Domů KOMENTÁŘE JAROSLAV ŠTEFEC: Kolik vlastně existuje Českých republik?

JAROSLAV ŠTEFEC: Kolik vlastně existuje Českých republik?

Lis 12, 2025

Kolik vlastně existuje Českých republik? Zdánlivě paradoxní otázka, na kterou přece existuje jediná odpověď … Stačí se jednoduše podívat na mapu Evropy!

Pravda, vypadá to logicky. Ale bohužel ani ta mapa podle všeho nedává uspokojivou odpověď. Například europoslanec Zdechovský si je jist, že jsme se díky posledním volbám posunuli o pořádný kus na východ, zatímco jiní „politici“ nás přesvědčují, že patříme na západ. V nezasvěceném člověku to může vzbudit dojem, že ČR je uložená na kuličkách, po nichž je posouvána tu k Moskvě, tu ke Kyjevu, na Střední východ, k Berlínu či Londýnu. A kdyby měla plováky, mohli bychom brzy být jedním z ostrovů poblíž Manhattanu. Tak jak to vlastně s tou naší nešťastnou ČR je? Kolik jich ve skutečnosti existuje a kde vlastně leží? Odpověď závisí čistě na úhlu pohledu a je poměrně jednoduchá. Jsou tři.

První ČR, „geografická“, je bez ohledu na bláboly pseudointeligentních „mluvících hlav“ jednoznačně vymezena naší polohou. Obklopeny řadou pohoří, už celá staletí si české země s Prahou jako jádrem hoví v poklidném náručí České kotliny, geologického útvaru, připomínajícího kalderu supervulkánu, nebo obří impaktní kráter. Strategická poloha, chytří a pracovití lidé a také nerostné bohatství odjakživa ponoukaly jak sousední, tak vzdálené země ke snahám nás ovládnout. Často se jim to podařilo, ať už vojenskou silou, nebo politicky. Jako národ nejsme tak velcí, abychom dokázali sami vzdorovat zemím jako Německo, Rusko, nebo USA. Přesto jsme vydrželi, a výroky jako „Byli jsme tu před Rakouskem, budeme i po něm“, nebo „Češi jsou smějící se bestie“ velmi přesně charakterizují podstatu národní povahy, která nám to umožnila. A kterou naštěstí nelze rozhodně nazvat „holubičí“.

Druhá ČR, „virtuální“. Čistě sociální konstrukt, virtuální pseudorealita, postavená na cílených lžích a promyšlené, všezahrnující propagandě „evropských hodnot“ a „západního způsobu života“, nekonečných, intelektuálně prázdných televizních seriálech, sociálních bublinách kolem syntetických „celebrit“, potlačování zájmu o politické dění i vlastní budoucnost, prezentování neexistujících úspěchů, nabádání k trpělivosti a utahování opasků ve jménu mesiášských vizí. Na víře v existenci armády, schopné nás ubránit před vnějším napadením a pomoci lidem v případě katastrof. Na siláckých projevech politicky i vůdcovsky impotentních figurek, ovládaných zahraničními organizacemi, bezobsažných sloganech, cíleném omezování práv a svobod, zakotvených v Ústavě, odvádění pozornosti od skutečnosti vytvářením umělých světů, které „rozumem nelze pochopit“ …

Tento umělý, abstraktní a neuchopitelný obraz naší země je nám předkládán k věření. Je jako televize, na kterou se musíme povinně dívat a věřit všemu, co se na „obrazovce“ děje. Počínaje „zelenými mužíčky“, nebo reptiliány, ovládajícími naši planetu, genderovými bláboly, GreenDealem, LGBTQ+, nebo bezbřehými, na zákonech nezávislými lidskými právy a konče nezdolnou vírou v článek 5 Severoatlantické smlouvy, nebo neodvratným vítězstvím „kolektivního západu“ ve válce s Ruskou federací a jejími spojenci. Případně “německými platy za čtyři roky”.

A pak je tu třetí ČR. Ta „skutečná“. S rozpadající se státní správou, rozkrádaná vlastními zkorumpovanými politiky, bez funkční ekonomiky, zahraniční politiky a armády, energeticky závislá na rozhodování zahraničních subjektů, které nepatří ani voda v trubkách vodovodních řadů. Země, v níž je Maslowova pyramida postavena „na hlavu“ a v níž jsou pro stále více lidí stále obtížněji dostupné jak fyzicky, tak finančně i základní sociální potřeby. Potraviny, bydlení, zdravotní péče, bezpečí, doprava, nebo třeba i internet, tedy statky, které umožňují běžnému člověku komunikovat a vytvářet strategii přežití, jsou v této reálné ČR předmětem cílené „exploatace“ zahraničními korporacemi a politické korupce pár tisíc jejich „vyvolených“ sluhů. Tato ČR je zemí, v níž je cílevědomě potlačováno to, co nám umožňuje racionálně se orientovat v prostředí, získávat potřebné zdroje a dosahovat výhod, jako jsou vzdělání, užitečné kontakty, obchod, spolupráce, mobilita, možnost podnikání. Realita, v níž lidé skutečně žijí a kterou by měli znát.

Na straně této ČR, na straně realismu, by logicky měla být především mládež. Jde přece především o její budoucí život. Že tomu tak není, za to můžeme poděkovat propracovanému systému generování virtuální reality, celá desetiletí vyvíjenému západními ideologi a sociálními manipulátory pro potřeby ovládání vlastních občanů. A třem desetiletím cíleného (ne)vzdělávání našich dětí. Těmi, kdo realitu vidí zcela jasně, jsou tak hlavně starší lidé, schopní díky zkušenostem rozpoznat hranice mezi ní a virtualitou.

Na straně “virtuální” ČR jsou především lidé, kteří na ní přímo závisí. Politici „z profese“, jimi dosazovaní státní úředníci a bezpečnostní složky. Jejich oporou a voličským jádrem jsou obvykle jednak “důchodci ze setrvačnosti”, kteří takzvaně “chtějí dožít těch pár let v klidu”, jednak (a těch je většina) lidé, kteří v obdobích sociálního blahobytu ochotně přecházejí pod vlivem systematického ohlupování a lakování na růžovo na aktuálně pohodlnější stranu virtuality. Máme máslo na chleba, sem-tam turistický salám nebo uherák, na ten Egypt po sezóně to vždycky nějak stlučeme, můžeme se v klidu koukat na Ulici nebo Ordinaci v Růžové zahradě. Žijeme v bezpečí – máme přece armádu a spojenci nás ochrání! Zajímat se o realitu nás nikdo nenutí a děti nosí samé jedničky. Tak v čem je problém?

V časech hojnosti aktivita vyznavačů virtualismu klesá téměř na nulu. Vše je přece v pořádku, proč to měnit? Jenže život ve virtuálním prostředí je jako provoz složitého systému bez zpětné vazby. V určitý moment se realita rozplyne a zjistíte, že stojíte tváří v tvář krizi. A ne ledajaké. Krizi, která nastoluje tak zdánlivě banální otázku, jako je osobní přežití, kdy už nikoho nezajímá ani uherák, ani máslo, ale jen samotný chléb, schopnost ho získat a uhájit. Teprve v těchto momentech začíná u “virtualistů z pohodlnosti” převažovat realismus nad virtualitou, začíná převažovat biosociální racionalita a politická aktivita nad mesianistickou ideologií a politickou pasivitou.

Rád bych věřil, že výsledky voleb pomohou realistům ovlivnit chování běžných virtualistů. Ne těch „skalních“, bytostně závislých na nositelích a generátorech virtuální reality. S těmi nepohne téměř nic. Jde o obyčejné lidi, většinu z nás, zahleděnou do svých malých životů a nezajímajících se o dění kolem sebe. Což sice není úplně špatně, ale právě my bychom měli být tou zpětnou vazbou, která dokáže včas zabrzdit virtualisty v jejich rozletu. Není to naše vina, na pohodlí a bezstarostnost „zlatých časů“ se snadno zvyká. Jenže tyto časy, období klidu, bezpečí, švédské spolehlivosti, německé kvality, levných energií a dostupných potravin, v němž jsou jaderné zbraně a války něco, co patřilo hluboké minulosti, už definitivně skončilo. A je jen na nás, realistech, jak se s tím popereme a kolika virtualistům dokážeme sebrat jejich růžové brýle. Protože, a to je jisté, bude hůř. Tak si držme palce.

FB – Jaroslav ŠTEFEC, vojenský analytik