Domů KOMENTÁŘE DAVID MARTINEK: Krize v Československu 1929 – 1934

DAVID MARTINEK: Krize v Československu 1929 – 1934

Čvn 23, 2026

Bída první republiky.
Aneb co všechno se pokazilo, než přišel Henlein a Hitler.

Tu dobu si dnes dokáže představit už jen málokdo. Když na přelomu let 1932 a 1933 dosáhla hospodářská krize v Československu vrcholu, na dlažbě se postupně ocitlo přes milion lidí. Byl to šok. Československo mělo za sebou období relativní prosperity. Stát se během Švehlových vlád utěšeně rozvíjel. Společenský étos spojoval lidi ve víře, že země je na dobré cestě. Na rozdíl od sousedního Rakouska nebo Německa, zmítaných hlubokými krizemi a inflací bylo Československo moderním demokratickým státem.

Hospodářská krize otřásla republikou v základech. Postupně se ukázalo, že země má hluboké vnitřní problémy. Krize náhle znamenala, že nenajdete práci. Nemáte z čeho uživit sebe ani své děti. V peněžence lidem zbylo pár korun. Továrny zavíraly jedna za druhou nebo omezovaly směny na nejnutnější provoz. Lidé dostávali hromadně výpovědi. Banky čelily masivním runům vyděšených střadatelů a krachovaly. Existenční propad zasáhl bez rozdílu národnosti průmyslové severočeské a západočeské pohraničí stejně jako české vnitrozemí a Ostravsko.

Milion lidí se ocitl v situaci, kterou si rozhodně nepřáli zažít.
Rána začínala stejně. Pocitem hladu a pohledem na vymetený stůl. Sousedé, přátelé i širší rodina na tom byli podobně. Nebylo koho požádat o pomoc. Solidarita se smrštila na sdílení společné bídy.
Denní režim statisíců otců rodin se měnil v každodenní zápas. Muži v obnošených šatech vyráželi za svítání na kilometry dlouhé pochody od jedné tovární brány ke druhé. Odpověď byla všude stejná: „Nepřijímáme.“ Měsíc za měsícem se tato marnost zažírala pod kůži.

Úřední dny na veřejných zprostředkovatelnách práce znamenaly hodiny stání v nekonečných, mlčenlivých zástupech pro pouhé potvrzení o nezaměstnanosti. Teprve s tímto papírem v ruce pak otcové rodin museli podstoupit další kolečko na obecních úřadech, kde čekali na potupné ‚žebračenky‘, stravovací lístky státní akce v hodnotě deseti korun na týden pro svobodného a dvaceti pro ženatého. Tyto papírky s nápisem „Poukázka na odběr potravin v hodnotě Kč 10“ nebo „Příděl chleba pro nezaměstnané“ byly pro mnohé jedinou věcí, která jejich rodiny držela nad propastí hladem.

Když selhala i tato pomoc, poslední záchrannou síť na ulicích byly charitativní kuchyně Československého Červeného kříže a nouzové stravovací stanice Armády spásy. Dobové fotografie mrazivých městských ulic zachycují nekonečné řady lidí s ešusy v rukou, kteří odevzdaně čekají na naběračku husté teplé polévky a kus starého chleba od dobrovolnic v bílých zástěrách.

Bylo těžké vstávat do nového dne, když víte, že děti, ztichlé a unavené sedí tiše v kuchyni a čekají, jestli se na stole objeví alespoň kaše, nebo vodová polévka. Když se sám potřebujete pořádně najíst, abyste vydržel šichtu, když vás dozorce u továrních vrat spolu s pár šťastlivci vybere k dlouhé a únavné dřině. Poté pracujete do úmoru, s hladovým břichem a bušícím srdcem a domů se vracíte kilometry pěšky.

𝗣𝗮́𝗱 𝗖𝗿𝗲𝗱𝗶𝘁𝗮𝗻𝘀𝘁𝗮𝗹𝘁𝘂 𝗮 𝗼𝘁𝗿̌𝗲𝘀 𝗶𝗺𝗽𝗲́𝗿𝗶𝗮 𝗥𝗼𝘁𝗵𝘀𝗰𝗵𝗶𝗹𝗱𝘂̊

Počátek krize si lidé ani neuvědomovali. Amerika procitla z iluze o nekonečném růstu kapitalismu šokem v roce 1929, po krachu burzy na Wall Street. Řetězovým pádem bank, kolapsem těžkého průmyslu i bankroty rodinných farem. Úplným zastavením stavebnictví. Zkrachovalé obchody na luxusních bulvárech byly výmluvným symbolem. Lidé četli o krizi, ale zdejší hospodářství odolávalo.

Československo zasáhla hospodářská krize se zpožděním, ale zato s drtivou intenzitou. Rozbuškou se stal květen 1931. Rakouský bankovní gigant Creditanstalt šokoval finanční svět přiznáním ztráty z nedobytných úvěrů ve výši 140 milionů šilinků. Nešlo o náhlé selhání z čistého nebe. Rakouské banky se nikdy plně nevzpamatovaly z hyperinflace, která zemi postihla v letech 1923–1924. Při této inflaci banky přišly o většinu vlastních finančních rezerv. Aby mohly dál fungovat a půjčovat peníze továrnám a podnikům, musely si samy masivně půjčovat v zahraničí, hlavně v Británii a Americe. Fungovaly tak v podstatě na obří dluh. Dokud americké a britské banky poskytovaly finance, systém běžel. Jakmile ale přišla krize a západní banky požadovaly své peníze zpět, celý tento domeček z karet se zhroutil.

Kolaps urychlila i vládou vynucená fúze z roku 1929, kdy Creditanstalt musela převzít krachující Allgemeine Boden-Credit-Anstalt, která do té doby absorbovala řadu ztrátových menších ústavů a nesla nahromaděné dluhy rakouského průmyslu.
Vznikla tak obrovská instituce, jejíž rozvaha odpovídala celkovým výdajům rakouského státu a kapitálově ovládala 70 % tamních korporací. Představa, že padne tento kolos, zaštítěný jménem Rothschildů, rodiny, která v očích Evropanů zosobňovala samotný vrchol nedotknutelného finančního bohatství a moci, byla ve své době nepředstavitelná. Ale stalo se.
Zprávy o problémech Creditanstalt vyvolaly obrovskou paniku a okamžitou řetězovou reakci: run na banky, masivní odliv zahraničního kapitálu a pád vídeňské burzy.

To však byl pouze začátek.
Neřízená řetězová reakce, runy na banky a nutnost sanovat krachující rakouský průmysl nafoukly konečný účet za kolaps instituce na astronomických 1 070 milionů šilinků, což představovalo téměř 60 % ročního rozpočtu celého Rakouska.
Panika se rozšířila i do dalších středoevropských bank, zejména v Německu, kde následoval kolaps Danatbank, což vedlo k finanční nestabilitě a definitivně zmrazilo mezinárodní úvěrové trhy. Krize donutila rakouskou vládu požádat u mezinárodní pomoc u Banky pro mezinárodní platby a Bank of England.

Pád rakouské banky znamenal i osudový zlom pro mocenské postavení vídeňské větve rodiny Rothschildů, která instituci po generace ovládala. Její prezident Louis Nathaniel von Rothschild nedokázal zabránit katastrofě ani dobrovolným převedením vlastních aktiv a vlastního majetku v hodnotě přes 30 milionů šilinků na rakouský stát.

𝗢𝗱 𝘇𝗮𝗺𝗿𝘇𝗹𝘆́𝗰𝗵 𝘂́𝘃𝗲̌𝗿𝘂̊ 𝗸 𝗽𝗿𝗮́𝘇𝗱𝗻𝘆́𝗺 𝗼𝗯𝗰𝗵𝗼𝗱𝘂̊𝗺

Pád Creditanstalt v květnu 1931 nespustil pouze vzdálený krach, ale okamžitě propojil bankovní svět s běžným životem v Československu. Investoři začali masivně stahovat svůj kapitál i z Československa, což vysálo likviditu z tuzemských bank. České bankovní domy tak čelily odlivu vkladů a zároveň i narůstající vnitřní krizi. Když se totiž zpráva o pádu rothschildovského kolosu roznesla, propukla mezi českými střadateli panika. Lidé vzali útokem přepážky místních bank i okresních záložen a masivně vybírali vklady. Domácí finanční ústavy, odříznuté od cizího kapitálu a decimované runy vyděšených lidí, propadly strachu o vlastní přežití. Okamžitě přestaly půjčovat a udělaly krok, který domácí průmysl paralyzoval.

Začaly s okamžitou platností vymáhat zpět dříve poskytnuté provozní úvěry. Většina tehdejších firem přitom nefungovala z hotovosti, ale z běžných půjček na nákup materiálu a výplaty. Když banky tyto peněžní kohoutky ze dne na den utáhly a začaly dluhy tvrdě vymáhat, dostaly se podniky, střední i malé firmy do bezvýchodné situace. Neměli si kde půjčit na každodenní chod. Což vedlo k masovému omezování výroby, hromadnému propouštění a vlně bankrotů.

Tento kolaps firem okamžitě podvázal i běžný maloobchod a domácí spotřebu. Živnostníci a prodejci ve městech ztratili možnost nakupovat zboží do svých obchodů na úvěr, jak bylo do té doby běžné. Souběžně s tím rostla nezaměstnanost, která v Československu brzy vyhnala počet nezaměstnaných nad hranici 1.000.000 lidí. Domácnosti mezitím rychle přicházely o příjmy, v reakci dramaticky omezily nákupy a utrácely výhradně za nejzákladnější potraviny. Řetězec navazujících problémů způsobil strmý pád odbytu veškerého běžného zboží. Maloobchodníci, kteří neměli komu prodávat a sami čelili tlaku bank na splacení dluhů, byli nuceni své živnosti a krámy hromadně zavírat.

𝗞𝗮𝘁𝗮𝘀𝘁𝗿𝗼𝗳𝗮 𝗹𝗲𝗵𝗸𝗲́𝗵𝗼 𝗽𝗿𝘂̊𝗺𝘆𝘀𝗹𝘂 𝘃 𝗦𝘂𝗱𝗲𝘁𝗲𝗰𝗵

Tento ničivý řetězec událostí zasáhl s mimořádnou intenzitou pohraniční oblasti Československa. Nebylo to však důsledkem nacionálního spiknutí pražské vlády, ale krutou logikou globálního trhu. Na rozdíl od vnitrozemí, které se sice také topilo v hluboké krizi, kde české zemědělství decimovala katastrofální agrární krize a těžký průmysl na Ostravsku tehdy prožíval brutální útlum a masové propouštění českých dělníků, pohraničí doplatilo na své jednostranné zaměření na export.

Zdejší světová centra sklářství, výroby porcelánu, textilu či špičkové jablonecké bižuterie byla životně závislá na vývozu. V situaci, kdy se západní trhy uzavřely za hradby ochranářských cel a kvót, se export tohoto převážně luxusního zboží prakticky zastavil. Tuto past nemohla zvrátit ani domácí poptávka. V momentě, kdy rodiny v českém vnitrozemí i v pohraničí musely zastavovat vlastní nábytek, aby měly na chleba, bylo luxusní sklo či jemný porcelán naprostou zbytečností. Sudetoněmecký lehký průmysl se ocitl v bezvýchodné situaci. Žádná vláda na světě neměla prostředky na to, aby sanovala výpadek globálního světového obchodu a dotovala průmyslová odvětví, jejichž zahraniční odbytiště přes noc zmizela.

Tento krach lehkého průmyslu proměnil pohraničí v regiony absolutní chudoby a hladových bouří. Vytvořil tak ideální podhoubí pro to, aby zklamané a s bídou zápasící německé dělnictvo masově opustilo tradiční sociálnědemokratické strany, které byly loajální k československému státu. A vložilo svou zoufalou naději do radikálních sil – na jedné straně do komunistů slibujících zúčtování s kapitalismem a na straně druhé do Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP), která nasměrovala hněv ulice proti pražské vládě.

𝗣𝗮́𝗱𝘆, 𝗯𝗮𝗻𝗸𝗿𝗼𝘁𝘆 𝗮 𝗵𝗿𝗼𝘂𝘁𝗶́𝗰𝗶́ 𝘀𝗲 𝘇𝗮́𝗹𝗼𝘇̌𝗻𝘆

Neúprosná data tehdejšího Státního úřadu statistického dokládají, jak krize s ničivou silou rychle rozkládala ekonomický systém. Zatímco v roce 1929 byl finanční systém relativně stabilní, už o tři roky později, na vrcholu hospodářského kolapsu v roce 1932, dosáhl počet soudních konkurzů a vyrovnání rekordu 7 852 zkrachovalých firem a živností za jediný rok. Celkem během let 1930–1933 v zemi zbankrotovalo nebo muselo s věřiteli vyrovnat neudržitelné dluhy přes 26 000 podniků a obchodů.

V Československu sice nedošlo k totálnímu kolapsu bankovního sektoru jako v USA, protože Živnostenská banka a státem podporované intervenční fondy včas zasáhly, ale otřesy v peněžnictví byly obrovské. Padaly především menší regionální banky, okresní záložny a nacionálně orientované ústavy. V letech 1931–1933 finanční nákaza smetla více než stovku bankovních domů a spořitelen.

Představa, že finanční krize ničila pouze německý kapitál v pohraničí, spolehlivě vyvrací realita ve vnitrozemí. V samotném srdci českého hospodářství otřásl veřejností krach České komerční banky v roce 1931 a následná hluboká finanční havárie Pražské úvěrní banky (původně Úvěrní banky v Kolíně).

Tyto pády a nucené odpisy kapitálu stály české střadatele miliony korun a uvrhly stovky ryze českých strojírenských a potravinářských podniků do platební neschopnosti. Český dělník ve středních Čechách tak čelil stejné ztrátě jistot jako německý dělník v Sudetech.

Zdaleka nejtvrdší politický dopad však měly krachy v pohraničí. Deutsche Centralbank se sídlem v Liberci, která byla klíčovým finančním pilířem německého kapitálu v ČSR, musela na podzim roku 1931 zcela zastavit platby. Tento pád nebyl způsoben tlakem z Prahy. Liberecký ústav držel své klíčové pozice a likviditu ve Vídni a Berlíně. Když padla tamní finanční centra, stáhla libereckou banku nezvratná dominová vlna.

Její faktická likvidace a nucená správa sice odvrátily okamžitou pouliční anarchii, ale situace zanechala sudetoněmecké podnikatele bez provozního kapitálu a zlikvidovala celoživotní úspory tisíců tamních rodin. Tento moment později henleinovská propaganda bezostyšně překroutila. Objektivní krach německé bankovní strategie vydávala za záměrný ekonomický útok československého demokratického státu proti německé menšině.

𝗨𝗵𝗹𝗶́ 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗽𝗼𝘀𝗹𝗲𝗱𝗻𝗶́ 𝗽𝗲𝘃𝗻𝗼𝘀𝘁 𝗥𝗼𝘁𝗵𝘀𝗰𝗵𝗶𝗹𝗱𝘂̊

Zatímco v Rakousku zbylo po dobrovolném odevzdání většiny aktiv Rotschildů rakouskému státu z rothschildovského impéria pouhé torzo, klíčovým zdrojem příjmů vídeňské větve se stala průmyslová aktiva v Československu. Rothschildové zde v alianci s bankéřskou rodinou Gutmannů ovládali dva průmyslové giganty: Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) a uhelný kolos Severní dráha císaře Ferdinanda (KFNB).

Tento komplex kontroloval Vítkovické železárny, světově proslulé špičkovou strojní a průmyslovou výrobou. Zároveň Rothschildové a Gutmannové ovládali nejvýnosnější a nejmodernější černouhelné doly v Ostravě a Orlové. Tyto doly se po roce 1926 nadechovaly k prosperitě. Po stávkách britských horníků a výpadku britského exportu získaly velké a lukrativní kontrakty v Itálii, Rakousku, Maďarsku a na Balkáně. Podniky vykazovaly stabilní zisky a uhelná sekce vstoupila do období velké hospodářské krize s masivní finanční rezervou, díky čemuž těžba černého uhlí krizi dlouho úspěšně vzdorovala. Na samotné Vítkovické železárny a strojírenské provozy však krize dolehla velmi těžce. Výroba surového železa a oceli se v letech 1932–1933 propadla na historické minimum a tisíce ostravských dělníků se bez ohledu na národnost ocitly na dlažbě.

𝗙𝗶𝗻𝗮𝗻𝗰̌𝗻𝗶́ 𝗵𝗮𝘇𝗮𝗿𝗱 𝘂𝗵𝗲𝗹𝗻𝘆́𝗰𝗵 𝗯𝗮𝗿𝗼𝗻𝘂̊ 𝗮 𝘁𝗿𝗶𝘂𝗺𝗳 𝗭̌𝗶𝘃𝗻𝗼𝘀𝘁𝗲𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗯𝗮𝗻𝗸𝘆

Dominance Rotschildovského a Guttmannovského kapitálu na Ostravsku a Karvinsku po léta narážela na skrytý odpor československých elit, bankéřů i průmyslníků. Držba klíčových a strategických hutí, strojíren či dolů německým kapitálem ovládaných z Vídně byla pro český podnikatelský sektor vždy nesmiřitelnou výzvou. Hospodářská krize poskytla příležitost pro Živnostenskou banku vedenou Jaroslavem Preissem. Ten ji uchopil s nekompromisní tvrdostí.

Klíčem k eliminaci vídeňského vlivu se staly úvěry, které Živnobanka poskytla těžařské rodině Gutmannů. Pád tohoto uhelného klanu je učebnicovým příkladem toho, jak riskantní finanční spekulace dokážou zlikvidovat prosperující průmyslové impérium a že krize neničila jen malé živnostníky či pohraniční textilky.

Gutmannové své astronomické zisky, které jim vynášely Vítkovice a doly v Orlové a Doubravě po britské stávce v roce 1926 neuložili do rezerv, ale utopili je v riskantních obchodech na vídeňské burze. Masivně investovali do akcií krachující Creditanstalt a spekulovali na komoditních trzích s textilem a bavlnou. Když v roce 1929 propukla krize v USA a ceny komodit zažily strmý pád, Gutmannové na burze doslova „prodělali kalhoty“. Aby tyto obří ztráty kryli, začali si brát krátkodobé, extrémně drahé úvěry, které zastavovali tím nejcennějším, co měli – svými podíly (tzv. kuksy) ve Vítkovickém těžířstvu a ostravských dolech.

V momentě, kdy po krachu Creditanstaltu zamrzly i úvěrové trhy, začaly věřitelské banky po Gutmannech tyto dluhy okamžitě a nekompromisně vymáhat. Slabost Guttmannů využil vrchní ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss. Živnobanka začala systematicky skupovat směnky a pohledávky navázané na majetek Gutmannů. Poté je vystavila ultimátu. Buď okamžité splacení stovek milionů korun, nebo propadnutí akcií.
Situaci navíc paralyzovaly přísné, plošně zaváděné devizové regulace Národní banky Československé. Ty byly sice určeny k záchraně stability československé měny, ale Gutmannovým administrativně znemožnily převést miliony korun, které jejich doly na Ostravsku stále generovaly, do Vídně na záchranu rodinného bankovního domu. Odříznutí od likvidity a nekompromisní finanční tlak ze strany Živnobanky donutili Gutmanny ke kapitulaci. Byli nuceni své cenné kuksy ve Vítkovickém těžířstvu (VHHT) i v dolech prodat hluboko pod cenou a předat konsorciu vedenému Živnostenskou bankou.

Zatímco Rothschildové díky svému globálnímu zázemí majoritu v podnicích uhájili, Gutmannové byli z vedení definitivně vytlačeni. To Preissovi otevřelo cestu k úspěšné nostrifikaci a posílení českého vlivu v tomto strategickém průmyslovém celku.

𝗛𝗹𝗮𝗱 𝘃𝗲𝗿𝘀𝘂𝘀 𝗺𝗶𝗹𝗶𝗼𝗻𝘆 𝗻𝗮 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗲𝗰𝗵

Krize ale neodepsala všechny stejně.
Zatímco průmyslová výroba v zemi spadla o děsivých 40 procent a export se smrskl na pouhou čtvrtinu, velkokapitál zároveň rozehrál poměrně cynickou hru o přežití zisků. Živnostenská banka pod vedením Jaroslava Preisse začala prosazovat zakládání nucených syndikátů a kartelů (např. uhelného, železářského nebo cukrovarnického). Princip byl jednoduchý: uměle omezit výrobu, aby se ceny udržely vysoko. Vysoké ceny klíčových komodit měly velkoprůmyslníkům vykompenzovat pokles zisků, plynoucích z nižších prodejů a ztráty zahraničních trhů.

Bankéře a velkoprůmyslníky více než osud statisíců lidí v zoufalém existenčním boji pochopitelně zajímal zápas o udržení vlastních pozic.

Jak optiku Preisse komentuje historik Václav Lacina klíčových studiích:
„Zachování vývozu je podmínkou 𝑠𝑖𝑛𝑒 𝑞𝑢𝑎 𝑛𝑜𝑛 dalšího rozvoje hospodářství republiky. V oblasti měnové politiky požadovala Živnostenská banka pevnou měnu (odmítala devalvaci). Dalším důležitým požadavkem byly radikální úspory ve státním hospodaření (až o 30 %).
Mělo být ušetřeno na podporách v nezaměstnanosti, redukovány sociální a kulturní výdaje, sníženy počty státních zaměstnanců a jejich platy. […] V podstatě šlo o to přenést následky krize na široké vrstvy dělnictva, rolnictva i městské buržoazie a zachovat zisky velkoburžoazie.“ (Lacina, V.: Živnobanka a její koncern v letech velké hospodářské krize)

Striktní měnová i rozpočtová deflace v krizi byla tehdy zavedenou normou. Osekat v dobách propadu výdaje státu, snížit sociální podporu a ponechat trh, ať se ekonomika sama vyčistí, byl nezvratný úzus, kterým se řídila většina tehdejších evropských vlád. V Americe prezident Roosevelt teprve prosazoval svůj experimentální New Deal a britský ekonom John Maynard Keynes teprve sepisoval své teorie o státních zásazích. Sám Preiss považoval tyto americké protikrizové stimuly za nebezpečné „bolševictví“.
Faktem zůstává, že právě tato dogmatická politika škrtů a tlak mocné Živnobanky nakonec přispěly k hloubce a délce československé krize. Zatímco velké korporace si monopolně vysokými domácími cenami uchránily bilance, miliony obyvatel neměly z čeho žít.
Také se zde ukazuje největší slabina dodatečných revizionistických teorií mluvčích sudetoněmeckých landsmanšaftů. Asociální politika elit neselektovala oběti podle národnosti. Stejně drtivě dopadala na české rodiny ve vnitrozemí jako na německé rodiny v pohraničí. Miliardáři v krizi pouze koncentrovali svá rozsáhlá aktiva a jejich postavení se upevnilo na úkor všech pracujících.

Je to univerzální princip, který se odehrává během většiny velkých krizí: hotovost, likvidita a kartelové dohody umožní nejsilnějším hráčům získat masivní převahu. Slabí jsou pohlceni, nejbohatší upevní svůj vliv a běžná populace bez ohledu na mateřský jazyk skokově zchudne.

𝗣𝗿𝗼𝗹𝗲𝘁𝗮́𝗿̌𝘀𝗸𝗮́ 𝗸𝘂𝗰𝗵𝘆𝗻𝗲̌ 𝘇𝗮 𝗸𝗿𝗶𝘇𝗲

Kuchyně v dělnických čtvrtích ovládl zápach levného topiva a laciných náhražek. Maso z jídelníčku zmizelo úplně, stejně jako máslo, mléko nebo čistá mouka. Vařilo se z toho nejlevnějšího, co šlo sehnat na úvěr u místního koloniálu, dokud obchodník definitivně přestal dávat na dluh.
Pak už zbyly jen řídké polévky z bramborových šlupek, nadrobno nakrájeného starého chleba nebo jen osolená voda zapražená trochou loje. Brambory a zelí byly jediné dvě suroviny, které držely lidi při životě. Jedly se ráno, v poledne i večer, často jen uvařené ve slané vodě bez kapky tuku.
Pila se melta nebo čekanka, do které se máčely poslední tvrdé kůrky.
V nejhůře postižených oblastech, jako bylo Podkarpatská Rus nebo severočeské pohraničí, lidé sbírali lesní plody, kořínky, kopřivy a v nejzoufalejších chvílích pekli chleba s příměsí pilin či otrub.

𝗩𝘆𝘀𝗼𝗸𝗲́ 𝗰𝗲𝗻𝘆 𝘂𝗵𝗹𝗶́ 𝗺𝗼𝗿̌𝗶𝗹𝘆 𝗱𝗼𝗺𝗮́𝗰𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝗶 𝗲𝗸𝗼𝗻𝗼𝗺𝗶𝗸𝘂
Miliardáři udrželi zisky

Příkladem budiž Severočeský hnědouhelný revír. Uhelný magnát Ignác Petschek a další severočeští uhlobaroni – většinou německé či židovské národnosti – v honbě za záchranou svých dividend neváhali. Zatímco celá země padala do hluboké deflace a ceny většiny zboží se hroutily, Petschkové díky uhelnému kartelovému diktátu udržovali ceny paliva uměle nahoře. Pro chudé rodiny se tak teplo stávalo nedostupným luxusem.

Zároveň těžební podniky zavedly takzvaný „pěticinkový systém“. Pracovat se smělo jen dva až tři dny v týdnu, což znamenalo drastický pád už tak mizerných mezd. Kdo protestoval, dostal okamžitou výpověď. Za branami fabrik přešlapovaly tisíce hladových krků, které by vzaly práci za jakýchkoliv podmínek. Majitelé dolů zavedením tohoto systému elegantně přenesli krizové ztráty přímo na bedra dělníků – nemuseli platit odstupné za hromadné propouštění, sebraly horníkům podstatnou část příjmů a horníky fakticky vyhladověli polovičními platy.
Tento otevřený sociální darwinismus neselektoval podle jazyka. Němečtí majitelé dolů drasticky ožebračovali své německé i české zaměstnance. Tento stav v lidech postupně zlomil poslední zbytky víry v ekonomický i politický systém první republiky.

𝗞𝗿̌𝗶𝗸𝗹𝗮𝘃𝘆́ 𝘀𝗽𝗼𝗹𝗲𝗰̌𝗲𝗻𝘀𝗸𝘆́ 𝗸𝗼𝗻𝘁𝗿𝗮𝘀𝘁 𝘃 𝗿𝗲𝗮𝗹𝗶𝘁𝗲̌

Život na dluh znamenal postupnou ztrátu důstojnosti.
Bída vyháněla lidi z bytů, protože nebylo na činži. Exekutoři a vystěhovávání na ulici se staly běžnou věcí. V městských periferiích rodiny prodávaly poslední zbytky majetku. Snubní prsteny, sváteční šaty, peřiny nebo i kousky nábytku, jen aby bylo na pár dní na uhlí a trochu mouky. Když nebylo co prodat, musely rodiny posílat děti žebrat k domům těch několika málo šťastných, kteří ještě práci měli. Stud postupně vystřídala čistá rezignace. Muži i ženy v malých, přeplněných bytech nenávistně přežívali vedle sebe. Domem otřásaly hádky.

Zatímco statisíce lidí stály v nekonečných zástupech na zprostředkovatelnách práce nebo v pohraničí propukaly divoké hladové bouře, svět luxusu pro nejvyšších „horních deset tisíc“ nezmizel. Pouze se stáhl za zdi exkluzivních podniků. Vybraná odvětví chráněná kartely vykazovala solidní čísla. Například cukrovarnické firmy napojené na Živnobanku, jako Cukrovary Schoeller, generovaly v krizových letech 1931–1933 stabilní čisté zisky v milionech Kč ročně.

Luxus nepřestal být pro bohaté normou ani během krize. Luxusní oázy v Praze v centru Prahy na Václavském náměstí a v okolí „Příkopů“ dál fungovaly. Luxusní kavárny, noblesní hotely jako Alcron či Ambassador, drahé módní salony, např. Hana Podolská či vyhlášené noční kluby a bary si rozhodně nestěžovaly na nedostatek klientely. Bohatí průmyslníci, bankéři a velkostatkáři krizi na svém osobním životním stylu nijak drasticky nepocítili.

Podobný svět nedotknutelného přepychu panoval i v centrech sudetoněmeckého průmyslu. Němečtí textilní baroni, jako rodina Liebiegů v Liberci či sklářští magnáti na Jablonecku a Karlovarsku prožívali krizi v palácových vilách a drahých klubech, bez sebemenšího zájmu o osud svých německých dělníků, kterým předtím zastavili stroje.
Deflace, tedy cenový pád, navíc znamenala, že pro lidi s obrovským množstvím hotovosti bylo spotřební a luxusní zboží reálně ještě dostupnější.

Pro nezaměstnané se čas smrskl se do nekonečného, šedivého pásma dní, kde jedinou snahou zůstalo přežít. Nenechat děti v hladu a hrozné bídě. Jak ale naděje na obrat po dlouhých měsících bezvýchodnosti zamrzala, apatie se v celém Československu začala měnit v tichý, nenávistný a nekompromisní hněv.

𝗜𝗹𝘂𝘇𝗲. 𝗕𝗶𝗼𝗴𝗿𝗮𝗳 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗮𝗻𝗲𝘀𝘁𝗲𝘇𝗶𝗲 𝗽𝗿𝗼 𝗺𝗮𝘀𝘆

Lidé se snažili snášet těžkou dobu bez reptání.
Étos první republiky, založený na slušnosti, civilizovaném jednání, kultuře i víře v republiku byl velmi silný. Přesto lidé pod tlakem reality hledali únik. V letech nejhlubší krize (1929–1934) zažíval obrovský rozmach biograf i rozhlas. Bylo to logické. Lidé potřebovali na hodinu a půl zapomenout na krutou realitu, chudobu a strach o zítřek. Populární písničky z rozhlasu dávkovaly optimismus, ředící tíživou denní realitu.

Americký systém kin, v němž každý našel potřebný dolar na vstupné, generoval obrovskou základnu pro filmový průmysl a zisky studií. Jak biograf přebíral roli masové společenské platformy, která umenšovala tíživou skutečnost, rostl mýtický status filmových hvězd. Filmová studia v Hollywoodu, Berlíně nebo Praze pochopila, že diváci nechtějí v kinech vidět nezaměstnanost a fronty na polévku, ale luxus, humor a pohádkové příběhy, kde vše dobře dopadne.

V Československu se tak symbolem úniku staly salónní komedie a hudební veselohry, které se odehrávaly v prostředí luxusních vil, hotelů a mezi pražskou smetánkou. Dodnes oblíbené filmy jako To neznáte Hadimršku (1931), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), nebo Život je pes (1933) nabízely útěšnou iluzi. Snímky jako Madla z cihelny (1933), kde se chudá, pologramotná dívka z cihelny dostane do nejvyšší společnosti a zamiluje se do ní bohatý továrník prodávaly tisícům chudých dívek iluzi, že zázrak sociálního vzestupu a úniku z bídy je možný.

Tato kinematografická anestezie navíc fungovala naprosto bez ohledu na národnost. Mnoho tehdejších barrandovských komedií (včetně hitů s Vlastou Burianem) se natáčelo paralelně v české i německé verzi a plnilo sály v Praze stejně jako v Liberci či Teplicích. České i německé dělnictvo sedělo v šeru kin bok po boku a utápělo své existenční úzkosti ve stejných filmových pohádkách.

Havlův Barrandov se stal nablýskanou továrnu na sny. Veřejnosti nabídl dokonalou anestézii v podobě snímků jako Nezlobte dědečka nebo Anita v ráji. Kina zaplnily příběhy z prostředí luxusních vil, šlechtických sanatorií, šarmantních baronů a jejich obskurních milenek. Tyto komedie a melodramata lidem vzkazovaly, že svět velkých peněz je plný noblesy a že chudá dívka či nezaměstnaný hrdina mohou ke štěstí a pohádkovému bohatství přijít jako mávnutím kouzelného proutku. Stačí nápodoba životního stylu bohatých, trocha štěstí, trik nebo záměna identit. Tento filmový únik z reality v podstatě upevňoval pozici tehdejších majetných elit a lakoval buržoazní pořádek narůžovo.

Proti této iluzi a ohýbání reality se však zvedla radikální a nesmírně populární odpověď z řad Osvobozeného divadla. Jiří Voskovec a Jan Werich vtrhli na filmová plátna s břitkou sociální satirou ve snímcích jako Peníze nebo život (1932) a především v legendárním filmu Hej-rup! (1934). Místo obdivu k velkopodnikatelům ukázali finanční magnáty během krize jako chamtivé, směšné a bezohledné figurky, které parazitují na lidském neštěstí. Strhli z Barrandova masku kašírované prosperity a nabídli lidem úplně jiný recept na přežití. Místo čekání na milost od bankéřů ukázali sílu obyčejné lidské soudržnosti, dělnické solidarity a společného humoru, kterým se dá čelit nenasytným monopolům.

𝗕𝗼𝘂𝗿̌𝗲. 𝗠𝗼𝘀𝘁

Napětí dříve či později muselo nutně vybuchnout. Předehrou k největšímu střetu se staly krvavé události roku 1931 v Duchcově a severomoravském Frývaldově (Jeseník), kde po salvách četníků zůstávali ležet mrtví dělníci.
V březnu 1932 pak sociální hněv vyvrcholil obří stávkou více než třiceti tisíc horníků na Mostecku.
Stát reagoval s nekompromisní tvrdostí. Tam, kde nepomohly domluvy, nastoupily četnické bajonety a ostré náboje. Po salvách četníků zůstávali ležet mrtví dělníci, ženy i děti.

Severočeský uhelný revír byl kvůli krizi v katastrofálním stavu. Majitelé dolů, sdružení v mocném uhelném kartelu se snažili udržet své zisky na úkor dělníků. Těžaři začali masově propouštět horníky. Jen na dole Humboldt šlo o stovky lidí najednou.
Zavedli také krácení pracovní doby a tzv. „frajšichty“. Horníkům nařídili nucené volno, ale nevyplatili jim ani korunu. Horníci směli poté pracovat jen 2 až 3 dny v týdnu, což vedlo k drastickému poklesu mezd.
Těm, kteří v dole zůstali, majitelé drasticky zvýšili normy. Bylo třeba udržet zisky i produkci. Tzv. racionalizace znamenala, že havíři museli za stejný čas vyfárat mnohem více uhlí za méně peněz. Kdo fyzicky nestačil, byl okamžitě propuštěn. Na jeho místo čekala fronta tisíců dalších hladových krků před branou.

Hornické domky a kolonie patřily rovněž těžařským společnostem. Pokud byl horník propuštěn nebo začal stávkovat, uhelný baron ho nechal s celou rodinou a dětmi vystěhovat na ulici. To byla čistá ukázka absolutní moci nad lidským životem. Kvůli nucenému volnu klesly příjmy rodin na minimum. Hornické kolonie byly závislé výhradně na dolech, reálně zde hrozil hlad.

𝗦𝘁𝗮́𝘃𝗸𝗮

Stávka vypukla 22. března 1932 na dole Humboldt v Dolním Jiřetíně jako spontánní reakce na propuštění tamních havířů. Během několika dní se jako lavina rozšířila na téměř všechny doly v oblasti Mostu, Duchcova, Teplic a Chomutova. Z hlediska historické pravdy a vyvrácení pozdějších revizionistických mýtů je zásadní jeden fakt. Na demonstracích a ve stávkových výborech stáli čeští a němečtí horníci pevně vedle sebe. Krize smazala národnostní rozdíly. Hlad měli všichni stejný.

Vedení stávky se ujaly akční stávkové výbory. Velký vliv v nich měli komunisté, ale zapojili se i horníci ze sociálně-demokratických a národně-socialistických odborů. Stávku masivně podporovalo místní obyvatelstvo. Zavládla společná solidarita. Ženy horníků organizovaly demonstrace, drobní živnostníci dávali havířům potraviny na dluh, přestože sami krachovali. Do Mostu proudily finanční sbírky z celé republiky. Přispívali i levicoví intelektuálové jako Vladislav Vančura, Ivan Olbracht nebo F. X. Šalda.

𝗞𝗿𝘃𝗮𝘃𝘆́ 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝘁 𝘀𝗲 𝘀𝘁𝗮́𝘁𝗻𝗶́ 𝗺𝗼𝗰𝗶́

Tehdejší koaliční vláda Františka Udržala viděla v Mostecké stávce přímé ohrožení bezpečnosti demokratického zřízení. Obávala se, že komunisté stávku zneužijí k rozpoutání politické revoluce a generální stávky po vzoru prosince 1920. Do severních Čech byly vyslány tisíce četníků a silné armádní oddíly. Mostecko připomínalo válečnou zónu. Byl vyhlášen zákaz shromažďování a cenzura tisku.

Napětí vyvrcholilo 1. dubna 1932 v Lomu u Mostu, kde četníci zahájili ostrou palbu do zástupu demonstrujících horníků a jejich manželek. Výsledkem byli čtyři mrtví dělníci – Češi i Němci – a desítky zraněných. Pro komunistickou propagandu se tito mrtví okamžitě stali mučedníky třídního boje. Pro historii jsou však nezvratným důkazem, že československý stát tehdy nestřílel po Němcích kvůli jejich národnosti, ale potlačoval sociální revoltu chudých bez ohledu na jejich mateřský jazyk.

𝗞𝗼𝗻𝗲𝗰 𝘀𝘁𝗮́𝘃𝗸𝘆 𝗮 𝗷𝗲𝗷𝗶́ 𝘃𝘆́𝘀𝗹𝗲𝗱𝗸𝘆

Mostecká stávka v březnu a dubnu 1932 představovala vrchol sociálních nepokojů a třídních střetů v Československu během velké hospodářské krize. Šlo o největší stávku v tehdejší střední Evropě, do které se zapojilo téměř 30 000 horníků. Po téměř měsíci totálního vyčerpání, pod tlakem brutální perzekuce ze strany státu a kvůli docházejícím zásobám jídla, byla stávka 19. dubna 1932 ukončena.

Horníci nedosáhli všeho, ale nešlo o úplnou porážku. Těžaři museli slíbit mírné omezení propouštění, zkrácení frajšicht a uznání stávkových výborů.
Pro první republiku byla stávka hlubokým traumatem. Ukázala, že demokratický stát je v zájmu udržení pořádku schopen střílet do vlastních a hladovějících občanů.

𝗖𝘆𝗻𝗶𝘀𝗺𝘂𝘀 𝗳𝗶𝗻𝗮𝗻𝗰̌𝗻𝗶́𝗰𝗵 𝗲𝗹𝗶𝘁

Zatímco severočeský revír v roce 1932 vřel hněvem a tekla v něm krev, majitelé dolů žili v naprosto jiném světě. Dynastie Petschků, rozdělená na ústeckou větev Ignáce Petscheka a pražskou větev bankovního domu Petschek & Co. v té době vlastnila honosné paláce v centru Prahy. Včetně dnešního Petschkova paláce či luxusní sídla v Bubenči. Petschkové systematicky koncentrovali astronomické zisky a hromadili majetek v zahraničních bankách. Horníci pro ně byli pouhou položkou v účetních knihách. Když stát vyslal proti stávkujícím četníky, uhelní baroni si v podstatě bezplatně najali státní aparát jako soukromou armádu na ochranu svého majetku a sociálního postavení.

Mostecká stávka nebo nepokoje na Ostravsku nebyly akademickou diskusí o platech. Byla to živelná, pudová vzpoura lidí zahraných do kouta, kteří neměli co ztratit. Když nemáte co dát dětem k jídlu, strach z četnického bajonetu mizí.

𝗥𝗲𝗻𝘁𝗮𝗯𝗶𝗹𝗶𝘁𝗮 𝘂𝗵𝗲𝗹𝗻𝗲́𝗵𝗼 𝗺𝗼𝗻𝗼𝗽𝗼𝗹𝘂

Nutno také opakovaně připomenout, že těžba sice klesala, ale čisté zisky a rentabilita uhelných baronů zůstaly zachovány. Dobové kritiky a tehdejší národohospodářský tisk dokládal fakta přesnými čísly z valných hromad. Zatímco objem vytěženého uhlí v ČSR plošně klesl – mezi lety 1929 a 1933 poklesla těžba hnědého uhlí z 22 milionů tun na necelých 15 milionů tun, čistá ziskovost velkých těžařů zůstala nedotčena.

Severočeský uhelný syndikát a Ostravsko-karvinský revír fungovaly jako rigidní monopoly. Uměle držené extrémní prodejní ceny zaručily zisk z každé prodané tuny.
Nutno také říct, že Petschové ničili revír rabovacími metodami, kdy se zaměřili jen na nejvýnosnější směry těžby. Petschkové navíc v revíru uplatňovali bezohledné rabovací metody (Raubbau): zaměřovali se výhradně na nejvýnosnější směry těžby a slabší sloje nenávratně znehodnocovali. Zanechávali za sebou zničenou krajinu, propady půdy a zdevastované severočeské obce. S devastačními účinky, o nichž by dnešním ekologům nezdálo ani v nejhorších snech.

Ve výročních zprávách a prováděcích bilancích z let 1930–1933, vynikaly koncernové zisky trvalými přebytky. Petschkovy Severočeské doly ovládaly téměř polovinu těžby v revíru. Z tehdejších uzávěrek vyplývá, že i v nejhorším roce krize (1932) vykázala například Severočeská uhelná akciová společnost čistý milionový zisk a stabilně vyplácela akcionářům dividendy. Celkový majetek rodiny Petschků se v meziválečném období odhadoval na astronomických 6 miliard korun.

Naprosto stejný scénář se odehrával na Ostravsku. Severní dráha císaře Ferdinanda a orlovské doly, ovládané vídeňským kapitálem, vykazovaly stabilní čisté zisky po celou dobu krize. Snížení těžby kompenzovaly tím, že během let 1930–1932 bezlítostně propustily více než 30 % všech zaměstnanců a zbylým horníkům snížily mzdy o desítky procent v rámci pěticinkového systému. Účetní kapitálová výnosnost koncernů tak zůstala vysoce zisková. Tento dravý kapitalismus jasně dokazuje, že němečtí a židovští uhlobaroni v Sudetech i na Ostravsku ožebračovali své dělníky bez ohledu na to, zda mluvili česky nebo německy. Šlo o ekonomické vykořisťování, nikoliv o národnostní útlak ze strany Prahy.

𝗕𝗼𝗷𝗼𝘃𝗮𝗹𝗶 𝘃𝘀̌𝗶𝗰𝗵𝗻𝗶. 𝗦𝘁𝗮́𝘁. 𝗗𝗲̌𝗹𝗻𝗶́𝗰𝗶. 𝗧𝗼𝘃𝗮́𝗿𝗻𝗶́𝗰𝗶. 𝗖̌𝗲𝘀̌𝗶. 𝗡𝗲̌𝗺𝗰𝗶

Vlády padaly a střídaly se v rychlém taktu.
Někdejší stabilita za vlád Antonína Švehly byla pryč. Kabinety Jana Malypetra a později Milana Hodži stály před obrovskou, strukturální krizí. Dokud ekonomika ve 20. letech vzkvétala, oficiální mýtus o úspěšné demokracii spolehlivě fungoval a držel radikály i nacionalisty obou táborů na okraji společnosti.
Jakmile ale přišla hospodářská krize a stát selhal v zajištění základních životních potřeb, lidé v naprosté beznaději přestali věřit oficiální ideologii demokratického státu. S každým dalším hrozivým incidentem, zákazem nebo střetem četníků a armády proti bouřícím davům rostla nenávist a odpor. Zatímco nezaměstnanost, hlad, bída sužovaly populaci, bankéři a elita si udržela vysoký standard života. To bylo živnou půdou pro nebezpečnou radikalizaci.

Část českého i německého dělnictva uvěřila komunistickému mýtu o třídním boji.
KSČ po roce 1932 definitivně získala monopol na radikální dělnické hnutí. Mostecká stávka v očích mnoha potvrdila propagandistický narativ, že „buržoazní stát raději střílí, než by dal lidem chleba“.

Právě v této době se v myslích statisíců upevnila představa, že doly, hutě a velké průmyslové provozy mají patřit státu a být spravovány bez uhlobaronů a velkokapitálu. Sovětský model znárodnění průmyslových kapacit a masivní industrializace tehdy posiloval tuto představu v reálnou, představitelnou možnost – která se, jak víme, po druhé světové válce stala skutečností. Pražská vláda a politici, kteří si dobře pamatovali události z prosince 1920, kdy v zemi reálně hrozil bolševický převrat, se vzrůstu komunistického hnutí děsili a reagovali zákazy, perzekucí a tvrdým protitlakem.

𝗡𝗮𝗰𝗶𝗼𝗻𝗮́𝗹𝗻𝗶́ 𝗽𝗮𝘀𝘁

Podstatně nebezpečnější pro samotnou existenci státu byl fakt, že německá část populace začala masově naslouchat mýtu o nacionální křivdě. Přestože v roce 1932 bojovali Češi a Němci na Mostecku společně za sociální práva, bezprostředně po neúspěchu stávky a v podmínkách pokračující bezvýchodné bídy se německé dělnictvo začalo dramaticky odvracet od třídního boje, či sociálních demokratů k nacionálnímu spasitelství. Němci nabyli dojmu, že v sociálně vyčerpaném Československu se spravedlnosti nedočkají.

Když pražská vláda na podzim roku 1933 v obraně před rozvratem, neustálými provokacemi a spirálovitě narůstající verbální agresí úředně zakázala německé iredentistické strany (DNP a nacistickou DNSAP) včetně jejich polovojenských úderných oddílů (Volkssport), Konrad Henlein okamžitě zareagoval. Založil Sudetoněmeckou domovinskou frontu, která do sebe jako absorbovala německé nacionální voliče. Ze sudetoněmecké domovinské fronty se zrodila Sudetoněmecká strana.
V pohraničí začala narůstat masová konspirační optika proti pražské vládě. Souběžně s tím, jak se totalitní Německo pod Adolfem Hitlerem začalo skrze agresivní zbrojení zdánlivě vzpamatovávat z krize, nacionální rozkol v ČSR začal nabývat hrozivé podoby i síly.

𝗦𝗽𝗶𝗿𝗮́𝗹𝗮 𝘇𝗹𝗮

Hospodářské krize v ČSR nezničila stát jen ekonomicky. Krize rozmetala ideový tmel, který republiku držel pohromadě. Naplno se to projevilo ve volbách v roce 1935. Henleinova SdP získala absolutně nejvyšší počet hlasů v zemi – přes 1,2 milionu. Jen díky specifikům volebního systému získala o jeden poslanecký mandát méně než čeští agrárníci (44 proti 45).
Henlein a K.H. Frank se tak stali reálnými politickými hegemony. Byl to naprostý šok.

Parlament se proměnil v každodenní bojiště. Potyčky znesvářených proudů, od vládních agrárníků, národních demokratů a sociálních demokratů přes slovenské separatisty Hlinkovy strany až po zhrzeného Jiřího Stříbrného, z něhož se vyklubal fašizující demagog, znemožňovaly smysluplnou debatu o koncepčním řešení krize. Do toho pod povrchem bujely obří zápasy o ekonomickou dominanci. Velké bankovní domy jako Živnobanka si v zájmu zachování vlivu zavedly systém podpory
konkrétních politických partají. Dogmatické spory mezi zastáncem deflace Karlem Englišem a Jaroslavem Preissem tvořily denní folklór hospodářských střetů. Jednota, která tyto aktéry spojovala v roce 1918 v zápase proti habsburské monarchii, byla definitivně pryč.

Za hranicemi ale začínal narůstat temný monolit koncentrované fašistické a nacistické ideologie. S nyní již prokazatelnou politickou mocí, jejíž vznik umožnila právě hospodářská krize. Nacisté získali masivní podporu obřích německých velkoprůmyslníků, jako byli Fritz Thyssen či Gustav Krupp, což dalo Hitlerovu režimu do ruky reálnou ekonomickou sílu a zbrojní potenciál.
Namísto, aby Československo rychle odložilo veškeré vnitřní spory, účinně vyřešilo sociální krizi a postavilo se jednotně hrozbě z Německa, jak na domácí frontě, tak i na mezinárodní diplomatické úrovni, utápělo se v politických půtkách a vnitřním rozvratu.

𝗢𝗱𝘁𝘂𝗱 𝘂𝘇̌ 𝘃𝗲𝗱𝗹𝗮 𝗽𝗿̌𝗶́𝗺𝗮́ 𝗰𝗲𝘀𝘁𝗮 𝗸 𝘁𝗿𝗮𝗴𝗶𝗰𝗸𝗲́𝗺𝘂 𝘃𝘆́𝘃𝗼𝗷𝗶

Cesta vzestupu Konrada Henleina vedla od jeho zprvu poslušných, falešných proklamací věrnosti k československému státu. Přes jeho diplomatickou misi po západních politických centrech, kde úspěšně šířil lživé teorie o „hospodářském útlaku Sudet“. Henleinova domácí ofenzíva pokračovala v parlamentu, kde metodou kladení záměrně nesplnitelných požadavků a za přímé spolupráce s Hitlerem dosáhl ochromení republiky z pozice páté kolony. Která nakonec vyústila v ozbrojené povstání a teror Freikorps v pohraničí, podporovaný a vyzbrojovaný zpoza německých hranic. Výsledkem bylo brutální zabíjení obránců vlasti zfanatizovanými přívrženci Henleina i nacistů.
Zatímco západní demokracie naslouchaly diktátoru Mussolinimu a britskému lordu Runcimanovi, Hitlerovy fanatické projevy o domnělé občanské válce v Československu systematicky poškozovaly mezinárodní kredit naší demokracie a úspěšně zastrašovaly západní politiky hrozbou celoevropského válečného konfliktu.

Výsledkem byla Mnichovská dohoda a zrada západních spojenců.

Temná doba hospodářské krize porodila ty nejtemnější zítřky. Protektorát. Válku.

FB – David MARTINEK, publicista, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production

DAVID MARTINEK: Jak ukazují produkce partiček, usazených v televizi od pofidérní “televizní revoluce”, veřejnoprávní televize je dávno za zenitem

Odebírat

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře

Bída první republiky. Aneb co všechno se pokazilo, než přišel Henlein a Hitler.