Domů NA OKRAJ DAVID MARTINEK: Traktory v Praze. Protest zemědělců proti Green Dealu. Evropská unie...

DAVID MARTINEK: Traktory v Praze. Protest zemědělců proti Green Dealu. Evropská unie a domácí zemědělství (studie, komentář)

Úno 19, 2024

I kdyby Prahou projel jediný traktor s vlající českou vlajkou, měl by obrovský smysl. Česko se protestem a blokádou připojuje k masívním protestům zemědělců v celé západní i střední Evropě. Podle předběžných zpráv by do Prahy mělo dorazit mezi 600-1000 traktorů a zablokovat na několik hodin českou metropoli.

Akce, protest a blokáda, svolaná na dnešek, tedy 19.2.2024, je prvním výrazným signálem, kdy se domácí zemědělská obec staví na odpor proti vládě i Evropské Unii.

Protest organizuje iniciativa 𝗠𝘆 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝗰𝗶, zaštítěná organizacemi Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy a Asociace svobodných odborů ČR.

Organizátoři se Pražanům omluvili za problémy a způsobené potíže. Ale jak sami říkají. Nemáme jinou možnost, než pomocí protestu upozornit veřejnost na situaci v zemědělství.

𝗩𝗹𝗮́𝗱𝗻𝗶́ 𝗿𝗲𝗮𝗸𝗰𝗲

Vláda, proti níž jsou protesty namířeny, zareagovala podle očekávání. Označila organizátory za proruské aktivisty. Co k tomu říct?

Premiér Fiala skutečně nepromešká jedinou příležitost udělat ze sebe hlupáčka. Podobně Rakušan, Vondra a další. Ve skutečnosti je cílem akce upozornit na dlouhodobé a přetrvávající problémy v zemědělství, podpořit solidárně protesty zemědělců v celé Evropě a vyvolat veřejnou debatu o problémech v sektoru. Což je už nyní realitou.

Jde o akci zdola, velmi potřebnou, organizovanou bez finanční podpory institucí, státu nebo jakýchkoliv politických stran. Jejímž smyslem je podpořit domácí zemědělství.

Pojďme se podívat na zákulisí celé akce. Důvody, proč se protest koná. A zároveň se podívat na řadu pro vládu nepohodlných faktů. Které se pochopitelně, jak už je v této době obvyklé, vláda snaží odmávnout tím, že fakta a souvislosti označí za proruské, namísto, aby je řešila.

Pokusím se, po vlastní linii okomentovat reálie, jak domácí, tak i evropské zemědělské politiky, Green Deal, politiku a praxi Evropské unie, tak i samotný záměr protestujících.

Tento článek je delší, v rozsahu 10 stran, ale i tak může jen částečně osvětlit komplexní problematiku. Přesto vám přeji příjemné čtení.

𝗣𝗿𝗼𝘁𝗲𝘀𝘁 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝗚𝗿𝗲𝗲𝗻 𝗗𝗲𝗮𝗹𝘂

Jak řekl Zdeněk Jandejsek pro ČT, jeden z mluvčích iniciativy My zemědělci, hlavním problémem, na který protesty reagují je Green Deal.

Green Deal je komplikovaná evropská agenda s rozpočtem 1,8 bilionu EUR, která si klade za cíl dosažení klimatické neutrality v roce 2050 a zároveň prosazení Evropy coby prvního klimaticky neutrálního kontinentu. Ambiciózní, aktivistický celoevropský projekt souběžně prosazuje omezení skleníkových plynů o 55%, omezení pesticidů v zemědělství, GMO, či se zabývá kupříkladu, jak je v této době módní, posílením genderové rovnováhy v zemědělství.

Green Deal, jako většina podobných superobřích projektů ale v praxi naráží na realitu života samotných zemědělců, států i společnosti.

Důvodem je především podstatně změněná situace na evropském kontinentu. S válkou na Ukrajině Evropu zasáhla postupně uprchlická krize velkých rozměrů, energetická krize a inflace. Vzrostly ceny potravin a ceny pohonných hmot a paliv. Všichni jsme toho svědky.

Omezení obchodu, diktované sankcemi a politickými rozhodnutími vlád, přinesly kontinentu velké problémy, vyplývající především z rychle rostoucích cen energií a paliv. Vedly k řetězové reakci a důsledky politických rozhodnutí na sebe nenechaly dlouho čekat.

Výsledek sankcí, vidíme, je prakticky nulový. Podobné je tomu s výsledky halasně vyhlašovaného odklonu od ruské ropy či plynu. Jak ukazují data, ropa i plyn z ruských nalezišť dál proudí do Evropy prostřednictvím paralelních i oficiálních obchodních tras. Výsledkem je pouze to, že vzrostla cena.

𝗥𝗼𝗽𝗮 𝗮 𝗽𝗹𝘆𝗻

Ceny energií a paliv se promítají do veškeré produkce, nejen v zemědělství, nebo například dopravy. Důsledný rozkol EU s Ruskem, zapříčiněný ruskou invazí a agresí na Ukrajinu, v politické rovině sebou nese obrovské potíže pro evropskou ekonomiku.

Výpadek ruských dodávek, které po dekády plnily roli spolehlivých dodavatelů levných surovin a zdrojů, stejně jako sankce, či omezení obchodu, vedlo Rusko k orientaci na Čínu, Indii a Blízký východ. Evropa se pokusila nahradit dovozy odjinud, z USA, Kataru, Norska, Alžírska a jiných destinací.

Fakticky je ale v konkurenčním prostředí ve finále rozhodujícím faktorem cena. Plyn z Ruska patří k těm levným – minimálně v porovnání s plynem LNG, kde do ceny je potřeba započítat zámořskou dopravu, pronájem terminálů a regasifikaci, tedy zpětnou přeměnu LNG na zemní plyn. Naproti tomu infrastruktura směrem na východ je vybudovaná po léta, kdy stačí jen otočit kohoutky.

Podobně je tomu i s ropou.

Do Česka, které má vyjednánu výjimku ze sankcí, fakticky proudí z Ruska nejvyšší objemy za celou dekádu. V první polovině roku 2023 činil podíl ropy dovezené z ruského ropovodu Družba kolem 65 procent, v roce 2022 šlo například o 7,4 milionu tun ropy.

Jde pouze o fakta. Interpretaci nechávám zcela na čtenářích.

Nutno ale poznamenat, že řada lidí je dezorientována vyjádřeními vládních politiků o halasně prosazovaném odklonu od ruských zdrojů. V praxi věc probíhá zcela jinak.

𝗭𝗯𝗿𝗼𝗷𝗲𝗻𝗶́

Druhým, souvisejícím problémem jsou pochopitelně obrovské zbrojní, podpůrné výdaje a půjčky, které jak z EU, tak z jednotlivých států Unie směřují na Ukrajinu. Od začátku válečné agrese Ruska poskytly EU a její členské státy Ukrajině podporu ve výši přesahující 85 miliard eur.

V tomto roce, 2024, vyčlenila EU na podporu Ukrajiny další částku, 50 miliard EUR. Navýšený program dlouhodobé finanční pomoci Kyjevu je součástí úpravy víceletého unijního rozpočtu pro období 2021 až 2027 a sestává z půjček v objemu 33 miliard eur a 17 miliard v grantech. V roce 2023, podle Consilium Evropa, v rámci legislativního balíčku Rady EU, obdržela Ukrajina v roce 2023 finanční částku ve výši 18 miliard eur. A v minulosti byla prostřednictvím několika operací makrofinanční pomoci poskytnuta pomoc v celkové výši přes 7 miliard eur.

Finanční a ekonomická bilance států i EU má neúprosná pravidla. Jednotlivé státy i EU vydávají obrovské částky na podporu Ukrajiny, zbrojení a řešení souvisejících krizí, migrační či energetické. Objem těchto prostředků z daní a poplatků, které jsou financovány státními a evropskými penězi, se musí nutně projevit jinde. Ať již podporujete Ukrajinu ve válce s Ruskem, nebo podporujete mírové snahy o ukončení nebezpečného konfliktu, je potřeba věcně vnímat fakta a celkový kontext a situaci v Evropě.

Vlády škrtají v kapitolách, zavádí nebo zvyšují daně, omezují důchody, jako například v Česku. A souběžně s tím posílají stamiliardové objednávky, především do amerických zbrojovek.

V této situaci by snad bylo i rozumné ambiciózní plány Green Dealu průběžně a razantně přehodnotit. A upravit je ve prospěch jak zemědělců, tak evropské veřejnosti. Řešit především reálný a realistický průběh projektu.

Evropská unie ale pokračuje ve svém plánu. A sekundují jí pochopitelně jednotlivé národní vlády, podporované, po politické linii, samotnou EU. Kriticky nastavené vlády, jako je Orbánova v Maďarsku, Ficova na Slovensku, nebo bývalá polská vláda Jaroslava Kaczyńského zažívají naopak ze strany EU nevybíravý nátlak.

V zásadě. Je třeba odmítnout neinformovanou, jednostranně vyhrocenou debatu nad záměry EU v otázce Green Dealu. Jde o věcné a racionální posouzení záměrů a reálných podmínek. Záměry jako snížení objemu chemie na polích, podpora malých farem a zemědělského podnikání v místě koncového prodeje, nebo omezení GMO je možné pochopitelně akceptovat, doporučit a podpořit.

Otázkou je provedení.

Evropská unie je moloch, který se snaží byrokratickou cestou upořádat a sjednotit poměry zemědělství v jednotlivých zemích. Je to nesmírně obtížný úkol, jehož výsledkem je pochopitelně nivelizace chodu zemědělských politik v celé Unii, tak, aby zákonná opatření platila bez výjimky všude.

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗮 𝗼𝗰̌𝗶𝗺𝗮 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝗰𝘂̊

Je nutné pochopit, že Evropa je geograficky rozmanitý kontinent s různými podnebními zónami a půdními podmínkami. Zemědělství v jednotlivých zemích se liší v závislosti podnebí, půdě, stejně jako na kulturních tradicích a historickém vývoji. Každá země má svůj vlastní vývoj, daný historickými souvislostmi. A vlastní problémy s nastavením vhodné zemědělské politiky.

Zemědělec ve slunné Andalusii má jiné podmínky než zemědělec ve Finsku. Jiné jsou i potřeby. Jiné podmínky mají zemědělci v Německu, Česku nebo Polsku, jiné v jižních subtropických státech a jiné problémy budou řešit na Balkáně. EU unie se snaží harmonizovat zemědělské postupy a normy, aby zajistila společný trh a ochranu životního prostředí. V podstatě se ale snaží nivelizovat trhy, protože unifikované trhy nejlépe vyhovují provozu globálního obchodu.

V zemědělství postupuje cestou regulací a dotační podporou požadovaných směrů.

Příkladně, omezením živočišných chovů, kde důvodem je, že hospodářská zvířata, jak překvapivé, vypouštějí skleníkové plyny. Jinou cestou je omezení produktivních zemědělských ploch, cestou rozšiřování úhorů, proti čemuž pochopitelně zemědělci protestují. Jiným příkladem je omezování používání pesticidů a hnojiv, což je dobrá cesta. Avšak při snaze o maximální produktivitu a prosperitu zemědělských provozů, což je přirozený záměr jak zemědělců, tak i samotné Unie, se v tuto dobu bez chemie zemědělství prakticky neobejde. V Česku, které prosazuje rozumné nakládání s chemií dlouhodobě, je požadavek na další snížení zbytečný problém.
Navíc, EU i jednotlivé státy, v reakci na ekonomickou situaci a rostoucí výdaje snižují podporu zemědělcům. EU sice deklaruje, že se snaží respektovat specifické podmínky produkce v jednotlivých zemích. Že existují a fungují i regionální programy a dotace, které podporují udržitelné zemědělství a zachování tradičních postupů.

Pravda, ve skeptičtějším pohledu, je poněkud jiná, než na rozjásaných eurowebech, plných pestrobarevných obrázků a nadšených proklamací.

𝗣𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺𝘆 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝘀𝘁𝘃𝗶́ 𝘃 𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝘂

V Česku se dá shrnout situaci v kostce. Zemědělství bylo do roku 2023 profitabilním odvětvím.
V roce 2021 dosáhla hodnota zemědělské produkce v České republice 154,8 miliard korun, v roce 2022 192,8 miliard a na odhad za rok 2023 bude nutné počkat do března. Přesto už nyní víme, že domácí zemědělství zažívá výrazný pokles.

Z pohledu české ekonomiky je zemědělství sice spíše okrajový, avšak stabilní sektor. Tvoří zhruba 2,1% – 2,4% tuzemského hrubého domácího produktu. Od roku 1993, kdy představoval 4,9% HDP došlo k výraznému poklesu zemědělské produkce.

Hodnota agrární produkce je v posledních letech stabilní a zemědělství nabízí stabilní zisky. V loňském roce tuzemské agrární podniky vydělaly v úhrnu zhruba 18 miliard korun. Ale.

𝗥𝗲𝗱𝗶𝘀𝘁𝗿𝗶𝗯𝘂𝘁𝗶𝘃𝗻𝗶́ 𝗽𝗹𝗮𝘁𝗯𝗮 𝘀 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰𝗸𝘆́𝗺 𝘇𝗮𝗱𝗮́𝗻𝗶́𝗺

Vládní koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů a hnutí STAN zvýšila úroveň redistributivní platby, tedy platby na první hektary, z původně plánovaných 10 procent na 23 procent z celkové částky na přímé platby. To znamená, že podniky nad 150 hektarů přijdou o část podpor, jejichž sazba bude klesat s rostoucí velikostí. Většina členských zemí Evropské unie přitom volí redistributivní platbu na úrovni 10 procent. Zemědělské podniky střední velikosti a velké agropodniky tak přijdou o miliardy.

Vláda a MZ prosadila redistributivní platbu jako druhou složku k základní platbě na plochu, která měla pomoci vyrovnat rozdíly v příjmech malých a větších farem. Opticky bohulibý záměr podpořit malé zemědělce s výměrou do 150 ha je motivován jak eurounijní agendou, tak vládním rozhodnutím.

Zavedení redistribuční platby od roku 2023 umožnilo získat více peněz malým farmám do 150 hektarů, jimž se k základní platbě na jeden hektar 1760 Kč vyplácí navíc 3536 Kč. Pro větší farmy a zemědělské provozy, které zajišťují přes 80% domácí produkce je ale situace krajně nevýhodná.

Podstatné na věci je chování vlády. Vláda v roce 2022 v rychlosti a bez konzultace změnila Strategický plán Společné zemědělské politiky EU a k rozhodování o zásazích do tohoto dokumentu, který ovlivní české zemědělství a ceny potravin pro spotřebitele, nepřizvala ani Agrární komoru ČR, ani Zemědělský svaz ČR. Dokument suše odeslala do Bruselu ke schválení. Vládě byly adresovány petice, s důrazným apelem na pracně dosažený kompromis, ale vláda nereagovala.

Není divu, že má nyní v ulicích traktory.

Přes rozdílná stanoviska zemědělských institucí, svazů i zemědělců panuje v této otázce víceméně shoda. Střední a velcí zemědělci požadují zrušení redistributivní platby ve výši 23% a její nastavení na 10%, jak je obvyklé v okolních zemích. Např. v Německu, kde činí 12%.

S argumentací i protesty nesouhlasí Asociace soukromých zemědělců. Jak prohlásil Jaroslav Šebek, asociace odmítá snížení podpor pro malé zemědělce a požaduje, aby stávající sazba zůstala zachována. Jsou přesvědčeni o tom, že za protesty jsou pouze v zájmu velkých agrárních celků.

Rozpor mezi stanovisky je podle mě možné řešit. Jak ve prospěch malých farmářů, tak středních i velkých firem. Podmínkou je ovšem souladné jednání aktérů. A nikoliv tradiční česká rivalita mezi svazy. Malé zemědělské provozy by měly dostávat rovné dotace nejen na pěstění. Ale také dotace právě na podporu místní, lokálně omezené produkce na investice do výroby a uplatnění výrobků od malých zemědělců. Ve spolupráci s velkými svazy by měli společně dosáhnout podmínek, kdy se malí producenti dokáží uplatnit prostřednictvím řetězců, například.

𝗣𝗼𝗱𝘀𝗲𝗸𝗻𝘂𝘁𝗶́ 𝗶𝗻𝘃𝗲𝘀𝘁𝗶𝗰̌𝗻𝗶́𝗰𝗵 𝗱𝗼𝘁𝗮𝗰𝗶́

Vláda zároveň snížila úroveň maximální investiční dotace na jeden projekt v zemědělství ze 150 na 30 milionů korun. Podseknutí investičních dotací bude mít přímý vliv na rozvoj inovací v zemědělství.
V budoucnu bude potřeba investovat značné částky do rozvoje nových technologií přesného zemědělství. Nové generace farmářských robotů, autonomních strojů, jaké vyvíjí Německo, Švýcarsko, Spojené státy. Strojů, které mají potenciál přinést skokový růst produkce a produktivity.

Precizní zemědělství přinese kýžený efekt ve snížení potřeby pesticidů, postřiků, či zavlažování, s ohledem na parciální, nikoliv masivní a plošný způsob ošetřování rostlin.

Pro rozvoj sektoru bude nutné podpořit i vznik moderních skladovacích a chladírenských kapacit, založených na inteligentním managementu energií a digitálně řízených, plně automatizovaných provozech.

Bude potřebné investovat i do znovuvybudování domácích kapacit zpracovatelských závodů, moderních balících a chladících linek, umožňujících zpracovávat produkci v místě. S cílem zpracovat domácí zemědělskou produkci v nejkratších možných vzdálenostech od místa, kde byly plodiny a zelenina vypěstovány. Namísto, abychom vozili zabalený hrášek a mrkev v sáčcích z Německa, znojemské okurky z Turecka, rajčata z obřích španělských velkopěstíren či brambory z Egypta.

A v neposlední řadě bude nutné reagovat na postavení prodejních řetězců, obchodního oligopolu Kauflandů, Penny nebo Aholdu. Například formou investic do lokálních, plně automatizovaných prodejen, typicky prodejen zeleniny, pečiva a masa, držených domácími provozovateli. Zatímco EU se snaží tyto projekty systematicky podporovat, česká vláda jednoduše podsekne objem investičních dotací. Nepochopitelné.

𝗗𝗼𝘁𝗮𝗰𝗲 𝗻𝗲𝗿𝗼𝘇𝗹𝗶𝘀̌𝘂𝗷𝗶́ 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝗰𝗲 𝗼𝗱 𝘀𝗽𝗲𝗸𝘂𝗹𝗮𝗻𝘁𝘂̊

V komentářích uvádí Zdeněk Jandejsek, jeden z organizátorů protestu, že peníze určené na dotace nerozlišují, zda-li zemědělec na půdě pěstuje potraviny, nebo jednoduše jednou ročně ošetří plochy mulčováním. Nárok na dotaci to nemění.

Snahou organizátorů je rozpoutat debatu, která povede k důslednému posuzování, jakým způsobem se se zemědělskými pozemky hospodaří.

𝗣𝘂̊𝗱𝘂 𝘀𝗸𝘂𝗽𝘂𝗷𝗶́ 𝘃𝗲𝗹𝗰𝗶́ 𝗶𝗻𝘃𝗲𝘀𝘁𝗼𝗿̌𝗶

Není tajemstvím, že v českém zemědělství nastávají podstatné přesuny.

Dotační podpora dělá ze zemědělství výnosný byznys. V sektoru operují nejen zkušení agropodnikatelé, ale i profesionální investoři, kteří spojují farmy do velkých celků. Více než dvě třetiny zdejších agropodniků ovládá a obdělává více než 500 hektarů půdy. Pro srovnání s EU, kde dvě třetiny zemědělců obdělávají méně než pět hektarů, zdejší tuzemský trh s půdou je doménou velkých hráčů. Velké institucionální investory neláká k agrobyznysu ani tak zájem hospodařit, jako spíš zajistit si zajímavou a potenciálně růstovou investici. Koncentrace vlastnictví velkého množství půdy v rukou nezemědělských investorů vyvolává otázky. Ti sice půdu obratem pronajmou drobným farmářům, ale takto se vzdaluje možnost, aby půdu vlastnili farmáři, kteří na ní pracují.

Vládní návrh na zvýšení daně z pozemků jde proti tomuto trendu, dlužno uznat. Protože právě daň z rozsáhlých pozemků může přinutit investory, spekulující na dlouhodobé zisky, k odprodejům. Ale realita bude myslím jiná. Investoři jednoduše zvýší nájemcům nájmy. Kterým, pokud se jim provoz nevyplatí, náklady neumožní efektivně produkovat. Pole tak mohou nakonec zůstat ležet ladem. Zvýšené daně souběžně zatíží chod velkých domácích zemědělských podniků. Což bude znamenat vyšší ceny potravin, nebo nižší efektivitu oboru. Řešení problému musí vést jednoduše jinudy. Navíc, na trend investic do půdy naskakují i zahraniční investoři. Desítky tisíc hektarů končí v rukou zahraničních fondů, jakým je příkladně Accession Capital Partners, vlastnící Spearhead.

𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝗼 𝗺𝗮́ 𝗷𝗶𝗻𝗼𝘂 𝘀𝘁𝗿𝘂𝗸𝘁𝘂𝗿𝘂 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝘀𝘁𝘃𝗶́, 𝗻𝗲𝘇̌ 𝗘𝗨

Struktura zemědělství má, na rozdíl od zemí EU, specifický charakter. Na rozdíl od západních zemí, kde hrají hlavní roli farmáři, malé a střední zemědělské podniky, v Česku přežijí jen větší a největší firmy.

Je to dáno v podstatě neúspěšnou transformací zemědělství po pádu socialismu. Kdy došlo k rychlému rozbití do té doby fungujících družstev, zemědělských podniků, výrobců potravin či obchodních socialistických prodejen typu Jednota, Včela nebo Prior, restitucemi a privatizacemi počínaje a převzetím soukromými vlastníky, kteří začínali prakticky od nuly konče. Zemědělství, odbyt, bylo poměrně záhy vystaveno přímé konkurenci západních dovozů, jak v zemědělské, živočišné, tak i potravinářské výrobě. Po nástupu velkých obchodních řetězců se situace ještě více zhoršila. Řetězce prosadily agresívní politiku nízkých cen, ve snaze přilákat zákazníky, kterou bylo pro malorolníky, farmáře i zpracovatele obtížné provozovat. Náklady na zalistování, objemové slevy, diktované supermarkety, požadované velké objemy dodávek, vylučující malé dodavatele, stejně jako záměrná destruktivní politika vůči nikým a ničím nechráněným dodavatelům plus přesvědčení, že vše vyřeší trh, to umožnilo řetězcům prosadit obrovský podíl na rozhodování o osudu domácí produkce. Které poté nahradily vlastními, pro řetězce výhodnými dovozy. V takto toxickém prostředí mohli přežít jen největší a nejsilnější. Firmy, schopné zorganizovat produkci od prvovýroby po prodej. Jiná cesta nebyla možná.

Příkladem je Agrofert. Domácí česká firma, zaměstnávající 33 tisíc lidí, platící v Česku daně, v držení českého majitele. Nominálně největší a nejúspěšnější česká agrofirma, která prošla tímto vyřazovacím systémem, holding s vertikálně uzavřenou strukturou zahrnující prvovýrobu, zpracovatelské závody, chemickou produkci a vlastní výrobny typu pekárny.

Problém je, že vzhledem k tomu, že její majitel je zároveň ústřední představitel politické opozice a bývalý premiér, jeho domácí podnik je systematicky pod palbou. Domácí politická scéna používá instrumenty EU jako nástroj pro politické útoky, formou obvinění z dotačních podvodů a neoprávněného čerpání dotací. Soudy poté dají Agrofertu nebo Babišovi za pravdu, ale řízení trvá často roky. Politicky motivované útoky na domácí podnik v držení významného politického konkurenta jsou trvalou ilustrací obskurních domácích politických poměrů.

Jiné úspěšné české podniky, s českými vlastníky, příkladně Madeta, Agro Jesenice, AGRO-Měřín, Rabbit Trhový Štěpánov, Úsovsko, Rhea Holding, Pragolaktos, Milkpol, Alimpex a další nezápasí s politickou konkurencí, ale v současné době řeší růst cen paliv, energií, zvýšených daní a změn, nařízených vládou.

Zvýšení daně z pozemků, které se týká jak vlastníků, tak i nájemců a pachtýřů z 0,75% ceny pozemku na 1,35%, stejně jako zvýšení daní u travních porostů či lesních pozemků, které nařídila vláda, bude mít na jejich hospodaření dopad v miliardách korun. Kořeny věci ale hledejme v politice. Která neřeší problematiku zemědělství. Ale jen vlastní politické zájmy pětikoalice.

𝗗𝗼𝗺𝗶𝗻𝗮𝗻𝘁𝗻𝗶́ 𝘃𝗹𝗶𝘃 𝗘𝗨

Vraťme se k fungování EU a Green Dealu. Evropská unie má obrovský mandát a sílu pro prosazování vlastních záměrů. Je jím pochopitelně evropský rozpočet a rozpočet pro zemědělství. Evropský rozpočet na rok 2024 činí celkem 198,39 miliardy EUR v prostředcích na závazky a 142,63 miliardy EUR na platby. Vyjádřeno v domácí měně, pro představu, jde o 5045 miliard korun.

Pro zemědělce, na SPZ, projekt Společná zemědělská politika, strategický víceletý (2023-2027) plán EU je určen rozpočet ve výši přibližně 𝟯𝟭% 𝗰𝗲𝗹𝗸𝗼𝘃𝗲́𝗵𝗼 𝗿𝗼𝘇𝗽𝗼𝗰̌𝘁𝘂 𝗘𝗨. Je to obrovský rozpočet.

Z rozpočtu ve výši zhruba 61 mld. EUR si ukrojí především velké státy. Největším příjemcem Francie 17%, Španělsko 12,5%, Německo 11,2%, Itálie 10,5% a Polsko 8,8%. Česko, pro informaci obdrží 2,25% rozpočtu.
Konkrétně, v letech 2021–2027 obdrží Česká republika z evropského rozpočtu zhruba bilion korun. Z toho:
550 miliard korun připadá na politiku soudržnosti (strukturální fondy),
200 miliard korun je určeno pro zemědělství a rozvoj venkova, a
180 miliard korun je vyhrazeno pro Národní plán obnovy.
O zemědělce by mělo být v EU postaráno.
31% z Evropského rozpočtu je poměrně značná částka.
𝑃𝑟𝑜𝑐̌ 𝑡𝑒𝑑𝑦 𝑝𝑟𝑜𝑏𝑙𝑒́𝑚𝑦 𝑣 𝑟𝑎́𝑗𝑖?

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝘂𝗻𝗶𝗲 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗥𝗩𝗛𝗣

V reakci na celoevropské protesty zemědělců se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nechala slyšet, že zahájí „strategický dialog mezi zemědělskými skupinami a rozhodujícími činiteli EU“.
S odůvodněním, že v Evropské unii “dochází k rostoucímu rozdělení a polarizaci”.

Dikce bohužel nápadně připomíná někdejší RVHP.

Z vlastní hořké zkušenosti víme, že obří politické konglomeráty, snažící se uřídit rozsáhlá území, s různými národy, podmínkami k životu, způsobem života, vlastní kulturou jsou nepružné, zatížené byrokracií a v jednotlivých projektech dysfunkční.

Z historie se můžeme poučit. EU je podstatně modernější projekt, s podstatně modernějším řízením, než někdejší RVHP. Ale má podobné neduhy, jako obrovskou a náročnou byrokracii, komplikované celoevropské projekty, motivované spíše dobovým politickým avanturismem, než zdravým rozumem a prosazované nikoliv silou armád, ale peněz.

𝗗𝗶𝘀𝗸𝘂𝘁𝗮𝗯𝗶𝗹𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗼𝗷𝗲𝗸𝘁𝘆 𝗘𝗨
𝗘𝗺𝗶𝘀𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝘃𝗼𝗹𝗲𝗻𝗸𝘆

Příkladem budiž emisní povolenky. Nástroj, prosazovaný jako motivační faktor pro snižování emisí zažívá velký ústup ze slávy. Jestliže loni v březnu se cena povolenek vyšplhala na 97 eur za tunu emisí, nyní se pohybuje pod 60 eury a jen od konce loňského roku ztratila okolo 28 procent. Původní záměr, docílit tlak na producenty skleníkových plynů, souběžně s vytvořením zdrojů na ekologické a sociálně zelené dotace se mění v čistou spekulaci na trzích. Jak ukazuje například dění kolem ostravské huti Liberty, kde se indický majitel pokusil vyvést povolenky v hodnotě osmi miliard v rámci své skupiny. Povolenky jsou spekulativní byznys a nic víc. V Liberty se o povolenky strhl spor, který musela tehdejší vláda Andreje Babiše řešit až pohrůžkou vyvlastnění podniku a peníze pro huť ochránila. Dnešní vláda jen trpně přihlíží úpadku firmy a o nějakém investování do dalších enviromentálních aktivit, nebo ekologicky zaměřených startupů nemůže být ani řeči. Pro jeden příklad, jak systém povolenek ve skutečnosti funguje v praxi.

𝗟𝗶𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝗲𝗻𝗲𝗿𝗴𝗲𝘁𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗯𝘂𝗿𝘇𝗮

Jiný příklad je projekt evropské energetické burzy. Evropská energetická burza v Lipsku.

Německo má kvůli přechodu na obnovitelné zdroje v rámci Energiewende v roce 2022 nedostatek elektřiny. Odstavilo většinu jaderných elektráren a náhrada v podobě obnovitelných zdrojů se ukazuje jako nespolehlivá. Jednoduše, větrné i solární elektrárny dodávají buď příliš nebo naopak málo energie, podle toho, zda fouká vítr a svítí slunce. Propojený německý a český trh s energiemi, častý nedostatek energie v Německu má ve výsledku stav, kdy díky lipské energetické burze zvyšuje výslednou spotovou cenu. I když české elektrárny vyrábí nadbytek elektrické energie, koncová cena v ČR neklesá. Naopak je i pro české spotřebitele tažena nahoru situací na německém trhu, cenou spotu. Češi, kteří vyrábí energii v dostatečném množství a levně, platí paradoxně nejvyšší ceny v Evropě. Je to jen těžko pochopitelné. Když se k tomu přidá neschopnost vlády, která při počínající energetické krizi prováhala několik měsíců ze zastropováním cen u výrobců, výsledkem je lokální problém, nicméně velkého rozsahu. Základem problému je ale německá energetická politika, diktovaná EU. Jíž se německé vlády usilovně snaží vyhovět.

𝗣𝗼𝗱𝗽𝗼𝗿𝗮 𝗲𝗹𝗲𝗸𝘁𝗿𝗼𝗺𝗼𝗯𝗶𝗹𝗶𝘁𝘆

Jiným příkladem evropských projektů je rozjásaná podpora elektromobility. V zásadě dávají elektromobily jasný smysl. V situaci, kdy jsou ekonomiky států nuceny vlastními nákupy podporovat různé ropné velmoci, má přechod na místně vyráběné a diverzifikované energetické zdroje jasný strategický smysl. Proč bychom měli donekonečna platit za ropu, když například auto, nebo vlastní dům lze spolehlivě zásobovat energií z vlastní domácí fotovoltaické elektrárny.

Problémem a úzkým hrdlem celého projektu jsou u aut baterie a příliš velké ceny aut, produkovaných evropským automobilovým průmyslem. Baterie, přes urputný vývoj, jsou stále ještě omezujícím prvkem těchto vozů. Mají vliv na provoz, dojezd, komfort, jsou náročné na výrobu a o ekologii bych v této souvislosti raději nehovořil. Druhým problémem je cena vozů. Robustní evropský automobilový průmysl, živící miliony lidí, na nějž jsou navázány obrovské strukturální výdaje, jednoduše nebude schopen konkurovat cenami. Hrozbou jsou čínské dovozy, kde Čína dosahuje za kvalitativně srovnatelné výrobky podstatně nižších cen. Rozjásaná evropská agenda, podporující a subvencující elektromobily celé věci spíše uškodila. Měla směřovat nikoliv do cenových zvýhodnění vozů, jako spíše do rychlého budování související a potřebné infrastruktury. Podpory domácích a veřejných FVE elektráren, nabíječek, chytrých energetických sítí, podpory komunitních elektráren pro bloky domů, podpory investic u veřejných i soukromých provozovatelů a především, do vývoje dílů, které tvoří bottleneck projektu. Tedy do rychlého vývoje a výroby baterií, bateriových úložišť. A také, v případě Česka a Německa, u Cínovce, do těžby a následného zpracování lithia z domácích zásob.

Obrovský evropský rozpočet je ve vztahu k národním státům odstrašující silou, která nedává příliš velký prostor na vyjednávání. Státy a politické reprezentace národních států tahají za kratší konec. Akumulace zdrojů, jakých dosáhla EU, v podstatě staví národní státy do podřízené role. Ale tak to být nemá. Jednotlivé státy mají být nadřazeny Evropské unii.

Vidíme to denně, paritu vlivu a moci. Státy, které se v jednotlivých kapitolách postaví na důsledný odpor, jsou vystaveny riziku zastavení peněz z fondů EU.

𝗞𝗱𝗼 𝗷𝗲 𝘃𝗹𝗮𝘀𝘁𝗻𝗲̌ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝗨𝗻𝗶𝗲 𝗮 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗮́ 𝗞𝗼𝗺𝗶𝘀𝗲?

Je nutné přemýšlet o samotné podstatě organizace. Evropská unie není superstát, ani dědičné léno. Natož federace, vzniklá z potřeby společných zájmů a obrany, jako jsou Spojené státy.

EU je 60 000 nevolených úředníků z 27 členských států. Z čehož Evropská Komise, rozhodující evropský politický a správní orgán, který má monopol! na podávání legislativních návrhů a tvorbu “evropských zákonů” představuje 25 tisíc nevolených úředníků, řídících bruselský aparát.

V praxi tento aparát dokáže vyvinout obrovský tlak na národní státy. A prosazení záměrů … Ale koho přesně? Zmíněných nikým nevolených úředníků? Korporací? Lobbistů, účinně prosazující zájmy konkrétních aktérů?
V zásadě je obvyklou praxí, že evropské země se podřizují zákonům, vyprodukovaným Evropskou unií. EU představuje jak pro občany členských států, tak i politické reprezentace jakousi evropskou nadstavbu nad jejich vládami, jakýsi ústřední svorník evropské integrace.

Problém je, že EU je v praxi jen kolbištěm zájmů.

Kde je potřeba jednat ve prospěch vlastní krajiny koordinovaně, profesionálně a důrazně. A především ryze a systematicky ve prospěch vlastního prostředí. Češi to stále nechápou. Po léta vysílali do Evropského parlamentu reprezentanty, jejichž účinkování je možné hodnotit jako úspěšný pokus o prodloužení kariéry na domácí politické scéně. Často šlo o odkladiště nepotřebných lidí z domácí politické scény. Česko stále zastupuje různorodá směs politiků, kteří mají zcela protichůdné požadavky. A navíc jsou součástí babylonu různých evropských frakcí, kde prosazovat nějaký specificky národní zájem je velmi obtížné.

Cestou je výhra u voleb. A například vytvoření silné středoevropské frakce, soustřeďující zájmy Česka, Slovenska, Maďarska, Rakouska, či Polska. Podobný krok by dokázal zorientovat jednotlivé středoevropské země v otázce postupu ve společných zájmech. A navíc, získat stejnou váhu, jakou mají v EU velké evropské státy, jako Francie, Itálie či Německo.

Tento rok proběhnou evropské volby a Češi mají možnost vyslat do Europarlamentu důrazné zastánce domácí ekonomiky. Je ale skutečně na Češích samotných, jakou reprezentaci do Bruselu pošlou.

Důvodem je právě postup, například v zemědělské politice států.

Protesty farmářů, které otřásají Evropou, říkají vcelku jasně. Řídit takto rozsáhlý konglomerát vztahů v praxi lze. Ale jen za cenu obrovského plýtvání veřejnými rozpočty, strukturálních problémů a prosazování nivelizační politiky, potlačující přirozená prostředí států, regionů a diverzit. Proti čemuž se nakonec pokaždé vzepře evropská veřejnost, ve všech koutech kontinentu.

𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘀𝗸𝗲́ 𝘇𝗲𝗺𝗲̌𝗱𝗲̌𝗹𝘀𝗸𝗲́ 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗲𝘀𝘁𝘆

Evropské protesty zasáhly Nizozemí, Portugalsko, Španělsko, Francii, Itálii, Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Tisícovky traktorů a zemědělských strojů v ulicích evropských měst, zapálené ohně, blokády, bouře a protesty zemědělců získaly obrovskou podporu veřejnosti. Zatímco vlády a EU čelí nevybíravé kritice, protestující prosazují faktické, jasné a srozumitelné věci. Evropská unie slibuje ústupky, ale farmáři říkají, že je již pozdě. Na jednání bylo dostatek času, ale chyběla vůle vlád jednat. Základním důvodem protestů je cena nafty, náklady spojené se zelenou politikou Bruselu a nízké výkupní ceny. Zemědělci v evropských zemích protestují proti škrtům v daňových úlevám, obtížně splnitelným ekologickým předpisům a rostoucí byrokracii. V Bulharsku například i proti konkurenci levnějších dovozů, které plynou z oblastí zasažených válečným konfliktem mezi Ukrajinou a Ruskem.

𝗣𝗿̌𝗲𝗸𝘃𝗮𝗽𝗶𝘃𝘆́ 𝗻𝗲̌𝗺𝗲𝗰𝗸𝘆́ 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗲𝘀𝘁

Protesty zcela překvapivě nabraly největší sílu v Německu. Zdrojem nespokojenosti bylo zrušení dotací na zemědělskou naftu německou semaforovou vládou Olafa Scholze. Od německé vlády to byl do jisté míry obtížně pochopitelný krok. V roce 2018 úprava daně z paliv rozpoutala obrovské protesty ve Francii. Francie, která je v Evropě největším zemědělským producentem s hodnotou zhruba 100 miliard eur ročně zažívá protesty opakovaně. Zemědělci si nenechají vládou diktovat podmínky a ve sporech neváhají vést konflikty i s policií. Scholz pravděpodobně spoléhal na tradiční německou ochotu jednat spíše institucionálně. Namísto toho přišel do té doby nevídaný německý protest zemědělců, který znamenal tisíce traktorů v dlouhých kolonách, masívní odpor, blokády hranic, molotovy i potyčky s policií.

Situace otřásla zavedeným schématem Němcům všestranně a uvědoměle podporujících EU. Farmářské protesty v Německu dosáhly svého vrcholu, když pět tisíc traktorů obsadilo Berlín. Tato akce byla vyvrcholením týdenních protestů farmářů.

𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝘆́ 𝗽𝗼𝘇𝗱𝗻𝗶́ 𝘀𝘁𝗮𝗿𝘁

Zatímco se Evropa bouří, česká kotlinka zůstávala bez odezvy. Jen na sociálních sítích probublávaly videa z protestů a ve vzduchu visela otázka, jestli se Česko zapojí do protestů také.

Situaci nakonec rozčísla alternativa. Když se zdejší zemědělské svazy jako Agrární komora neměly k akci, protesty spustila skupina lidí s názvem My zemědělci. Akce, spuštěná 19.2.2024, organizovaná zdola, bez podpory, v podstatě zažehla debatu o problémech domácího zemědělství. A dala věci do pohybu.
Dnešní den ukáže, jak byly protesty zorganizovány. A s jakým úspěchem. Lze jen přát, aby vzbudily dostatečnou pozornost a zároveň umožnily zprůchodnit debatu o problémech zemědělců.

𝗣𝗿𝗼𝘁𝗲𝘀𝘁𝘆 𝗻𝗲𝗸𝗼𝗻𝗰̌𝗶́

Po blokádě Prahy budou následovat 22. února 2024 další protesty, organizované pro změnu Agrární komorou. Čeští zemědělci se zapojí do mezinárodního protestu u hraničních přechodů.

Protestní akce podpořily i organizace jako Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů, Společnost mladých agrárníků České republiky či část Asociace soukromého zemědělství České republiky. Kromě Čechů se protestu zúčastní zemědělci ze Slovenska, Maďarska, Polska, Litvy, Lotyšska a protesty podpoří Bulhaři, Estonci, Chorvati, Rumuni či Slovinci.

Důvodem pro dvojí protest, organizovaný dvěma různými proudy, podporující zemědělce, vyplývá z nesouladu mezi stranami.

V zásadě. V Německu organizoval protesty Svaz německých zemědělců. Jejich šéf, Joachim Rukwied varoval vládu, že pokud neodvolá chystané škrty v zemědělství, rozpoutají farmáři od ledna takové protesty, jaké Německo ještě nezažilo. Měl pochopitelně pravdu a rozsáhlé a dobře řízené protesty zasáhly celé Německo. Neobvyklý důraz, kterým německý svaz vytváří tlak na vládu, je v kontrastu s postupem tuzemských institucí. Česka jakoby se protesty netýkaly.

Protesty rozhýbali až lidé z alternativy. Až teprve, když ohlásili blokádu Prahy, utrhla se lavina aktivity. Je to samozřejmě dobře. Ale ve skutečnosti by měly jak lidé, organizující protesty, tak i jednotlivé zemědělské instituce, svazy, organizace překročit své mantinely a provázat své kroky.

Organizátoři musí do jisté míry i zkvalitnit průběh příprav a komunikace. Každý protest má svou politickou, organizační, mediální či technologickou rovinu. Pro níž je vhodné oslovit jak vhodné lidi. Tak zavedené instituce a média.

𝗭̌𝗮́𝗱𝗻𝗮́ 𝗦𝗼𝗿𝗼𝘀̌𝗼𝘃𝗮 𝗺𝗹𝗮́𝗱𝗲𝘇̌

Lidé z alternativy namítají, že nejsou žádná Sorošova děťátka, což je namístě a naprosto v pořádku.
A že zavedené instituce odmítly s alternativou jednat.

Když půjdu do důsledků, kroky, spojené s demonstracemi v minulosti, organizační problémy, neujasněnost v politických cílech, nebo přestřelky mezi představiteli různých proudů vzbudily řadu pochyb. Je potřeba si to přiznat.

Je potřeba posunou se dále. Pochyby nejlépe odstranit naprosto korektním jednáním, komunikací a velmi dobrou, až profesionální organizací protestů. Která je zárukou pro instituce a výzvou pro občany, proč protestní akce podporovat.

Alternativa má dnes výraznou podporu mezi občany. Dokáže vyhmátnou jádro problémů a zorganizovat jak akci, tak vést fundovaný dialog s mocí. Ale chybí jí podpora institucí. Protesty, organizované prakticky na koleně, z čistého entuziasmu a zájmu o věc jsou obdivuhodné. Klobouk dolů.

Cestou do budoucna je ale spíše podpora institucí.

A naopak, instituce se neobejdou, ve snaze prosadit rozumnou zemědělskou politiku, bez veřejné podpory. Jak ukázal několikrát přezíravý postoj vlády, neúspěšné petice a neúspěšná vyjednávání, kdy vláda v podstatě nabídne drobky ze stolu, znamenají, že nemá smysl zůstávat v komfortní zóně. Zemědělci nejsou kuloární ořezávátka. Ale chlapi, kteří si umí prosadit svou.

Prosím, aby to instituce ani organizátoři nebrali jako výtku, spíše jako věcné konstatování. A úvahu, jak postupovat jak v prosazování zájmů v EU, či v jednání s vládou.

Každopádně, je potřeba poděkovat organizátorům a koordinátorům za srdnatost, s jakou se pokusili zorganizovat organizačně náročný protest. Či za průběžné info, které zprostředkoval neformální mluvčí protestů, Dan Sterzik na Vidlákovy Kydy. Zároveň je vhodné poděkovat lidem, odborům, organizacím, politikům, či médiím vyjadřujícím podporu protestům. Oceňuji, že se do protestů, vlastní formou, postupně a po vlastní ose, nakonec zapojily i další instituce jako příkladně Agrární komora.

𝗭𝗮́𝘃𝗲̌𝗿𝗲𝗺

Načrtnutá studie samozřejmě nemůže postihnout problematiku českého zemědělství jinak než v hrubých obrysech. Pravdou je, že názory jednotlivých zemědělských proudů, institucí, samotných zemědělců, pěstitelů, nájemců, pachtýřů, investorů, producentů, výrobců se budou přirozeně lišit.

Naprosto to respektuji. Na dědině, kde od roku 1948 má rodina pěstuje v malém, se z deseti sedláků občas nedokáže shodnout v názorech deset z nich. Ale každopádně, věcná, kultivovaná a férová debata a zároveň systematický tlak na vlády, EU je nutností. Nikoliv možností.

To, na čem se ale zemědělci přirozeně shodnou, je vztah ke krajině a vlastní zemi. Půda a příroda učí, jak se chovat a jak žít. Zdravý selský rozum je jeden z nejlepších vynálezů, který mají lidé k dispozici.
A na něm je třeba stavět.