JAROSLAV ŠTEFEC: Nechceme válku, nechceme v ní umírat, nebo do ní posílat na smrt naše děti. Ale musíme pro to i něco udělat

Za chvíli si připnu na klopu saka malý vlčí mák, zapálím svíčku a připiji sklenicí červeného vína na památku veteránům všech válek. Těch minulých, i těch současných. Na rozdíl od politických pimprlat a „celebrit“, promenujících se dnes s vlčím mákem na šatech bez nejmenšího tušení jeho historického poselství, mám na to právo. Mám právo nosit tento symbol hlubokého souznění a porozumění veteránů všech válek napříč znepřátelenými stranami, kteří se setkali s válkou a smrtí a nechtějí, aby se opakovaly.

Dnes, 11. listopadu 2024, uplynulo právě 106 let od konce první světové války. Velké války, jak ji po jejím skončení lidé v Evropě pojmenovali, aniž by tušili, jaké hrůzy je čekají po uplynutí pouhých dvaceti let. V letech 1914 až 1918 v ní na všech frontách napříč kontinenty padlo a zemřelo v důsledku zranění či nemocí více než 9,5 milionů vojáků.

Stejně jako jiné konflikty, i Velká válka se krutě dotkla lidí v zázemí. Obyvatele válčících zemích zabíjel nejen všudypřítomný hlad a zima, protože vše, co bylo možné, posílaly vlády bojujícím vojákům, aby si vykoupily jejich loajalitu, ale vůbec poprvé byla bombardována a ostřelována i města v zázemí. Během čtyř válečných let zemřelo podle odhadů až třináct miliónů civilistů v důsledku vojenských útoků, hladu, nemocí, ale i válkou vygradovaných mezietnických a politických rozporů, které přinesly jeden a půl miliónu obětí genocidy Arménů v Turecku, nebo podobný počet mrtvých v důsledku občanské války v Rusku.

Obrovskou ránou poválečné populaci zasadila pandemie španělské chřipky, která vypukla ještě před koncem války. Počtem obětí, podle některých odhadů mezi padesáti až sto milióny, dokonce podstatně převýšila válečné ztráty. I její rozšíření ale bylo přímým důsledkem války, protože domů se vracející vojáci ji roznesli po území čtyř kontinentů.

Proto má právě dnes, v den výročí konce války, o níž její současníci hovořili jako o poslední v historii lidstva, hluboký význam připomenout symboliku vlčího máku, kvetoucího ve Flandrech na válečných polích. Varovat před opakováním hrůz nejen první, ale i druhé světové války a všech válek, které je následovaly, zbytečně zmařených lidských životů, zkázy a ničení, které je provázely.

Jak se ale zdá, my lidé jsme nepoučitelní. Už zase se necháváme poslušně zapřahovat do chomoutů válečných vozů, nasloucháme apologetům smrti a utrpení, kteří nás přesvědčují, že válka je úplně běžná věc a ani při použití jaderných zbrání nám vlastně nic nehrozí. Zapomněli jsme na hrůzy Leningradu, kde v německém obklíčení zemřelo hladem a mrazem přes milión lidí, na jadernou apokalypsu Hirošimy a Nagasaki, na milióny mrtvých z válek v Koreji, ve Vietnamu a na Středním východě, ale i na tři sta tisíc mrtvých obyvatel bývalé ČSR, padlých a zavražděných Němci během druhé světové války.

Na obrázky smrti, ničení a utrpení na bojištích Ukrajiny a Ruska se zejména mladí lidé dívají jako na počítačovou hru v přímém přenosu. Politickými figurkami a jejich loutkovodiči ovládaná média, a často bohužel i školy, je v tom jen utvrzují. Formují v nich nenávist, pocity chaosu, bezvýchodnosti a zmaru. V posledních letech si v České republice bere dobrovolně život kolem šedesáti dětí a mladých za hranicí dospělosti ročně, a toto číslo neustále stoupá. Otevřená a veřejná propagace války a smrti má na tomto trendu jednoznačně svůj podíl.

Proto je čas postavit se otevřeně silám, které volají po nové válce. My přece chceme „jenom“ žít své obyčejné životy se svými blízkými a přáteli, pracovat a dostávat za práci slušnou mzdu, chodit „na pivo“ nebo na ryby, a když už se máme bát, tak o zdraví našich dětí, pobíhajících „někde venku“. Ne granátů, raket, nebo migrantů z jiných kulturních okruhů. Politické představitele si přece volíme pro tohle, ne proto, aby ČR excelovala v odzbrojování vlastní země, v ožebračování důchodců, ve výši inflace a cen elektřiny, nebo ve výši příspěvků na válku na Ukrajině na jednoho obyvatele. Zamyslete se nad tím. Vlčí mák je symbolem právě této myšlenky. Nechceme válku, nechceme v ní umírat, nebo do ní posílat na smrt naše děti. Ale musíme pro to i něco udělat.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik