DAVID MARTINEK: Mistr Jan Hus

Odpusťte, že o životě Jana Husa, jedné z nejdůležitějších postav českých dějin budu psát jen v krátké črtě. Myslím, že odkaz Jana Husa by měl být připomínán trvale. Nejen jeden den v roce. Jako příběh statečného člověka, který se vzepřel moci tehdejšího světa a svůj zápas nevzdal a neodvolal ani pod hrozbou upálení a oběti vlastního života.

Hus vede k pravdě a odvaze. Jeho odkaz je jako blikající světlo napříč staletími. Říká, že zápas za pravdu a lepší svět je nebezpečný, často krutý, vyžaduje obrovskou odvahu a víru. Ale každý takový zápas vede, po malých krocích, ke zlepšení životu obce a lidí. A má velký smysl.

Husova odvaha, učení a mučednická smrt odstartovaly revoluci v tehdejší střední Evropě. Husitská revoluce je vzepětím obyčejných lidí proti nespravedlnosti, bídě a lži. Je to matka všech revolucí. Dávno před britskou, francouzskou či americkou revoltou.
A jako pokaždé. Začíná polemikou a intelektuální zápasem. Vede ke kázání lidem. Nekompromisní odpovědi ze strany systému. Zvůli a odvetě mocných ve vířícím reji zájmů. Aby nakonec, po násilném odstranění symbolu revolty vedla k samotné revoluci. Takový už je běh věcí.

Revoluce začínají z bídy.
Z útlaku, poroby a nespravedlnosti. Z odporu vůči uzurpující moci, která ovládá všechny a všechno. Spouštěčem může být rozsáhlá katastrofa, pandemie, nebo válka.
Připomeňme, že ve 13. století evropská civilizace byla dlouho na vzestupné trajektorii. Do určité míry dostoupala k vrcholu. Těšila se nebývalému populačnímu růstu. Dosáhla bezmála populační a kulturní úrovně říše Římské. Počet obyvatel vzrostl na 50 milionů a v polovině 14. století na 75 – 80 milionů. Klimatickým oteplením byly umožněny větší výnosy zemědělství. Absence rozsáhlých epidemií umožnila, aby populace rostla nerušeně. Rozvíjela se řemesla, učení, vědění. Zakládaly se univerzity, jako Karlova univerzita 1348. Stavěly odvážné stavby jako Karlův most 1342.

Pak přišel mor. Černá smrt, která se do Evropy dostala na benátských a janovských lodích z Krymu, udeřila mezi lety 1347 – 1352 na většinu Evropy. Nevídanou rychlostí. Čechám se mor zprvu vyhnul, ale v Evropě během několika let mor vyhubil podle různých odhadů čtvrtinu až polovinu evropského obyvatelstva. To znamená až 20 – 25 milionů lidí.
Morová rána vedla k rozpadu společenských struktur. Vylidněná města, posetá mrtvými, doprovázely drakonické výjevy zkázy. V rozpadající společenské struktuře si udržela moc pouze církev.

Ve 13. století ovládala církev prakticky všechny aspekty lidského života. Od zrození po smrt člověka. Víra spojovala křesťanstvo v celém tehdejším civilizovaném světě. Víra v Krista, božího syna a Vykupitele. Proroka, který sám žil v jednoduchosti a prostotě, mezi obecným lidem. Který kázal o lásce, odpuštění, naději a víře. Který za cenu vlastní oběti přinesl novou víru.

V praxi se ale tato víra zredukovala na pouhý politických nástroj. Církevní úřady bylo možné si koupit. Církev neovládali muži hluboké víry, ale političtí pragmatici, dogmatici, kariéristé a majetkově vlivná šlechta. Papežové ovládali politiku všech zemí Svaté říše římské i celé Evropy. Kladli koruny na hlavy jimi protěžovaných králů. Církevní hierarchie, účinně rozprostřená napříč kontinentem zajišťovala vliv v každém království. V každém knížectví, hrabství, na každém panství, v každé obci.

Králové církvi vzdorovali, ale jejich rozhodování pokaždé naráželo na jejich srdce. Pragmatické zajištění potřeb a ochrany svěřeného území a obyvatelstva bylo podřízeno vůli církví. I král, jako každý křesťan, byl držen za srdce strachem. Z vyloučení z přízně a moci církve, z odepření přízně Krista, z vyloučení z křesťanské obce států Evropy. Ze strachu ze smrti, z věčného zatracení a tortury, které bude každá duše podrobena, když žije v hříchu. A o tom, co je hřích, rozhodovala církev.
Jak prosté.
Církev tak ovládala srdce lidí, od krále po nejmenšího človíčka, pachtícího se v potu tváře v každodenní úmorné dřině.

Církvi patřila i naprostá většina majetku. Paláce v jednotlivých městech Evropy. Polnosti, statky, lesy, výrobní prostředky, pivovary i krčmy u cest. Církev ovládala rozsáhlá panství a državy. Její vliv prostupoval společností a byl všudypřítomný. I Hus samotný byl vysokým představitelem církve. Mistrem na pražské univerzitě. Člověkem s autoritou, poskytovanou mu církví.

Destrukce společenských struktur, zapříčiněná morem vedla k bojům o moc. Církev se rozpadla do vzájemného soupeření vlády nejprve dvou, a posléze tří papežů. Nastalo 𝘴𝘤𝘩𝘪𝘻𝘮𝘢.
Papežský souboj boj o moc uvnitř církve. A nedosti na tom, o rozsáhlé majetky církve začala usilovat šlechta. Započal všesměrový zápas uvnitř křesťanského světa o moc, dominanci a autoritu v názorovém vedení a o rozsáhlé majetky.
Devastace morem a utrpení vedla k zpochybnění víry člověka v Boha. Schizma podkopalo autoritu papežství a vedlo ke kritice církve. K rozvoji reformních hnutí, jakým bylo učení Johna Wycliffa a později k následování v podobě učení mistrů pražské univerzity, tehdejšího epicentra evropského vědění. Hus a další kazatelé se tak ocitli ve středu dění.

Mor se Čechám zprvu vyhnul a jen okrajově zasáhl Moravu a Slezsko. Ale nakonec černá smrt přišla i do Čech. V letech 1357–1362 postupně postihl mor většinu krajů. Skutečná katastrofa nakonec přišla nedlouho po nástupu krále Václava IV. na trůn. V roce 1380 udeřil mor v Čechách naplno.
Hus měl v té době 10 let.
Nejhorší epidemie v předhusitském období zahubila až 10 procent populace. Jenom v Novém Městě pražském u svatého Štěpána byly údajně během jednoho měsíce pohřbeny tři tisícovky obětí. Země tak viděla, jak umírají desítky tisíc mužů, žen i dětí. Některé oblasti na venkově byly tehdy úplně vylidněny.
Lidé v tom spatřovali boží úkaz. Boží hněv, seslaný za trest na bezbožné lidstvo.

A církev?
Pragmaticky řečeno. Ovládat společnost, vírou, majetkem, vlivem, poslušnou armádou a biřici se může jevit jako výhodné. Ale pouze v okamžiku, kdy státy a společnosti fungují a prosperují. Morové rány v 13. století vyhladily polovinu populace na kontinentu. Města byla oslabená morem. Hladem. Nepředstavitelnými výjevy a krutostmi.
Pak se výhoda moci mění v nevýhodu. Ten, kdo vládne, nese i odpovědnost za katastrofu.
Lidé během moru spínali ruce k nebi. A ptali se.
Kde byl v té době Bůh?

Pokaždé v takové době se společností začne šířit tichý šepot. Myslících bytostí, nepoddajných, vybavených intelektem a odhodláním, které začnou zkoumat řád světa. Když tito sami vidí, v jaké marnosti a strádání žijí spolubližní, začnou hledat jinou cestu. Kázat lidu. Nenechají se zastrašit, koupit ani zlomit.
Protože ví, že mají pravdu.

Viklef, anglický filozof a teolog na Oxfordské univerzitě zahájil takový boj. Podobně jako později i Hus usiloval o reformu církve. Oba muži Viklef i Hus, se poměrně záhy dostali do střetu s tehdejšími autoritami.
Hus, spolu s Jeronýmem Pražským se Viklefovým učením inspiroval. Navzdory faktu, že Viklefa prohlásili za heretika.

Hus zprvu proslul kritikou poměrů a lichvářů. Později kritizoval odpustky. Nástroj, jakým si tehdejší církev a papežové opatřovali prostředky. Pro Husa, zbožného člověka, byly odpustky porušením práva i Písma.
Provinil jsi se proti jinému? Jsi zloděj, vrah, násilník? Kup si odpustek a bude ti odpuštěno. Hlásali tehdy všemožní mniši, preláti a kněží.
Sami žili v dostatku, tloustli z obchodu s odpustky, provozovali nevěstince a hampejzy, hospody, zatímco země, zbídačená, zápasila o existenci. Dlužno dodat, že někdejší záměr Karla IV, otce vlasti, učinit z Prahy metropoli vědění se nakonec proměnil v houfy mnichů, vydělávajících si na život právě odpustky.

Hus kázal z Betlémské kaple.
A lidé, kteří přicházeli nemohli ani uvěřit svému sluchu. Církevní autorita, zbožný a svatý muž, učenec, představitel církve říká přesně to, co oni sami cítí, vidí a žijí každý den. Říká pravdu a veřejně. Nešeptá ji někde v ústraní světa. Nelže, nemanipuluje, neskrývá. Hovoří otevřeně. Říká, že kupčení s vírou je proti Písmu i Kristu.
Říká, že pokud vládci nedodržují zákon a Písmo, netřeba je poslouchat.
Říká, že papežové, biskupové a preláti, nejvyšší autority společnosti, jsou jen politiky a obchodníky s mocí. Nikoliv duchovní vůdci, snažící se vrátit řád světu.

Jako Viklef chtěl i Hus přiblížit Písmo lidem. Tak, aby lidé lépe rozuměli Písmu.
Ach, jak se tehdejší nobilita vztekala. Špinavý a prostý plebej si bude číst v Bibli? A sám bude rozhodovat, co je dobré a špatné? K čemu by to vedlo..?

Viklef přeložil bibli do anglického jazyka.
Hus, aby usnadnil lidem čtení, si dal ještě složitější úkol. Zreformoval jazyk. Všechny ty nábodeníčka – háčky a čárky, které zavedl, unikátním způsobem strukturují nádhernou českou řeč. Košatou, mnohovrstevnatou, se složitou morfologií, plnou subvýznamů, zákrut a jinotajů, která nutí udržovat mysl lidí v pohotovosti. A zároveň umožňuje se dorozumívat mezi sebou v přesných odstínech nálad, škálách pocitů, vjemů a nuancí, což nás činí velmi vnímavými bytostmi.

Pro systém je ale člověk, který hlásá odpor vůči hierarchii moci naprosto zásadním nebezpečím.
Papež tedy použije hrozbu. Vyhlásí sankci. Interdikt. Zákaz svěcení, křesťanských pohřbů a svateb. V křesťanském světě taková věc znamená dříve či později vzpouru obyvatel.
Když by král i přes to odmítl, uchystá na Čechy křížovou výpravu.

Moc mezitím spěje k postupné dohodě. Ve snaze ovládnout znovu dění, připravuje šlechta i církev velký evropský koncil. Kde se vládci ze všech zemí, za pití, veselic, hýření s nevěstkami musí domluvit na způsobu a struktuře rozdělení moci.

Hus, vědomý si blížícího střetu doufá, že zde bude vyslyšen.
Přichází s jiným pohledem na svět.
Věří, že mocenská havěť ze všech koutů světa bude poslouchat mírného, pilného a svědomitého muže, hluboce věřícího ve spravedlnost, odněkud z Čech, stiženého klatbou a pronásledovaného církví.
Udělají jen to, co pokaždé. Uvrhnou jej do vězení. Pokusí se jej zlomit a zastrašit. A když se nedá a odmítne, zapálí pod ním pro výstrahu všem podobným ohnivou hranici.

Zapálí tak zároveň oheň, který se rozhoří přes celý střed Evropy.
Není dobré šlapat po Češích. Je to mírný národ. Ale bouře, které zde vznikají, v rázové vlně dokáží rozbouřit celou Evropu. A tím i svět.

Co říct?
Husovo myšlení, činy i oběť natrvalo změnily DNA českého národa.
Na rozdíl od jiných, snadno poznáme, kdo lže a kdo ne. Hned. Náš jazyk, myšlení, historická zkušenost i humor je obranou, vetkanou přímo do tkáně těla i duše.
Víme, že pro pravdu se občas trpí.
Že říkat pravdu je těžké. Žít v pravdě ještě mnohem, mnohem těžší. Kdo jsi bez viny..
A nechat se kvůli pravdě i zabít..

Pravdu nejde ukřižovat, ani upálit.
Pokud to uděláte, pokaždé přijde bouře.
Pravda nakonec zvítězí. Památka mistra Jana zde bude napříč věky.