Domů KOMENTÁŘE KOMENTÁŘ NA SÍTI: Proč má vláda pravdu s Ankarou aneb Když něco...

KOMENTÁŘ NA SÍTI: Proč má vláda pravdu s Ankarou aneb Když něco začnete formulovat, ale soudci mají rozhodnutí v šuplíku..

Čvn 24, 2026

Nejsem právník a netvrdím, že moje interpretace Ústavy musí být správná. Současně si ale myslím, že právě tento spor by neměl zůstat pouze debatou mezi ústavními právníky. Nejde totiž jen o technický výklad několika článků Ústavy. Ve skutečnosti jde o jednu ze základních otázek fungování státu – kdo v parlamentní demokracii určuje zahraniční politiku, kdo za ni nese odpovědnost a jaké jsou limity moci přímo voleného prezidenta?

To nejsou pouze právní otázky. Jsou to otázky vysoce politické, protože odpověď na ně ovlivní fungování českého státu na dlouhé roky dopředu. Právě proto si myslím, že je namístě, aby o nich probíhala širší veřejná debata než jen mezi právníky.

Celý spor o summit NATO v Ankaře se v médiích prezentuje jako střet prezidenta bránícího Ústavu proti vládě, která ho nezákonně blokuje. Jenže když si člověk přečte samotnou žalobu, která je zjevně velmi pečlivě připravená a promyšlená, a podívá se na to, co po Ústavním soudu skutečně požaduje, zjistí, že skutečný obraz je podstatně složitější.

Ve skutečnosti jde o dvě základní otázky. První: je vůbec dán kompetenční spor, který může Ústavní soud projednat? A druhá: komu náleží pravomoc rozhodnout o účasti prezidenta republiky na summitu NATO?

Právě druhá otázka je klíčová. Prezident Pavel totiž po Ústavním soudu nežádal pouze potvrzení svého práva účastnit se summitu. Žádal, aby soud potvrdil, že o své účasti na summitu NATO rozhoduje výhradně on sám. Pokud by Ústavní soud tento výklad přijal, jen obtížně by se v budoucnu vysvětlovalo, proč by neměl platit i pro další vrcholná mezinárodní jednání. A právě tady podle mě začínají největší problémy celé žaloby.

Chci součinnost, ale rozhodovat budete podle mě

Pavel v žalobě tvrdí, že jeho rozhodnutí jet na summit není formálním prezidentským aktem, který by vyžadoval spolupodpis premiéra. Dobře. Jenže hned vzápětí žádá, aby Ústavní soud vládě přikázal zajistit mu letadlo, akreditaci, notifikaci NATO a veškerou diplomatickou logistiku.

Tady je základní problém. V našem systému platí jednoduchý princip: kdo nese odpovědnost, ten rozhoduje. Vláda odpovídá Poslanecké sněmovně za zahraniční politiku státu. Prezident za své zahraničněpolitické kroky takovou odpovědnost nenese. Kontrasignace není byrokratická formalita. Je to mechanismus, který spojuje rozhodování s odpovědností. Pavel ale tvrdí, že k účasti na summitu souhlas vlády nepotřebuje, současně však požaduje, aby vláda nesla náklady, logistiku i diplomatické důsledky jeho přítomnosti. Jinými slovy, odděluje oprávnění od odpovědnosti.

Co to znamená za deset let

Nejde o to, zda má člověk raději Pavla nebo Babiše. Ústavní soud dnes fakticky píše pravidla pro prezidenta a vládu v roce 2035 nebo 2045. Nejslabší část Pavlovy argumentace je podle mě tvrzení, že pouze prezident rozhoduje o své účasti na summitu NATO a vláda v této věci nemá žádnou rozhodovací pravomoc. Pokud Ústavní soud přijme tento výklad v plném rozsahu, nevytvoří precedent jen pro jeden summit NATO. Vytvoří precedent pro každého budoucího prezidenta na každém významném mezinárodním jednání. Evropská rada, OSN, klimatické summity, bezpečnostní konference atd.

Představte si prezidenta s názory ještě mnohem radikálnějšími. Podle tohoto precedentu by mohl odletět a prezentovat zahraničním partnerům postoje, které kabinet odmítl. Česká republika by začala mluvit dvěma hlasy. V diplomacii to není akademická debata, je to praktický problém, protože spojenci i protivníci přestávají vědět, kdo vlastně mluví za stát.

Vláda odpovídá za zahraniční politiku

Babiš vyhrál volby. To samo o sobě samozřejmě nerozhoduje o výkladu Ústavy. Podstatné je ale, že podle článku 67 Ústavy odpovídá vláda Poslanecké sněmovně za zahraniční politiku státu. Summit v Ankaře není turistický výlet. Jde o obranné výdaje, vztahy se Spojenými státy, budoucnost NATO, podporu Ukrajiny a české závazky vůči spojencům. Za tato stanoviska vláda politicky ručí.

Ústavní výklad by proto neměl vytvářet situaci, kdy za zahraniční politiku odpovídá jeden orgán, ale její viditelné reprezentování může vykonávat jiný orgán bez jeho souhlasu. Pavel má navíc s vládou prokazatelně odlišné názory na některé otázky související s Aliancí. Nejde o to, kdo má pravdu. Podstatné je, že smyslem jednotné delegace je prezentovat jednotné stanovisko státu. Pokud vláda a prezident zastávají odlišné postoje, vzniká legitimní otázka, kdo je oprávněn prezentovat závaznou pozici České republiky.

Zlá víra, nebo normální vládní provoz?

Žaloba opakovaně označuje vládní postup za jednání “ve zlé víře”. Ale to je tvrzení jedné strany sporu, nikoli prokázaný fakt. Stejně dobře lze tvrdit, že vláda čekala na výsledky jednání ministrů obrany a na vývoj aliančních příprav. To je standardní vládní koordinace, nikoli automaticky sabotáž. Označovat každý krok vlády za projev zlé víry je spíše rétorická strategie než prokázaný argument.

Co je skutečně ve hře

V roce 2012 politici zavedli přímou volbu prezidenta, což ale byla chyba, protože zbytek ústavního systému zůstal prakticky stejný. Výsledkem tohoto sporu, ať dopadne jakkoli, bude dopsání Ústavy, který buď posílí prezidentskou roli v zahraniční politice, nebo ji naopak jasněji ohraničí. Smutné je, že Pavel nedělá tento krok prostřednictvím změny Ústavy schválené Parlamentem tj demokraticky, ale prostřednictvím soudního rozhodnutí.

Je možné, že mu soud nakonec dá za pravdu. Je možné, že ne. Ale ať už rozhodne jakkoli, nejedná se o jeden summit. Ve skutečnosti se bude rozhodovat o tom, kdo bude v českém státě určovat zahraniční politiku v příštích desetiletích. Pokud má dojít k tak zásadnímu posunu v rozdělení pravomocí mezi prezidentem a vládou, měl by být výsledkem otevřené politické a ústavní debaty zakončené případnou změnou Ústavy, nikoli vedlejším produktem soudního sporu o jeden summit NATO.

Soud jako výkonný orgán

Nejzávažnější část žaloby přichází na jejím konci ve formě předběžného opatření. A než jsem stačil dopsat tenhle text o samotné žalobě, už nejde o hypotetickou úvahu. Ústavní soud v neuvěřitelné rychlosti vydal předběžné opatření a vládě skutečně uložil, aby prezidentovi umožnila účast na summitu.

Předseda Ústavního soudu Baxa sice výslovně zdůraznil, že tímto rozhodnutím soud výsledek sporu nepředjímá, což v překladu znamená, že Pavel na summit sice má jet, ale zda na to měl ústavní právo tam jet nebo ne, se teprve rozhodne. Soud prostě řekl, že doposud tam prezident jezdil a jelikož nemáme čas to teď řádně posoudit, zachováme dosavadní praxi.

Ale i přes “alibi” v podobě prohlášení pana Baxy, je právě zde asi nejvážnější problém a to nezávisle na tom, kdo má v meritu věci pravdu. Ústavní soud vydal toto rozhodnutí během jediného dne, zřejmě bez řádného slyšení druhé strany a pravděpodobně bez úplného posouzení argumentů vlády naprosto v duchu toho, co tady bývalý předseda hlásil předem do médií.

A výsledkem je, že soud přikázal (!!) ministerstvu zahraničních věcí provést konkrétní diplomatický úkon a to notifikovat neboli informovat NATO o složení české delegace včetně prezidenta.

To ale není ochrana Ústavy, kterou má Ústavní soud za úkol. To je prostě zásadní zásah do řízení zahraniční politiky. Demokraticky zvolená vláda dostala příkaz od orgánu, který nenese žádnou přímou politickou odpovědnost za důsledky svého rozhodnutí.

Tady přestáváme mluvit o ochraně ústavního pořádku a začínáme mluvit o něčem jiném. O nevoleném orgánu, který převzal výkon výkonné moci. Soud se rozhodnutím ze středečního odpoledne fakticky stal třetím aktérem české zahraniční politiky vedle vlády a prezidenta. Bez mandátu, bez odpovědnosti, bez možnosti zpětné kontroly voliči.

Parlamentní demokracie stojí na jednoduchém principu – ti, kdo rozhodují, za to také odpovídají voličům. Ústavní soud ale neodpovídá nikomu. Podle mého to není dobré rozhodnutí.

FB – Pavel ŠIK, ekonom, publicista, poradce ministra zahraničí ČR