STARÁ ŠUMAVA: Havelské (císařské) posvícení

POSVÍCENÍ

Už máme posvícení, za dveřmi v síni.
Jdeme pro řezníka, ať bije svini.
Voda se vaří, z měděnce skáče
a zejtra zas budeme dělat koláče.
A co jich napečem, to po dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku po strejcích.
Když přijdeš do domu, dej pozdravení:
že je zvem oba dva na posvícení.

(Plicka, K., Svolinský, K., Volf, F. 1954)

Z nejrozličnějších svátečních dnů, které jsou Šumavě průběhem roku slaveny, dosahuje bezesporu obzvláštního lesku slavnost posvícení. Toho dne, jenž předchází posvícenské neděli k výročí posvěcení místního kostela (podzimní posvícení zároveň jako oslava ukončení zemědělských prací), zmocňuje se každé hospodyně cosi jako uklízecí mánie.

Už od časného rána je uložena každé z podřízených sil, co je jich v celém domě k mání, její práce a úkol, mající za cíl v konečném úhrnu maximální úpravnost všech věcí kolem, krásu všech koutů stavení jako vrchol všeho toho sdruženého úsilí. Tu se čeleď snaží uvést k žádoucí čistotě stodoly i stáje, tam se ženská ruka namáhá o výsostný svit a třpyt oken i kuchyňského nádobí, o to, aby i podlaha všude zářila jako zrcadlo.

Zatímco ve všech uvedených případech jde o vnější dojem pro oko, hospodyně sama se točí kolem kamen, aby se doslova v potu své ustarané tváře a s nasazením veškerého svého kuchařského umění přičinila o tělesné blaho všech. Ten, kdo umí určit podle pouhého pachu všecky ty druhy libých krmí, nepotřebuje indiskrétně snad nahlížet do kuchyně, poněvadž je hned při samotném vstupu do stavení omámen vzácnou vůní čerstvě napečené hromady posvícenských koblih či zlatavě zářícího posvícenského pletence. Zvlášť “nóbl” selka může nakonec pokusit štěstí i na bábovce či dát život řadě jiných svátečních pamlsků.

Posvícení v českých zemích prý bývala slavena už od dob Přemyslovců. Doba konání a posvícenské zvyky se v průběhu století ustálily a měnily jen nepatrně. Do oslav posvícení výrazně zasáhl až v 18. století císař Josef II. Neučinil to z nějakého chvilkového vladařského rozmaru, nebo jen kvůli poklesu pracovní morálky po posvícení (robota končila na sv. Havla), ale v zájmu selského lidu. Posvícení se původně slavilo ve výroční den posvěcení kostela. Slavilo se i ve městech, ale na vesnicích vrchnost oslavu připomínala zvlášť důkladně. Ke každé slavnosti patří hosté a dobré jídlo a pití. Aby se příbuzní a známí mohli navštívit, konalo se posvícení každou neděli v jiné vsi.

Posvícení bylo připravované celý týden. Uklízelo se, mlelo ve mlýně obilí, aby byla čerstvá mouka, vařilo, peklo, zvali hosté, kupovalo pivo v pivovaru. Císař Josef II.si uměl zajišťovat sympatie prostých lidí. Již za svého života získal velkou popularitu u českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho zásluhou jméno Josef je dodnes nejčastějším křestním jménem. Do učebnic se zapsal hlavně zrušením nevolnictví venkovského lidu v roce 1781. Ne všechny reformy císaře Josefa II. byly ku prospěchu zemím českým. Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše, proto zavedl němčinu jako jednotný vyučovací a úřední jazyk. Dále Josef II. zrušil kláštery, o kterých nebyl přesvědčen, že jako centra vzdělanosti mají předpoklady plnit požadavky státu, na druhé straně nové kláštery a biskupství založil.

Mimo zrušení nevolnictví Josef II. ulevil venkovu od dalšího břemene, jímž bylo hoštění nezvaných hostů při posvícení. O posvícení byl pohoštěn každý, kdo přišel do domu. Muselo se dodržovat pořekadlo „Host do domu, Bůh do domu.“ Pozváni byli příbuzní, farář, kantor, kostelník. Přicházeli na hostinu i řemeslníci, kteří pro sedláky pracovali. Na posvícení přišli nejen pozvaní hosté, ale posvícení využívali nejen různí potulní vandráci, tuláci, žebráci, komedianti, opilci, pobudové, ale také panští úředníci, holomci a služebnictvo ze zámků. Takže ke vsi, kde se právě konalo posvícení, v neděli před polednem někdy táhlo celé procesí hladových krků a mlsných jazyků. Nejdrzejší byli ti ze zámku. Rozběhli se po vsi, vpadli do kuchyní a nečekali, až jim jídlo bude nabídnuto nebo bude na stole, ale rovnou zamířili k pekáči a vybírali nejlepší kusy pečeně a cpali koláče do kapes. A pokračovali do dalšího stavení.

O posvícení se dveře u sedláků „netrhly“. Příští neděli ti samí nezvaní hosté obšťastnili svou návštěvou zas jinou ves. Takové posvícení stálo spoustu mouky, telat, hus, kuřat, tuku, ovoce, zeleniny, medu, dřeva na topení a jiných věcí, takže to sedláky, kteří jinak po většinu roku se stravovali skromně a šetřili na posvícení, přivádělo na mizinu. O tomto nešvaru, který se začal šířit po všech krajích, se dozvěděl i císař Josef II. a rozhodl se v roce 1786 zasáhnout. Udělal to velmi chytře. Zakázal různé termíny posvícení, stanovil pro celou monarchii jediný termín posvícení, které dostalo název „Císařské posvícení“. Pro konání tohoto posvícení určil třetí říjnovou neděli. Tím roztříštil bandy vyjídačů vesnic, kteří předtím si z posvícení téměř udělali způsob obživy.

Protože se „Císařské posvícení“ konalo po svátku sv. Havla, říkalo se mu také „Havelské posvícení.“ Později, po zmírnění a úplném zrušení robotních povinností se vesnice vracely k původním termínům posvícení, ale hodně měst a vesnic třetí říjnovou neděli slaví „Císařské posvícení.“ Bývaly vesnice v bohatších krajích, kde se slavila obě posvícení; to původní i to podle císaře Josefa II. Komunistický režim církevní slavnosti neviděl rád, a tak posvícení téměř zmizelo z podvědomí obyvatelstva, v současnosti se sice na mnoha místech slaví, ale jedná se více o komerční záležitost ve městech a větších vesnicích než o církevní a rodinnou slavnost.

Zdroj: Rozhledy 010

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora