Domů KOMENTÁŘE JAROSLAV ŠTEFEC: Jednání o ukončení válečného konfliktu na Ukrajině

JAROSLAV ŠTEFEC: Jednání o ukončení válečného konfliktu na Ukrajině

Čvn 16, 2026

Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropská komise v čele s blonďatou vůdkyní von der Leyenovou to začala s diplomatickým řešením proxi války na Ukrajině myslet vážně. Vybrala totiž konečně hlavního evropského vyjednavače, jímž se očekávatelně stal finský prezident Alexander Stubb. Údajně jeden z mála evropských politiků, s nímž je ochoten jednat i Donald Trump. Ve vzduchu však visí základní otázka: Bude se Stubbem ochoten o ukončení válečného konfliktu na Ukrajině jednat také Vladimír Putin? Je to totiž jen pár dnů, co špičky EK odmítly jeho návrh zapojit do procesu jednání jako prostředníka bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera.

Prvotní nápad poněkud naivní Kaji Kallasové, že by vyjednavačkou přece logicky měla být ona, byl potlačen v zárodku. Mediálně by to nebylo skousnutelné, zvláště poté, co z původního výběru kandidátů vypadli jak exkancléřka Merkelová, tak italský expremiér Draghi. A Alexander Stubb? Je otázka, jestli roli, kterou mu přiřklo duo blondýn v čele EK nakonec sám neodmítne. Jeho úkolem nemá být hledání kompromisů, přijatelných pro všechny strany konfliktu. Je předurčen k tomu, aby striktním a dogmatickým trváním na pro Rusko nepřijatelných podmínkách jakákoliv diplomatická jednání v zárodku znemožnil. Evropská komise totiž od počátku hledala jediné. Vhodnou, mediálně „prodatelnou“ figurku, schopnou s přiměřenou arogancí předkládat vedení Ruské federace stále dokola podmínky, za nichž je EK ochotna přijmout její bezpodmínečnou kapitulaci.

Tyto podmínky jsou Rusům dobře známy. Jedenáctého června se totiž v Moskvě pokusili „urgentně“ sejít velvyslanci Velké Británie, Francie a Německa se šéfem ruského zamini Lavrovem. Ostřílený diplomat, který přesně věděl, o co jde, je odmítl přijmout. Místo sebe poslal na jednání podřízeného, náměstka Galuzina, jemuž poté Casey, de Riviere a Lamsdorff hodinu a půl servírovali výsledky o den dříve proběhlého londýnského jednání jejich nejvyšších nadřízených s Vladimírem Zelenským.

„Urgentní“ návštěva tří velvyslanců na ruském ministerstvu zahraničí měla jediný cíl: vyvolat dojem závažnosti situace, na níž reagují evropské mocnosti skvělým návrhem, který Rusko prostě nemůže odmítnout. Jeho podstatou je pět podmínek, které se díky neustálému omílání ze strany ukrajinského vůdce pohybují v západním mediálním prostoru už několik let. Ruskou stranou byly vždy jednoznačně odmítány a oficiální předložení nejvyššímu ruskému vedení cestou tří velvyslanců „největších evropských mocností“ jim nejspíš mělo jen dodat na váze.

Jaké podmínky pánové hodlali ruskému ministru zahraničí předložit? Prvním je okamžitě ukončení všech vojenských akcí Ruska proti Ukrajině. Druhým je okamžité uzavření příměří podél linie současné fronty. Třetím je bezpodmínečný souhlas Ruska s rozmístěním vojsk Francie, Anglie, Německa a dalších armád spolku ochotných idiotů na Ukrajině. Čtvrtým je souhlas Ruska, že mu nebudou vrácena žádná západem zmrazená aktiva, dokud Ukrajině nevyplatí západem stanovené válečné reparace, a konečně pátým je jeho souhlas s členstvím Ukrajiny v EU i NATO. Těchto pět podmínek je zároveň „nepřekročitelnou červenou čarou“ i pro Alexandera Stubba v roli „vyjednávače EU“ a jasně vymezují hranice, za které nesmí zajít.

Je zde ještě jeden zásadní aspekt. Předložení ultimativních požadavků nejvyššímu vedení státu diplomatickou cestou je v kruzích, kde diplomacie ještě hraje svou roli, považováno za minimálně symbolické vyhlášení války. Je jasné, že tuto skutečnost si obě strany, jak vrcholoví zástupci oněch tří zmíněných zemí, tak Sergej Lavrov (a tudíž i Vladimír Putin), velmi dobře uvědomují. I proto schůzku, která v konečném důsledku skončila diplomatickou fackou zúčastněným velvyslancům zemí EU, ruská strana oficiálně nekomentovala. Mediálně prezentovaný příklon EK k diplomacii a k vyjednávání se tak z tohoto úhlu pohledu najednou mění v něco naprosto odlišného a hodně monstrózního. Mění se v úmyslnou a cílenou eskalaci válečné hrozby ze strany tří největších členských zemí EU, která skokově posunula evropský kontinent na samotný okraj války, v níž půjde o bytí či nebytí.

Británie, Francie a militarizující se Německo, kterému po posledním výprasku už viditelně otrnulo, se tímto krokem snaží využít okamžité situace, kdy Rusko hledá cestu k eliminaci převahy ukrajinského souručenství v dronech. Až neskutečné mediální zveličování ukrajinských „úspěchů“ je (po kolikáté už) vydáváno za důkaz, že Rusko je slabé a čeká ho porážka. Po celém západě, na Ukrajině i v samotné RF je všemi dostupnými kanály šířen narativ, že Rusko válku s Ukrajinou prohrává a Putinovi nezbývá, než pokorně přijmout diktát západu.

Prudké vyostření této fáze hybridní války, vedené západními politiky nejen proti Rusku, ale i proti vlastnímu obyvatelstvu, má jeden jediný cíl. Posílit obraz Ruska jako hrozby a zdroje všeho zla mezi propagandou zpitomělým obyvatelstvem a zvýšit tak jeho ochotu nechat se v zájmu osvědčené „válečné“ metody odvracení blížícího se politického, ekonomického a sociálního krachu evropských zemí zmasakrovat v nadcházející válce. Po posledních krocích, podniknutých „velkou trojkou“, už by za normálních okolností nebylo pro žádnou ze stran cesty zpátky. Na rozdíl od situace před poslední válkou však přibylo pár zbrusu nových faktorů, které přece jen dávají jistou naději.

Prvním a klíčovým faktorem je existence jaderných zbraní ve vlastnictví RF. Druhým faktorem je odmítnutí Donalda Trumpa nechat si v zájmu Velké Británie a Francie ruskými jadernými zbraněmi zničit USA. Třetím je zatím nepříliš viditelný, přesto stále výraznější tlak Číny proti válce v Evropě v jakékoliv formě. Čtvrtým faktorem, sice úmyslně přehlíženým, ale rozhodně ne zanedbatelným, je postoj prudce rostoucí muslimské populace západních zemí k nápadu „bílých sáhibů“ vést válku. Odmítnutí se jí zúčastnit je více než jisté a jeho forma může být hodně drastická.

Čekali jsme jisté uvolnění, dostalo se nám eskalace, která nás přivedla na samotný okraj války. Pokud Rusko vydrží sociálně a ekonomicky (což se mu viditelně daří), vydrží i vojensky a bude schopno odpovědět na útok z naší strany, tj. ze strany evropské části NATO, drtivým jaderným úderem. Vlhké fantazie velitele německé „Luftwaffe“ o rozbombardování Ruska, kterou včera prezentovala německá i česká média, v tomto kontextu působí ještě směšněji, než svého času vytahování jistého Hermanna Göringa.

Věřme, že rozum a tlak skutečných mocností, nikoliv těch, nabízejících Evropě jakási směšná jaderná paraplátka, nakonec převáží a hlavním evropským podněcovatelům války se dostane zasloužené „odměny“. Doufejme jen, že ne té jaderné. Už jen proto, že k nim sami patříme.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik