Domů INFORMAČNÍ SERVIS 4 JAROSLAV ŠTEFEC: Máme za sebou dvě významná výročí našich novodobých dějin

JAROSLAV ŠTEFEC: Máme za sebou dvě významná výročí našich novodobých dějin

Říj 2, 2026

Máme za sebou dvě významná výročí našich novodobých dějin. To první představuje asi největší vzepětí celonárodní odvahy a odhodlání bránit svou vlast, zatímco druhé je symbolem nejhorší a nejpodlejší zrady, která předznamenala hrůzy druhé světové války.

23. září 1938 ve 22:15 vyhlásil generál Jan Syrový, ministr národní obrany Československé republiky, všeobecnou mobilizaci branné moci. Česká a slovenská část populace ČSR na rozhlasový apel zareagovala okamžitě a s obrovským odhodláním. Je fascinující, že tehdejší železniční a autobusové sítě dokázaly organizovaně a v neuvěřitelně krátké době přepravit stovky tisíc mužů se sbalenými mobilizačními zavazadly do míst jejich určení. Během pouhých 24 hodin (!) se dostavilo ke svým útvarům více než 1,2 milionu mužů a už 24. září československá armáda dosáhla plné bojové pohotovosti. Do 28. září dokončila soustředění na plánovaných obranných pozicích a 1,25 miliónu vojáků, rozdělených do 4 armád (34 pěších divizí a 4 rychlých divizí), bylo připraveno bránit svou vlast před německým nacismem.

Bohužel, toto odhodlání bylo vzápětí zadušeno Velkou Británií, tvrdě prosazující politiku ústupků vůči Hitlerovi a francouzskými „spojenci“, na jejichž pomoc tehdejší československá vláda i občané ČSR spoléhali. Za pouhých pár dnů od mobilizace, v noci z 29 na 30. září 1938, Britové a Francouzi za arogantního přihlížení Italů a s tichým, leč potěšeným souhlasem Poláků doslova „prodali“ Československo Hitlerovi. Doufali, že přijme tuto oběť a nasměruje své válečné úsilí na východ, proti tehdejšímu SSSR, po jehož nerostném a surovinovém bohatství celá staletí prahli.

Další vývoj už známe. Německá armáda, která měla být nástrojem k otevření cesty britským a francouzským bankám a korporacím k ovládnutí bohatství staletí jim odolávajícího ruského impéria, skončila na jeho širých pláních stejně, jako svého času Napoleonova Grande Armée. Po porážce Francie Hitler navíc ve své samolibé bláhovosti začal věřit, že dokáže porazit také Británii a Německu se tak otevře cesta k ovládnutí britského ekonomického a mocenského impéria. To ale síly, vládnoucí londýnskému City, nehodlaly připustit. Do čela Británie byl postaven Churchill a po vtažení USA do války v Evropě se Hitler ocitl hned mezi několika mlýnskými kameny. Byl v pasti, z níž nebylo úniku.

Historie má tendenci se opakovat a tak po osmaosmdesáti letech opět stojíme na prahu války, jejímž hlavním cílem má být ruské impérium a jeho bohatství. Rozestavení figur je velmi podobné. Největším podněcovatelem války je opět Velká Británie s přicmrdováním Francie a velkohubou podporou Polska. Nová není ani pozice Ukrajiny, které svého času němečtí plánovači také přisoudili úlohu trojského koně v boji proti tehdejšímu SSSR. Podpora ukrajinských nacionalistů, vytvoření divize SS Galicia a další kroky, které měly podpořit německé válečné úsilí a zajistit Hitlerovi vytoužené vítězství, mají i dnes své analogy. A zanedbatelné nejsou ani světovládné ambice USA.

Britové a Francouzi, historicky pohrdající vším „východním“ a pokoušející se mávat Amerikou jako jaderným klackem, hodlají vyvolat další válku s Ruskem. Doufají, že s pomocí armád Ukrajiny, Polska, Německa a dalších „postradatelných“ východoevropských a středoevropských zemí coby kanonenfuteru vyčerpají ruskou armádu a pokud by došlo na použití jaderných zbraní, nabídnou ruským ozbrojeným silám dostatek cílů na jejich území, samozřejmě včetně toho našeho.

Snaha Británie zneužít zkorumpovaného, intelektuálně a akčně impotentního vedení EU k vytvoření Grande Armée II na půdorysu evropských zemí NATO ale má zásadní problém. Německo, kterému byla (opět) přisouzena role válečného předvoje britských a francouzských armád, po porážce ruské armády zajišťujících na válkou zničeném ruském území demokracii, evropské hodnoty a lidská práva, sice duje do válečných trub zdatně, ale chybí mu silný vůdce. Friedrich Merz ani při nejlepší vůli nemá podporu „německého národa“, jakou se mohl pyšnit jeho nacistický předválečný vzor.

Němci se díky několika generacím stále neschopnějších politiků a „pevné věrnosti“ vůdkyni EU Ursule von der Leyenové dostali do nezvladatelných problémů. Nekontrolovatelná imigrace, šílené experimenty typu GreenDeal, odmítání jaderné energetiky, odříznutí od levných ruských energií a štědrá podpora Ukrajiny si vyžádaly svou daň. Tyto faktory, faktická neexistence akceschopné armády a neochota obyvatelstva pokládat životy za cizí zájmy tak Německo deklasují jako vojenskou sílu, s níž Britové a Francouzi počítali.

Polsko sice poslušně zbrojí, ale i přes občas poněkud výstřední výlevy jeho vládních politiků v čele s premiérem Tuskem nejeví přílišnou ochotu nahradit Německo v roli „ozbrojené pěsti“ britsko-francouzských a amerických bankovních korporací. Ochotu vrhnout se na ruského medvěda a roztrhat ho na kusy tak projevují především pobaltské čivavy. Zde se ovšem fanatismus lidí, jako je ministr obrany Estonska Herem, nutně střetává s realitou jejich pidiarmádek, sice vybavených na dluh zdánlivě impozantní výzbrojí, ale s omezeným personálem, nedostatečnými zásobami munice a neudržitelnou logistikou.

A jak je na tom Česká republika? O mobilizaci z roku 1938 si můžeme nechat jenom zdát. Možnosti české armády a její úkoly se od možností a úkolů ČS armády z roku 1938 liší zcela diametrálně. Tehdejší Čekoslovenská armáda byla doslova a do písmene lidová, měla více než jeden a čtvrt miliónu mužů, byla motivovaná a během pouhých 6 dnů plně připravená bránit svou vlast.

Česká armáda roku 2026 disponuje zhruba pěti tisíci jakž takž bojeschopných vojáků ve dvou personálně nenaplněných brigádách a zhruba třemi tisícovkami aktivních záložníků. Není ani pořádně vybavená, ani dobře vycvičená a její jednotlivé složky nejsou secvičené ke koordinovanému vedení bojové činnosti. Nemá fakticky jinou motivaci než věrnost NATO a co je zásadní, podle plánů českého generálního štábu není jejím úkolem bránit území ČR, ač jí to ukládá zákon o ozbrojených silách. Pokud se totiž evropské země NATO rozhodnou válčit s Ruskem, její podstatná část opustí dvěma operačními směry naše území, aby se připojila k ostatním do mlýnku na lidské maso určeným jednotlám Aliance.

Nám, lidem žijícím v ČR, tak zbývá jen doufat, že k válce s Ruskou federací, do níž se EU vehementně hrne, nakonec přece jen nedojde. A že se nám vyhnou i další potenciální katastrofy, o nichž většina lidí v naší zemi nemá ani potuchy, natož aby byla připravena jim čelit. V opačném případě by naprosté většině z nás nezbývalo nic jiného, než pokorně obrátit oči k obloze a začít: „Otče náš, jenž jsi na nebesích …“.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik