STARÁ ŠUMAVA: Vánoce v horské vsi
Po svatém Havlu jsou ještě jasné noci nad horským lesem. Na Dušičky však nebi vypadne světlo z rukou. Nato rozhodí zima do strání bílý plášť dlouhé samoty. Je to tichý advent tady na vsích. Sníh šelestí ze stromů za časných večerů. Drolí se zvolna na střešní šindele. A ve světnicích je pak slyšet, jak spolu hovoří nebohé duše zemřelých.
Čeká se na to, ve světnicích roste podivný vesmír, soběstačný vesmír horských stavení, poněvadž zima stejně zahradila cesty do údolí. Zbožný vesmír horských vsí. Evangelium vykládané ze selských legend.
Jsou noci, kdy bouře vášnivě doráží na stěny a střechy horských stavení. Déšť pak zběsile zpívá na zpitých šindelích a pod temným nebem zuří v oblacích nad stromy divoký hon: Pane, chraň naše ubohé duše! I ráno se zatmívá nad obzorem lesů a na úbočích se třpytí sněžné ostrovy, jako by mělo už přijít jaro. Hnědá a vlhká zem se lepí na kůži bot až po samé kotníky. Vzduch je teplý a z pařících se lesů jde vůně mladého života. Když se pak v kostele zpívá: “Dštěte, nebesa Spravedlivého!” modlí se tu selské srdce vroucněji nad jiná. A zima nade všemi mlčí dál.
Tak se naplní v horách i sám zázrak svaté noci. Les plný vánoční záře se zaposlouchá do kostelních zvonů horských vsí. Vánoční stromy nahlížejí do selských světnic. Po lesích dupe kopyty jen zlatý koník pověrečných vyprávění. Kristus Pán se narodil na slámě v chlévě. Ani anděl se nesnesl sem do těch hor. Jen zlatý koník se brodí sněhem a hrabe svou stříbrnou podkovou. Ani stromek nestojí ve světnici, jen hvězdy leží ve sněhovém hávu lesa, který hledí tiše do oken a sám připomíná třpytící se svíci.
V komoře voní po vánočkách a pečených jablkách. Velkýma očima hledí maličcí do černých okenic. Dýchají zhluboka, když sníh zavadí o sklo. Za okny jsou dnes přichystány veliké mísy, do nichž může “zlatý koník” něco nadělit. Dobroty jako svatojánský chlebíček, lékořici, suché pečené hrušky, zázvorové pečivo a perníčky. A hromadu jablek a ořechů a sušených švestek navrch.
Zlatý koníčku, zadupej,
hrušek a horndlí nasypej,
už budu doma poslouchat,
tebe i Ježíška mít rád!
Rozpustilí kluci dostanou jen brambory, dřevnatou řípu a prázdné duté ořechové skořápky. Bývají i slzy na Štědrý večer. Klukům z lesa však vítr fičí kolem uší po celý drsný rok po hřbetech šumavských strání: teď i jim před spaním zlatý koník zakutálel pod postel naditou punčochu a řehtá za okny venku šibalsky v zimní chumelici. U dolejšího sedláka vycházela panímáma o štědrovečerní noci vždycky na zápraží s velkou ošatkou. Když bouře v náporech větru a sněhu se opřela do veřejí, nabrala ta dobrá žena do hrsti peří a svěcené soli a rozhodila vichru na pospas. Ztišil se okamžitě: teď mohla panímáma už v klidu čekat, až zlatý koník zazvoní postroji na horském svahu a naplní její mísy po okraj, že je ani sama neunese a bude muset pomoci čeledín. Bylo tu ale přece i dvanáct dětí, které zvonění podkov nemohly nikdy přeslechnout. Je tomu hodně víc než půl století.
Byly to vždycky jen nejprostší dary tam vprostřed lesa. Té radosti však! A bylo tu ještě cosi, co se úzkostným tepem dětské krve šíří a rozlévá cévami všeho těla, tlukotem něžně poděšeného srdce: bylo z toho tak krásně až teskno. I les venku zvážněl rozšířenýma očima čehosi, čehosi opravdu velikého, co právě nadchází…
Neboť noc štědrovečerní je vskutku nocí osudovou. Sedlák se postí, než se vyrojí po nebi hvězdy. Pak se teprve zeptá nebe po budoucí úrodě. Vítr nese štěstí či bídu kraji kolem, je slyšet skryté děje ze šumu pramenů a studen.
Dějí se věci podivné té noci. Požehnání i prokletí stojí ruku v ruce před vraty dvora. Je slyšet jejich hovor a číhavou nedočkavost: “Jdeš tam?” – “Jdi už!” Noc třeští plna divů i očekávání budoucích běd nad horskou vsí. Zaniklý svět ožívá věnčen novými zázraky a jeho stará krev ještě potemní děsem pověr: tady totiž nejsou vyvolávány ze zapomnění, tady bez ustání žijí. Proto se sedlák zahanben modlí: “Pane, uveď mne ve světlo pravé!”
Když řeknete starému Wolferlovi, jehož bílá hlava hledí bezelstnýma modrýma očima na svého Pánaboha kdesi nahoře, že pěstuje staré bludy, zasměje se jen, naštípe podvečerní “loučí” a jde zemí i solí nakrmit svou studni: “Pánbůh dobře ví, že to myslím tak v dobrým, jako to i dělám!” Už za soumraku sedá si otec na stoličku, aby naštípal posvátnou podvečerní louč. Zastrčí je pak pod krov stavení a pomodlí se Otčenáš. Když se pak v létě přižene divoká bouřka nad hraniční les, nemůže blesk zapálit střechu. A když se to zlé počasí usadí nad domem jako očarovaným, hodí se ta louč do kamen a lidé v domě se modlí o nebeské požehnání.
Když vyjdou hvězdy, zachází hospodář k domovní studni. Do koryta s tekoucí vodou hodí plnou dlaň polní prsti a svěcené soli, jako by chtěl vodu nasytit. Starý Wolferl z Horních Dvorů krmí tak svou studnu odjakživa a ještě teď v pozdním stáří, ačkoli je už dávno na vejminku a jeho dva synové nejsou už také žádní mladíci.
Má od Velikonoc schován i svěcený mazanec:
Studně, tu máš mazanec a sůl,
celej rok mně vodou podaruj!
Jeho plavovlasá snacha, žena staršího syna, házívala dřív svěcené drobty do křovin při domě:
Liško, tu máš Pána Krista drobení,
ať drůbeži žádný škody není!
Co jí však ta rezatá odvlekla loni v létě dvanáct jejích kuřat, už to nedělá. Lstivé lišce se nedá věřit ani po štědrovečerním zaříkání. Už ví… a drobení se člověku netkne. Sedlák z Hvězdy zdědil starý obyčej po svém otci. Když starý Dicklin předčítá ve světnici evangelium a prosí o Kristovo požehnání, jde syn s lopatou plnou řeřavých uhlíků do ovocného sadu. Zahrabe uhlíky pod kořeny stromu a zaříkává ho přitom, aby nesl hojně ovoce. Takový bohabojný obyčej chudý horský sad věru potřebuje. Jaktěživ nenesl než pár dřevitých jablek a trpkých hrušek ovesniček.
Na Šumavě nadchází starost o příští úrodu už o štědrovečerní noci. Divy a znamení mají ukázat budoucnost selského domu a jeho polností. Cestou na půlnoční zahledí se hospodář vzhůru k obloze. Temné zatažené nebe nemůže přinést statku požehnání. Jasná noc vánoční naopak značí plná pole obilí dobrého zrna. Je staré přísloví tady v lese o světlých půlnočních a požehnaných stodolách, kde není pro zrno vidět na krok.
Starý Hansbaur vždycky říká: “Hvězdy o Božím narození – brambor hojnost ve stavení.” Asi to tak bude, z čeho by tu ostatně žili, kdyby tomu mělo být snad jinak… Pod Ostrým drželi i starý zvyk při půlnoční, kteří ti mladší už dávno zapomněli. Starý Lenc z Huťského Dvora však jistě nezapomene ani letos. Před cestou na mši položí pár drobtů vánočky a chleba na čepel nože. Ten pak zastrčí mezi střešní trámy. Na Boží Hod už dostane odpověď, jaké bude v létě jeho žito a jaká pšenice. Pokud je rzivý květ pod chlebem, bude i jeho žitné pole skvrnou hanby mezi polnostmi sousedů.
Noc vánoční je noc zázračná. Voda ve studni se může proměnit ve víno. Už mnohému se zastesklo po mešním nápoji – žádný si však dosud netroufl. Sám ďábel stojí při studních a stáhne dolů člověka, dušičku, které by se snad zachtělo napít. A nezřídka už uviděl žíznivý chasník viset rovnou nad roubením studny těžký meč na jediné koňské žíni. Do jedné lesní osady, odkud vede přes hranice cesta do Bavor, zamířil kdysi o štědrovečerní noci cizí pán. Pacholek měl ještě před půlnocí napojit koně. Frkali nad vodou a nechtěli pít. Pacholek si posvítil loučí a tu vidí, že je to čisté víno. Jak se ale sám naklonil nad hladinu a chtěl si nabrat do klobouku, natekla mu do něj jen ledově studená voda.
Když ze studny nateče víno do žlabu ve stáji, začne dobytek mluvit. Na Šumavě se vyprávějí celé příběhy o “mešní řečnivosti” němé tváře. I o tom však se vypráví, že co si ten dobytek mezi sebou povídá, dojde také naplnění. Tomu z lidí, kdo tajně naslouchá, často se pak přihodí neštěstí v domě. Tak se stalo i starému Stornhelbaurovi, co býval na Stornkytlu. Bylo to zimy toho roku, kdy sníh zavál horního Waldbauera až ke komínu. Jedno stavení tenkrát nevědělo o druhém a mrtvé museli zahrabávat do sněhu, než přišlo jaro. O štědrovečerní noci zašel sedlák do chléva a uložil se hned při hrazení: rád by se dověděl, zda téhle zimy zajdou tady nahoře hlady v tom sněhovém zajetí. Když odbila dvanáctá, začali spolu dva voli rozprávět lidskou řečí. Jeden povídá: “Ty, až jen na jaře sejde sníh, čeká nás odvézt odsud pěknou fůru!” “A co to?” ptá se ten druhý. “No přece našeho sedláka na hřbitov povezeme!” Už to leknutí a strach musely starému zvědavci řádně ukrátit život. Ještě ležely sněhové závěje při lesních svazích, když vezli starého Stornhelbauera na krchov.
Mnoho divů obchází té noci kolem. Když kusem svěcené tříkrálové křídy uděláte na zeleném žitném poli kruh kolem dokola, začnou z nebe sněžit podivné věci: hořící slaměné víchy i ohniví psi. A je slyšet cizí hlasy věstit věci budoucí. Samo štěstí prochází té noci kořeny, kmeny i korunami stromů ze samotných rukou Božích.
Chudým lidem pak často zasvitne mezi kořeny, kde leží skryté poklady.
Zatímco lidé kráčejí nocí na půlnoční, v temnotách lesa odlévá v rokli Čarostřelec kule neminuvší nikdy cíl. Mládenci Frišovi z Brčálníku seděli zrovna v ten čas na horním patře stodoly a odlévali olovo. Byli to nejlepší střelci, co jich Šumava kdy znala. Dokázali z plného slepičího hřadu sestřelit kohouta a přes celý Brčálník vyrazit sedlákovi na chalupě u Karlhanzlů ze dvou prstů bavorský šesták. Když přitrhli Švédové na Šumavu, zastřelil Melches Frišů jejich hejtmana uprostřed zmateného houfce. Melches stál na Štindlově zásece a Švédové byli ještě dobré tři hodiny cesty dole na Hamerské cestě. Rozutekli se, když neviděli střelce.
O noci štědrovečerní jde zlo poznamenáno světem. Čarodějnice bloudí temným povětřím a zabrousí často i na půlnoční. Tančí kolem oltáře a dřepí na zpovědnicích, které jsou hustě popsány jejich neodpuštěnými hříchy. Komu strčíte o mši do kapsy kabátu jetelový čtyřlístek, ten ty baby spatří. Mají s sebou dojačky a hrnce na mlíko a vyplazují jazyky na svatostánek. Když pak zvedá farář při pozdvihování Tělo Páně, musejí se teprve ty potvory otočit zády k němu. Také rohoží z devatera dřev nebo dírou po suku v prknu od rakve se dají divoženky poznat a dokonce vyvolat i jmény.
Po půlnoční se však tomu, kdo tak učiní, čarodějnice krutě pomstí: zabloudí totiž jejich přičiněním ve sněhové vánici a zajde do zrádných močálů. Mnoho příběhů se o tom v lese vypravuje. Cesty na půlnoční jsou zledovatělé a a zaváté. Kdo na nich nešťastnou náhodou cestou na mši upadne, o tom se ví, že musí brzy umřít. O dvanácté se tak či tak rozšumí na lesních stezkách stezkách na lesních stezkách ozvuky hlasů. Všichni, kdo v následujícím roce spočinou na hřbitovech, kráčejí už teď v družném hovoru lesem. Kdo stojí právě v té chvíli na křižovatce cest, může je jasně uvidět. Mnohý tak spatřil v tom zástupu přízraků i sám sebe a než nadešla do roka další noc štědrovečerní, ležel už v hrobě pod zemí. Při nočním posezení při jídle u stolu hledí hospodář, zda má každý ze stolovníků na stěně za sebou svůj stín. Komu o štědrovečerní noci vlastní stín chybí, zemře, ještě než přejde Nový rok.
Stínu Michelseppentoniho, který se zabil při stavbě dráhy, chyběla té noci hlava na ramenou. A skutečně si ji pak srazil v tunelu pod Špičákem. Komu při jídle vypadne lžíce z neobratné ruky, tomu jako by už zvonil umíráček. A kdo si rozkrojí jablko se snětivým jaderníkem, ten si může dát rovnou sepsat závěť, má-li komu vůbec co odkázat. V některých staveních na Šumavě je vidět komínem rovnou do nebe. Když na něm uvidíte máry, můžete si být jisti, že bude z vašeho domu brzy vyneseno něčí mrtvé tělo právě na nich. Dost však už o umírání. Je tu i mladá horká krev a ta se trápí věru jinými starostmi.
Když poletuje sníh kolem stavení a šumí nocí, jí děvče svůj kus chleba raději venku před zápražím domu. Chce vědět, ke kterému stavu bude patřit jeho nastávající. Půjde-li kolem řemeslník, odvede ji brzy s sebou do údolí, kde je je méně místa i vzduchu pro každého a chalupy tam stojí namačkány jedna na druhou. Které z děvčat s prvým soustem pohlédne jen oknem ven do noci, nemůže ovšem žádného nastávajícího nikdy spatřit. Když se však přikrade ke studni, může v její hladině spatřit sama sebe jako nevěstu. Zamilovaní vybíhají do sadu, střásají sníh ze stromů a naslouchají, odkud se ozve psí štěkot. Vědí totiž, že odtud přijde jednou i jejich ženich či nevěsta. Na osamělých dvorcích si děvčata dávají v loži pod hlavu stolní ubrus a lžíce kolem, aby mohla snít o svém vyvoleném a hledět mu v tom snu přímo do tváře. Do jejich spánku pak znějí zvony poselstvím o velikém naplnění všech lidských snů.
Štědrovečerní noc se klene nad zasněženým horstvem.
A má tisíce přání, tisíce dosud nevyslyšených očekávání ve svých bílých rukou, když tiše odchází nebem.
Zdroj: Leo Hans Mally, Budweiser Zeitung 1926 – Jan Mareš
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora