STARÁ ŠUMAVA: Zázračný pramen a poutní kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských...

STARÁ ŠUMAVA: Zázračný pramen a poutní kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách

 

Pouť v Kašperských horách je jednou z největších letních akcí pro širokou veřejnost. Okouzlující květinová výzdoba kostela sv. Markéty, poutní procesí, staročeský jarmark, pouťové atrakce, to vše a mnohem víc uvidíte při vaší návštěvě Kašperských Hor.

Kaple Panny Marie Klatovské, jinak zvané také Grantl, obklopuje místo, kde ze skály tryská mohutný, údajně léčivý, pramen. O pramenech se vyprávějí legendy, ale zázraky potvrzují i očitá svědectví. O jeho zázračných schopnostech se mluvilo již v 17. století, kdy k němu přicházeli poutníci z širokého okolí. Místní tak nad ním nechali vystavět tuto malou kapli na přelomu 17. a 18. století. Své jméno získala podle obrazu Panny Marie Klatovské, který do kaple nechali již roku 1690 umístit manželé Prunovi.

Jižně od města Kašperské Hory stojí na zeleném svahu nejmladší z kašperskohorských kostelů, zasvěcený Panně Marii Sněžné. Je cílem mnoha zbožných poutníků, kteří sem přicházejí jednotlivě i ve skupinách ze všech oblastí Šumavy , zejména pak 5. srpna, kdy jsou ve svátek Panny Marie Sněžné jejich zástupy nespočetné.

Jak vůbec došlo ke stavbě tohoto kostela? Pod budovou mariánské poutní svatyně stojí zřejmě lidmi už odedávna často navštěvovaná malá kaple, zvaná nejen místními „Grandlkirche“, v dnešní své podobě vystavěná z darů zbožných dobrodinců v letech 1815 a 1816, kdy byl kašperskohorským děkanem páter Nikolaus Töpper. V té době bylo pro ni získáno i svolení číst zde mši svatou. Mešní kaple „Grandlkirche“ se stávala cílem poutí a každoročně se u ní konávala 5. srpna církevní slavnost.

Velká účast poutníků si vynucovala rozšíření prostoru kaple, poněvadž to však nedostatek místa tam, kde stála, neumožňoval, přikročilo se nakonec k výstavbě kostela v její těsné blízkosti. V roce 1847 odkázali zedník a domkář Benedikt Gerhart i jeho choť ke stavbě nového kostela 1000 zlatých. V roce 1848 darovala paní Thekla Eisnerová, vdova po sklářském podnikateli v Kašperských Horách, na podnět tehdejšího starosty města Johanna Rudolfa a děkana Franze Großera luční parcelu nad kaplí ke zbudování zamýšleného kostela, takže se mohlo započít s pracemi. Pilní žáci tehdejší měšťanské školy a reálky zplanýrovali svažitý pozemek a roku 1850 byl položen základní kámen stavby, jejíž projekt s dvojvěžím v novorománském slohu vypracoval kašperskohorský stavitel Johann Buchinger. Horlivě byly shromažďovány finanční příspěvky. Zblízka i zdaleka přicházely v hojném počtu, takže stavba rychle postupovala.

Přes velkou obětavost všech zúčastněných však mohla být ve zmíněném roce dovedena toliko do výše krovu, poněvadž prostředky se tím prostě vyčerpaly. Dílo zůstalo stát až do roku 1867, kdy mohly být konečně dohotoveny obě projektované věže. Jejich výstavbu vedl sušický stavitel Josef Mirwald. V srpnu 1867 se utvořil výbor s městským děkanem Großerem v čele, který horlivě usiloval o dokončení kostelní budovy. August Geisinger, hamerník v Kašperských Horách, prokázal velkou obětavost, když bezplatně zhotovil kříže pro obě kostelní věže a obstaral kompletní železářské práce. Kamenického díla se ujali lidé z Horské Kvildy , dovoz zase zabezpečili kvildští.

Zašli bychom daleko, kdybychom měli vypočítávat všechny, kdo přispěli pomocnou rukou. Budiž připomenuto, že také sám císař František Josef (Franz Josef) daroval na stavbu kostela 100 zlatých, císařovna Alžběta (Elisabeth, císařova milovaná „Sissi“, stala se 1898 obětí výstřelu italského atentátníka) a arcivévodkyně Žofie každá po 50 zlatých. Slečna Barbara Berkaová darovala krátce před svým skonem 2023 zlatých. Farníky bylo na stavbu bezplatně dovezeno na tři tisíce for písku a 50 tisíc cihel. Vápno zabezpečili kompletně farníci z Nicova.

V pamětní knize se připomíná i neobyčejná pracovní píle všech zedníků, neboť během roku – v zimě se přitom nepracovalo – byl celý kostel nakonec opravdu hotov. Dne 16. června 1868 byl položen závěrečný kámen. Pan vikář Franz Fleischmann, farář v Železné Rudě (Eisenstein), se s duchovenstvem vydal po vykonané zkoušce z náboženství v procesí, na němž se podílel sbor ostrostřelců v tehdy nových stejnokrojích, personál okresního úřadu, slavná reprezentace města a mnoho význačných osob, školní mládež se svými učiteli a velké množství lidu, za hlaholu zvonů, střelby a salv z hmoždířů z města ke kostelu, aby po srdečné promluvě tehdejšího městského děkana Großera, který před 18 lety se stavbou kostela započal, uskutečnil slavnostní akt. Po něm na závěrečný kámen po řadě poklepali kladívkem i všichni členové komitétu a pozvaní hosté. Slavný sbor ostrostřelců vypálil zároveň tři salvy. Ten den může být právem řazen k radostným chvílím života a působení všemi zde oblíbeného duchovního pastýře, kterého lze jako horlivého ctitele mariánského právem označit za zakladatele tohoto poutního kostela. Často proléval slzy lítosti nad nenaplněným dílem a nevěřil už, že se vůbec kdy dožije jeho zdárného dokončení.

Dne 4. srpna 1868 odpoledne se konalo svěcení praporu zdejšího ostrostřeleckého sboru, následujícího dne pak přišla procesí z Albrechtic , Strašína, Dobré Vody, Hartmanic, Rejštejna, Srní, Stach, Zdíkovce a mnoha jiných míst. Shromáždilo se tu při té příležitosti 18 kněží. Po německém a českém kázání se pohnul slavnostní průvod, sestávající z kněží, městského zastupitelstva, úředníků, spolků a množství lidu ke kostelu Panny Marie Sněžné, který byl podle zmocnění Jeho Excelence biskupa Jana Valeriána Jirsíka panem městským děkanem Franzem Großerem, který za početné kněžské asistence sloužil tu jako zakladatel kostela i první mši svatou.

Byla to událost, která se jejím účastníkům vryla navěky do paměti. Žádné oko nezůstalo suché a když nábožností prodchnutý duchovní pastýř chtěl po mši vyslovit svůj dík Bohu a přítomnému lidu, zlomily mu hlas vzlyky a musel zmlknout, jako kdysi oněměl Zachariáš v chrámě (když mu anděl zvěstoval narození syna, rozuměj budoucího Jana Křtitele: řeč se Zachariášovi navrátila až poté, co se tak opravdu stalo /Lk 1, 8-11/). Když zástup lidu uviděl slzy, ty perly díkůvzdání, kanout po lících ctihodného stařičkého kněze, mohl i on toliko vzlyky vyjádřit dík jemu jako zakladateli kostela. Poté, co byly vypáleny oslavné salvy, pohnulo se procesí nazpět k městskému kostelu, kde zazněl hlasný zpěv slavnostního Te Deum.

Nejzajímavější na poutním kostele Panny Marie Sněžné je jeho hlavní oltář, někdejší domácí oltář Karla IV. v kapli hradu Kašperka. Odtud byl kdysi přenesen nejprve do hřbitovní kaple sv. Anny a poté, co byl delší čas vystaven v městském kostele sv. Markéty, získal teprve své trvalé místo u Marie Sněžné. Horní nástavec oltáře je ovšem nový a přizpůsobený pouze gotickému slohu. Ke kostelu náležející bohoslužebné nářadí bylo pořízeno farníky a dárci z okolí. Druhý oltář sv. archanděla Michaela pochází z kaple zvané „Michaeli-Kapelle“ (v Kašperských Horách byly hned dvě kaple tohoto zasvěcení: jedna velká mešní kaple z roku 1684 na místě dnešního provozu firmy „Dřevo Čechy“, zrušená Josefem II., druhá pak novější z doby kolem roku 1800, stojící až dosud).

Už více nežli jedno století přicházejí tedy zástupy poutníků každoročně ve svátek Panny Marie Sněžné do Kašperských Hor, vždy větší je počet poutních procesí a kněží, dokonce až z Vídně bylo u nás hostem tamní sdružení Panny Marie Sněžné a všichni, kdo se dostaví, jsou co nejsrdečněji vítáni. Poutní slavnost se stala opravdu lidovým svátkem a každý „Bergreichensteiner“, byť ho i životní povolání zaneslo někam do ciziny, vrací se toho dne domů nazpět. Je na nás, abychom ctili zbožného ducha a nesmírnou obětavost těch, kdo tu byli před námi a kdo dokázali něco tak nádherného vytvořit. Kéž Matka Boží, které je svatyně věnována, chrání a žehná nám i těmto posvátným místům.

A ještě pověst…Jednou se prý stalo, že k Panně Marii Sněžné putovali poutníci z Rakouska. Když již byli kostelu na dohled, spatřili před sebou dlouhé procesí malých dětí, které tam také putovalo. Bylo to právě o svátku Neviňátek, kdy se vzpomíná na děti povražděné ukrutným králem Herodesem.
Poslední v procesí šel malý chlapeček. Byl oblečen do dlouhé košilky, která se mu pletla pod nožičky, často klopýtal a padal. Zůstával stále více a více pozadu, bál se, že mu děti utečou a dal se do usedavého pláče. Když jej to rakouské procesí došlo, slitovala se nad mrňousem jedna z babiček a začala ho těšit: „Tak už neplač, cumlíčku, já ti tu košilku podvážu, aby ti tak nepřekážela v chůzi!“ Nemluvně jí odpovědělo: „Zaplať vám to pánbůh, babičko, konečně mám také jméno!“ Bylo to dítě nekřtěňátko, které zemřelo ještě dříve, než bylo pokřtěno.

Zdroj: Bergreichensteiner Pfarrchronik a práce „Die königliche freie Goldbergstadt Bergreichenstein und die ehemalige königliche Burg Karlsberg“ (1875) od Engelberta Panniho. Msgre Johann Spannbauer, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,BARTOŠOVÁ, J. Chrám Panny Marie Sněžné

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů