DAVID MARTINEK: Lži na Letné. Co se skutečně skrývá za obranou veřejnoprávních médií?
„Český národ povstal“. Těmito slovy uvedl aktivista Minář nedělní demonstraci Milionu chvilek pro zhruba 350-450 tisíc lidí, kteří podle jeho slov přišli protestovat „proti bezohlednému tlačení zákonů po tmě, narychlo a bez diskuse“ a proti „silovému vládnutí ve stylu 4:36“.
Dramatické prohlášení a leitmotiv protestů, čas 4:36 se vztahuje k říjnovému jednání Sněmovny, kdy vládní koalice po devítihodinové debatě posunula do druhého čtení zákon rušící koncesionářské poplatky v časných ranních hodinách. Skutečností je, že koalice se takto pokusila předejít mnohadenním obstrukcím opozice a faktu, že návrh okamžitě vyvolá silný odpor veřejnoprávních médií, opozice i části veřejnosti. Jak se vzápětí ukázalo.
Hlavní linka protestů je přitom v jádru jednoduchá. Teorie, která ovládla pódium Milionu chvilek i sociální sítě tvrdí, že vláda Andreje Babiše se snaží omezit moc nezávislých médií. Převedením koncesionářských poplatků pod státní rozpočet má kabinet získat finanční páku, díky níž postupně ovládne vysílání České televize a Českého rozhlasu.
Z projevů na demonstracích, z vyjádření aktivistů, umělců a opozičních politiků zaznívá obava, že se Česko vydává cestou Maďarska, Slovenska, Srbska nebo Polska. Kde finanční tlak na tyto instituce podle kritiků vedl k jejich postupnému podřízení veřejnoprávních médií jedné části politického spektra. Takto finančně ovládaná a politicky oslabená veřejnoprávní média by podle tohoto scénáře přestala i v Česku plnit svou společenskou roli a vydala by se cestou postupného úpadku.
Věcně vzato. Jde o v zásadě o banální konspirační teorii.
𝗝𝗮𝗸𝗮́ 𝗷𝘀𝗼𝘂 𝗳𝗮𝗸𝘁𝗮?
V praxi zákon o zrušení koncesionářských poplatků následuje evropský trend. Z 27 zemí Evropské unie dnes poplatky vybírá už jen deset států, zatímco zbývajících sedmnáct financuje veřejnoprávní média z veřejných rozpočtů nebo účelových daní. Koncesionářské poplatky v posledních letech zrušily Dánsko (2022), Francie (2022) nebo Slovensko (2023), a ještě dříve třeba Nizozemsko (2000), či Belgie (2001, Valonsko 2018). Severské země jako Finsko a Švédsko pak poplatky nahradily speciální mediální daní.
Česká vláda postupuje, jak na tiskovce jasně řekl premiér Andrej Babiš, podle evropských regulí. Konkrétně podle Evropského aktu o svobodě médií (EMFA). Financování České televize a Českého rozhlasu má být nově zaručeno přímo zákonem jako mandatorní výdaj. Jde o povinný výdaj státní pokladny, podobně jako jsou například důchody.
Vládní návrh počítá s pevnou roční částkou celkem 7,81 miliardy korun, s pravidelnou valorizací, vázanou na překročení kumulované inflace ve výši 10 %.
Tato právní úprava a zákon zajistí oběma institucím dlouhodobou stabilitu příjmů, možnost valorizace při skokovém zvýšení inflace a fakticky i omezení zásahů ze strany politiků té či oné strany.
Pro úplnost. Celkové plánované výnosy veřejnoprávních médií na rok 2026 činí 11,272 mld. Kč.
Česká televize plánuje rozpočet 8,536 mld. Kč, Český rozhlas 2,736 mld. Kč. Vládní návrh pro rok 2027 stanovuje příspěvek ze státního rozpočtu na 5,740 mld. Kč pro ČT a 2,065 mld. Kč pro ČRo.
Vláda požaduje po veřejnoprávních médiích úsporu ve výši 15%. Jde o snížení proti příjmům z poplatků, nikoli proti celým rozpočtům ČT a ČRo. Ostatní příjmy médiím zůstávají.
Stát šetří na výdajích, kde může. Slučuje agendy. Připravuje úpravy ve státním aparátu. Digitalizuje agendy. Veřejnoprávní média nemají být výjimkou.
𝗭𝗿𝘂𝘀̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗽𝗹𝗮𝘁𝗸𝘂̊ 𝗻𝗮𝘃𝗿𝗵𝗼𝘃𝗮𝗹𝗮 𝗱𝗿̌𝗶́𝘃𝗲 𝗼𝗽𝗼𝘇𝗶𝗰𝗲
Udělala opak a zajistila příjmy exekutorům.
Není žádné novum, že rušení koncesionářských poplatků v minulosti prosazovali zástupci dnešní opozice. Senátoři ODS v roce 2009 navrhovali financování ze státního rozpočtu a Piráti měli ve volebním programu z roku 2017 náhradu poplatků podílem z výběru DPH.
Bývalá vláda Petra Fialy se ale nakonec vydala opačnou cestou. Namísto převedení poplatků na státní rozpočet prosadila naopak plošné navýšení poplatků, na 150 korun za televizi a 55 korun za rozhlas a rozšířila okruh poplatníků i na majitele chytrých telefonů či počítačů. Zároveň zpřísnila odvody pro firmy a podnikatele, kteří nyní platí odstupňované násobky poplatků podle počtu zaměstnanců, což u velkých podniků znamená desítky až stovky tisíc korun ročně.
Česká televize a Český rozhlas mohly být spokojeny. Fialova vláda jim zajistila nové příjmy.
Podle kritiků si tak minulá vláda zachováním a navýšením poplatků pojistila přízeň veřejnoprávních médií. Výsledek vidíme na obrazovkách denně. Zpravodajství a debaty jsou hodnoceny jako nevyvážené. Proti dnešním vládním politikům uplatňuje televize i rozhlas v každodenních komentářích ostrý a kritický kurz. Naopak, politici bývalé Fialovy vlády, komentátoři, veřejní mluvčí, umělci nebo galerie různých politologů se těší nepokryté toleranci. Do očí bijící dvojí metr vůči politikům vládní koalice a naopak zjevné protěžování opozice je důvodem obrovské nespokojenosti velké části veřejnosti. Která trvá na tom, že televize i rozhlas se se trvale zpronevěřuje veřejnoprávním zásadám, pluralitě a objektivitě.
Dlužno dodat, že Fialova vláda televizi poskytla i další nástroje. Především k tvrdému vymáhání poplatků u vlastních diváků. Podle oficiálních údajů České televize bylo v letech 2023 až 2025 předáno k exekučnímu vymáhání téměř 42 tisíc případů v celkové hodnotě přes 121 milionů korun, přičemž k samotnému dluhu se přičítají úroky a náklady řízení.
𝗘𝘅𝗲𝗸𝘂𝘁𝗼𝗿̌𝗶
Pro dokreslení souvislostí je dobré podívat se i do zákulisí. Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS na základě smlouvy z května 2023 zajišťuje pro Českou televizi právní služby při hromadném soudním vymáhání dlužných poplatků, za což jí podle smlouvy náleží odměna 9,5 procenta plus DPH z vymožených částek. Samotné exekuce pak nařizují soudy a provádějí soudní exekutoři. Jedním ze spolumajitelů této kanceláře je JUDr. Robert Neruda, který se ve firmě podle veřejných profilů specializuje na soutěžní právo a agendu.
Jeho manželka, europoslankyně Danuše Nerudová, patří k hlasitým obhájcům zachování stávajícího systému poplatků. V Evropském parlamentu vystoupila s velmi ostrou kritikou vládního návrhu, který podle ní ohrožuje nezávislost veřejnoprávních médií a vytváří prostor pro jejich politické ovládnutí.
Eurokomisař pro spravedlnost Michael McGrath argumenty Nerudové smetl ze stolu. Evropské předpisy vyžadují odpovídající, udržitelné a předvídatelné financování, založené na transparentních kritériích. McGrath připustil financování ze státního rozpočtu; samotný přechod na financování ze státního rozpočtu evropské právo nevylučuje. Zároveň zdůraznil dostatečné příjmy a zachování záruk redakční nezávislosti.
Je legitimní otázkou, nakolik se veřejné postoje aktérů politické debaty, jako je europoslankyně Nerudová, prolínají s konkrétními byznysovými zájmy advokátní kanceláře, v níž její manžel působí jako partner a spolumajitel. Na jedné straně máme rozkacenou političku v Evropském parlamentu. Na straně druhé advokátní kancelář, v níž její manžel vlastní podíl a která pro Českou televizi zajišťuje právní služby při soudním vymáhání dlužných poplatků.
O tomto a podobných příkladech se na demonstracích rozhodně nemluvilo.
„𝗭𝗮𝗰𝗵𝗿𝗮𝗻̌𝗺𝗲 𝗻𝗲𝘇𝗮́𝘃𝗶𝘀𝗹𝗮́ 𝗺𝗲́𝗱𝗶𝗮“
Česká televize a Český rozhlas nejsou „nezávislá a svobodná média“. Jejich vznik, fungování i budování bylo, je a vždy i bude spojeno s českým (potažmo dříve československým) státem. Infrastruktura, studia, budovy, terestriální vysílání, technický inventář, stejně jako rozpočty, či platy zaměstnanců byly vždy věcí státu. Stát do budování veřejnoprávních médií investoval stovky miliard. Z daní občanů.
Stát je povinen zajistit veřejnoprávním médiím peníze na provoz. Každoroční finanční injekci ve výši zhruba 11 miliard korun. Nejde o „nezávislá“ média. Ale o veřejnoprávní média.
V tom je zásadní rozdíl. Podíl státu zde bude vždy neoddiskutovatelný.
Status skutečně nezávislých médií má v této zemi jen malá hrstka médií. Jde o menší média typu Echo, Parlamentní listy, nebo levicový Alarm. Tato jediná splňují kvalifikaci pro pojem „nezávislého média“.
Naprostá většina českých médií je naopak ovládána a financována zdejšími oligarchy nebo ekonomicky silnými podnikatelskými skupinami. Na tato média jsou navázány vlivové struktury, neziskovky a organizace, zajišťující prosazování „demokratických hodnot“. Což v praxi znamená pouze sekundární rozšíření kapacit vlivu těchto podnikatelských skupin a kruhů.
Přestože platí obecný úzus, že média mají mít demokratický charakter a zachovávat si nestrannost, objektivitu a pluralitu, český mediální trh je jednoznačně vychýlený v neprospěch stran vládní koalice a jeho voličů.
Připomenu, že skutečný zápas o demokracii a svobodu slova se odehrál mnohem dříve, za Fialovy vlády. Kdy došlo k bezprecedentnímu zásahu do svobody slova. V okamžiku, kdy správce české národní domény, NIC, za tichého souhlasu vlády Petra Fialy zablokoval osm domén nezávislých serverů. Vedle CZ.NIC blokovali přístup také mobilní operátoři a další poskytovatelé.
S poukazem, že tyto k Fialově vládě kritické servery jsou proruské, extremistické nebo obsahují závadný obsah. Tento bezprecedentní akt dospěl k následným soudním sporům. U soudu jsme soudcům trpělivě vysvětlovali nebezpečnou podstatu tohoto zásahu. Jak se ukázalo, jako v případě AC24, soudy nakonec, po dlouhých průtazích, rozhodly v prospěch poškozených médií a přiznaly jim odškodnění.
Proti vládní zvůli Fialovy vlády Milion chvilek nikdy neprotestoval. Natož, aby organizoval celonárodní akce. Ani během samotné demonstrace o skutečném ohrožení svobody slova ze strany Fialovy vlády nepadla ani zmínka. Je vrcholným pokrytectvím a lží, když Minář z pódia hřímá o ohrožení nezávislosti médií Babišovou vládou. Jednoduše lže.
𝗕𝗮𝗯𝗶𝘀̌ 𝘁𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗶 𝘃𝗲 𝘀𝗸𝘂𝘁𝗲𝗰̌𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝗻𝗲𝗽𝗼𝘁𝗿̌𝗲𝗯𝘂𝗷𝗲
Kroky Babišova kabinetu ukazují, že scénář ovládnutí médií nedává politický smysl.
Babišova vláda nepodniká kroky, které by ani vzdáleně připomínaly utahování šroubů. Naopak.
Hned po svém nástupu v prosinci 2025 vláda zrušila řadu vládních projektů kritizovaných za zásahy do veřejné debaty, včetně celého Odboru strategické komunikace na Úřadu vlády, dříve spojeného s plukovníkem Otakarem Foltýnem. Do samotného obsahu vysílání nijak nezasahuje.
Důvod je prostý. Andrej Babiš veřejnoprávní média nepotřebuje. Místo spoléhání na televizní obrazovku má dávno vybudovanou vlastní, mimořádně silnou komunikační infrastrukturu na sociálních sítích. Stejně tak postupují i další členové vlády, kteří mají na sítích statisícová publika a komunikují s voliči napřímo. Tiskové konference, vlastní podcasty, premiérova pravidelná nedělní hlášení i nepřetržitý proud komentářů a videí doplňují debaty v různých formátech a médiích.
Televize i rozhlas dávno ztratily monopol na zprostředkování politických postojů. Píšeme rok 2026. Pokud má váš profil jen na Facebooku přes 630 tisíc sledujících jako má Andrej Babiš (a k tomu statisíce dalších na Instagramu či TikToku), nemusíte se prosit o minuty v televizních debatách. Algoritmy sociálních sítí doručí zprávu voličům rychleji, cíleněji a spolehlivěji než klasické televizní vysílání. Naopak. Podle analýzy Reuters Institute, celkový podíl televize jako zdroje zpráv v Česku klesl z dřívějších 85 % na 60 %.
Proč tedy tolik povyku? Jedním z hlavních důvodů může být, že změnou zákona se změní i možnost kontroly nad veřejnými prostředky.
𝗣𝗿̌𝗲𝘃𝗲𝗱𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗽𝗹𝗮𝘁𝗸𝘂̊ 𝗽𝗼𝗱 𝘀𝘁𝗮́𝘁 𝘂𝗺𝗼𝘇̌𝗻𝗶́ 𝗹𝗲𝗽𝘀̌𝗶́ 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗿𝗼𝗹𝘂 𝘃𝗲𝗿̌𝗲𝗷𝗻𝘆́𝗰𝗵 𝗽𝗿𝗼𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝗱𝗸𝘂̊
Převedení financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet změní způsob, jakým budou tyto instituce nakládat s veřejnými prostředky. Otevře se tím prostor pro širší kontrolu hospodaření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ).
NKÚ již dnes může kontrolovat hospodaření s rozhlasovými a televizními poplatky, protože jde o finanční prostředky vybírané na základě zákona ve prospěch právnických osob. Jeho současné pravomoci se však nevztahují na celkové hospodaření ČT a ČRo ani na nakládání s jejich vlastním majetkem.
Hospodaření dosud kontrolovaly pouze mediální rady (Rada ČT a Rada ČRo), jejich dozorčí komise a externí auditoři. Snahy rozšířit pravomoci NKÚ na veřejnoprávní média vyžadovaly buď změnu Ústavy, nebo změnu způsobu jejich financování.
Jakmile budou Česká televize a Český rozhlas financovány přímo ze státního rozpočtu, stanou se příjemci státních prostředků. NKÚ tak získá přímou zákonnou pravomoc prověřovat, zda tyto peníze vynakládají hospodárně, efektivně a účelně. Pokud by NKÚ získal pravomoc kontrolovat celkové hospodaření veřejnoprávních médií, mohla by se jeho kontrola zaměřit také na uzavřené smlouvy, čerpání prostředků z evropských fondů, finanční toky a projekty realizované ve spolupráci s externími subjekty včetně neziskových organizací.
Výhodou kontroly NKÚ je, že jde o ústavně nezávislý orgán, nikoli o vládu či jednotlivá ministerstva. NKÚ nezasahuje do obsahu vysílání ani do dramaturgie, ale prověřuje zakázky, náklady a nakládání s majetkem.
𝗨𝘇𝗮𝘃𝗿̌𝗲𝗻𝘆́ 𝗲𝗸𝗼𝘀𝘆𝘀𝘁𝗲́𝗺 𝘃𝗲𝗿̌𝗲𝗷𝗻𝗼𝗽𝗿𝗮́𝘃𝗻𝗶́𝗵𝗼 𝗺𝗲́𝗱𝗶𝗮
Nejde ale jen o samotné účetnictví, Jako spíše o dlouhodobou institucionální a mediální provázanost v rámci instituce. O samotný ekosystém České televize a Českého rozhlasu.
Popišme si, na jednom příkladu, jak věc funguje.
Typickým příkladem je organizace 𝗖̌𝗹𝗼𝘃𝗲̌𝗸 𝘃 𝘁𝗶́𝘀𝗻𝗶, která v devadesátých letech vznikla přímo při České televizi a dodnes je jejím klíčovým partnerem při vzdělávacích, charitativních i dokumentárních projektech. Zástupci této organizace zároveň pravidelně vystupují ve vysílání veřejnoprávních médií jako experti a aktivně se zapojují do veřejných debat – včetně současného boje proti vládní novele.
Pohled do výroční zprávy Člověka v tísni za rok 2025 ukazuje, z jakých zdrojů je tato organizace financována. Z celkových výnosů 4,06 miliardy korun tvořily více než čtvrtinu (1,083 miliardy korun) příjmy z institucí 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗲́ 𝘂𝗻𝗶𝗲 a dalších 533,2 milionu korun připadlo na veřejné zdroje z USA (z toho 522,3 milionu od agentury USAID a 9,34 milionu korun prostřednictvím americké nadace NED – 𝗡𝗮𝘁𝗶𝗼𝗻𝗮𝗹 𝗘𝗻𝗱𝗼𝘄𝗺𝗲𝗻𝘁 𝗳𝗼𝗿 𝗗𝗲𝗺𝗼𝗰𝗿𝗮𝗰𝘆.
Vedle americké NED či její přímé evropské obdoby EED (European Endowment for Democracy, od níž organizace v roce 2025 čerpala 1,62 milionu korun) figurují v přehledu dárců i další zahraniční fondy a nadace, jako například Foundation to Promote Open Society či The Sigrid Rausing Trust a velká řada dalších.
Z hlediska mezinárodní politiky jde u nadací typu NED a EED i u těchto grantových schémat o nástroje takzvané měkké síly (soft power) – ostatně sama americká nadace NED vznikla v roce 1983 rozhodnutím Kongresu USA právě proto, aby otevřeně a z veřejných peněz navázala na dřívější programy ovlivňování a podpory demokracie v zahraničí, které v době studené války zajišťovaly zpravodajské služby typu CIA.
Pokud jde o evropské peníze, prim v nich hrají jednotlivá generální ředitelství Evropské komise, označovaná zkratkou 𝗗𝗚 (Directorate-General). Jde o jakási „ministerstva“ Evropské komise, přes která Unie rozděluje granty a zakázky do konkrétních oblastí. Jen od těchto odborů DG získal Člověk v tísni v roce 2025 prostředky v celkovém objemu 914,6 milionu korun.
Proč zde složitě vypisuji čísla o příjmech partnerské organizace typu Člověk v tísni?
Je potřeba pochopit princip ekosystém vlivu a peněz v České televizi. Česká televize a Český rozhlas je jedním z klíčových emitentů veřejných postojů a veřejných nálad. Je nominálně garantem demokratického vývoje v zemi, politického prostředí, často arbitrem veřejných i politických zápasů.
Mechanika ekosystému je jednoduchá: neziskové organizace, externí produkce, dokumentaristé i redakce se v něm navzájem propojují přes společné koprodukce, vzdělávací projekty, festivaly a grantové programy. Lidé z těchto organizací pak tvoří okruh „osvědčených“ tvůrců, expertů, komentátorů, publicistů či dokumentaristů, kteří zde získávají prostor pro svou tvorbu. Zároveň tito podporují narativy a hodnotové postoje veřejně i uvnitř samotné televize.
𝗝𝗶́𝘁 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝗽𝗿𝗼𝘂𝗱𝘂? 𝗡𝗲𝗺𝗼𝘇̌𝗻𝗲́
Jen málokdo z tvůrců či redaktorů si dovolí jít proti hlavnímu proudu. Nebo například zásadněji zpochybnit směřování Evropské unie či dosavadní podobu transatlantických vazeb. Těžko si lze představit ostře kritické dokumenty v otázkách migrace a následků migrace, či obrovskou míru násilí, páchaném na obyvatelstvu Evropské unie migranty, rioty a násilné akce. Stejně tak se nedočkáme kritických dokumentů na téma dopadů zelené politiky a Green dealu na ekonomiku a průmysl členských zemí. Selhání jednotlivých generací vrcholných evropských nebo americký politiků ve vztahu k Ukrajině a Rusku, kteří nesou za přímou spoluzodpovědnost za dnešní válku na Ukrajině. Nebo, kritické dokumentární a filmové reflexe dění kolem Covidu, zbrojních zakázek Unie, či snahy o omezování základních svobod v zemích evropské unie. Natož kritický pohled na agendy LGTB, genderu či transsexuálů.
Znamenalo by to ohrozit vlastní zakázky, granty i profesní přijetí uvnitř tohoto ekosystému. Pokud dnes z tohoto prostředí zaznívá ostrá kritika směrem k USA, nemíří proti samotnému systému amerického vlivu, ale proti administrativě Donalda Trumpa. Patrně i proto, že se vydala cestou národní konzervativní obnovy státu a tyto grantové kohoutky přivřela.
Výsledkem je uzavřený okruh, který ve vysílání přirozeně generuje, potvrzuje a upřednostňuje konkrétní pohled na svět. Zásadní otázkou pro celou společnost tak zůstává, jak velký podíl na této často jednostranné optice České televize má právě finanční provázanost tohoto ekosystému.
Člověk v tísni sice hraje, pro pochopitelný příklad, vzhledem k objemu činnosti významnou úlohu. Ale samozřejmě, nejde jen o tuto jedinou neziskovku a jedinou organizaci. Existuje celá řada podobných aktivit, běžících souběžně, navzájem se podporujících a prolínajících. Nad jejímž provozem prakticky neexistuje veřejná kontrola. Jde čistě o autonomní substruktury, operující s veřejnými prostředky, o jejichž výsledcích, financích a práci se sice dočteme na webech a ve výročních zprávách. Ale o podstatě tohoto vlivu, finančních tocích, vzájemných relacích panuje naprosté a dokonalé ticho.
Když příkladně ministr 𝗣𝗲𝘁𝗿 𝗠𝗮𝗰𝗶𝗻𝗸𝗮 po převzetí úřadu Ministerstva životního prostředí veřejně ukázal, jaké typy projektů bylo nuceno během jeho předchůdců ministerstvo financovat, ukázalo se, že šlo o zhola nepotřebné a často nesmyslné, zato velmi nákladné projekty. Motoristé jsou od té doby pod veřejnou palbou neziskovek. Jsou označováni za extremisty, hnědou alianci, ohrožení demokracie a podobně.
Nicméně. Přesně tento typ kontroly, zveřejnění údajů, vazeb a popisu fungování finančních toků uvnitř České televize bude moci český stát nyní konečně vlastním občanům zaručit. Prostřednictvím kontrol a analýz NKÚ. Podmínkou k tomu je právě změna ve způsobu financování obou veřejných institucí.
𝗩𝘆𝘃𝗮́𝘇̌𝗲𝗻𝗼𝘀𝘁 𝗼𝗯𝘀𝗮𝗵𝘂
Dramatická vystoupení řady umělců a řečníků na Letné pominula jednu zásadní věc. Skutečný stav obsahu a fungování veřejnoprávních médií. Přiznejme si reálný stav. Česká televize i Český rozhlas dlouhodobě selhávají. Během posledních let přišly o kredit, respekt i podporu obrovské části veřejnosti. Jsem přesvědčený, že dnes už jde o většinu společnosti.
Obě instituce drží nad vodou především to, že mají historicky vybudovaný celorepublikový dosah, pevnou pozici v nabídce vysílání a setrvačnost diváckých návyků. Lidé jsou zvyklí na šest televizních kanálů i celoplošné rozhlasové stanice, takže obě média stále těží z dominantní distribuční trasy. Při životě je však neudržuje kvalita programu ani schopnost obstát v soutěži. Ale výhradně pravidelný, zhruba desetimiliardový roční přísun povinných peněz.
Bez této zákonné renty by zhasly do půl roku. Kdyby měly Česká televize a Český rozhlas fungovat za stejných podmínek jako komerční stanice a vydělat si na sebe samy, příjmy z reklamy, sponzoringu či prodeje práv, nepřežily by jediný rok. Zkrachovaly by rychlostí volného pádu. Umořily by je přebujelé náklady na energie, obrovský personální aparát i nákladnou výrobu pořadů, pro které na reálném diváckém trhu neexistuje žádné opodstatnění. Výmluvy na „povinné služby“, které médiím ukládá zákon, v tomto ohledu neobstojí. Ty ve skutečnosti tvoří jen zlomek celkových provozních výdajů.
𝗧𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗲 𝗶 𝗿𝗼𝘇𝗵𝗹𝗮𝘀 jsou post-socialistické podniky, který nebyly trhem donuceny přijmout tvrdá konkurenční pravidla mediálního trhu. Vezměte si areál Kavčích hor. Socialistickou stavbu z roku 1962, s typickým labyrintem chodeb, kanceláří, studií, technických pracovišť, fundusu.. Žádná televizní společnost, která by usilovala o efektivní provoz, zisk a prosperitu, by v životě neudržovala na provoz podobně nákladný areál.
Dnešní televizní stanice stojí na moderních, účelných budovách, soustředěných kolem studií, s rychlým odbavením programu, nekompromisně výkonnými zpravodajskými štáby a rychlými mobilními tykadly v terénu. Program stojí na kombinaci digitálních technologií, on-line sběru a vyhodnocování zpráv z celého světa. Zprávy se generují kombinací autorského vkladu, AI digitální infrastruktury, kde normou je systematické trénování dat, okamžitém vyhodnocování trendů, inside informací a bleskurychlé organizace odbavení obsahu.
Když se dnes chcete dozvědět skutečně cennou informaci, je k dispozici rozsáhlá infrastruktura médií z celého světa. Síť přes 2000 respektovaných zdrojů, jejíž data a vstupy lze naprogramovat a pomocí umělé inteligence třídit, překládat, vyhodnocovat a umísťovat do vysílání v režimu 24/7, klidně i ve vteřinových intervalech. Používám tento typ infrastruktury už několik let a v životě by mě nenapadlo ztrácet čas sledováním zpráv veřejnoprávní televize. Proč?
Pokud chcete informace z ohnisek konfliktů, technologií, infrastruktury a jednání klíčových politiků včetně komentářů insiderů, stačí v praxi přejít na tento typ informačních kanálů. Vedle agentur Reuters, Bloomberg, Associated Press či Agence France-Presse můžete do informační sítě zapojit BBC News, CNN International, Sky News, Deutsche Welle, Al Jazeera English, France 24, Euronews nebo japonské Nikkei. Doplnit je lze o deníky a analytická média jako The New York Times, The Wall Street Journal, Financial Times, The Guardian či The Economist. K tomu místní média, která obvykle přinesou přesnější vhled do situace v dané lokalitě. Data, fakta, informace, komplexní vhledy doprovázené komentáři špičkových autorů. Běžný standard. Nikoliv však v ČT.
Druhým typickým problémem, typickým pro dnešní stav veřejnoprávních médií je evidentní nevyváženost obsahu, o kterém píšu v předchozích odstavcích. Je to problém, ke kterému je potřeba přistoupit věcně. Příkladů, jak tohle řešit je celá řada.
𝗙𝗶𝗻𝘀𝗸𝘆́ 𝗮 𝗿𝗮𝗸𝗼𝘂𝘀𝗸𝘆́ 𝗺𝗼𝗱𝗲𝗹
Finská veřejnoprávní televize Yle byla ještě v minulém století pod obrovským tlakem. Finsko muselo politicky lavírovat kvůli sousedství se Sovětským svazem, což se podepisovalo i na opatrnosti médií.
V devadesátých letech čelila navíc nařčením z elitářství a odtrženosti od reality.
Finové na to šli přes vnitřní procesy. Zavedli takzvanou kulturu systematického fact-checkingu. Každý zpravodajský a publicistický tým má povinnost podrobit zásadní zpravodajská témata důsledné editorské oponentuře a ověřování zdrojů. Pokud televize udělá chybu, dokument, reportáž nebo zpráva vyzní jednostranně, nebo nevyváženě, nečeká se na rozhodnutí Rady. Reaguje vnitřní struktura média.
Yle má vlastního ombudsmana pro publikum, kterým se při vzniku funkce stal novinář Sami Koivisto. Ten komunikuje s diváky, vysvětluje redakční postupy, přijímá podněty a stížnosti diváků či politiků. Nejde zde o podceňovanou funkci. Slovo ombudsmana zde má velkou váhu.
Podobně je tomu u šéfa pro novinářské standardy a etiku, kterým je Timo Huovinen. Ten má na starost etické kodexy a redakční integritu. Jeho postoje a názory jsou pro redakce zásadní. Jeho úkolem je hlídat například nevyváženost, stranění nebo naopak devótní jednání ve vztahu k respondentům.
Jaký je výsledek? Dnes je finská Yle dlouhodobě nejdůvěryhodnějším médiem v zemi, které respektuje jak levice, tak pravice. Má naprosto brutální zásah. Týdně její obsah v TV, rádiu nebo na špičkové internetové platformě Yle Areena využívá 92 % všech Finů starších 15 let. Samotné televizní kanály Yle stabilně drží kolem 40–44 % tržního podílu z celkového času stráveného u obrazovek. Zbytek trhu si dělí komerční skupiny jako MTV3 nebo Sanoma.
𝗢𝗥𝗙: 𝗩𝘇𝗽𝗼𝘂𝗿𝗮 𝗿̌𝗲𝗺𝗲𝘀𝗹𝗮 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰𝗲
V Rakousku byla situace ještě dramatičtější a velmi se podobala situaci v Česku. Rakouská politika byla dekády rozdělená mezi dvě hlavní strany (lidovce a socialisty), které si ORF doslova naporcovaly. V redakcích existovaly neformální „červené“ a „černé“ buňky, dosazovali se loajální lidé a politická žurnalistika sklouzávala k opatrnému přešlapování kolem mocných.
Zásadní obrat nepřišel od politiků. Museli si ho vybojovat samotní novináři zevnitř. Rakouští redaktoři si přes silnou redakční samosprávu (Redakteursrat) a přísný redakční statut postupně vydobyli nezávislost na politických tlacích, které v Rakousku nikdy úplně nezmizely. Klíčovou roli sehrála generace novinářů v čele s moderátorem hlavní zpravodajské relace ZIB 2 Arminem Wolfem, kteří radikálně změnili styl práce.
Přestali politiky zvát do studia na zdvořilostní rozhovory a zavedli nekompromisní, daty podložené dotazování. Když politik uhýbal, moderátor otázku klidně zopakoval pětkrát po sobě, bez ohledu na to, zda šlo o vládního ministra, nebo opozičního lídra. Moderátoři měřili všem stejně, bez pardonu.
K tomu se přidala přísná interní pravidla proti střetu zájmů. Platí zde striktní zákaz vazeb na jakékoliv politické subjekty, neziskovky nebo vlivové organizace.
Výsledek? ORF se sice nestala miláčkem politiků, ale stala se miláčkem diváků. Lidé u obrazovek viděli, že moderátor „řeže“ vládního ministra úplně stejně jako opozičního lídra. Právě tato řemeslná nestrannost a pravidlo měřit všem stejně tvrdě vrátila televizi obrovskou prestiž a autoritu.
𝗗𝗲𝗺𝗼𝘀𝘁𝗿𝗮𝗰𝗲 𝗻𝗲𝘃𝘆𝗿̌𝗲𝘀̌𝗶́ 𝗻𝗶𝗰
𝗭𝗺𝗲̌𝗻𝗮 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝗽𝗿̌𝗶𝗷𝗶́𝘁 𝘇 𝗷𝗮́𝗱𝗿𝗮 𝘁𝗲𝗹𝗲𝘃𝗶𝘇𝗲
Debata o veřejnoprávních médiích by měla být vedena tímto směrem.
Nemám nic proti demonstracím jako takovým. Naopak. Velmi oceňuji, že se statisíce lidí zajímají o veřejnoprávní média. Věnují tomu energii, čas a peníze. Chápu i jejich obavy a ochotu postavit se na obranu svobody slova, korektního provozu médií, stejně jako práva na objektivní informace.
Dokonce si myslím, že oba tábory mají tohle společné.
Když ale o veřejnoprávních médiích mudruje Mikuláš Minář, odvolává se na Havlova zelináře a vznáší nesmyslné politické požadavky, je to absurdní. Aktivista může lidem nabídnout společný zážitek z plného náměstí – nebo předražený merch, jako každý jiný komerční aktivista. Problém médií ale nevyřeší. Stejně tak ho nevyřeší ani houf umělců na pódiu a jejich plamenné projevy.
Naopak. Kdyby se naplnily požadavky z demonstrací, v praxi by to znamenalo jediné: zakonzervování současného stavu.
Pro opoziční politiky opozice je to lákavá představa. Udrželi by si politický vliv a podporu, díky níž se v podstatě udržují v politické soutěži. Řada politiků, vzhledem k jejich reálným politickým preferencím je ve veřejném prostoru udržována nyní již pouze uměle.
Pro aktivisty uvnitř televize by zůstalo zachováno stávající status quo. Stav nedotknutelnosti, který jim zaručuje možnost prosazovat svůj pohled na realitu za veřejné prostředky a bez ohledu na reálné výsledky. Pro výkonné umělce pak zachování dosavadního modelu produkce, která jim dává iluzorní jistotu příjmů.
Cesta vede přesně opačným směrem. Měla by přijít 𝗿𝗲𝗳𝗼𝗿𝗺𝗮 veřejnoprávních médií.
Vytvořená nikoliv politiky. Ale samotnými tvůrci uvnitř televize a rozhlasu.
Reforma televize by přinesla podstatné otevření příležitostí. A nový standard, který by veřejnoprávní média vrátily na orbit respektu, sledovanosti, efektivity.
Vláda podle mě nebude mít problém kývnout na smysluplné projekty, které posílí kredit a úspěch domácí tvorby ve světě. Naopak. Úspěch domácí tvorby, filmové, dokumentární, televizní či animované na festivalech, ruku v ruce s ekonomickým zhodnocením projektů jen posílí prestiž České republiky. Což je věc, o kterou vláda vehementně usiluje, v průmyslu, technologiích, infrastruktuře.
Může se ale klidně vztahovat i na domácí mediální produkci.
Za podmínek, kdy se o věci dá rozumně a smysluplně jednat a uvažovat.
FB – David MARTINEK, publicista, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production
Jiné články autora:
DAVID MARTINEK: Divadlo a hysterie kolem televizních poplatků graduje
DAVID MARTINEK: Boj o poplatky není bojem o demokracii
DAVID MARTINEK: Povolební vystřízlivění
DAVID MARTINEK: Kašpar nebo hrdina?
DAVID MARTINEK: Koho pošleme na radnice a do Senátu?
DAVID MARTINEK: Trapné divadlo. Pokus o odvolání vlády Andreje Babiše se změnil v naprostý debakl
DAVID MARTINEK: Problém – Novinář
DAVID MARTINEK: Babišův kabinet frčí. Jako rozjetý tank. Výsledky mluví samy za sebe
DAVID MARTINEK: Gdaňsk – Babiš mluvil o míru. O cestě k míru
DAVID MARTINEK: Krize v Československu 1929 – 1934
DAVID MARTINEK: Landsmanschaft. Nebezpečné kolo další kulturní války v Česku
DAVID MARTINEK: Chození pozpátku
DAVID MARTINEK: V oku orkánu. Do českých voleb zbývají tři dny
DAVID MARTINEK: Evropské selhání na Ukrajině v roce 2014. Moment, kdy EU ztratila Ukrajinu
DAVID MARTINEK: Den před setkáním na Aljašce
DAVID MARTINEK: Vnimanie! Vnimanie!
DAVID MARTINEK: Decroix. Spravedlnost v nouzovém režimu
DAVID MARTINEK: 80 let od konce druhé světové války
DAVID MARTINEK: Reportáž psaná na benzínce
DAVID MARTINEK: Příběh hochštaplera je u konce
DAVID MARTINEK: Den kolaborantů
DAVID MARTINEK: Stydím se za Petra Fialu
DAVID MARTINEK: Vědomí, ve víru věků
DAVID MARTINEK: Rakušanovo karvinské extempore
DAVID MARTINEK: Skirmish diletantů vs. princip budování státu
