Domů AKTUÁLNĚ DAVID MARTINEK: Anatomie zrady: Jak hospodářská krize a nacionalismus proměnil pohraničí v...

DAVID MARTINEK: Anatomie zrady: Jak hospodářská krize a nacionalismus proměnil pohraničí v sud s prachem

Čvn 9, 2026

1918-1933

V tomto pokračování série článků se podíváme na historická fakta, která odkrývají události ve 20. a 30. letech minulého století. Je to klíčové pro pochopení problematiky českoněmeckých vztahů.
Fakta a souvislosti, která propagátoři novodobé historické amnézie tak rádi ignorují.

V žádném případě nemají sloužit k jakýmkoliv projevům nacionalismu. Když dnes čtu články, jejichž smyslem je injektovat do českého prostředí „českou vinu“, vytrhávající jednotlivé incidenty z dějinného kontextu, vnímám se znepokojením, že cílem je relativizovat utrpení, kterému byla tato země vystavena za nacistického teroru během války a násilí, páchanému v Sudetech před válkou.

20. a 30. léta byla obdobím, kdy vypjatý nacionalismus získával postupně na síle. Nacionalismus byl spouštěčem, jedem, vpravovaným po staletí do myslí obyčejných lidí. Strach, přiživovaná nenávist, domnělé nebo skutečné křivdy vedly k nesmiřitelným projevům. Od nesmiřitelných projevů politiků a vůdců k masovým demonstracím. Od demonstrací k nenávisti mezi sousedy. Odtud ke zbraním a zabíjení. Je to stále stejný koloběh zla.

To, co řeším, je stav, kdy dnes už pozapomenutou historii lidé často neznají. Především mladí lidé, na které cílí revizionistická a revanšistická agenda. Myslím si, že bychom měli znát vlastní historii. Protože právě dvacátá a třicátá léta minulého století jsou anatomií situace, kdy se stát, instituce, věci, na které lidé spoléhají, začaly pomalu hroutit. Kdy právo nahradilo bezpráví. Kdy zoufalství a neutěšená situace hospodářské krize a každodenní zápas o holý život stavěl lidi i společnost před okamžiky, se kterými bylo velmi obtížné se vyrovnat. Vypjatý nacionalismus byla zdánlivá cesta.
Na jejímž konci byly hory mrtvých lidí, spalovaných v pecích koncentračních táborů.

Tedy, s klidem si projděme historická fakta. Výběr z obrovského množství údajů, které by bylo potřeba v myslích lidí obnovit. Tak, abychom se vyvarovali. A zároveň, nedovolili některým, aby se pokusili hrozivou historickou zkušenost jakkoliv eufemizovat, měnit, nebo ji využít pro své temné politické cíle.
Začněme dnes šťastným okamžikem československých dějin.
Okamžikem zrodu svobodného Československa.

𝗦𝘃𝗼𝗯𝗼𝗱𝗻𝗲́ 𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝗼𝘀𝗹𝗼𝘃𝗲𝗻𝘀𝗸𝗼 𝟭𝟵𝟭𝟴: 𝗢𝗱 𝘃𝗮́𝗹𝗲𝗰̌𝗻𝗲́𝗵𝗼 𝗰𝗵𝗮𝗼𝘀𝘂 𝗸 𝗽𝗿𝗼𝘀𝗽𝗲𝗿𝘂𝗷𝗶́𝗰𝗶́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗰𝗲

Když 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo, náměstí ve většině měst ovládly bouře nadšení a radosti. Bylo to pochopitelné. Češi, Moravané a Slezané se po třech stoletích habsburské nadvlády, od bitvy na Bílé hoře roku 1620, stejně jako Slováci po více než tisíci letech maďarského útlaku v Uhrách mohli těšit z čerstvě nabyté a vytoužené svobody.
Byl konec strašlivé války. Bídy, hladu a přídělového systému. První světová válka si jen v českých zemích vyžádala kolem 300 000 padlých vojáků.

Představa, že Čechoslováci budou mít vlastní stát, průmysl ve vlastních rukou, vlastní školy, vlastní parlament, ústavu a vlastní politické strany; moderní republiku bez nadvlády Habsburků, Rakušanů a Němců, útlaku ze strany obrovského donucovacího aparátu monarchie — městských k. k. Polizeibehörden (c. k. policejních úřadů), venkovského k. k. Gendarmerie (c. k. četnictva), válečného Feldgendarmerie (polního četnictva) či pluků Společné armády (k. u. k. Armee) a rakouské zeměbrany (k. k. Landwehr) byla až omamná. To, o čem snily miliony lidí, generace buditelů od Dobrovského, Jungmanna, Palackého, Riegra, po generaci zakladatelů státu jako Masaryka, Beneše, Rašína a Kramáře se v roce 1918 stalo skutkem.

Zatímco v Praze, Plzni, Ostravě, velkých i malých městech procházely ulicemi špalíry nadšených lidí, vyhrávaly kapely a národ se těšil z pocitu nabyté svobody, na náměstích řady měst, obývaných především Němci, bylo ticho.
Nový československý stát byl od počátku budován jako demokratická země. Češi chtěli vybudovat svůj vlastní, moderní a právní stát. Obavy, které se šířily německou populací v reakci na události v Praze a dalších městech, strach, že se Češi budou mstít Němcům či Rakušanům za staletí příkoří, byla lichá.

𝗣𝗼𝗿𝗼𝗱𝗻𝗶́ 𝗯𝗼𝗹𝗲𝘀𝘁𝗶 𝗻𝗼𝘃𝗲́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗸𝘆

Nový stát musel převzít veškerou administrativu a civilní správu, která byla dosud podřízena vídeňským ministerstvům. Bylo nutné okamžitě zajistit chod úřadů, četnictva i rodícího se vojska. První zákon nové republiky byl napsán Aloisem Rašínem ručně na několik listů papíru. Ukazuje to, že převzetí moci probíhalo do určité míry živelně, nicméně s důrazem na právní kontinuitu a pořádek.

Stát čelil kritickému nedostatku potravin a uhlí. Členové Sokola, kterých bylo v té době mobilizováno na 20 000, museli v Praze okamžitě zasáhnout a zabránit odjíždějící rakouské armádě v odvezení strategických zásob. Sokolské hlídky zajistily Erární potravní skladiště v Karlíně a hlídaly železniční uzly, ve snaze odvrátit hrozící hladové bouře i chaos. Hospodářskou suverenitu země uchránil Alois Rašín v březnu 1919, kdy během jednoho týdne nechal uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré rakousko-uherské bankovky, čímž ČSR uchránil před drtivou hyperinflací sousedů. Položil tak základ stabilní koruně československé (Kč).

Nový stát musel v prvních měsících zápasit o existenci na všech frontách. V lednu 1919 vedly územní rozpory s Polskem na Těšínsku k sedmidenní válce, jejíž boje zastavil až rázný diktát dohodových mocností z Pařížské mírové konference. Na jaře a v létě téhož roku čelila republika masivnímu vojenskému útoku maďarských bolševiků z Maďarské republiky rad, kteří obsadili dvě třetiny Slovenska, než je nová armáda plk. Šnejdárka za cenu velkých ztrát vytlačila zpět. Chaos panoval i za západní hranicí, kde nakrátko vznikla komunistická Bavorská republika rad. Do toho všeho se vyčerpaná Evropa ocitla v sevření smrtící pandemie španělské chřipky, která v českých zemích infikovala přes milion lidí a vyžádala si přibližně 44 000 obětí.

Vracející se frontoví vojáci se dočkali uvítání a poct, ale země byla vojensky vyčerpaná. Obrovská většina nejzkušenějších bojovníků, československých legionářů v Rusku, Itálii a Francii, byla v té době ještě tisíce kilometrů od domova. Vznik nového státu by nebyl možný bez předchozí diplomatické ofenzívy T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Právě jim se v Paříži, Washingtonu a Londýně podařilo s předstihem dosáhnout toho, že mocnosti Dohody uznaly Národní radu československou za legitimní dočasnou vládu a budoucí samostatnost Československa jako hotovou věc ještě před samotným 28. říjnem.

𝗣𝗼𝗸𝘂𝘀 𝗼 𝗻𝗲̌𝗺𝗲𝗰𝗸𝗲́ 𝗼𝗱𝘁𝗿𝘇̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗵𝗿𝗮𝗻𝗶𝗰̌𝗶́ 𝗻𝗮 𝗽𝗼𝗱𝘇𝗶𝗺 𝟭𝟵𝟭𝟴

Československo se definovalo jako stát „československého národa“, což ze třímilionové německé minority dělalo de jure národnostní menšinu. Německá populace, zvyklá na dřívější privilegované postavení v Rakousku-Uhersku, vnímala vznik nového státu většinově negativně. První světová válka, která měla přinést militarizovanému Německu a Rakousku-Uhersku postavení evropských velmocí, skončila pro obě říše porážkou. Rakousko-uherská monarchie se rozpadla a na jejích troskách vzniklo samostatné Československo, Polsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Jugoslávie).

Zatímco z Maďarska nebo Polska byl veden útok zvenčí, útok na novou republiku ze strany Němců přišel zevnitř.
Němečtí poslanci bývalého rakouského parlamentu novou republiku odmítli a bezprostředně po 28. říjnu se pokusili jednostranně odtrhnout pohraniční oblasti. S odkazem na Wilsonovo právo na sebeurčení vyhlásili čtyři autonomní provincie. Deutschböhmen, oblast severních a západních Čech s centrem v Liberci, vedená ultranacionálním politikem Rudolfem Lodgmanem von Auen. Sudetenland, na severní Moravě a Slezsku s centrem v Opavě, Deutschsüdmähren na Znojemsku a Böhmerwaldgau na Šumavě. Němci se pokusili ovládnout i tři velká jazyková ostrovní města ve vnitrozemí. Brno, Jihlavu a Olomouc.

Československá vláda postupovala energicky a nekompromisně. Československo se opíralo o staletou státoprávní kontinuitu českého státu a nedělitelnost historických hranic zemí Koruny české, Čech, Moravy a Slezska. Byl to historický i právní pilíř, jehož platnost uznaly vítězné mocnosti Dohody. Německé obyvatelstvo přicházelo do českých zemí od dob středověké kolonizace, za vlád přemyslovských králů a usazovalo se v pohraničí. Z právního hlediska tvořilo sice významnou, ale menšinovou složku obyvatelstva v rámci historických hranic českého státu. (Píšu o tom v minulém textu, o období tzv. německé kolonizace).

𝗡𝗲̌𝗺𝗲𝗰𝗸𝗲́ 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗲𝘀𝘁𝘆 𝗮 𝘁𝗿𝗮𝗴𝗲́𝗱𝗶𝗲 𝗯𝗿̌𝗲𝘇𝗻𝗮 𝟭𝟵𝟭𝟵

Pokus o rozbití historického území ukončilo vojenské obsazení pohraničí československými jednotkami. Na přelomu listopadu a prosince 1918 vyslala pražská vláda do pohraničních oblastí rodící se armádu, doplněnou o sokolské dobrovolníky a navrátivší se italské legionáře. Obsazování těchto regionů československou mocí proběhlo v naprosté většině případů bez otevřeného střetu během konce roku 1918. Německý odpor byl pasivní. Demobilizovaní vojáci ani civilní obyvatelstvo, vyčerpané čtyřletou válkou a strádáním nemělo vůli k organizovanému ozbrojenému boji.

𝗧𝗿𝗮𝗴𝗶𝗰𝗸𝗲́ 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝘁𝘆 𝘃 𝗽𝗼𝗵𝗿𝗮𝗻𝗶𝗰̌𝗶́

Situace se dramaticky vyhrotila až na počátku jara následujícího roku.
4. března 1919 ve Vídni poprvé zasedalo Ústavodárné národní shromáždění Německého Rakouska, nového nástupnického státu po pádu habsburské monarchie. Nástupnický rakouský stát si přál být po svém vzniku připojen k Německu. Němečtí politici ve Vídni i v českém pohraničí tehdy nevěřili, že by malé, ořezané Rakousko mohlo samo ekonomicky a politicky přežít. Spojení s Německem (tzv. anšlus) viděli jako jedinou přijatelnou formu budoucnosti.
(Pozn: Pařížská konference toto řešení v červnu a září 1919 rázně odmítla a velkoněmecký plán ztroskotal.)

Němečtí političtí předáci ve stejný den, 4. března 1919, svolali v českém pohraničí generální stávku a masové demonstrace. Cílem bylo prosadit možnost Němců volit ve volbách Německého Rakouska. V praxi by tento krok legitimizoval separatistické snahy a vedl k odtržení německých oblastí od Československa. Vláda možnost volit do orgánů cizího státu přirozeně odmítla. Důvodem bylo, že vídeňský parlament přijal prozatímní ústavu, jejíž článek 2 obsahoval doslova tuto větu: „Německé Rakousko je součástí Německé republiky.“ Takto by se prostřednictvím Německého Rakouska, ve sledu kroků, staly pohraniční oblasti součástí Německa.

Odmítnutí vlády využili předáci k rozpoutání masívních demonstrací. Na mnoha místech, jako byla Kadaň, Šternberk, Karlovy Vary, Stříbro, Cheb či Ústí nad Labem došlo ke střetům německých demonstrantů s nepočetným československým vojskem. V Kadani stála stovka mladých, nezkušených vojáků, v emočně vypjaté situaci, proti šestitisícovému zástupu. Když se dav pokusil vojáky obklíčit a odzbrojit, propukla panika a vojáci zahájili palbu. Střety v celém pohraničí si vyžádaly 54 mrtvých německých civilistů. Tyto incidenty se staly základním stavebním kamenem německého a později sudetoněmeckého mučednického mýtu, označeného jako „Krvavý březen“.

Prezident republiky 𝗧𝗼𝗺𝗮́𝘀̌ 𝗚𝗮𝗿𝗿𝗶𝗴𝘂𝗲 𝗠𝗮𝘀𝗮𝗿𝘆𝗸 vyjádřil nad březnovými obětmi hluboké politické i lidské politování. Ostře kritizoval radikalismus na obou stranách — jak německé nacionalistické provokatéry, tak české šovinistické kruhy, zejména národní demokraty a selhání některých vojenských velitelů. V následujících měsících začal Masaryk intenzivně prosazovat politiku tolerance. Jeho humanistické přesvědčení velelo, že jediným způsobem, jak zbavit německou menšinu důvodů k separatismu a získat její loajalitu, je vybudovat spravedlivý stát, kde budou mít všechny národnosti garantována plná občanská, kulturní, jazyková a samosprávná práva. Platná pro Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Rusíny či Židy, stejným a rovným dílem.

𝗣𝗮𝗿̌𝗶́𝘇̌𝘀𝗸𝗮́ 𝗺𝗶́𝗿𝗼𝘃𝗮́ 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗿𝗲𝗻𝗰𝗲 𝟭𝟵𝟭𝟵

Němečtí představitelé vzbouřených provincií, jako byl Rudolf Lodgman von Auen a další, uprchli před zatčením přes Sasko do Vídně, odkud se neúspěšně pokoušeli lobbovat na Pařížské mírové konferenci.
Německým separatistům a především jejich vůdcům nešlo o pozici sebeurčení v postavení menšin, či působnost v rámci republiky, či nově se rodících demokratických institucí. Šlo o realizaci staré velkoněmecké koncepce “Großdeutschland”. Tedy o spojení všech německy mluvících oblastí do jednoho velkého německého státního celku, které mělo hluboké kořeny už od Frankfurtského sněmu v revolučním Německu roku 1848.

Typickým příkladem byl právě Rudolf Lodgman von Auen. Rakouský nacionální politik, jehož myšlení reprezentovalo nejkonzervativnější kruhy habsburské monarchie. Von Auen byl zapřisáhlým odpůrcem českého státu. Prohlašoval vznik Československa za historický omyl. Čechy považoval za kulturně méněcenný národ, který nemá právo vládnout ani sám sobě, natož německé menšině.

𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌𝗼𝘃𝗮 𝗽𝗼𝗸𝗿𝗮𝗰̌𝘂𝗷𝗶́𝗰𝗶́ 𝗼𝗳𝗲𝗻𝘇𝗶́𝘃𝗮 𝘃 𝗣𝗮𝗿̌𝗶́𝘇̌𝗶

Události ze 4. března 1919 se staly silným a emočním německým vyjednávacím argumentem.
Historie mluví jasnou řečí. Beneš musel v Paříži svést obrovskou diplomatickou misi v zájmu nově vznikajícího státu. Vybaven moderními memorandy a přesvědčivou argumentací (proklamovaným ideálem bylo švýcarské uspořádání státu), jeho diplomatická ofenzíva na Pařížské mírové konferenci dokázala zvrátit velmi nepříznivé nastavení. Přestože měl Beneš i Masaryk u Dohodových mocností velkou autoritu, vzhledem k obětavému boji Československých legií na válečných frontách, musel Beneš svést velmi tvrdý diplomatický zápas o podobu Československa.

Musel vyvrátit předchozí závěry komise amerického emisara Archibalda Cary Coolidge, které nepokrytě stranily německým nárokům. Přestože američtí experti přímo v terénu uznali, že sudetoněmecké oblasti tvoří dlouhý, úzký pás podél hor, který je vnitrozemsky zcela závislý na zbytku Čech a vytvořit z něj životaschopný samostatný celek nebo ho smysluplně připojit k Rakousku bylo geograficky nemožné, Coolidge navrhoval jejich autonomii.

Určujícím faktorem byly zájmy Francie. Československo mělo být společnou druhou frontou, kontrolující východní hranici Německa. Hranice na hřebenech hor byla vojensky bránitelná, zatímco Coolidgeovy návrhy na etnické hranice by vytvořily nebránitelné a ekonomicky nefunkční enklávy. Odtržení pohraničí, kde byl soustředěn téměř veškerý lehký a těžký průmysl, doly a textilky by hospodářsky zlikvidovalo jak zbytek Československa, tak samotné pohraniční regiony.

𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌ 𝗺𝗲̌𝗹 𝘇𝗮́𝘀𝗮𝗱𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗱𝗶́𝗹 𝗻𝗮 𝘃𝘇𝗻𝗶𝗸𝘂 𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝗼𝘀𝗹𝗼𝘃𝗲𝗻𝘀𝗸𝗮.

Jeho památce bychom měli věnovat patřičnou úctu v každé z historických etap českého i slovenského státu.

Mezinárodní legitimitu československému postupu a definitivní podobu hranic nového státu potvrdily mírové smlouvy z roku 1919. Versailleská smlouva z června 1919 stanovila severní a západní hranici vůči Německu a zároveň k ČSR připojila Hlučínsko. Saint-germainská smlouva ze září 1919 následně definovala jižní hranici s Rakouskem. Tyto mezinárodní dokumenty definitivně stanovily historická území pohraničí Československu a garantovaly územní celistvost nového státu.

𝗛𝗼𝘀𝗽𝗼𝗱𝗮́𝗿̌𝘀𝗸𝘆́ 𝗿𝗼𝘇𝗸𝘃𝗲̌𝘁 𝗮 𝗹𝗶𝗺𝗶𝘁𝘆 𝗽𝗼𝗵𝗿𝗮𝗻𝗶𝗰̌𝗶́

Od roku 1924 nastoupilo období výrazné hospodářské konjunktury a situace v zemi se stabilizovala. Češi i Němci začali žít v relativním příměří. Starý svět šlechty, c. k. úředníků a uniforem mašírujících za zvuků maršů definitivně zmizel. Mladá republika se zařadila mezi nejvyspělejší průmyslové státy světa a směřovala k modernitě. Zažívala rozmach avantgardní architektury v čele s funkcionalismem i svobodného umění, expanzi průmyslové základny i usilovného budování státu.

Zahraniční i domácí národohospodářské studie historiků, např. Vlastislava Laciny či Alice Teichové však ukazují, že tato prosperita nesla v sobě strukturální vady. České země zdědily zhruba 70 % průmyslové kapacity monarchie, ale jen čtvrtinu jejího trhu. Tento nepoměr zasáhl právě německé pohraničí, které netvořilo souvislý pás, ale skládalo se z geograficky, jazykově i kulturně izolovaných oblastí (Slezsko, Liberecko, Chebsko, Šumava).

Sudetský průmysl byl postaven na lehkém, exportně orientovaném spotřebním zboží. Sklo, textil, porcelán, bižuterie; desítky malých a středních podniků produkovaly hospodářskou prosperitu pohraničí. Vazby budované po staletí snadno překračovaly hranice a fungovaly jako motor obchodu.
Příkladem může být jablonecký bižuterní průmysl, který vyvážel 95 % produkce na světové trhy. S ekonomickým úspěchem šel ruku v ruce i demografický růst. Podle sčítání lidu stoupl absolutní počet Němců v ČSR z 3 123 568 v roce 1921 na 3 231 688 v roce 1930.

Tato zdánlivá síla se však proměnila v osudovou past na podzim roku 1929 s příchodem Velké hospodářské krize. Zatímco vnitrozemský český průmysl dodával zboží hlavně pro domácí trh a státní zakázky, exportně závislé pohraniční oblasti zažily po uzavření světových trhů okamžitý kolaps, zastavení celých revírů a masovou nezaměstnanost. Drastický pád ze špičkové prosperity do naprosté chudoby vytvořil ve 30. letech živnou půdu pro radikální nacionalismus.

𝗠𝗼𝗱𝗲𝗿𝗻𝗶́ 𝗲𝗸𝗼𝗻𝗼𝗺𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗸𝗮

Československý stát vsadil na tři pilíře. Kromě pevné a stabilní měny, vytvořené Rašínem, stát podporoval proexportní politiku. Vláda prosadila přechod k praxi bilaterálních smluv s nejvýznamnějšími partnerskými zeměmi. Praxe pevných smluvních vztahů se promítla i do domácího práva. Export byl podporován odpisy, vývozními prémiemi či různými výhodami při zadávání státních zakázek, podporou veletrhů či výhodných úvěrů. Naopak, nenápadná, ale o to účinnější praxe útlumu dovozů pomohla vytvářet lepší podmínky pro vnitřní odbyt.

Stabilizace bankovní soustavy ve spolupráci se Svazem československých bank, pevná pravidla peněžnictví, moderní zákon z roku 1924 a efektivní státní dozor vytvořil infrastrukturu, která obstála nejen za konjunktury, ale i za hospodářské krize. Zatímco Německo se v první polovině dvacátých let utápělo v hrozivé hyperinflaci, česká měna i bankovní soustava tvořila stabilní pilíř státu.

Nezanedbatelná byla i vlastní zakladatelská činnost státu. Zbrojovka Brno, Explosie Semtín, nebo Telegrafia v Pardubicích byly moderní investice, řešící strategické potřeby státu. Nejdůležitějším zájmem státu byly ale veřejné stavby. Školy v pohraničí, investice do moderních správních budov institucí, soudů, gymnázií či nemocnic. Rychle budovaná elektrifikace, rozvíjení silniční a vodárenské soustavy vytvářely zcela novou realitu moderního státu.

Stát investoval a investice roztáčely kola produkce, tvorby pracovních míst, spotřeby a výběru daní.
Stejně tak zavedení povinného pojištění zaměstnanců v nemoci, invaliditě a ve stáří v roce 1924 vedlo ke stabilizaci pracovních pozic.
Československo investovalo do vzdělání, vědy a výzkumu. Patřilo k dobrému tónu ve všech vrstvách společnosti oceňovat úspěchy, založené na vědecké, technické, nebo technologické dovednosti a znalostech. Existovala ale řada problematických a třecích ploch.

𝗣𝗼𝘇𝗲𝗺𝗸𝗼𝘃𝗮́ 𝗿𝗲𝗳𝗼𝗿𝗺𝗮: 𝗨́𝗰̌𝗲𝘁 𝘇𝗮 𝗕𝗶́𝗹𝗼𝘂 𝗵𝗼𝗿𝘂 𝗮 𝗻𝗼𝘃𝗮́ 𝗸𝗿𝗲𝘃 𝗽𝗿𝗼 𝗰̌𝗲𝘀𝗸𝗼𝘀𝗹𝗼𝘃𝗲𝗻𝘀𝗸𝘆́ 𝘃𝗲𝗻𝗸𝗼𝘃

Připomeňme si. Po roce 1620 a popravě českých pánů v červnu 1621 došlo v českých zemích k největšímu majetkovému přesunu v dějinách země. Domácí nekatolická šlechta byla vyhnána a její rozsáhlé, po staletí budované statky byly doslova zkonfiskovány. Panství, polnosti, hrady a zámky získaly cizí katolické rody, které tvořily oporu císařské moci – ať už šlo o rakouské Trauttmansdorffy a Eggenberky, valonské Buquoye, nebo italské vojenské velitele z rodů Gallasů, Piccolominiů či Colloredů. Byla to odměna za věrnou službu vídeňskému dvoru Habsburků.

Symbolem tohoto bezohledného pobělohorského vzestupu se stal i Karel I. z Lichtenštejna. Ten z pozice královského místodržícího a předsedy mimořádného soudu osobně řídil procesy a popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v červnu 1621. Následně mincovní konsorcium pod jeho vedením nejprve v roce 1622 zaplavilo zemi znehodnocenou „dlouhou mincí“, vyvolalo státní bankrot a poté, za tyto zmanipulované peníze levně skoupilo zabavený majetek vyhnaných protestantů. Takto vybudoval pro svůj rod rozsáhlé pozemkové dominium na Moravě.

V průběhu staletí se tato šlechtická vrstva držitelů půdy vnitřně rozdělila. Nejtvrdší jádro podpory vídeňského dvora tvořila importovaná kosmopolitní šlechta, kterou si Vídeň dosadila bezprostředně po pobělohorských konfiskacích jako přímou oporu rakouského absolutismu.
Od ní se lišily rody, které do země přišly v průběhu 18. a 19. století. Ty zdejší statky kupovaly spíše jako pragmatickou ekonomickou investici. Sem patřili například Thurn-Taxisové, kteří významně zbohatli na provozování poštovního monopolu v německých státech. V Čechách zakotvili až na sklonku 18. století a později prosluli jako moderní podnikatelé v cukrovarnictví.

Zcela specifickou skupinu pak představovala starobylá zemská šlechta či rody s hlubokým zemským patriotismem. Tito netvořili slepě poslušné správce monarchie. Rody si uchovávaly zemské vlastenectví, stavěly se proti vídeňskému centralismu a v dobách národního obrození podporovaly českou kulturu a emancipaci. Příkladem budiž Schwarzenbergové. I přes loajalitu některých členů k císaři, kdy například Felix Schwarzenberg stál v revolučním roce 1848 na straně monarchie, upevnil moc mladého Františka Josefa I. a stal se rakouským ministerským předsedou, orlická větev Schwarzenbergů výrazně podporovala českou kulturu, vědu a svébytnost. Finančně dotovala stavbu Národního divadla či Národního muzea.

Dvoru oddaná kosmopolitní šlechta do roku 1848 držela hlavní ekonomický bič: patrimoniální správu, soudnictví i armádu. Český venkov drtila tvrdá robota a obří latifundia dělala z domácích rolníků pouhou námezdní sílu.
Spolu s politickou mocí byla tato aristokracie garantem rekatolizace a německé jazykové dominance.
Zatímco lidé jako princ Rudolf Thurn-Taxis se kvůli podpoře českých radikálních demokratů, Sokola a Hlaholu dostali pod dohled rakouské tajné policie, konzervativní jádro šlechty zůstávalo vždy loajální Vídni a řada z nich později podporovala i německý nacionalismus.

Dějinný paradox vyvrcholil ve 20. století příkladně u Lichtenštejnů. Ti se k českému prostředí nikdy nepřimkli, přihlásili se k německé národnosti (1930) a kníže František Josef II. z Lichtenštejna poskytoval podporu německým státním a stranickým organizacím, které na podzim 1938 budovaly strukturu v odstoupených Sudetech. Například krnovským SA přispěl 1 000 marek na uniformy, celých 15 000 marek pak v listopadu téhož roku věnoval na výstavbu jednotek SS v Moravském Šternberku, Krnově a Opavě.

𝗦̌𝗹𝗲𝗰𝗵𝘁𝗮 𝗽𝗿̌𝗶𝘀̌𝗹𝗮 𝗼 𝘁𝗶𝘁𝘂𝗹𝘆 𝗮 𝘇𝗮 𝗻𝗮́𝗵𝗿𝗮𝗱𝘂 𝗼 𝗽𝗼𝘇𝗲𝗺𝗸𝘆

Hned po svém vzniku v prosinci 1918 nová československá republika zrušila šlechtické tituly bez náhrady a v roce 1919 razantně přikročila k nápravě majetkových poměrů. Reformu dostal na starosti nově zřízený Státní pozemkový úřad. Panská půda byla rozdělena mezi desetitisíce rolníků a zemědělců. Stát tak pomohl vytvořit prosperující a loajální vrstvu středních zemědělců.

Tento krok nelze vnímat izolovaně. Byl přímou reakcí na tektonické otřesy celého kontinentu. Hlavním motorem byl paralyzující strach evropských vlád z bolševického Ruska, kde Leninův režim po roce 1917 bez náhrady rozdal půdu chudině. Miliony zchudlých veteránů v Evropě představovaly doutnající sud prachu. Demokratické i autoritářské režimy pochopily, že pokud nedají venkovu půdu legální cestou, rolníci si ji vezmou sami a silou.
Pozemková reforma se stala politickou přehradou proti revolučním náladám a bolševismu. Tato agrární vlna zasáhla bezmála dvacet evropských států. Nejtvrdší postup zvolilo Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko, Litva), které bez milosti zlikvidovalo dominanci baltských Němců a polských velkostatkářů. Latifundia padla také v Jugoslávii, Řecku či Rumunsku, k reformám přikročilo Polsko, Finsko a pod tlakem okolností i německá Výmarská republika. Zde všude soukromé venkovské usedlosti a hospodářství nahradily přežité postfeudální poměry.

V Československu se obrovský majetkový přesun, revoluční svým rozsahem, prováděl přísně právní cestou. Přesto se neobešel bez skandálů a v mnoha ohledech připomínal divokou privatizaci po roce 1989.
Obě národnosti vnímaly věc opačně. Když v dubnu 1919 Národní shromáždění schvalovalo klíčový záborový zákon, kterým stát zabíral zemědělskou půdu nad 150 hektarů a půdu obecně nad 250 hektarů, pro Čechy šlo o hluboce prožívaný akt dějinné spravedlnosti a symbolické odčinění Bílé hory.
Navazující zákon o přídělu pak určil, že přednost při získávání půdy dostávají drobní zemědělci, domkáři a legionáři. Naopak pro německou populaci byla reforma aktem národnostní odvety a útokem na dosavadní pravidla.

Šlechta se musela podřídit zákonům nového státu. Nešlo však o bezohledné vyvlastnění. Třetím pilířem reformy byl takzvaný náhradový zákon, na jehož základě stát vyplácel za zabranou půdu finanční odškodnění. Aristokracii navíc zůstala velká část majetku – průmyslové provozy, pivovary, cukrovary, zámky i takzvaný „zbytkový majetek“ pod hranicí záboru.

A o jaká čísla šlo? V Čechách drželi největší podíl Schwarzenbergové (přes 247 tisíc hektarů), desetitisíce hektarů vlastnili Černínové, Colloredo-Mansfeldové, Kinští, Lobkowiczové, Waldsteinové, Thun-Hohensteinové, Thurn-Taxisové či rod Habsbursko-Lotrinský. Moravě vládli Lichtenštejnové s více než 135 tisíci hektary, následovaní rody Salm-Reifferscheidt-Raitz, Haugwitz či rod Collalto. Slezským magnátem byl Arcivévoda Bedřich (v Bezručově baladě přezdívaný „Markýz Gero“) s 64 tisíci hektary, za nímž stáli Larisch-Mönnichové, Wilczkové či Lichnovští.

𝗡𝗲̌𝗺𝗰𝗶 𝗽𝗼𝘇𝗲𝗺𝗸𝗼𝘃𝗼𝘂 𝗿𝗲𝗳𝗼𝗿𝗺𝘂 𝘁𝘃𝗿𝗱𝗲̌ 𝗸𝗿𝗶𝘁𝗶𝘇𝗼𝘃𝗮𝗹𝗶

Němečtí poslanci v parlamentu průběh reformy soustavně kritizovali a s příslovečnou důsledností vypočítávali pochybení v každém městě. Jejich hlavním argumentem bylo, že Němci byli Státním pozemkovým úřadem marginalizováni a přednost dostávali výhradně Češi. Stát tím však sledoval strategický cíl oslabit ekonomickou moc starých elit a posílit český živel v pohraničí, což přirozeně vedlo k hluboké frustraci německého venkovského obyvatelstva. Československá pozemková reforma měla i své stinné stránky, v celoevropském kontextu však dokázala přetavit staleté poměry v moderní a stabilní systém soukromého domácího zemědělství, zásobující republiku.

𝗕𝗼𝗷 𝗼 𝘇̌𝗮́𝗸𝗮

Dalším typickým problémem ve vztazích se stalo vzdělávání a školství. Československá vláda ve snaze podpořit vzdělání českého obyvatelstva zahájila program rozvoje českých škol. Šlo o přirozenou věc. Do celé země, včetně českého pohraničí, směřovaly rozsáhlé investice do školské infrastruktury. Do Sudet zároveň přicházeli Češi a vlády se snažily podporovat rozvoj jejich vzdělání.
Němci zde byli po staletí pány situace. S rozvojem průmyslu na konci 19. století a zejména po vzniku Československa v roce 1918 se karta obrátila. Praha začala do pohraničí systematicky umisťovat české školy, což Němci, opět, vnímali jako přímý útok na svou existenci.

Věc měla hluboký historický kontext. Už před válkou německé samosprávy odmítaly pro české děti otevírat české třídy. České rodiny tak stály před složitou volbou: buď dají dítě do německé školy, kde bude vychováváno v německém prostředí, nebo zůstane bez vzdělání. Do hry proto vstoupila Ústřední matice školská, která z dobrovolných sbírek stavěla v Sudetech soukromé české školy. Němci na to reagovali zakládáním organizace Deutscher Schulverein, která financovala německé školy v oblastech, kde měli většinu Češi.

Metelkův zákon z dubna 1919 uložil státu povinnost zřídit menšinovou školu všude, kde žilo alespoň 40 dětí dané národnosti.
V pohraničních oblastech začaly vyrůstat moderní a skvěle vybavené české školy, které byly na tehdejší poměry architektonickými skvosty – světlé, s tělocvičnami a zahradami. Demonstrovaly sílu a kulturu nové republiky. Do pohraničí byli zároveň posíláni čeští učitelé, četníci, celníci a železničáři se svými rodinami, aby zaplnili úřady a instituce a státní zaměstnanci měli kde vzdělávat své děti.

Nová republika se nadechovala k rozletu. Pro sudetské Němce to byl ale šok a ponížení. Sledovali, jak v městech s převahou německé populace rostou české školy, zatímco německé třídy byly leckde z úsporných důvodů rušeny.
Němečtí radikálové proto začali používat ekonomický nátlak. Zatímco v období před válkou se v Sudetech odehrávaly případy drastických útoků proti Čechům i jejich dětem – například v Hustopečích na jižní Moravě, kde po založení zdejší menšinové školy v roce 1909 muselo proti německým násilnostem zasahovat vojsko, nebo jako v případě boření menšinových českých škol v Zábřehu na Moravě německými nacionalisty pod vedením továrníka H. Brasse či dvojího zavření české školy v Poštorné na Břeclavsku – v nové republice docházelo spíše k ekonomické represi.
Němečtí továrníci vyhazovali z práce české dělníky, kteří zapsali své děti do nových českých škol. Němečtí majitelé domů vypovídali nájemní smlouvy rodinám, které podporovaly české školství. Německé matky, které z čistě praktických důvodů, např. kvůli modernímu vybavení, tělocvičnám nebo bezplatným obědům, daly své německé dítě do české menšinové školy, byly v komunitě označeny za zrádkyně národa (Volksverräter).

Tento školský zápas v Sudetech vytvářel v průběhu 20. a 30. let příkopy mezi sousedy. Když pak ve 30. letech přišel Konrad Henlein, měl půdu dokonale připravenou – pro celou generaci mladých sudetských Němců, kteří vyrostli v atmosféře neustálého národnostního zápolení, byla česká škola, české instituce, české úřady, nebo četnické stanice symbolem „české okupace“.

𝗛𝗼𝘀𝗽𝗼𝗱𝗮́𝗿̌𝘀𝗸𝗮́ 𝗼𝗳𝗲𝗻𝘇𝗶́𝘃𝗮 𝗰̌𝗲𝘀𝗸𝘆́𝗰𝗵 𝗶𝗸𝗼𝗻

Zápas se odehrával i v ekonomice. Německý kapitál měl od dob monarchie dominantní pozici. Nicméně vzmáhající se česká podnikatelská elita začala dominanci německého kapitálu i podniků měnit a systematicky narušovat. Klíčovým motorem této emancipace byla Živnostenská banka, která systematicky financovala český kapitál a koncentrovala tuzemský průmysl. Stejně významnou roli hrál stát, kde významnou roli hrála snaha o vytvoření samostatné a jednotné československé ekonomiky a získání rozhodujících pozic pro české a slovenské etnikum.

Díky tomu československé podniky, založené ještě za Rakouska-Uherska, zažívaly v meziválečné konjunktuře celosvětový rozmach. Škoda Plzeň, průmyslový kolos Emila Škody se stal jednou z největších zbrojovek a strojírenských firem v Evropě, vyvážející investiční celky do celého světa.
V roce 1925 koupila Škoda Plzeň oslabenou automobilku Laurin a Klement. Továrna v Mladé Boleslavi získala silné finanční zázemí, moderní pásovou výrobu, logo s okřídleným šípem a hity jako Škoda Popular.

Konkurovaly ji další silné značky. Vysočanská Pragovka byla nejprodávanější a největší automobilka v meziválečném Československu, se slavnými modely Praga Piccolo nebo Alfa. Kopřivnická Tatra, která vyrobila první automobil již v roce 1897 se pod vedením geniálního Hanse Ledwinky stala strojírenským klenotem a prestižní značkou koncernu Ringhofferů.

ČKD, které vzniklo spojením tří tradičních strojíren vyrostlo v gigant, který motorizoval republiku. Vyráběl vše od tramvají po špičkové tanky LT vz. 38, tehdejší světovou extratřídu.
Tomáš Baťa vybudoval ze skromné dílny (zal. 1894) globální obuvnické impérium, které díky pásové výrobě a unikátnímu systému řízení obouvalo svět.
Křižíkovy elektrozávody se staly českou obdobou General Electric. Po elektrizaci monarchie a slavném triumfu na Jubilejní výstavě 1891 tvořily Křižíkovy provozy, spolu s dravě rostoucí firmou Emila Kolbena, klíčovou platformu pro budování samostatné české energetické infrastruktury.
Manželé Maršnerovi vybudovali z pražského Orionu čokoládové impérium, rodina Zátků ovládla trh s těstovinami a sodovkami, zatímco smíchovský Staropramen financoval české národní aktivity jako největší pivovar v zemi. Československo se stalo výrobcem úspěšných letadel. Avia, Aero, či Letov, výrobci špičkových letadel, vznikli výhradně v českých rukou a pod kontrolou Prahy.

Pro německé elity byl tento dravý úspěch obrovským šokem. Před válkou i těsně po ní totiž v rakousko-německých kruzích panovaly posměšné a blahosklonné komentáře, že samostatné Československo je ekonomický nesmysl. Tvrdili, že nový stát bez rozsáhlých rakousko-uherských trhů nepřežije, hospodářsky zhavaruje a Češi se dříve či později připlazí zpátky do Vídně.

Když se však ukázalo, že československá koruna je stabilní měnou, průmysl dravě expanduje na západní trhy a české podniky vytlačují ty německé z dominantních pozic, posměch vystřídala hluboká nacionální frustrace. Němečtí podnikatelé v pohraničí začali pociťovat syndrom ztraceného privilegovaného postavení. Úspěch českého kapitalismu nevnímali jako zdravou ekonomickou soutěž, ale jako záměrný, státem řízený útok na německé pozice. Uzavřeli se proto do hospodářské defenzívy a o to urputněji se snažili udržet kontrolu nad svými tradičními odvětvími v Sudetech.

𝗥𝗼𝘇𝗱𝗲̌𝗹𝗲𝗻𝗲́ 𝗲𝗹𝗶𝘁𝘆: 𝗦𝘁𝗮𝗿𝘆́ 𝘃𝗲𝗹𝗸𝗼𝗸𝗮𝗽𝗶𝘁𝗮́𝗹 𝗮 𝗮𝗿𝗶𝘀𝘁𝗼𝗸𝗿𝗮𝗰𝗶𝗲

Česká podnikatelská ofenzíva a státní investice však nenarážela na prázdný prostor. Protiváhou jí byly kolosy ovládané původní německou a rakouskou elitou. U nichž je však nutné přesně rozlišovat pojmy a motivace.

Obří Vítkovické železárny, ovládané kosmopolitním a židovsko-německým kapitálem vídeňských Rothschildů a Guttmannů, stejně jako uhelné revíry rodiny Petschků stály mimo německý, natož sudetoněmecký nacionalismus. V Brně německy mluvící židovské rodiny Tugendhatů a Löw-Beerů kontrolovaly mocný textilní a vlnařský průmysl. Pro tyto evropské hráče byl klíčový byznys a stabilita, s československým státem bez obtíží a pragmaticky spolupracovali.

Osud německého Měšťanského pivovaru v Českých Budějovicích (Budweiser Bürgerbräu), založeného v roce 1795, dokonale zrcadlí bouřlivé dějiny 20. století. Po vzniku Československa byl pivovar vystaven obrovskému tlaku. Německé vedení se zuby nehty snažilo udržet své nacionální pozice. Právě jako česká reakce na tuto německou dominanci vznikl dravý konkurent, Český akciový pivovar, dnešní Budějovický Budvar. Ještě před druhou světovou válkou český Budvar poprvé překonal německý Měšťanský pivovar v objemu výroby, což byla pro místní Němce těžká rána.

Naopak pivovar v Liberci nebo severočeská Spolchemie byly baštami tradičního německého měšťanstva. Tyto podniky ostře konkurovaly českému vlivu a tvořily finanční zázemí německého národního bloku.

Velkostatkářská aristokracie významných rodů, jako byli například Larisch-Mönnichové, vlastníci černouhelných dolů a koksoven na Karvinsku, se identifikovala s historickým územím, nikoli s nacionálním šovinismem. Tito šlechtici, stejně jako loajální zástupci moravských Podstatských či zemsky patriotických Czernínů, přijali československé občanství a s novou realitou z ekonomických důvodů pragmaticky splynuli.
Fascinující hospodářský kvas a triumf domácího kapitálu trvaly až do konce 20. let, kdy celou strukturu rozmetal ničivý náraz Velké hospodářské krize.

𝗞𝗿𝗮𝗰𝗵 𝗻𝗮 𝗮𝗺𝗲𝗿𝗶𝗰𝗸𝗲́ 𝗯𝘂𝗿𝘇𝗲, 𝗸𝗿𝗶𝘇𝗲

Když přišla krize roku 1929, uvrhla nejen Československo, ale celý svět do velmi složité situace. Krach na newyorské burze v roce 1929 odstartoval světovou hospodářskou krizi, která se z Ameriky postupně přelila do všech koutů světa. Hospodářská krize silně zasáhla všechny vrstvy společnosti. Obrovský propad trhů, řetězové bankroty bank a firem, následná obrovská nezaměstnanost po letech relativní prosperity znamenal nejen hospodářský propad. Ale i zásadní krizi systému a rychle rostoucí nedůvěru v politický systém založený na demokracii a tržní ekonomice. Vedl k vládám pevné ruky, autoritářství a státnímu dirigismu. Souběžně, jak narůstaly armády nezaměstnaných rostlo rychle volání po revoluční změně systému. Do popředí se v Německu dostaly do té doby marginální, opovrhované a vysmívané proudy nacistů a v dalších zemích rychle sílil fašismus.

V Československu krize udeřila nejprve v zemědělství. Kvůli záplavě levného dovozu ze zámoří prudce klesly ceny obilí a cukrové řepy, což vedlo k obrovské zadluženosti drobných rolníků a vlně exekucí. Přestože burzovní krach v roce 1929 nezpůsobil v Československu okamžitou reakci, od poloviny roku 1930 začal kvůli propadu zahraniční poptávky prudce kolabovat průmysl. Vývoz byl ochromen a průmyslová výroba do roku 1933 klesla téměř o 40 %. Propouštění zasáhlo statisíce lidí, přičemž nejvíce trpěly tradiční průmyslové oblasti. Nezaměstnanost vyvrcholila v letech 1933–1934, kdy bylo bez práce zhruba 1 milion lidí. To znamenalo obrovskou krizi.

Chudoba, hladové pochody a stávky znamenaly mimořádně rychlý nárůst sociálního napětí. Prakticky bezprostředně se projevila radikalizace, jak ulice, tak i politické scény. Nárůstem podpory jak extremistických stran na obou okrajích politického spektra, levice, komunistů a na druhé straně nacionálních hnutí, dával tušit, že pokud si vláda neporadí s krizí, spirála extremismu bude rychle narůstat.

Vláda v čele s agrárníky, František Udržal, později Jan Malypetr se snažila situaci řešit ekonomickými i fiskálními stimuly. V letech 1934 a 1936 tehdejší vlády (Malypetrova a Hodžova) devalvovaly korunu ve snaze podpořit export. Stát začal uměle regulovat trh. Vznikl například Obilní monopol, který určoval pevné ceny obilí, aby zachránil zemědělce před bankrotem. V průmyslu vláda nutila firmy spojovat se do syndikátů a kartelů, což mělo omezit konkurenční boj a udržet ceny a inflaci.

Pomoc směřovala nezaměstnaným formou tzv. žebračenek. Vláda financovala veřejné stavby, železnice, silnice, strategické podniky, aby vytvořila pracovní místa. Tyto investice však směřovaly primárně do vnitrozemí a na východ republiky, Slovensko a Podkarpatskou Rus, které byly z vojensko-strategického hlediska považovány za bezpečnější.
Na Sudety dopadla hospodářská krize s mimořádnou silou. Tradičně průmyslové a exportní malé a střední podniky se ocitly bez odbytu.

𝗞𝗿𝗶𝘇𝗲 𝘃 𝗦𝘂𝗱𝗲𝘁𝗲𝗰𝗵

Jak hospodářská krize vehnala Sudety do náruče Hitlera

V průběhu 30. let 20. století se československé pohraničí proměnilo v sud s prachem. Velká hospodářská krize, která vypukla v roce 1929, zasáhla sudetoněmecké oblasti s nebývalou krutostí. Zmar a chudoba tamního obyvatelstva vytvořily ideální živnou půdu pro raketový vzestup Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) a radikalizaci mladé generace. Ta začala upírat zrak přes hranici, kde sousední nacistické Německo okázale prezentovalo svůj „hospodářský zázrak“.
Jaká však byla realita na obou stranách hranice?

𝗦𝘂𝗱𝗲𝘁𝘀𝗸𝗮́ 𝗿𝗲𝗮𝗹𝗶𝘁𝗮: 𝗣𝗮𝗱𝗲𝘀𝗮́𝘁𝗶𝗽𝗿𝗼𝗰𝗲𝗻𝘁𝗻𝗶́ 𝗻𝗲𝘇𝗮𝗺𝗲̌𝘀𝘁𝗻𝗮𝗻𝗼𝘀𝘁 𝗮 𝗽𝗼𝗻𝗶𝘇̌𝘂𝗷𝗶́𝗰𝗶́ „𝘇̌𝗲𝗯𝗿𝗮𝗰̌𝗲𝗻𝗸𝘆“

Sudety byly fatálně závislé na lehkém, exportním průmyslu. Sklářství, textilní výroba nebo bižuterie ztratily kvůli globálnímu kolapsu trhů odbytiště prakticky přes noc. To přineslo rychle rostoucí a masovou nezaměstnanost. V nejhůře zasažených okresech (Liberecko, Jablonecko) se ocitlo bez práce 50 % až 60 % lidí. Němci tvořili necelou čtvrtinu obyvatel ČSR, ale v roce 1933 představovali celou polovinu všech nezaměstnaných v zemi.

Nejen orientace na lehký průmysl, ale i struktura uspořádání německého pohraničí a její nacionální specifika se obrátily proti samotným Němcům. Politické strany, které systematicky trvaly na omezené a nejnutnější spolupráci s českým státem a vehementně podporovaly vnitřní německé odtažení od českého státu právě v krizi naprosto selhaly.
Příkladem budiž kolaps německých odborů. Stát tehdy vyplácel podporu pouze skrze odborové pokladny (tzv. Gentský systém). Sudetští Němci se však z nacionálních důvodů izolovali ve vlastních odborech. Ty pod náporem masové nezaměstnanosti bleskově zkrachovaly, a němečtí dělníci tak zůstali zcela bez peněz.

Vláda v Praze proto zavedla nouzové potravinové poukázky – lidově „žebračenky“ v hodnotě pouhých 10 až 20 Kč na týden. Pro vysoce kvalifikované německé řemeslníky bylo stání ve frontách na jídlo hlubokým psychologickým ponížením.

Když stát začal od roku 1935 masivně investovat do obranné infrastruktury a stavby pohraničních bunkrů, sudetští Němci z toho nic neměli. Pražská vláda se kvůli bezpečnostnímu riziku a špionáži obávala svěřit zakázky německým firmám. Peníze tak tekly do českých strojíren, do ostravských hutí a železáren a na bezpečnější Slovensko. Zatímco sudetští Němci sledovali, jak rostou vojenské stavby a opevnění přímo za svými domy s pocitem křivdy a diskriminace.

𝗛𝗶𝘁𝗹𝗲𝗿𝗼𝘃𝗮 𝗻𝗮𝗯𝗹𝘆́𝘀𝗸𝗮𝗻𝗮́ 𝗳𝗮𝘀𝗮́𝗱𝗮 𝘇𝗿𝘂̊𝗱𝗻𝗲́𝗵𝗼 𝘀𝘆𝘀𝘁𝗲́𝗺𝘂

Za této situace představovalo hitlerovské Německo po roce 1933 pro sudetské Němce světlo na konci tunelu a cestu k vysvobození ze zdánlivě bezvýchodné situace. Zatímco československá republika zápasila s krizí, snažila se udržet demokratické pořádky a v ekonomice bojovat standardními, legálními a rozpočtově odpovědnými postupy a prostředky, za hranicemi se odvíjel gigantický spektákl.

Hitler, nacisté a propagandisté typu Goebbelse nastavovali světu obraz Německa jako nejpokrokovějšího a úspěšného státu na světě. Gigantická propagandistická show hrdě ukazovala světu moderní dálnice, které dávaly práci statisícům nezaměstnaných. Lidové auto, Volkswagen, které slibovalo motorizaci každé rodiny, či levné státní dovolené a ozdravné plavby pro dělníky v rámci programu Kraft durch Freude (Radostí k síle).

Hitlerovi se investicemi do infrastruktury podařilo zabránit nezaměstnanosti a když v roce 1936 Německo uspořádalo Olympijské hry, byl pohled na nablýskanou, sportem zářící a mezinárodně uznávanou Třetí říši definitivním potvrzením, že Hitler je vítěz a budoucnost patří jemu.
Fasáda olympijského Berlína tak dokonale zakryla fakt, že hned za městem už v té době vznikal koncentrační tábor Sachsenhausen. Z ulic Berlína byly na příkaz Goebbelse dočasně odstraněny všechny antisemitské nápisy, cedule „Židům vstup zakázán“ či tiskoviny jako štvavý plátek Der Stürmer. Zahraniční návštěvníci tak viděli čisté, bezpečné, prosperující a zdánlivě tolerantní Německo.

Z pohledu mezinárodní prestiže a propagandy šlo o triumfální úspěch Adolfa Hitlera a jeho ministra propagandy Josepha Goebbelse. Olympiáda byla dokonalá kouřová clona, která na dva týdny zakryla zrůdnou realitu třetí říše.

Tento zářivý obraz blahobytu a plné zaměstnanosti byl pouze obrovským podvodem. Celý Hitlerův systém byl ekonomickým letadlem, které od počátku směřovalo k jedinému cíli. K agresivní a loupeživé válce. Zbrojení totiž nebylo pouhým restartem průmyslu, ale přímou přípravou na konflikt, který měl obří dluhy smazat.

𝗗𝗿𝗮𝗸𝗼𝗻𝗶𝗰𝗸𝗲́ 𝘇𝗮́𝗸𝗹𝗮𝗱𝘆 𝗻𝗮𝗰𝗶𝘀𝘁𝗶𝗰𝗸𝗲́ 𝗲𝗸𝗼𝗻𝗼𝗺𝗶𝗸𝘆

Domnělý německý úspěch stál na třech zrůdných pilířích, které nacistický režim držely nad vodou. Zbrojení na gigantický tajný dluh a válečná mašinerie byla financována fiktivním platebním systémem, tzv. směnkami Mefo. Nacisté tiskli miliardy marek mimo oficiální rozpočet s vědomím, že tyto obří dluhy Říše zaplatí až z válečné kořisti – z vyplundrování dobytých území, včetně Československa.

Státní loupež zvaná arizace byla skrytým ekonomickým stimulem nacistické říše. Když začaly docházet finanční rezervy, režim si vylepšil bilanci brutálním vyvlastněním židovského majetku. Židé byli donuceni odevzdat své banky, továrny a obchody státu za zlomek ceny. Zabavené domy, byty a lukrativní pozice pak nacisté rozdávali vlastním loajálním funkcionářům, čímž si režim kupoval věrnost nacistů i mas.

Spojenectví s ocelářskými králi Kruppem a Thyssenem či chemickým megakoncernem IG Farben znamenalo pragmatické spojenectví nacistů s největšími průmyslovými magnáty. Tyto korporace získaly obrovské, státem garantované zisky ze zbrojení. Výměnou za to plně podřídily své továrny válečnému plánování, přičemž jak Hitler, tak průmyslníci dopředu kalkulovali s možností, že po budoucí vojenské invazi pohltí konkurenční podniky na okupovaných územích.
Což se poté také stalo.

Reichswerke Hermann Göring po obsazení Československa systematicky a pod tlakem pohltila klíčové pilíře československého hospodářství. Vítkovické horní a hutní těžířstvo a Severní dráhy Ferdinandovy, obří těžařský komplex dolů, hutí a koksoven, nutných pro chod armády. Škodovy závody v Plzni, klenot československého zbrojního průmyslu, musela okamžitě zastavit vlastní vývoj a plně se podřídit německé válečné výrobě. Produkovala poté děla, munici, tanky a součásti pro německý zbrojní program. Zbrojovku Brno, výrobce světoznámých kulometů a pušek potkal stejný osud. Byla začleněna pod německé vedení a její kapacity byly stoprocentně vytíženy výrobou pěchotních zbraní pro nacistická vojska. Pro nacisty to byl skvělý úlovek.

𝗧𝗿𝗮𝗴𝗶𝗰𝗸𝘆́ 𝗽𝗮𝗿𝗮𝗱𝗼𝘅 𝘀𝘂𝗱𝗲𝘁𝘀𝗸𝗲́𝗵𝗼 𝗡𝗲̌𝗺𝗰𝗲

Sudetští Němci, oslepeni nablýskanou fasádou třetí říše a deptáni vlastní chudobou, vnitřní prohnilost a neudržitelnost nacistického systému neviděli, nebo vidět nechtěli. Pod heslem „Domů do Říše“ (𝗛𝗲𝗶𝗺 𝗶𝗻𝘀 𝗥𝗲𝗶𝗰𝗵) v roce 1938 dobrovolně zlikvidovali demokratické Československo. Vyměnili sice chudou a krizí zasaženou, ale svobodnou demokracii za válečný stroj.

Ten je sice na chvíli zbavil nezaměstnanosti, ale o pár let později poslal jejich syny umírat na fronty druhé světové války a celou komunitu odsoudil k poválečnému vyhnání. Další rovinou je fakt, že německý „hospodářský zázrak“, kterým byl sudetoněmecký dělník ve 30. letech tak fascinován, nesměřoval k žádnému sociálnímu blahobytu. Ale k tomu, aby zotročené české podniky platily koncernu nesoucímu Göringovo jméno miliardové zisky, které přímo financovaly nacistický válečný stroj.

V příštím díle: Hitlerova pátá kolona a vyhánění českých rodin ze Sudet, 1933 – 1938

FB – David MARTINEK, publicista, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production
(Pocházím z Krnova, oblasti Sudet, kde po roce 1918 došlo k vyhlášení provincie Sudetenland. Odkud také vzniklo pozdější označení pohraničních oblastí jako “Sudety”).

DAVID MARTINEK: Jak ukazují produkce partiček, usazených v televizi od pofidérní “televizní revoluce”, veřejnoprávní televize je dávno za zenitem

Odebírat

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře