Z HISTORIE MĚSTA: Vimperští lidé milují své domovské město, jsou na něj hrdí a mají také proč
K městu Vimperk dlouhá léta patřily zářící sklářské výhně i rachot tiskařských strojů, pily, pivovary, sirkárna, vápenka a továrna na kostěné zboží. Je to město slavné minulosti. Tu tvořili celá staletí středověcí kupci, sklářští mistři i mnoho dalších řemesel.
Od 16. století, kdy utichl provoz Zlaté stezky, stalo se novou obživou obyvatel sklo. Kubova, Korkusova, Michlova a mnohé další hutě jsou připomínkou zašlé slávy šumavských sklářů, proslulých výrobou průzračného „křídového“ skla i zabarveného skla „rubínového“ s příměsí oxidu měďnatého.
Založení hradu a města bavorskými hrabaty z Bogenu.
Vimperk byl místem jazykově německým až do časů husitských válek. Tehdy se táhl od Vimperka až ke dnešní zemské hranici a daleko do Bavor neproniknutelný prales. Pokud však měla mít hrabata z Bogenu nějaký větší užitek ze svých nových majetků, musela mít na mysli i jejich cestovní spojení s těmi ostatními majetky rodu v Bavořích.
“Zlatá stezka”, zlatá byla proto, že městečkům, jimiž jako životodárná tepna procházela, přinášela bohatství a prosperitu, a mířící z bavorského Freiungu na Vimperk, byla zřízena právě hrabaty z Bogenu. Slad, pivo, žitná kořalka a české obilí se z Vimperka vyváželo do Bavor a jako zpáteční náklad putovala do města sůl, dopravovaná odtud také dál.
Za třicetileté války zcela zašel obchod se solí a také obchod se sladem, pivovarnictví a pálení kořalky velmi utrpěly. Nejsme učebnice dějepisu, tak poskočíme v časové ose vpřed. V roce 1719 připadl Vimperk dědictvím knížecímu rodu schwarzenberskému. Ten podporoval na svém panství rozvoj sklářství, blahobyt města samého byl však na dlouhý čas tentam.
Od roku 1848 se Vimperk opravdu velice změnil. Četné požáry proměnily na popel velkou část města a byly podnětem k tomu, aby bylo do značné míry zbudováno znova. K jednomu z největších požárů došlo na svátek Jména Ježíš v roce 1822 a vyhořela při něm městská část mezi ulicemi Svornosti (Ringgasse) a Kostelní ulicí (Kirchengasse), velkým náměstím a Pivovarskou ulicí (Bräuhausgasse).
Roku 1857 vyhořel následkem úderu blesku vimperský zámek. Přitom se staly obětí plamenů i zámecké divadlo a kaple s bohatou vnitřní výzdobou. Dva roky nato proměnil požár opětovně v popel část města vyhořelou v roce 1822 a rok nato byla ohněm zničena Rožmberská a Pasovská ulice. Roku 1862 však zuřil největší z dosavadních požárů, který trval tři dny a strávil celou Steinbrenerovu ulici (Steinbrenergasse) s několika částmi Kaplířova ulice (Innozenzgasse).
Vimperští lidé milují své domovské město, jsou na něj hrdí a mají také proč. Není jen tak hned nějaké město, které by mělo tak nádhernou polohu, které by bylo tak nadmíru bohaté na krajinné půvaby. Tu je vprostřed nádherných parků, tu okouzlující vilová čtvrť Mariahilf, tu mohutné aleje obklopující město, květiny zdravící kolemjdoucí z každého okna, husté plochy trávníků těšící zrak a všude zeleň stromů střídající temnou hněď a šeď skalin.
Jiná krásná vycházka vede kolem městské nemocnice (špitálu) do městského lesa U Vodníka (Wodniku), jímž procházejí dobře udržované cesty, při nichž zvou lavičky unaveného chodce k zastavení a oddechu v chladném lesním stínu.
Jinými krásnými výletními místy Vimperských jsou už zmíněný Hochholz a Wuskerwäldchen (V hůrkách), nejkrásnější ze všech je ale bezpochyby vycházka údolím Volyňky (Wolinka) ke knížecí cihelně a ke kartáčovně páně starosty Iglera. Tady stojí v divoce romantické končině hostinec U města Vimperka (Gasthaus zur Stadt Winterberg) těsně na hranici Čech, rozumějte v tomto případě na hranici jazykové. Napravo i nalevo se příkře zvedají skalní stěny, údolím přes kameny šumí Volyňka krásnými lučinatými břehy a na pravém z obou supí ke své konečné stanici vláček. Je tu pěkné pobýt a v letních měsících sem vimperské spolky dost často míří se zpěvem a hudbou, aby tu ve vimperském “Laxenburgu” mohly strávit několik příjemných, veselých hodin.
Od Vimperka je pro turistu i nejkrásnější a nejvhodnější výstup na Boubín (Kubani), který jižně od města zvedá své mohutné horské temeno. Na jeho svahu směrem k Zátoni (Schattawa) se nachází bez lidského přičinění, toliko působením přírody utvářený prales, poslední pozůstatek starých časů, kdy se ještě člověk nedotkl ostřím své sekery stromového kmene.
Nová železniční trať, která vede z Vimperka přes Lenoru (Eleonorenhain) do Volar a má být otevřena příštího léta, zpřístupní milovníkovi přírody jistě mnohá z nejkrásnějších míst Šumavy, tak především také divoce romantická roklina Brlohu u Vimperka. Ty, jehož srdce po bouřích drsného žití baží po klidu, putuj sem a hledej tu oddech. Jsi tu vzdálen vřavy světa, kolem se rozprostírá les.
V následujících letech otevřou však kolejové pásy železného parního oře onu prastarou obchodní cestu mezi Pasovem a Čechami, jíž kdysi táhli soumaři se svými náklady, tedy Zlatou stezku. Kéž by se ta obchodní cesta stala opravdu zlatou stezkou pro osady dolní Šumavy, kéž se její zásluhou pozvedne vimperský obchod a řemeslo, kéž se na ní rozvine to město jako růže naší Šumavy, kéž rozkvete v bujné nádheře pro blaho svých neohrožených obyvatel, k užitku a ku prospěchu všech.
Zdroj: Der Böhmerwald, 1900
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)
