DAVID MARTINEK: Pád Gileádu

Protest Ukrajinců proti Zelenského vojenské diktatuře signalizuje, že ukrajinskému režimu začíná téct do bot. Protesty jsou prvním krokem ke vzpouře proti banderovskému Gileádu. Odpor ale přichází pozdě. Přichází v okamžiku, kdy je již Ukrajina v situaci, kdy ani pád režimu nedokáže zamezit hrozivým následkům války. Je evidentní, že protesty mají podporu Západu. Téhož Západu, který tento režim instruoval, podporoval, vyzbrojoval, zasahoval do jeho fungování a podporoval politiku, vedoucí k bratrovražedné válce.
Režim se začíná hroutit, ale ještě není konec.

Zelenský, tragická postava ukrajinské politiky je jen pokračováním série mizerných vládců, které si Ukrajina od osamostatnění v roce 1991 sama zvolila. Jestliže jeho nástup byl spojen s nadějemi, že ukončí bratrovražednou válku na jihovýchodě země a najde rozumný, balancující vztah jak s Evropou, Amerikou i Ruskem, omezí korupci, posílí demokratické instituce a ukrajinský stát bude v prostředí bývalých států sovětské říše fungovat jako most mezi západem a východem, tak v této roli jednoduše selhal.

Zelenský nedokázal změnit politiku násilí a trvalé konfrontace, prosazovanou ukrajinskými nacionalisty. A posléze evidentními nacisty. Přiznejme, pokusil se o to. V jednání s polními veliteli, kteří se mu ale jednoduše vysmáli.

Stát, řízený oligarchy, vlastnící soukromé armády není státem. Stát je o koncentraci moci do rukou lidem zvolených zástupců. Zelenský, namísto potlačení moci militantů a oligarchů, se nakonec rozhodl, že bude pokračovat v politice předchůdců, proti kterým se původně vymezoval. Rozhodnutí, že obsadí vzbouřený Donbas a Luhansk vojensky byla osudová chyba. Konfrontace a potlačení odporu, namísto dialogu, je nástroj politiky, sloužící jen k odvedení pozornosti od vlastních vnitřních problémů. Rozhodnutí, které režimu vydláždilo cestu k válce. A ruské invazi.

Možnost zastavit válku v zárodku, v roce 2022, Zelenský za povzbuzování Západu odmítl.
Uzavřít mír a dohodu na počátku války by bylo riskantní a nesmírně obtížné politické rozhodnutí. Ale bylo by správné.

Zelenský vsadil na konfrontaci a podporu Západu. Namísto uklidnění situace a rychlé dohody s Ruskem nechal Zelenský vtáhnout Ukrajinu do dlouhodobého západního konfliktu s Ruskem.
Jako hloupá loutka se poté nechal vláčet západními vůdci před kamerami západních televizí. Přijímal pocty od západních vládců, aby jim výměnou za podporu ochotně podepisoval smlouvy na dodávky zbraní. Za cenu extrémních dluhů a fatálního a dlouhodobého zadlužení Ukrajiny.
Pravidlem politiky je rčení: Smyslem války není válka samotná, ale dluh, který válka vytvoří.
Ukrajina bude za Zelenského špatná politická rozhodnutí splácet po desetiletí. Aby nakonec, v podmínkách totální podřízenosti vynucené situací na frontě poskytl Americe a Donaldu Trumpovi 50% práva na ukrajinské surovinové zdroje. Formou podepsané Dohody o minerálech. To je skutečný výsledek jeho politiky.

Zelenský po ruské invazi zavedl v zemi totální kontrolu. Zatímco západní propagandisté vykreslovali režim jako demokracii, jeho suita ovládla prakticky všechny aspekty moci. Z někdejších rozjásaných teorií o porážce Ruska je prach. Dnes vidíme reálný výsledek. Diktaturu, v níž jsou odvedenci odvádění a unášení z ulic, z domovů, násilím a bitím. K výkonu vojenské služby a podepisování smluv jsou na základnách donucováni brutálními postupy.
Ze země není možné svobodně odejít. Tohle, je demokracie?
Není divu, že se Ukrajinci prchli v řádu milionů. A ti, kteří zůstali, se dnes radují, když Rusové bombardují ukrajinská střediska verbířů.
Militantní režim, reprezentovaný stovkami soch Bandery a dalších masových vrahů na ulicích ukrajinských měst jsou projevem naprosto patologického nastavení politiky a společnosti. Mělo by nás to varovat. Zde na Západě. Namísto jednoznačného tlaku na ukrajinský režim se ale propaganda i politici jen pokusili vykreslovat Zelenského režim jako demokracii.
“Hráz proti ruskému imperialismu.” V logice Západu. Diktátor, ale náš.

Zelenskému patrně nikdy nedošlo, že jemu svěřená země je nástrojem dlouhodobé vojenské strategie Západu, sloužící k zatlačování a ostrakizaci Ruska. Jednou ze zemí, ve kterých Západ cíleně organizoval a pokoušel se o převraty, barevné revoluce, ideologickou diverzi. Bělorusko. Sýrie, Jižní Kavkaz, Podněstří.. Konfliktní zóny, využívající slabých míst Ruska a podkopávající strategické postavení Ruska.
Lidé zde to nechápou. Čtou denně zprávy o ruských hybridních hrozbách.
Ale lidé, konzumující v podstatě globální korporátní zpravodajství netuší, že politika Západu vůči Rusku je řízena týmiž hybridními strategiemi. Jen v opačném gardu.

Tyto strategie jsou reliktem bipolárního řádu. Západ nenašel, ve vztahu k Rusku, nic jiného, než pokračování někdejšího protisovětského tažení jinými prostředky.
Vše, co vidíme dnes, příkladně obchodní a finanční sankce, odstřižení Ukrajiny a Evropy od ruských energetických zdrojů, vykreslování Ruska jako zaostalé země, podkopávání obrazu Ruska v zahraničí jsou vojenské strategie.
Stejně jako reposure bombardéry. Drony. Investice do letadel a raket s dlouhým doletem. Investice do antiradiačních střel s delším dosahem (HARM). Rozmisťování vojenských kapacit v zemích bývalé Varšavské smlouvy. Základny CIA na Ukrajině. Nové technologie elektronického boje. Cílená propaganda snižující důvěru v ruský volební systém.
Tyto strategie měly oslabit Rusko. Případně vést k jeho rozpadu.
Invaze na Ukrajinu je brutální, vynucená odpověď, jejíž následky vidíme.

Nyní, když se ukrajinský režim začíná povážlivě otřásat, bychom asi měli přemýšlet několik kroků dopředu. Přemýšlet, nakolik byly strategie, vedoucí k oslabování Ruska prostřednictvím proxy válek, převratů a diverze rozumné. Jaké budou následky těchto strategií pro Ukrajinu, Rusko i Evropu.
Protože ani s případným pádem Zelenského režimu, výměnou ukrajinské politické garnitury se z Ukrajiny nestane poklidná zóna.
Po válce bude Ukrajina ve velmi složité situaci. Napětí ve společnosti, frustrace a vnitřní konflikty mohou přerůst a s velkou pravděpodobností i přerostou ve vnitřní ozbrojený konflikt. Ruský návrh na povolání neutrálních jednotek OSN lze považovat za správný.
Rusko po druhé světové válce likvidovalo banderovské jednotky až do roku 1954. Likvidovalo nejen banderovce, ale i jakoukoli ukrajinskou pozici, politiky, představitele předválečných politických proudů, usilujících o samostatnost Ukrajiny. Chruščov, po konci bojů a represí nakonec věnoval Ukrajině v roce 1954 Krym. Do určité míry to bylo možné chápat i jako pokus o uklidnění tehdejších poměrů. I když podstatou byla spíše lepší ekonomická a infrastrukturní správa, mimo jiné i o efektivnější řízení černomořské flotily z Kyjeva.
Ukrajina, která prošla v historii hrozivými represemi, terorem, hladomorem, způsobeným Stalinem byla ve vztahu k Rusku vždy v konfliktním nastavení. Od roku 1954 ale, jako svazová republika prošla vcelku pozoruhodným vývojem. Na jejím konci, v roce 1991, kdy vyhlásila samostatnost byla Ukrajina velmi moderní stát. Desátá nejbohatší ekonomika světa. Země s rozsáhlou průmyslovou infrastrukturou. Vesmírným programem.
Kde je dnes? Zadluženou banderovskou diktaturou na pokraji občanské války.
Je to vina Ruska?
Ne. Na osudech Ukrajiny se podepsala Ukrajina, Rusko, Západ i Amerika.

Proč o tom píšu? Bude velmi důležité, jakým způsobem se nejen Západ, ale i Rusko postaví ke konci konfliktu. Jaké řešení nabídne Rusko Ukrajině i Západu. Poté, co dojde ke změnám v ukrajinském velení a ukončení války. A stejně tak, jaké řešení nalezne, ve vztahu k Ukrajině především Amerika.
Evropa, je vzhledem k velmi silně poškozeným vztahům Ruskem chápána jako nepodstatná.
A bude velmi složité obnovit vztahy.

Nesouhlasím s ruskou invazí už od počátku. Považuji invazi za krajní, vynucené, vojenské řešení.
Jsem vždy proti válce. Válka není řešením. Je vždy jen selháním.
Otevřeně řečeno, situace na Ukrajině a válečný konflikt je selháním ruské, ukrajinské i západní politiky.

Když se soustředím na Rusko samotné. Rusko, které usiluje o velmocenský status globálně respektované mocnosti, jakoby nechápalo, co velmocenský status znamená.
Velmoc nedělají jen zbraně. K velmocenskému statusu patří obecně přijímaný a respektovaný ideál.

Amerika nominálně představuje ideál svobody. Ochranu lidských práv. Civilizaci. Technologie. Volnost. Svobodu jednat podle vlastního uvážení.
Čína představuje dílnu světa. Pracovité lidi, kteří vlastní pílí pozdvihli Čínu do role příští vedoucí civilizace planety.
Co představuje Rusko? A ruská civilizace?

Rusové sami sebe vnímají jako tvůrce civilizovaného světa v prostředí Asie. Tvrdí o sobě, že jednají s národy, které obývají ruský prostor, civilizovaným a rozvíjejícím způsobem. Respektujícím kulturu, vzdělání, postavení, jazyk i zvyky. V Rusku žije přibližně 180 různých národností a etnických skupin a správa tako rozsáhlého území, etnik, různých typů uspořádání si vyžaduje velkou zkušenost s řízením takto rozsáhlé země. Přístupů k životu, víře, jazyku. Na ploše 17 milionů km² žije 144 milionů obyvatel, přičemž etničtí Rusové tvoří většinu populace. Země, rozdělená do 89 federálních subjektů potřebuje a má silný civilizační étos. Tak, aby jak Rusové, tak i všechna další etnika podporovala vlastní zemi.

Mladá generace Rusů, která na zaplněných stadiónech zpívá s oblíbeným ruským zpěvákem ruskou hymnu, svědčí o tom, že ruskou společnost válka na Ukrajině a obrana proti Západu spíše spojila, než rozdělila.
Rusko v tuto chvíli zažívá, po dlouhé, velmi dlouhé době, pocit národní sounáležitosti. Pýchy.
Síla, která stlačovala ruskou společnost jako pružinu k prasknutí, sankcemi, vylučováním ze sportovních soutěží, vylučováním z institucí geopolitického života, ponižováním Ruska je nyní v koncích. Alespoň v podobě zástupného terče, Ukrajiny. Pro Rusy samotné to možná znamená úlevný pocit. Postavený na vzdoru vůči nepřátelskému okolnímu světu.
Ale tato veřejná nálada je postavena na tradičním ruském způsobu, jak řešit problémy. Armádou.

Je to strašná chyba. Bylo strašnou, neodpustitelnou chybou západních politik vhánění Ruska do izolace. A je neodpustitelnou chybou, že Rusko tuto pozici přijalo a na dialog s Evropou rezignovalo. Že nenachází jiný způsob, než uplatňování síly vlastních divizí.
V tomhle ohledu je ruka, nabídnutá americkým prezidentem Donaldem Trumpem, k zahájení dialogu výjimečnou příležitostí a je obrovská škoda, že ani Rusové, ani Ukrajinci, ani Evropa této příležitosti nevyužili.

Ruské podmínky pro ukončení války jsou pro Ukrajinu velmi tvrdé. Budu stručný. Budou bezezbytku naplněny. Ale vojenské prosazení ruských požadavků bude mít za následek, že Rusko bude na Západě vnímáno jako obrovský strašák na východě. Ne jako velmoc.
Ale jako terč, proti kterému je třeba zbrojit, intrikovat a vést dosavadní konfrontační politiku.
Rusové se rozhodně nestáhnou z Krymu, ani z dalších, jimi obsazených území. Ve snaze zamezit vzniku vojenských základen, ve snaze ubránit nástupní prostor pro invazi ze souše i z moře, ve snaze ubránit své geopolitické postavení.

Je to tragédie. Která je výsledkem špatných, mizerných, tendenčních a velmi hloupých politik.
S Ruskem se nikdy nejednalo jako rovný s rovným. Rusko bylo pro Západ bezcenná, rozsáhlá, chátrající země s nefunkční infrastrukturou a mizerně řízeným státem. Autokracie. Benzinka s atomovými zbraněmi. Terč.
Rusko je ale civilizační okruh. Nejen rozlohou a obrovskými surovinovými zdroji.
I přes obrovské problémy, které Rusku působí jak sankce, tak i válka samotná, ukázala, že Rusové dokáží uhájit vlastní postavení. I proti Evropě. Nebo Americe. Komukoliv. Toto postavení mají jen dva státy. Čína a Rusko.
K Rusku je potřeba se chovat jako k velmoci.
A zároveň Rusko musí být schopno změnit svůj postoj k okolnímu světu. Jestliže chce být vnímáno jako velmoc, musí se stát tvůrcem geopolitické stability.
Nikoliv hrozbou pro okolní státy a svět.

Odhaduji. Že Rusko rozhodně netouží být v postavení celosvětového strašáka a terče všemožných útoků, sankcí a ničivých strategií ze strany Západu. Myslím si, že Rusko stojí spíše o postavení respektovaného partnera. Ochotného poskytovat spolupráci při řešení geopolitických problémů. Odhaduji, že i Rusku samotnému by změna, spočívající v přímém zapojení do globálního obchodu, technologické, politické a kulturní výměny prospěla a že o ni stojí. Izolace je k ničemu.
Dokáží ji ustát. Ale cesta nevede tudy. Určitě ne cestou dalších vojenských konfliktů.

Myslím, že bude potřeba zásadní reset ve vztazích. Jak k Rusku, tak Ukrajině a tak i k Západu.
Protože reset v těchto vztazích by mohl vést k podstatně změněnému postavení nejen Ruska. Ale především Evropy a Západu. K velkému, oboustrannému rozkvětu, plynoucí ze spolupráce dvou velkých civilizačních celků.
Ale to bude vyžadovat zcela jinou úroveň myšlení, než jaké jsou dnešní politici vůbec schopni.

A k samotné Ukrajině.
Lze si jen přát. Aby Ukrajina poté, co se zbaví Zelenského režimu sama nalezla vlastní, rozumné vůdce. Vzdělané, inteligentní a pracovité lidi, kteří najdou cestu pro Ukrajinu. Kteří dokáží uhájit ve složité domácí i mezinárodní situaci statut nezávislé země, spějící k demokracii a spravedlivé společnosti. Bez vměšování z Východu i Západu.
Patrioty, kteří uhájí ekonomický potenciál země proti invaderům a kolonizátorům zvenčí. A zároveň proti moci ukrajinské oligarchie, zneužívající vlastní lidi v systému protkaném brutální korupcí.
Politiky, kteří najdou, systémem asociačních dohod rozumný balanc mezi požadavky Ruska na vlastní bezpečnost. A možnosti zapojit se do obchodů v evropském měřítku. Protože Ukrajina má samozřejmě co Evropě nabídnout. A Evropa na oplátku Ukrajině.
Zatím jsme, jako Evropa, zařídili Ukrajině dva převraty a astronomické dluhy v důsledku války.

Bude složité odstavit nikoliv nejen Zelenského. Ale strukturu moci, která Ukrajinu systematicky vytěžuje a ničí. Oligarchy, nacionalisty, banderovce, brutální a násilné typy, kteří ve skutečnosti Ukrajinu ovládají. Po celá léta. Tomuto ustrojení vnitřní politiky odpovídá i struktura moci. Jejíž hlavní osou není Parlament, osa institucí, soudní systém nebo nezávislá média. Bude nutné odstavit a nahradit SBU, obávanou tajnou službu Ukrajiny, kde se koncentruje ukrajinský deep state, moc a skutečný vliv.
Neodvedu si představit politika, který by takový úkol na Ukrajině zvládl.
Ale modlím se, aby existoval. A podařilo se mu vrátit Ukrajině její postavení a dobrý život zdejším lidem.

FB – David MARTINEK, publicista, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production

Jiné články autora:

DAVID MARTINEK: Mistr Jan Hus

DAVID MARTINEK: Decroix. Spravedlnost v nouzovém režimu

DAVID MARTINEK: Casus belli

DAVID MARTINEK: 80 let od konce druhé světové války

DAVID MARTINEK: Reportáž psaná na benzínce

DAVID MARTINEK: Jak ukazují produkce partiček, usazených v televizi od pofidérní “televizní revoluce”, veřejnoprávní televize je dávno za zenitem

DAVID MARTINEK: Příběh hochštaplera je u konce

DAVID MARTINEK: Den kolaborantů

DAVID MARTINEK: Průlom

DAVID MARTINEK: Stydím se za Petra Fialu

DAVID MARTINEK: Vědomí, ve víru věků

DAVID MARTINEK: Traktory v Praze. Protest zemědělců proti Green Dealu. Evropská unie a domácí zemědělství

DAVID MARTINEK: Rakušanovo karvinské extempore

DAVID MARTINEK: Skirmish diletantů vs. princip budování státu