DAVID MARTINEK: Evropské selhání na Ukrajině v roce 2014. Moment, kdy EU ztratila Ukrajinu

Probíhající jednání mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem na vojenské základně Elmendorf-Richardson na Aljašce nedaleko Anchorage má zajímavou symboliku. Trump pozval Putina na americkou vojenskou základnu strategického významu. Základnu, na které jsou umístěny i stíhačky Raptor 22.
Putin naprosto v klidu dorazil i se svým doprovodem.
Lavrov dokonce v provokativním svetru s velkým nápisem CCCP.

Míra vzájemné důvěry je bezprecedentní. To je velmi nadějné.
Setkání má rovnou i vtipný moment. Před základnou proběhl divoký los a vzápětí medvěd, což ruská mluvčí Zacharovová s nadhledem okomentovala, že ukrajinskému prezidentovi Vladimiru Zelenskému dochází nápady, jak se zúčastnit schůzky Putina a Trumpa..
Vypadá to, že jednání probíhají v poměrně uvolněné atmosféře a to je nesmírně dobře.
Zatímco média různě soptí nad kontextem a symbolikou setkání, myslím si, že jednání potřebují především nadhled. A klid.
Než se objeví výsledná tiskovka a závěry summitu, bude asi dobré vrátit se a připomenout jeden z klíčových momentů, které vedly k dnešní situaci.

Pojďme se vrátit do roku 2013-2014. Do doby jednání o vstupu Ukrajiny do Evropské unie.
Proč? O kořenech dnešního hrozivého stavu a politice evropských lídrů ve vztahu k Ukrajině je dobré hovořit v dlouhodobé perspektivě. Takto si lze uvědomit, jak mizerná politická rozhodnutí vedou nakonec k obrovským ztrátám, válce a lidským tragédiím.

V roce 2013 byla Ukrajina na pokraji bankrotu. Čelila insolvenci a zároveň tlaku Ruska i Evropské unie. Snaha Ukrajiny vstoupit do EU odstartovala zvláštní druh soupeření. Mezi Ruskem a Evropskou unií.
EU, vedená Berlínem, Angelou Merkelovou, selhala v nejkritičtější chvíli. Místo řešení klíčového problému – ruské mocenské hry – se evropští lídři obsesivně soustředili na vedlejší kauzu uvězněné Julie Tymošenkové, bývalé předsedkyně vlády Ukrajiny. S výjimkou Polska, prezidenta Bronislava Komorowského, který se marně snažil upozornit na podmínky Ukrajiny, Merkelová i ostatní ignorovali ruskou aktivitu, ukrajinské prosby o pomoc i fakt, že Kyjev se ocitl v nezáviděníhodném postavení.

V roce 2013 Der Spiegel přinesl pozoruhodný vhled do zákulisí tehdejších jednání. V článku „Jak EU ztratila Rusko kvůli Ukrajině“ Der Spiegel okomentoval dvojí návštěvu Viktora Janukovyče, ukrajinského prezidenta u Vladimira Putina.
Obdobně jako dnes, na vojenské základně u Moskvy.

V kontrastu s jednáním tehdejších evropských špiček – Merkelové, Barrossa, Van Rompuye, Hollanda, kteří se soustředili na tehdejší mantru – symboliku případu uvězněné Tymošenkové a téma „demokracie, právní stát a občanské svobody“ – naléhání Ukrajiny především na otázky ekonomických aspektů konvergence evropští lídři upozadili. Putin naopak k otázce členství Ukrajiny v EU přistoupil naprosto pragmaticky.
Zatímco Ukrajina v zastoupení velvyslance Jelisejeva ztrácela čas objížděním Haagu, Kodaně, Říma, Madridu, Paříže a Londýna a Berlína, kde se snažila přesvědčit partnery, že téma Tymošenkové je zástupný problém a Ukrajina musí spíše vyřešit naléhavé problémy s insolvencí a tlakem Ruska, Putin reagoval v logice ukrajinského pohledu na věc.

Na schůzku, konanou na vojenské základně u Moskvy přivezl Putin ruský překlad tisícistránkového návrhu asociační dohody EU a souhrn ekonomických údajů, spojených s náklady podpisu asociační dohody a přístupu Ukrajiny k EU.
Dodejme, že EU poslala návrh dohody Ukrajině pouze v angličtině.
Putin byl velmi dobře připravený. Měl k dispozici všechny potřebné podklady, přeložený text asociační dohody, včetně podrobných informací o postojích jednotlivých evropských politiků. Soustředil se především na ekonomické aspekty. Věcně a fundovaně.

Německá poradní skupina odhadla náklady připojení Ukrajiny k EU na 3 miliardy dolarů. Putin Janukovyčovi v klidu vysvětlil, že připojením Ukrajiny k EU se země dostane do stejného postavení, jaké mají ve vztahu k Rusku západní evropské země. Ukrajina, jako bývalý satelit sovětské říše, v rámci SNS požívala výhod bezcelního prostoru, nižších cen za ropné produkty a těžila z úzkého vzájemného propojení ekonomik. Přistoupení k EU by znamenalo odstoupení od dosavadních dohod a pravidel, platných pro členy SNS a vytvoření nových relací mezi Ruskem a Ukrajinou. Putin poskytl Janukovyčovi k dispozici odhady nákladů, spojených s připojením Ukrajiny k EU. Náklady představovaly diametrálně odlišné číslo, než tvrdila německá studie a Evropská unie.
Odhad činil přes 160 miliard EUR.
(Institut pro ekonomiku a prognózování Národní akademie věd Ukrajiny.)

Janukovyč se tak dostal do kleští.
Země se potýkala s dlouhodobou krizí, insolvencí a přiznejme, naprostým zklamáním z vlády Tymošenkové, která vzešla z předchozího převratu a Oranžové revoluce. Janukovyč jednoduše neměl prostředky na takto nákladnou konvergenci.
Putin naopak Ukrajině nabídl dotace a ekonomické výhody v hodnotě přibližně 12 miliard dolarů ročně, včetně slev na ropu a zemní plyn.
Janukovyč se obrátil na své západní protějšky s prosbou o pomoc. Reakce tehdejšího komisaře Füleho, zkušeného diplomata v čele delegace EU na Janukovyčem poskytnuté údaje byla přirozeně odmítavá.
O takto astronomické částce Evropa neuvažovala.
Ukrajina byla navíc v postavení žadatele o vstup.
Představa, že by se evropští lídři rozjeli do vlastních zemí a zajistili Ukrajině například transformační balíček finanční podpory v hodnotě přes 160 miliard, výměnou za přístup Ukrajinců do EU byla jednoduše nemyslitelná. Jednání se tak ocitla ve slepé uličce a během pár dní byla prakticky u konce.

Evropa v podstatě nabízela Ukrajině jen tisícistránkový stoh bezcenných dokumentů.
Připojení rozsáhlého ukrajinského trhu by pochopitelně znamenalo velkou vzpruhu pro ekonomiku Unie. Zároveň by ale znamenalo pro Evropu zajistit náklady na konvergenci, vyvinout obrovské úsilí, spojené s harmonizací práva, odstranění všudypřítomné korupce, začlenění Ukrajiny do rozsáhlé obchodní a zemědělské agendy, definující podmínky pro ukrajinskou produkci na evropském trhu.
A především práci pro politiky. Museli by vlastním voličům vysvětlit, proč mají platit náklady ukrajinského připojení k EU.

Krach asociačních rozhovorů vzápětí vystřídal Majdan. Příznivci připojení k EU obvinili nešťastného Janukovyče ze selhání rozhovorů a poklonkování Rusku. V reji zvířených nálad se na kyjevské náměstí Majdanu začali sjíždět televizní štáby a zápas se přesunul z politických kuloárů na ulici. Jak dopadl, je dnes evidentní.

Jestliže tehdejších 160 miliard EUR nákladů na ukrajinskou konvergenci k EU představovalo hypoteticky neřešitelný problém, dnes můžeme věcně konstatovat, že vývoj situace, který nakonec dospěl přes Majdan, masakr v Oděse, vyhlášení nezávislosti Krymu, přes občanskou válku na jihovýchodě Ukrajiny až k regulérní válce mezi Ruskem a Západem, kde Ukrajina je proxy bojištěm této války..
.. lze dnes suše konstatovat výsledek. Číslo.
Za válku Evropa a Amerika zaplatila do konce roku 2024 částku 287,5 miliardy USD.

Z těchto prostředků šlo 49% na vojenskou pomoc, 44% na finanční podporu a 7% na humanitární pomoc.
Spojené státy poskytly 122,81 mld USD, Británie 15,93 mld USD, Německo 18,57 mld USD a Evropská komise 52,66 mld. USD.

(Pro zajímavost. Česká republika poskytla Ukrajině cca 9,3 miliard EUR, což znamená přibližně 232 miliard Kč. Česko tak patří k pátým největším donorům v EU v absolutním vyjádření, předčilo například i Francii, vzhledem k menší velikosti své ekonomiky.)

Výsledek?

Namísto koncepční strategie, zahrnující všechny strany procesu hlubší integrace východních zemí Evropy, včetně Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Moldávie, či Gruzie vedla Evropská unie i Amerika nesmyslnou, konfrontační politiku, jejíž následky jsou zničující.
Pro samotnou Ukrajinu dopadl proces, startovaný v letech 2013-2014 naprosto tristním způsobem. Válkou zničená země, hluboce zadlužená, se škodami ve výši bilionu EUR.
Evropa ukazuje prstem na Rusko. Ale není to pravda, rozhodně ne celá pravda. Na dnešní situaci má stejný podíl Evropa, Amerika, Ukrajina i Rusko.

Bylo pochopitelně rozumnějším řešením do procesu asociačních dohod Ukrajiny od počátku přizvat Rusko. V klidu, metodou postupných kroků vyjednat podmínky, výhodné jak pro Ukrajinu, tak pro Evropskou unii, tak pochopitelně pro Rusko.

Jak poznamenal ve svém projevu v Berlíně v prosinci 2013, Frank-Walter Steinmeier, spolkový ministr zahraničních věcí a pozdější prezident Německa: „Měli bychom se sami sebe zeptat… zda jsme nepřehlédli fakt, že pro Ukrajinu je příliš těžké si vybrat mezi Evropou a Ruskem.“
Štefan Füle, tehdejší eurokomisař, odpovědný za rozšiřování EU konstatoval, že EU postavila Ukrajinu před nemožnou volbu. „Ve skutečnosti jsme Ukrajině říkali…: ‚Víte, lidi, promiňte za vaši geografickou polohu, ale nemůžete jít na východ a nemůžete jít na západ“.
Evropané nebrali ruské obavy a ukrajinská varování vážně, nebo je zcela ignorovali, protože nezapadaly do jejich vlastního světonázoru. Berlín prosazoval zahraniční politiku založenou na principech, která z rozhovorů s Ruskem o Ukrajině udělala prakticky tabu.
„Naše ambiciózní a konsenzuální politika východního partnerství nebyla následována ambiciózní a konsenzuální politikou vůči Rusku,“ řekl Füle. „Nebyli jsme schopni najít a dohodnout se na vhodné politice angažovanosti vůči Rusku.“

Pokrčím jen rameny.

Na Aljašce, po třech a půl letech bojů se snad konečně začíná řešit, jak tohle šílenství zastavit.
Pro nás, pro Evropany by mělo být určující přemýšlet, jací lidé zastupují zájmy nás, Evropanů. Jakým lidem svěřujeme zásadní, strategická rozhodnutí o osudech celého kontinentu. Jakým způsobem vlastně vzniká evropská politika, určující nakonec způsob našich životů.
A jakým způsobem jsou rozhodnutí, v hierachii vztahů směřovaných od Evropské komise, Evropského parlamentu na členské státy prosazovány. Mocí, silou, často výhružkami. Když vidíme, že státy, které nabízí jiná, než takto vadná řešení a jsou podrobeny vyhrožování ze strany Unie, myslím, že i těm nejpomalejším začíná pomalu docházet, že potřebujeme změnu.

Není také divu, že u tohoto důležitého stolu lídři Evropy nesedí. Měli by sedět, to bezesporu.
Ale vzhledem k jejich vnitřnímu nastavení a dlouhodobým politickým tendencím by jednání, vedoucí k míru nakonec patrně pouze rozbili. Protože ani v tuto chvíli si nejsou schopni uvědomit, kde a v čem dělají systematicky chybu.
A tudy dál cesta, doufám, nepovede.