STARÁ ŠUMAVA: Havelské posvícení slavili lidé stejně v městečkách, ve vesnicích a...

STARÁ ŠUMAVA: Havelské posvícení slavili lidé stejně v městečkách, ve vesnicích a i v zapadlých samotách

 

Babička začala zadělávat na hnětynky a připomněla, že se blíží Havelské posvícení. Podzimní posvícení se slavilo nejokázaleji (co se týká pohoštění) z celého ročního cyklu. Nejznámější posvícenskou tradicí šumavského Stachovska jsou hnětynky.

Hnětynka byla původně darem od děvčete, který dávala chlapci na posvícení v hospodě za to, že s ní celý rok tancoval. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá. Každý kout má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků.

Z nejrozličnějších svátečních dnů, které jsou Šumavě průběhem roku slaveny, dosahuje bezesporu obzvláštního lesku slavnost posvícení. Podle legendy slavil první posvícení Šalamoun, když světil svůj chrám v Jeruzalémě. Každý rok v ten stejný den pak pořádal hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu.

Jak již tato legenda naznačuje, posvícení bylo výroční slavností, která se slavila v neděli před nebo po svátku světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel. Posvícení bývalo jedním z nejoblíbenějších svátků prostého venkovského lidu, kterým zároveň oslavovali ukončení polních prací.

Posvícení na Šumavě se slavilo na podzim, tedy v období kdy již byl nový mák do buchet, zásoba čerstvé mouky a vajec, zralé švestky na povidla a vykrmené husy na pekáč, zkrátka ideální doba. Šumavané slavili mnoho svátků. Jedním opravdu krásným bylo posvícení.

V četných farnostech se slavilo posvícení dvojí: tak řečená pouť, a pak ještě Havelské posvícení, v roce 1786 císařem Josefem II. nařízené právě na první neděli po svátku sv. Havla, který byl 16. října, mnohde rozlišované jako velké a malé posvícení.

Poutí se označoval na Královácku svátek, který se každoročně slavil na počest patrona farního kostela o neděli po jeho“ svátku. To pak bylo vždycky pěkně veselo. Kostel byl slavnostně vyzdoben, a to nejen snad proto, aby byl uctěn jeho patron, nýbrž také k přijetí mnoha přespolních hostí. Velcí i malí, mladí i staří proudili sem ze všech světa stran.

Jedni sem přišli o pomoc a přímluvu v nouzi a nesnázi, jiní, aby si v kramářských stáncích nakoupili to či ono, někteří tu byli, zejména ti mladí, kdo by nelitovali žádné cesty, jen aby si užili hudby a tance. Blízcí příbuzní, kteří bydleli mimo farní obec, bývali na pouť zváni. Často přicházeli i zdaleka pěšky; je zřídka bývali takové pozvání odmítnuto.

Mnohdy to byla vlastně jediná příležitost pro roztroušeně bydlící (přízeň), sejít se u otce a matky, bratra či sestry a vzájemně si spolu popovídat při dobrém jídle a nemálo půllitrech piva. K večeru se hosté vydávali nazpátek na cestu domů. Na delší setrvání nebyl ten pravý čas, poněvadž „poutě“ vpadaly většinou vjedno se svážením sena, žita či ovsa do stavení z polí. Než se návštěva rozloučila, svázala jim ještě hospodyně na cestu výslužku, uzlíček se sladkým pečivem a kusem uzeného i pro ty, kdo nemohli přijet. Při sbohem (Pfüat-di-God) na rozloučenou zvali i hosté na oplátku: Určitě přijeďte na naši pouť!. Ba, bylo to tak zvykem a staré obyčeje se nemají opouštět, řekli by Šumavané.

Když se ve vlahém říjnovém povětří vznášely pavučiny babího léta (přadena Panny Marie), bylo takříkajíc za dveřmi zmíněné už také Havelské posvícení. Slavili ho stejně v městečkách, ve vsích i na samotách. Tak dva tři dny předtím neměl už nijaký muž v předsíni či světnici co pohledávat, poněvadž ženské měly plné ruce práce s bílením, úklidem, smýčením a paráděním. Zatímco dcery a děvečky oprašovaly nebo omývaly každičký předmět v domě, zabývala se už matka přípravou svátečních krmí. Vařila, pekla a smažila od časného rána do pozdního večera.

Na posvícení, to se nedalo vystavit snad pomluvám, že jídlo není dost dobré či dokonce, že ho bylo málo. Vydrhnout chodbu a uklidit dvůr, to byla mužská práce. Děla se v sobotu odpoledne. Teď už panovala sváteční nálada. Pasáček dělal radostí kotrmelce, hopsal a poskakoval. Než slunce zašlo za hory a měl hnát dobytek domů, zamával ještě jednou kloboukem, postavil se na mez, aby se cítil mocnější a shlížel odtud dolů na svět více shora, načež spustil do kraje posvícenský popěvek, až do v hrdle zabolelo:

„Posvícení dneska je, zejtra taky bude,
pozejtří zas nanovo.
Kozel je tátou zařízlej-ej,
táta tancuje s máti
v sukni dlouhej-ej.“

Na Královácku bylo zvykem, že mládenci chodili o posvícenské sobotě navečer na Spießrecken. Na dlouhou tyč se obvykle přivázal klobouk a táhlo se s ní od stavení ke stavení. Otevřeným oknem nebo škvírou ve dveřích se „kopí“ strčilo do světnice, kde pak hospodyně naplnila klobouk nějaké sváteční pečivo (nebo nabodla na hrot „kopí“ i kus masa. Když se nasbíralo dost, nastala spotřeba. Přitom bylo slýchat dost neomaleně hrůzostrašné čtyřverší:

„Na posvícení šli jsme k tanci,
vraženej nůž nám trčel v ranci.
Nažrat se, zchlastat, pak blití velký,
karty mastit, jít na kuželky.

O posvícení ráno stojí pohůnek (mladší čeledín) u Honsn-Bauerů zamyšleně před svým náručním volkem (zapřahaný na náruční straně /vpravo/) a povídá mu : „Ty vole, kdybych měl tak dneska tvůj žaludek!“

Ba, o posvícení se stůl přímo prohýbal pod mísami a pánvemi. Jen apetitu bylo zapotřebí – a ten rozhodně nechyběl. Už za nejčasnějšího rána se každý strojil na cestu do kostela. Přese všechnu sváteční náladu se nezapomínalo, co se Pánu Bohu dluží. Ke kostelu se kráčelo ve skupinách i jednotlivě: sedlák jako podruh, drvoštěp jako řemeslník, všichni ve svátečním, dívenky v nových šatech.

Pestrý sváteční ruch nastal však teprve po poledni. Velcí a malí se sešli na návsi či náměstíčku; jen děda zůstal ve stavení hlídat dům. Co jen tu bylo všechno k vidění! Jarmareční boudy, kolotoče, houpačky – pro každého něco. Teplé zimní oblečení, šle ke kalhotám, biče i pamlsky všeho druhu tady byly k mání. S halasným křikem a se šermováním rukama nabízeli prodejci každý to své zboží.

Značné oblibě se těšili kramáři s perníkem. U nich koupil mládenec svému děvčeti něco ze svátku. Bylo to přirozeně – co jiného by to také mohlo být? – něco sladkého, většinou perníkové či marcipánové srdce, na němž, zdobeno kolem dokola, stála psána vroucí průpovídka o lásce. O přitažlivosti dívky výmluvně hovořil počet srdcí, jimiž byla od mládenců poctěna. Mnohá jich dostala půl tuctu i víc, ovšemže k velké závisti svých přítelkyň.

Pěkný nával panoval všude u stánků se sladkostmi. Kolem dokola stáli malí chlapci a děvčata a tlačili se dopředu. Stavěli se i na špičky, aby viděli, jaké pamlsky jsou ještě k dostání. Zejména poté, co se v kapse už dlouho obracel ten poslední šesták a poslední se dávno rozplynula na jazyku. Sotva tě stačí přemoci únava ze sledování té pestré vřavy kolem, rychle se přiblíží hodina polední a zástupy se vracejí do vsi, obtíženy posvícenskými nákupy.

Ryzí potěšení a veselost vládly na tanečním parketu. Muzikanti nepřestávali hrát a při sousedské či polce se dobře bavili mladí i staří. Pivo rychle zvedalo náladu a rozpalovalo hlavy. Bylo pak snad divu, když ten či onen, ať už do něho někdo nešetrně při tanci vrazil či bylo jeho děvče od někoho jiného nad slušnou míru nadšeně obletováno a velebeno, dal sokovi pocítit silu svých pěstí nebo mu rovnou rozbil o tvrdou šumavskou lebku pivní džbánek?

To prostě patřilo k věci, poněvadž jen při takové pranici se dala ukázat odvaha a síla. Pravé posvícení se bez rvačky neobejde, říkávalo se. Nikdo se tím také nenechal nijak rušit a tancovalo se, zpívalo a juchalo až do třetího kohoutího zakokrhání. Kdy by pomyslil na to, následujícího dne pracovat? Posvícenský pondělek byl a zůstal dnem svátečním. Zvyk byl prostě zvyk! Staří doháněli zameškané spaní a mladá chasa vyváděla všelijaké čtveračiny, holdovala kuželkám nebo tancovala až do úterka.

Posvícení se chýlí ke konečnému závěru a vše je nyní závislé toliko na kvalitě truňku a trpělivosti pana hospodského. Lze však předpokládat, že ještě vycházející slunce zastane leckoho při plné holbě a neodvolatelný konec posvícenských radovánek nastane až tenkrát, kdy vyprchají duchovní jejich následky a kdy oni otrlí štramáci poslední hodiny, uloženi někde v koutě sálu a přemoženi spánkem, rozechvívají hostinské prostory pouze už jen svým rovnoměrně časovaným chrápáním.

Hoam!, 1953, č. 10, Rupert Stöhr, Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

This slideshow requires JavaScript.

Komentáře

komentářů