DAVID MARTINEK: Landsmanschaft. Nebezpečné kolo další kulturní války v Česku

Pozvání landsmanšaftu do Brna aktivistickou buňkou kolem Matěje Hollana není jen nevkusným gestem. Je to politický lapsus neskutečných rozměrů.

Na oficiální diplomatické rovině mezi Českem a Německem jde o vyřešenou otázku. Téma odsunu Němců u okupovaných zemí stanovila dohoda Spojenců na Postupimské konferenci 1945. Princip reparačních nároků stanovila jednání Pařížská konference 1945.
Neplatnost Mnichovské dohody 1938 byla právně vyřešena v roce 1973, Pražskou smlouvou, která vstoupila v platnost v roce 1974.
Smlouva o konečném vypořádání ve vztahu k Německu, smlouva 2+4, podepsaná v roce 1990 Moskvě vytvořila definitivní rámec pro poválečné uspořádání Evropy. Umožnila prostor pro uzavření bilaterálních smluv, jakou bylo pragmatické ujednání Česko-německé deklarace z roku 1997. Navazující na předchozí Smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, garantující hranice mezi SRN a ČSFR (dnes Českou republikou).

Tyto evropské a mezistátní smlouvy a značné diplomatické úsilí směřovaly k principu uzavření sporů mezi národy a státy Evropy, ve snaze zajistit mír a klid na kontinentu a spolupráci do budoucna.
Brněnští aktivisté se z nějakého důvodu pokouší téma znovu otevřít. A s ním i rány, která se měly zahojit. Proč?
Odpověď je prostá. Nejde o usmiřování, nebo cokoliv podobného. Jde jen o další kolo nekonečné české domácí kulturní války. Zároveň o naprosté nepochopení složitého rámce mezinárodních vztahů, které jsou s těmito otázkami spojeny.

Je faktem, že generace původních poválečných vysídlenců, umístěných nejčastěji v Bavorsku, pomalu odchází věkem. Sudetoněmecký landsmanšaft je relikt doby, který pomalu odchází také. Je možné připustit, že korektní, věcná a přesná spolupráce historiků, badatelů, archivů, slušných a poctivých autorů na obou stranách hranice by přispěla k tomu, systematicky pojmenovávat příčiny tragédie českého státu od doby po nástupu Hitlera. Jednoduše proto, že německá veřejnost, masírovaná po válce landsmanšaftem systematicky předkládala německé veřejnosti ve vztahu k Československu velmi pokřivený obraz historie.

Utrpení české společnosti, českých rodin, vyhnaných ze Sudet do vnitrozemí po Mnichovu 1938 bylo zapomenuto. Stejně tak teror Henleinovců a fanatiků v českém pohraničí. Utrpení, plynoucí z masových represí nacistického režimu po atentátu na Heydricha, teror gestapa, snahy o poněmčování, germanizaci prostoru, obývaného po tisíc let českým národem či statisíce mrtvých českého státu, rozbitého Hitlerem, Henleinem a domácími kolaboranty bylo relativizováno.
Na české straně byla během komunismu například otázka divokého odsunu, který se po válce odehrál, potlačena. Po revoluci 1989 se situace změnila. Dnes jsme ale svědky spíše usilovného pokusu o přepisování dějin. S cílem české společnosti vnutit pocit „české viny“.
Kauzalita je jasná. Bez Mnichovské dohody, Henleina, záboru pohraničí, Hitlera na Pražském hradě, Heydricha a K. H. Franka, Lidic a Ležáků by nebylo poválečných událostí. Kdy se odsun Němců, v intencích dohod z Postupimi, změnil ve spořádaný proces.

Použít k tomuto náročnému dialogu Sudetoněmecký landsmanšaft, tedy revanšistickou organizaci, která po dekády zpoza hranic vyřvávala lži o „české vině“, jejíž představitelé, často bývalí henleinovci a nacisté byli v nesmiřitelném postavení s českou státností není jen stupidita. Je to záměr.
Takto se dialog nebuduje. Takto se buduje kontroverze.

Česká společnost prochází postupnou proměnou. Ukazuje se, že po tři dekády byl veřejný prostor modelován lidmi, kterým víc záleželo na potlesku bruselských, mnichovských či berlínských kuloárů než na stabilitě vlastního státu. Poté, co byli tito projektanti „světlých evropských zítřků“ a emitenti „hodnot“ poraženi ve volbách 2025, ocitli se v situaci, kdy nemají ani podporu, ani silná témata, která by je vrátila do hry. Aby si udrželi relevanci, sahají k osvědčenému nástroji. K vyvolávání konfliktů v tématech, která společnost polarizují. Téma Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je v českém prostředí trvale citlivé. Právě proto bylo vytaženo na světlo.

𝗗𝗮𝗹𝘀̌𝗶́ 𝗢𝘃𝗲𝗿𝘁𝗼𝗻𝗼𝘃𝗼 𝗼𝗸𝗻𝗼 𝘃 𝗽𝗿𝗮𝘅𝗶

Musím zde udělat krátkou odbočku na vysvětlenou.
Sorta „apoštolů hodnot“ používá stále stejnou agresivní metodu k posouvání hranic.
Popišme si, jak funguje metoda Overtonova okna ve čtyřech krocích.
1. Zahajuje ji emocionální výstřel, akce nebo událost, která nastolí kontroverzní téma (např. „brněnské smíření“). Obvykle zabalené do hávu vyšší morálky a lidskosti.
2. Akce spustí názorovou polarizaci.
3. Veřejný prostor zaplní vzrušená debata, v níž jsou věcné argumenty jako dekrety či válečná vina deklasovány jako ‚recyklované nacionalistické mýty‘. Kdo trvá na faktech o henleinovském teroru, není již jen nekulturní – je to ‚šiřitel nenávisti‘, který se ‚nevyrovnal s minulostí‘ a svou rétorikou ‚podkopává evropské hodnoty‘.
Kdokoli, kdo vznese racionální historickou nebo právní námitku, je okamžitě ocejchován jako „kontroverzní hlas“. Věcné argumenty jako dekrety či válečná vina jsou deklasovány jako přežitky.
4. Na konci názorové řeže může dojít k potřebnému posunu. Ve snaze o klid společnost nakonec může „couvnout“ na kompromis, který byl ještě před pár lety naprosto nepředstavitelný.
Tudy ale cesta nepovede. Proč?

𝗣𝗮́𝗱 𝘇 𝗽𝗶𝗲𝗱𝗲𝘀𝘁𝗮𝗹𝘂

Tento typ lidí se mýlil v každém zásadním tématu posledních dekád. Navzdory praxi prosazování Overtonových oken jejich nekritický multikulturalismus narazil na realitu evropských ghet. Jejich Green Deal drtí český i německý průmysl. Jejich 𝘤𝘢𝘯𝘤𝘦𝘭 𝘤𝘶𝘭𝘵𝘶𝘳𝘦 se pokusila udusit svobodnou diskusi.
Společnost se tomuto diktátu ve volbách 2025 vzbouřila. Zbyla jim už jen provokace.
Teď přichází fáze, která překračuje hranice běžného politického souboje. Propagace landsmanšaftu není jen další provokací. Je to osudový přešlap.

Spojovat se s organizací, jejíž zakladatelské struktury byly po válce personálně propojeny s bývalými představiteli henleinovského a nacistického prostředí, není jen společenský faul. Je to okamžik, kdy maska „hodnotové politiky“ definitivně padá.
Společnost se musí střízlivě podívat na to, kam ji podobní aktivisté dlouhodobě směřují. Jestliže cesta údajného „smíření“ končí legitimizací organizace, kterou velká část české společnosti dodnes vnímá jako symbol sudetoněmeckého revanšismu, je načase začít klást velmi nepříjemné otázky.

𝗣𝗼𝘀𝘁𝘂𝗽𝗶𝗺, 𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌𝗼𝘃𝘆 𝗱𝗲𝗸𝗿𝗲𝘁𝘆, 𝟮+𝟰 𝗰̌𝗶 𝗸𝗮𝘂𝘇𝗮 𝗗𝗿𝗲𝗶𝘁𝗵𝗮𝗹𝗲𝗿:
𝗛𝗿𝗮́𝘇 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝗿𝗲𝘃𝗶𝘇𝗶 𝗱𝗲̌𝗷𝗶𝗻

Pokusím se stručně, s ohledem na záměrně zvířenou debatu a rozsáhlost tématu vysvětlit základní věci. Klidně, věcně, fakticky. To je jediná cesta, jak čelit provokacím a manipulaci.

Pro jakoukoli diskusi o odsunu a nárocích a agendě lansmanšaftu jsou základem mezinárodní dohody, které určily princip poválečného uspořádání. A stejně tak i česká legislativa, platná od roku 1945.

𝗣𝗼𝘀𝘁𝘂𝗽𝗶𝗺𝘀𝗸𝗮́ 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗿𝗲𝗻𝗰𝗲 (𝟭𝟵𝟰𝟱) a její závěrečný protokol je mezinárodním verdiktem vítězných mocností, USA, SSSR a Velké Británie. V článku XIII. tyto mocnosti přímo odsouhlasily odsun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Tím byl tento proces jednou provždy legitimizován jako základní podmínka pro mír v Evropě.

„𝑇𝑟̌𝑖 𝑣𝑙𝑎́𝑑𝑦, 𝑝𝑜 𝑧𝑣𝑎́𝑧̌𝑒𝑛𝑖́ 𝑡𝑒́𝑡𝑜 𝑜𝑡𝑎́𝑧𝑘𝑦 𝑣𝑒 𝑣𝑠̌𝑒𝑐ℎ 𝑗𝑒𝑗𝑖́𝑐ℎ 𝑎𝑠𝑝𝑒𝑘𝑡𝑒𝑐ℎ, 𝑢𝑧𝑛𝑎́𝑣𝑎𝑗𝑖́, 𝑧̌𝑒 𝑏𝑢𝑑𝑒 𝑛𝑢𝑡𝑛𝑒́ 𝑝𝑟𝑜𝑣𝑒́𝑠𝑡 𝑜𝑑𝑠𝑢𝑛 𝑛𝑒̌𝑚𝑒𝑐𝑘𝑒́ℎ𝑜 𝑜𝑏𝑦𝑣𝑎𝑡𝑒𝑙𝑠𝑡𝑣𝑎 𝑛𝑒𝑏𝑜 𝑗𝑒ℎ𝑜 𝑐̌𝑎́𝑠𝑡𝑖́, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑒́ 𝑧𝑢̊𝑠𝑡𝑎́𝑣𝑎𝑗𝑖́ 𝑣 𝑃𝑜𝑙𝑠𝑘𝑢, 𝐶̌𝑒𝑠𝑘𝑜𝑠𝑙𝑜𝑣𝑒𝑛𝑠𝑘𝑢 𝑎 𝑀𝑎𝑑̌𝑎𝑟𝑠𝑘𝑢, 𝑑𝑜 𝑁𝑒̌𝑚𝑒𝑐𝑘𝑎. 𝑆𝑜𝑢ℎ𝑙𝑎𝑠𝑖́ 𝑠 𝑡𝑖́𝑚, 𝑧̌𝑒 𝑣𝑒𝑠̌𝑘𝑒𝑟𝑒́ 𝑝𝑟̌𝑒𝑠𝑢𝑛𝑦, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑒́ 𝑠𝑒 𝑢𝑠𝑘𝑢𝑡𝑒𝑐̌𝑛𝑖́, 𝑏𝑦 𝑚𝑒̌𝑙𝑦 𝑏𝑦́𝑡 𝑝𝑟𝑜𝑣𝑒𝑑𝑒𝑛𝑦 𝑟̌𝑎́𝑑𝑛𝑦́𝑚 𝑎 ℎ𝑢𝑚𝑎́𝑛𝑛𝑖́𝑚 𝑧𝑝𝑢̊𝑠𝑜𝑏𝑒𝑚.“ Článek XIII. Postupimské konference, 1945.

Poválečný odsun Němců nebyl českým excesem natož izolovaným aktem pomsty. Šlo o systémové, celoevropské a mezinárodně schválené řešení, jehož cílem bylo trvale neutralizovat hrozbu německých pátých kolon v jednotlivých suverénních státech.
Byl součástí obrovského přesunu odhadem 12 až 14 milionů Němců z celé střední a východní Evropy. Téměř tři miliony odsunutých z ČSR představují zlomek tohoto úsilí o poválečnou stabilitu, o čemž svědčí fakt, že jen z území dnešního Polska muselo odejít na 8 milionů osob. Šlo o největší nucenou migraci v dějinách, nařízenou vítěznými mocnostmi v Postupimi.
Konfiskace majetku proběhla v celém sovětském bloku i v částech západního vlivu na základě principu reparací za válečné škody způsobené nacistickým Německem.
Stejně tak v otázce kolektivní zodpovědnosti platil a bude platit princip, že Německo je zodpovědné za rozpoutání druhé světové války, jejímž výsledkem bylo přes 50 milionů mrtvých. Jde o historickou skutečnost, mezinárodní konsenzus a nikoliv „český vynález, český přístup“, nebo cokoliv podobného.

Postoj německé spolkové vlády opakovaně a dlouhodobě stanoví, že otázku reparací vůči Polsku i Česku považuje za právně i politicky uzavřenou. Odkazuje se nejčastěji na Smlouvu 2+4 o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990. Zároveň ale Berlín dává jasně najevo, že nepodporuje ani žádné oficiální majetkové nároky odsunutých Němců vůči Praze. Pro německý stát je status quo výhodný a nechce ho měnit.

Ústavní soud ČR judikoval (zejména v klíčovém nálezu ve věci Dreithaler), že 𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌𝗼𝘃𝘆 𝗱𝗲𝗸𝗿𝗲𝘁𝘆 jsou legální, legitimní a tvoří součást českého právního řádu, přičemž jejich majetkové účinky jsou již spotřebovány a nelze je revidovat. Žádná česká vláda by bez změny ústavy nemohla majetky vracet. Obě země jsou dnes natolik ekonomicky a bezpečnostně provázané v rámci EU a NATO, že by jednostranné otevření těchto otázek znamenalo diplomatické a hospodářské harakiri pro obě strany.

V praxi se tedy o reálné miliony či miliardy na vládní úrovni nehraje. Otázka reparací slouží spíše jako politická karta v domácí politice (jak v Česku, tak například v Polsku), kterou politici nebo aktivisté vytahují, když potřebují mobilizovat voliče. Z jedné, či druhé strany.

𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌𝗼𝘃𝘆 𝗱𝗲𝗸𝗿𝗲𝘁𝘆 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗻𝗮́𝘀𝘁𝗿𝗼𝗷 𝘀𝗽𝗿𝗮𝘃𝗲𝗱𝗹𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶

Dekrety prezidenta republiky Beneše byly logickým prováděcím nástrojem rozhodnutí vítězných mocností a Postupimské konference. Zpochybňování těchto norem a Benešových dekretů ze strany Bernda Posselta, landsmanšaftu či jejich zdejších apologetů typu Matěje Hollana není historickým diletantismem. Je to přímým útokem na poválečné uspořádání Evropy.
Je také nutné odmítnout lživou kartu „české kolektivní viny“, kterou různí aktivisté a aktéři hrají. Všimněte si. Prakticky v každé zprávě, nebo novinovém článku se nyní neustále podsouvá téma „české viny“. Je to nesmysl.

Právní normy české republiky byly ve skutečnosti precizní a nabízely cestu každému, kdo se neprovinil.
Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. (§ 1, odst. 2) výslovně uváděl, že občanství zůstane zachováno všem Němcům, kteří byli v době zvýšeného ohrožení republiky věrni ČSR. Těm, kteří se nikdy neprovinili proti českému a slovenskému národu či těm, kteří se účastnili boje za osvobození, nebo trpěli pod nacistickým terorem.
Republika nepostupovala slepě. Vytvořila mechanismus individuálního vyvinění. Kdo neprokázal loajalitu, byl odsunut nikoliv proto, že byl Němec, ale proto, že jeho loajalita patřila nepřátelské říši, která usilovala o vyhlazení českého národa.

𝐾𝑎𝑢𝑧𝑎 𝑊𝑎𝑙𝑑𝑒𝑟𝑜𝑑𝑒 𝑗𝑒 𝑝𝑟̌𝑖́𝑘𝑙𝑎𝑑𝑒𝑚, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑦́ 𝑢𝑘𝑎𝑧𝑢𝑗𝑒, 𝑧̌𝑒 𝑐̌𝑒𝑠𝑘𝑎́ 𝑗𝑢𝑠𝑡𝑖𝑐𝑒 𝑗𝑒 𝑠𝑐ℎ𝑜𝑝𝑛𝑎 𝑖 𝑝𝑜 𝑑𝑒𝑠𝑒𝑡𝑖𝑙𝑒𝑡𝑖́𝑐ℎ 𝑢𝑧𝑛𝑎𝑡 𝑛𝑎́𝑟𝑜𝑘, 𝑝𝑜𝑘𝑢𝑑 𝑗𝑠𝑜𝑢 𝑑𝑜𝑙𝑜𝑧̌𝑒𝑛𝑦 𝑑𝑢̊𝑘𝑎𝑧𝑦 𝑜 𝑡𝑜𝑚, 𝑧̌𝑒 𝑑𝑟𝑧̌𝑖𝑡𝑒𝑙 𝑚𝑎𝑗𝑒𝑡𝑘𝑢 𝑛𝑒𝑝𝑜𝑠𝑡𝑢𝑝𝑜𝑣𝑎𝑙 𝑝𝑟𝑜𝑡𝑖 𝑟𝑒𝑝𝑢𝑏𝑙𝑖𝑐𝑒. 𝐾𝑎𝑟𝑙𝑢 𝑊𝑎𝑙𝑑𝑒𝑟𝑜𝑑𝑒𝑚𝑢 𝑏𝑦𝑙𝑜 𝑙𝑒𝑔𝑎́𝑙𝑛𝑒̌ 𝑧𝑎𝑐ℎ𝑜𝑣𝑎́𝑛𝑜 𝑜𝑏𝑐̌𝑎𝑛𝑠𝑡𝑣𝑖́ 𝑗𝑖𝑧̌ 𝑣 𝑟𝑜𝑐𝑒 1947 𝑛𝑎 𝑧𝑎́𝑘𝑙𝑎𝑑𝑒̌ 𝑑𝑒𝑘𝑟𝑒𝑡𝑢 𝑐̌. 33/1945 𝑆𝑏., 𝑐𝑜𝑧̌ 𝑝𝑜 𝑟𝑜𝑐𝑒 1989 𝑜𝑡𝑒𝑣𝑟̌𝑒𝑙𝑜 𝑐𝑒𝑠𝑡𝑢 𝑘 𝑟𝑒𝑠𝑡𝑖𝑡𝑢𝑐̌𝑛𝑖́𝑚 𝑛𝑎́𝑟𝑜𝑘𝑢̊𝑚.

Stejně tak Konfiskační dekret č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. vylučoval z konfiskace majetek osob, které aktivně bojovaly proti nacismu nebo jím byly perzekuovány.
Dekrety byly postaveny na principu, že osoby německé národnosti jsou považovány za státně nespolehlivé, pokud neprokáží opak. Nešlo tedy o automatický trest pro každého bez výjimky, ale o mechanismus, který vyžadoval aktivní prokázání loajality k Československé republice.

𝗥𝗶𝘇𝗶𝗸𝗮 𝗿𝗲𝘃𝗶𝘇𝗶𝗼𝗻𝗶𝘀𝗺𝘂. 𝗣𝗿𝗼𝗰̌ 𝗻𝗲𝗹𝘇𝗲 𝘂𝘀𝘁𝗼𝘂𝗽𝗶𝘁

Aktivity v Brně pod taktovkou hnutí Žít Brno jsou bezpečnostním přešlapem. Ignorováním celoevropského kontextu a umělým vytvářením pocitu „české viny“.
Tito lidé dláždí cestu k rozvratu poválečných pravidel – tedy složitě budovanému systému evropské i domácí stability. Neuvědomují si, že poválečné uspořádání Evropy funguje jako spojené nádoby.

Pokud by byla někdy v budoucnu, v důsledku prosazování Overtonových oken, připuštěna revize majetkových nároků v Česku, musela by se otevřít otázka hranic Polska, Maďarska i vnitřního uspořádání Německa. Stabilní poměry ve střední Evropě by se rozpadly jako domeček z karet.
Muselo by dojít k zásadní geopolitické revizi poválečného uspořádání Evropy. Pokud by se tak stalo, nastal by s největší pravděpodobností ekonomický kolaps.
Připomenu, že Československo po válce vyčíslilo své škody na 11,6 miliard dolarů v hodnotě z roku 1938. Svého nároku na válečné reparace se nikdy nevzdalo. Nároky byly ze strany Německa po válce uspokojeny v řádu procent. Po započtení inflace a úroků by se dnes tato částka pohybovala v řádech bilionů korun.

Proplácení bilionových částek nebo masové revize vlastnických práv k nemovitostem v pohraničí, kde dnes žijí miliony českých občanů by zničilo ekonomickou stabilitu obou zemí.
Následoval by dominový efekt v EU. Pokud by Česko a Německo prolomily poválečné smlouvy, okamžitě by se otevřely masivní územní a majetkové spory mezi Německem a Polskem, Ruskem a pobaltskými státy. Nejspíše proto obě demokratické vlády v Česko-německé deklaraci z roku 1997 podepsaly, že „minulost patří historii“ a nebudou ji přenášet do právních vztahů. Historický pat tak funguje jako pojistka pro stabilitu obou států.

𝗕𝗲𝗻𝗲𝘀̌𝗼𝘃𝘆 𝗱𝗲𝗸𝗿𝗲𝘁𝘆 jsou součástí českého právního řádu, což opakovaně potvrdil i Ústavní soud ČR. Jsou garancí, že výsledky druhé světové války jsou definitivní. Jakákoliv snaha o jejich relativizaci přímo napadá naše postavení v mezinárodním řádu. Postavit se aktivitám Hollana či Posselta není otázkou názoru, ale povinností každého, komu záleží na suverenitě a bezpečnosti tohoto státu.

𝗢𝗱 𝗛𝗮𝘃𝗹𝗮 𝗸 𝗣𝗼𝘀𝘀𝗲𝗹𝘁𝗼𝘃𝗶 𝘃 𝗕𝗿𝗻𝗲̌

Historický proces smíření, započatý morálním gestem 𝗩𝗮́𝗰𝗹𝗮𝘃𝗮 𝗛𝗮𝘃𝗹𝗮 v roce 1990, dosáhl právní a politické dohody v Česko-německé deklaraci z roku 1997. Dokument, podepsaný Václavem Klausem a Helmutem Kohlem, byl koncipován jako absolutní tečka za minulostí. V níž se obě strany jasně zavázaly, že nebudou své budoucí vztahy zatěžovat politickými ani právními otázkami plynoucími z historie. Navzdory tomuto nezvratnému konsenzu jsme ale svědky „salámové metody“ a soustavné eroze.

𝗛𝗮𝘃𝗲𝗹 byl motorem procesu usmiřování. V roce 1990, krátce po revoluci, šokoval domácí scénu svou omluvou za odsun, kterou landsmanšaft okamžitě začal vnímat jako slabost. Havel vnesl do vztahů silný idealismus. Jeho omluva za odsun z roku 1990 byla myšlena jako etické gesto. Sudetoněmeckým landsmanšaftem byla Havlova omluva interpretována jako politická pozvánka k vznášení nároků. Havel si toto riziko uvědomil a v únoru 1995 v projevu na Karlově univerzitě jasně definoval meze: „Čas konfrontace musí skončit.“

𝗩𝗮́𝗰𝗹𝗮𝘃 𝗞𝗹𝗮𝘂𝘀, na rozdíl od Havlova idealistického pojetí, uvedl česko-německé vztahy na pragmatickou úroveň. Česko-německá deklarace z roku 1997 byla koncipována jako politický milník, který měl jednou provždy zabránit tomu, aby historické a právní spory zatěžovaly budoucnost.
Když ocitujeme z této smlouvy:

„II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.
Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“

Faktem je, že tato deklarace měla za cíl především pragmatické urovnání vztahů. Německo se snažilo o zachování právní kontinutity SRN v kontextu mezinárodních vztahů. Česko s ohledem na kontinuitu mezinárodních vztahů a smluv a stejně tak postoj domácí veřejnosti odmítlo revidovat Benešovy dekrety. Mohlo vyjádřit lítost a vyjádřilo ji, diplomatickou cestou, ale každá strana zůstala vázána svým právním řádem a vyjádřila respekt, k tomu, že druhá strana má jiný právní názor.

Protože ani jedna strana nemohla ze své právní pozice ustoupit (v Česku by to znamenalo zpochybnění Benešových dekretů a v Německu popření právní kontinuity SRN), diplomati použili metodu „agree to disagree“ (dohoda o nesouhlasu).

𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝗼-𝗻𝗲̌𝗺𝗲𝗰𝗸𝗮́ 𝗱𝗲𝗸𝗹𝗮𝗿𝗮𝗰𝗲 𝘇 𝗿𝗼𝗸𝘂 𝟭𝟵𝟵𝟳 fungovala jako nepsaný diplomatický pakt.
Šlo o pragmatickou úpravu vztahů a diplomatický pat, s cílem umožnit a obnovit vztahy mezi oběma státy. Zpochybňování jedné z částí procesu ze strany aktivistů je nebezpečnou projekcí.
Mohou probudit přesně opačný směr, než jimi zamýšlená injektáž „české viny“ do českého prostředí.
Veřejnost se může začít vážně zabývat otázkou, nakolik je pro nás status uzavřených dohod dostatečný a spravedlivý. Odtud může vést cesta k revizi. Ale přesně opačným směrem.

𝗣𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰̌𝘁𝗶́ „𝘂𝘀𝗺𝗶𝗿̌𝗼𝘃𝗮𝗰̌𝗶“ 𝗽𝗼 𝗿𝗼𝗰𝗲 𝟮𝟬𝟭𝟯

Nečasův projev v Mnichově v roce 2013 přinesl posun. 𝗣𝗲𝘁𝗿 𝗡𝗲𝗰̌𝗮𝘀 byl prvním českým premiérem, který vystoupil v Bavorském zemském sněmu. Tam, v dobovém duchu usmiřování, vyjádřil lítost nad utrpením sudetských Němců při odsunu. Tehdy řekl, že „v Česku hluboce litujeme křivd a nespravedlností, které byly v souvislosti s poválečným vyháněním i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa způsobeny“.
Pro kritiky to byl nepřijatelný průlom do státní doktríny. Pro zastávce politiky usmiřování pouhé potvrzení Deklarace z roku 1997 a omluva za excesy při počátečním divokém odsunu.

Po mnichovském projevu Petra Nečase v roce 2013 se řada věcí změnila.
V roce 𝟮𝟬𝟭𝟱 došlo ke změně stanov landsmanšaftu a formálnímu zřeknutí se majetkových nároků. Skutečností je, že šlo spíše o taktické opatření landsmanšaftu. Ustanovení, které lze do budoucna kdykoliv změnit a revokovat.
Dlužno dodat, že uvnitř samotného landsmanšaftu existovala a stále existuje radikální opozice (např. sudetoněmecké domovské okresy / Heimatkreise), která s Posseltovým “smířlivým kurzem” nesouhlasila. Je to proto, že členská základna a historické kořeny organizace mají jinou mentalitu než její současné PR v Bruselu.

Změna stanov nicméně stačila některým českým politikům k agilnější spolupráci.
V roce 𝟮𝟬𝟭𝟲 byli přistiženi politici Bělobrádek, spolu s Kortem, Šojdrovou a poslankyní Marksovou nezávislou televizí KTV Live na setkání lansmanšaftu v družném přátelském rozhovoru s členy spolku. Byl z toho skandál, který ukázal, že řada českých politiků udržuje přímé vztahy s lansmanšaftem.
Lidovecký politik a ministr kultury Herman na sjezdu i vystoupil. Oslovil účastníky sjezdu slovy: „Milí krajané!“

O rok později prosadil lidovecký ministr a tehdejší místopředseda vlády 𝗕𝗲̌𝗹𝗼𝗯𝗿𝗮́𝗱𝗲𝗸 podstatně ofenzívní přístup. V roce 2017 už bez okolků vystoupil na sjezdu lansmanšaftu s projevem, v roli místopředsedy vlády. Čímž povýšil předchozí Hermanovu aktivitu na ještě vyšší úroveň.
Bělobrádkova a Hermanova aktivita coby předsedy KDU-ČSL vyvolala obrovské znechucení. Právem. Pro tradiční, konzervativní elektorát lidovců i českou veřejnost má sudetoněmecký lansmanšaft statut revanšistické organizace s nacistickými kořeny. Fyzická účast Hermana a Bělobrádka na sjezdu nebyla pokusem o dialog, ale aktem jednostranné legitimace. Tímto krokem byla organizace, která desetiletí zpochybňovala suverenitu ČSR, fakticky vtažena do oficiálního politického prostoru jako partner, což je v přímém rozporu s duchem Deklarace 1997 i předchozích norem.

𝗕𝗿𝗻𝗲̌𝗻𝘀𝗸𝗮́ 𝗵𝗿𝗮 𝘀 𝗼𝗵𝗻𝗲̌𝗺:
𝗞𝗱𝘆𝘇̌ 𝘀𝗲 𝘇 𝗽𝗿𝗼𝘃𝗼𝗸𝗮𝗰𝗲 𝘀𝘁𝗮́𝘃𝗮́ 𝗿𝗲𝘃𝗶𝘇𝗶𝗼𝗻𝗶𝘀𝗺𝘂𝘀

Dnešní aktivity v Brně Matěje Hollana a hnutí Žít Brno jsou do určité míry vyústěním této desetileté eroze. Pokud politici na vládní úrovni legitimizovali landsmanšaft, aktivisté na komunální úrovni se aktuálně pokoušejí o otevřenou provokaci. Nejde o žádné smíření, ale o pokusy o demonstrativní revizi dějin, která staré rány nejenže nehojí, ale záměrně jitří. Je to nepoučená hra s ohněm, jak je u zdejších aktivistů smutnou normou.

Bude proto možná vhodné znovu zopakovat v korektní historické podobě sled událostí, které formovaly vztahy uvnitř tohoto politického problému. V základních rysech.
Je potřeba vrátit se hluboko do historie. Až k letům 1935–1939, kdy se v Československu etablovala Sudetoněmecká strana (SdP), která Adolfu Hitlerovi posloužila jako jeden z hlavních nástrojů pro rozbití naší republiky. Musíme znovu, bohužel, projít strastiplnou cestou od Konráda Henleina, SdP a dění v Sudetech v meziválečném období, přes rozbití Československa a temnou éru Protektorátu.
Působení nacistů a jejich přisluhovačů na našem území. Utrpení, které zde způsobili.
Musíme se vrátit až do 50. let po válce, kdy v Mnichově vznikl landsmanšaft. A společně s Němci s vyjasnit, jak kontroverzní a nepravdivé byly po celá desetiletí výkřiky landsmanšafu směrem k německé veřejnosti. Je potřeba znát historickou pravdu a je potřeba, aby tuto pravdu znali jak Němci, tak i Češi. I když je často velmi krutá.
Protože poučení z velmi složité historie by mělo oběma národům nakonec přispět k pochopení, že cesta, která vede do budoucna, je cestou znalosti historické pravdy. V níž si navzájem uvědomíme, kde se staly chyby. Takto si můžeme po desetiletích i odpustit. A chyby již neopakovat. K tomuto úkolu opravdu nepotřebujeme Posselta.

Landsmanšaft a jeho agenda je politický anachronismus. Jeho zdejší čeští apologetové a podporovatelé jsou lidé, kteří vedou potřebnou debatu naprosto špatným, až ničivým směrem. Jde o obyčejné hazardéry s budoucností a postavením vlastního státu.
S nimiž, věřím, naprostá většina české veřejnosti nechce mít nic společného.

FB – David MARTINEK, publicista, režisér, producent ve společnosti David Martinek Production

𝗩 𝗻𝗮́𝘀𝗹𝗲𝗱𝘂𝗷𝗶́𝗰𝗶́𝗺 𝗰̌𝗹𝗮́𝗻𝗰𝗶́𝗰𝗵 𝘀𝗶 𝗽𝗿̌𝗶𝗽𝗼𝗺𝗲𝗻𝗲𝗺𝗲:
• SdP jako pátá kolona Berlína. Jak se Henleinova strana podílela na rozbití ČSR.
• Henleinovský teror v Sudetech a násilí na českém obyvatelstvu v pohraničí
• Kdo a co je Sudetoněmecký landsmanšaft. Od počátků v roce 1950 po éru Posselta.
• Jací lidé založili landsmanšaft. Kořeny vedoucích představitelů organizace tvořili nacisté a henleinovci.
• Kdo je Bernd Posselt? Profil muže bez mandátu, který hlasoval proti vstupu ČR do Evropské unie.
• Historie rodinných vztahů Posseltů v Jablonci nad Nisou.
• Spolupracovala rodina Posseltů s nacisty?
• Spící reparační obr. Co by v praxi mohla znamenat zásadní revize Benešových dekretů a jaký reparační účet v bilionech eur by musela Praha poslat do Berlína.

Jiné články autora:

DAVID MARTINEK: Kupka hnoje

DAVID MARTINEK: Chození pozpátku

DAVID MARTINEK: V oku orkánu. Do českých voleb zbývají tři dny

DAVID MARTINEK: Evropské selhání na Ukrajině v roce 2014. Moment, kdy EU ztratila Ukrajinu

DAVID MARTINEK: Den před setkáním na Aljašce

DAVID MARTINEK: Vnimanie! Vnimanie!

DAVID MARTINEK: Pád Gileádu

DAVID MARTINEK: Mistr Jan Hus

DAVID MARTINEK: Decroix. Spravedlnost v nouzovém režimu

DAVID MARTINEK: Casus belli

DAVID MARTINEK: 80 let od konce druhé světové války

DAVID MARTINEK: Reportáž psaná na benzínce

DAVID MARTINEK: Jak ukazují produkce partiček, usazených v televizi od pofidérní “televizní revoluce”, veřejnoprávní televize je dávno za zenitem

DAVID MARTINEK: Příběh hochštaplera je u konce

DAVID MARTINEK: Den kolaborantů

DAVID MARTINEK: Průlom

DAVID MARTINEK: Stydím se za Petra Fialu

DAVID MARTINEK: Vědomí, ve víru věků

DAVID MARTINEK: Traktory v Praze. Protest zemědělců proti Green Dealu. Evropská unie a domácí zemědělství

DAVID MARTINEK: Rakušanovo karvinské extempore

DAVID MARTINEK: Skirmish diletantů vs. princip budování státu