KOMENTÁŘ NA SÍTI: Kukaččí vejce jménem kulturní politika
České kulturní organizace, profesní spolky a odbory nyní požadují stažení návrhu nové Státní kulturní politiky. Mluví o netransparentnosti, nedostatečném zapojení odborné veřejnosti a likvidaci kontinuity a požadují zachovat Kulturní politiku vlády minulé. Vlastně se opakuje přesně ta samá diskuze, kterou jsme zažili u reorganizace “správy lidských práv” na úřadu vlády.
Po přečtení starého i nového dokumentu mi ale připadá, že se v celé debatě a také ve zpravodajství ČT poněkud ztrácí jedna základní otázka. Proč by vůbec nová vláda měla být politicky vázána kulturní politikou, kterou jí předchozí vláda schválila na úplném konci svého volebního období prakticky jako kukaččí vejce na další volební období? Stará Státní kulturní politika byla určena pro roky 2026–2030+. Jinými slovy, vláda na konci svého mandátu vytvořila rozsáhlý strategický dokument, který měl určovat priority resortu kultury i vládě následující.
To je samo o sobě poněkud zvláštní představa demokratické politiky. Volby mají mimo jiné sloužit právě k tomu, aby nová vláda mohla změnit priority státu. Pokud by každá odcházející vláda na poslední chvíli schválila “strategii” pro následujících pět nebo deset let a následně se tvrdilo, že její změna představuje útok na odbornost či kontinuitu, mohli bychom volby rovnou zredukovat na soutěž o to, kdo bude podepisovat dokumenty připravené předchůdci.
Obhájci staré politiky by mohli namítnout, že takové dokumenty se z principu píšou jako dlouhodobé, nadstranické rámce přesahující volební období ostatně i stará politika se odvolává na metodické doporučení Ministerstva pro místní rozvoj jako “vrcholový zastřešující strategický dokument”, podobně jako se dnes píšou třeba koncepce zahraniční politiky nebo výzkumu.
Jenže pokud má takový dokument být z definice depolitizovaný, měl by tomu odpovídat i jazykem. A tady stará politika svůj vlastní žánr popírá. Definuje kulturu jako nástroj “společenské odolnosti, demokracie, aktivního občanství, mediální gramotnosti či boje proti dezinformacím”, tvrdí, že “kulturní poušť” vytváří prostor pro dezinformace a že kultura má pomáhat občanům bránit svobodu a lidská práva.
To není neutrální technická norma pro “financování knihoven,” to je konkrétní, hodnotově zabarvená politická vize, typická pro určitý ideový proud posledních let. Ale je to politická představa bývalé vlády, nikoliv přírodní zákon. Buď je tedy takový dokument politický, a pak ho nová vláda logicky měnit smí a má, anebo má být odborný a nadstranický, a pak by v něm podobně kódovaný jazyk vůbec neměl být.
Stejně tak je legitimní, když nová vláda řekne chceme klást větší důraz na českou kulturní identitu, historickou paměť, památky, regionální kulturu, audiovizi, kulturní cestovní ruch, kreativní průmysl a export české kultury. Přesně tímto směrem nový dokument těžiště posouvá.
Ještě zajímavější je ale spor o peníze. Starý dokument velmi otevřeně popisuje kulturní sektor jako dlouhodobě podfinancovaný a požaduje stabilní financování, spravedlivé odměňování, víceleté plánování a silnější institucionální postavení kulturních organizací. Kulturní a profesní organizace přitom nejsou jen příjemci podpory, ale mají být “partnery státu” při nastavování celého systému.
Nový dokument říká něco trochu jiného a podle mě možná i mnohem zdravějšího: “Podpora umělců, autorů, překladatelů, kulturních pracovníků a kulturních institucí je prostředkem k tomu, aby se kvalitní kultura dostávala k veřejnosti, nikoliv cílem sama o sobě.” A v tom je podle mě klíč celé změny a důvod protestů.
Jenže Ministerstvo kultury není ministerstvem kulturních organizací. Není to servisní úřad profesních asociací ani instituce, jejímž základním měřítkem úspěchu má být množství rozdaných dotací. Je to ministerstvo kultury České republiky. A veřejná podpora má být prostředkem k tomu, aby vznikala kultura, která se dostává k lidem, aby se chránilo kulturní dědictví a aby se rozvíjelo něco, co má veřejnou hodnotu. Nový dokument výslovně říká, že úspěch kulturní politiky se nemá měřit počtem rozdělených dotací, ale tím, kolik lidí kultura osloví a jaký má dopad na jejich život, což možná vysvětluje část nervozity lépe než řeči o chybějící participaci.
Protože nový návrh rozhodně neříká, že stát přestane kulturu financovat. Zachovává Registr umělců, stipendia, individuální podporu profesionálů, požaduje spravedlivější odměňování a dokonce chce rozšířit víceleté dotační financování, aby organizace nemusely každoročně žít od grantového řízení ke grantovému řízení. A na rok 2027 ministerstvo v návrhu požaduje na své kulturní priority o 3,42 miliardy korun více.
To je docela zvláštní způsob “likvidace kultury”.
Skutečný spor tedy podle mě není o tom, zda stát má kulturu podporovat. Oba dokumenty říkají, že má. Spor je o něčem jiném. Stará politika vycházela do značné míry z logiky, že stát má vytvořit stabilní kulturní ekosystém, garantovat jeho podmínky a především kulturní organizace mají mít silné slovo při určování toho, jak má tento systém fungovat. Nová říká ano, stát vás bude podporovat, ale veřejné peníze nejsou nárokovou rentou kulturního sektoru. Smyslem systému je výsledek pro společnost, nikoliv existence systému samotného.
A právě proto mi argument, že nová vláda nemá právo předchozí kulturní politiku změnit, připadá postavený na hlavu. Profesní organizace samozřejmě mají plné právo protestovat, lobbovat a hájit své zájmy. To je normální.
Ale stejně normální je říct nahlas, že jsou zároveň zainteresovanou stranou. Prakticky je to podobné, jako když si neziskové organizace u problematiky lidských práv “přerozdělovaly” státní peníze. I nyní profesní organizace hájí systém, ve kterém samy působí, spolurozhodují a z něhož jejich členové v řadě případů čerpají veřejné prostředky. Proto to není hlas nějaké nadpolitické “odborné veřejnosti”, před níž se musí demokraticky zvolená vláda sklonit.
Kulturní politika není majetkem kulturního sektoru, je to veřejná politika státu. A vláda, která dostala nový mandát od voličů, má nejen právo, ale vlastně i povinnost říct, jakou kulturní politiku chce dělat ona místo aby dalších pět let seděla na kukaččím vejci, které jí v hnízdě nechala vláda předchozí.
FB – Pavel ŠIK, ekonom, publicista, poradce ministra zahraničí ČR
Jiné komentáře autora:
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Usmívající se prezident s fotoaparátem na Hungaroringu
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Dozvuky Ankary: Prezident Pavel buď vědomě lže a nebo – a to je ta horší varianta – vůbec se neorientuje a neposlouchá, co říká nejmocnější muž planety zcela otevřeně a jasně do kamery
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Jedna nedůležitá poznámka – kotlinka
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Jedna nedůležitá poznámka k fotce, která by neměla zapadnout…
KOMEMTÁŘ NA SÍTI: Brusel se potí za evropské hodnoty
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Prezident republiky šíří dezinformace a veřejnoprávní média je svým posluchačům předávají bez upřesnění
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Proč má vláda pravdu s Ankarou aneb Když něco začnete formulovat, ale soudci mají rozhodnutí v šuplíku..
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Bývalý omyl Černínského paláce včera předvedl, proč mu tak říkám
KOMENTÁŘ NA SÍTI: O čem byl skutečně summit G7 a proč česká veřejnoprávní média tak selhávají
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Jedna nedůležitá poznámka (21. května 2026)
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Jedna nedůležitá poznámka (13. května 2026)
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Pořady, jako je třeba zcela vychýlený pořad Osobnost plus, by občané opravdu neměli povinně platit, a to ani ze svých daní
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Další naprosto tendenční a jednostranná “reportáž” Barbory Loudové z Reportérů ČT
KOMENTÁŘ NA SÍTI: Prezident gest je v klidných časech ozdoba, ale v momentech, kdy gesta mají reálný systémový dopad, je to luxus, který si země nemůže dovolit
INFORMACE ZE SVĚTA: Peking – co se skutečně dohodlo se nedozvíme z médií, ale z toho, co se nyní bude dít aneb úsměvy a mezery mezi řádky
INFORMACE ZE SVĚTA: Trumpův přílet do Pekingu