ukrajinské armády často přímo z ulice. Což není ruská propaganda, ale informace, pocházející z ukrajinských zdrojů. Mrtvá těla vojáků a vraky zničené techniky sovětské a západní provenience, rozeseté po ukrajinských pláních, pak lze považovat za projevy jeho vyměšování, o nichž se ovšem ve slušné společnosti nehovoří.

Dokud vše funguje, je možné udržovat v chodu válku i vnější zdání Ukrajiny jako existujícího a fungujícího státu, hrdinně odolávajícího agresi ruských hord. Ale kdo má alespoň minimální znalosti medicíny, tak ví, že stav klinické smrti na přístrojích není udržitelný trvale. V navenek zdravém organismu dochází k nevratným změnám, vyčerpání a postupné dezintegraci. Původně společně fungující orgány přestávají vzájemně komunikovat a začínají parazitovat na ubývajících zdrojích. Od tohoto momentu je rozpad organismu zřejmý i necvičenému oku a vše spěje k nevyhnutelnému konci.

V „organismu na přístrojích“, zvaném Ukrajina, se projevují procesy postupného rozpadu stejně, jako v klinicky mrtvém lidském těle. Obrovská korupce a rozkrádání finančních „injekcí“ ze zahraničí, stále otevřenější kšeftování se Západem dodávanými zbraněmi a municí, rostoucí dezerce v řadách ukrajinské armády, narůstající množství mužů, volících podobně jako kdysi uprchlíci z reálného československého socialismu raději nejistotu útěkáře a života v cizí zemi, než jistotu cti a slávy mrtvoly, zapomenuté někde v lese, nebo, při troše štěstí, uložené v chladicím boxu ruské márnice. A také stále zoufalejší výsledky veřejných divadelních vystoupení komika v jeho čele. To vše jednoznačně ukazuje, že definitivní rozklad státního organismu je už v plném proudu.

Co bude dál? Jakmile se vypne ventilace, zbývá pacientovi jen pár minut života. Srdce se zastaví, krev přestane proudit a mozek, který je už dávno mimo, definitivně odumře. Pokud vysadí infuze a žaludeční sonda, trvá to déle, ale konec je stejně neodvratný, bez ohledu na snahu vyvolat uměle udržovaným dýcháním zdání, že tělo stále žije.

Problém vypínání války na Ukrajině je samozřejmě daleko složitější. Po výpadku vnějších zdrojů bude následovat chaos, protože ukrajinské vedení se nedokáže přizpůsobit nové realitě a zbylé obyvatelstvo naplno pocítí následky zvnějšku nadiktované války na dluh, jehož splacení je nad reálné síly země. Projeví se problémy válečné ekonomiky, nastavené na v míru nepotřebnou výrobu, demobilizovaných vojáků s válečnými traumaty, odvyklých pracovat a žít v míru, ale zvyklých na vysoké „válečné“ příjmy, i obrovských sociálních závazků vůči rodinám padlých a zraněných, které nikdo nebude ochoten splácet, a dalších válkou vygenerovaných problémů. I proto je válka pro kyjevské vedení nezbytná, přestože její prodlužování jen oddaluje nevyhnutelné a zvyšuje cenu, kterou bude muset Ukrajina zaplatit.

Co tedy bude s těžce zkoušenou Ukrajinou po válce, která už nebude trvat dlouho? Přesně to samé, co s tělem člověka, odpojeného od přístrojů. Je mrtvý a je třeba se ho zbavit. Z pohledu nás, západních donátorů, Ukrajina splnila svůj účel. Zafungovala jako mem pro vybičování vlny fanatické rusofobie, zajistila (sice váhavý, ale přece jen) souhlas obyvatel evropských zemí s výrazným nárůstem výdajů na zbrojení, pomohla otevřít Overtonova okna vedoucí ke znovuzavedení základní vojenské služby a zavedení cenzury, napomohla vytvořit definice nových trestných činů, například činnosti pro cizí velmoc atd., atd.

Za to jí nemůžeme být dost vděčni. Ale už není potřeba. Splnila svůj historický úkol a musíme se jí co nejdříve zbavit. A rychle zapomenout. Podstatnou část jejího území si nejspíš rozdělí Rusko s Polskem a Maďarskem, těžební práva a přístup k ukrajinským přírodním zdrojům zřejmě vyfouknou Britům USA. A my? Češi? Budeme mlčky splácet desítky let astronomické ukrajinské dluhy, jejichž záruky podepsala Fialova vláda britským, americkým a francouzským bankám, budeme mít na krku přebujelý zbrojní průmysl, který velké německé, britské a francouzské koncerny přes své banky snadno přivedou ke krachu a levně koupí, ve jménu sociálního smíru budeme platit za sociální pohodu ukrajinských „válečných běženců“, kteří se rozhodně nebudou chtít vrátit do Zelenského ráje.

Budeme také platit 5 % HDP za zbytečné stíhačky, tanky a obrněné transportéry, k jejichž nákupu nás zavázala paní Černochov. A s nostalgií vzpomínat na dobu, kdy tomu všemu šlo ještě zabránit. Budoucnost máme jasně nalajnovanou. Jenom pro nás, lidi, co tu žijeme, pro naše děti a vnuky, tu nevidím nic pěkného. Vůbec nic.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik