STARÁ ŠUMAVA: Čekání na svatou Lucii a Lutzla

STARÁ ŠUMAVA: Čekání na svatou Lucii a Lutzla

 

V blízkosti slunovratu symbolizovala konec tmavých dnů, proto byla slavena jako symbol světla. Třináctého dne měsíce prosince se slavil svátek mučednice svaté Lucie. Nebývalo tomu tak vždy. V časech, kdy ještě platil juliánský kalendář, vycházel svátek sv. Lucie na třiadvacátého. Proto také dávné pranostiky pravily, že svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc, nebo že svatá Lucie noci upije, neboť od tohoto dne se začala noc pomalu, ale jistě krátit.

Když ovšem v roce 1582 reformoval papež Řehoř kalendář, připadl svátek sv. Lucie právě na onoho třináctého, což naše poněkud zmatené předky vedlo ještě ke zmatenějším průpovídkám, že svatá Lucie sice noci upije, ale dne přidá, co slepice zívá, či že svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.

Poněkud blíže k pravdě byla tvrzení, že když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu, případně prohlášení, že svatá Lucie je královna noci. Vždycky za nocí, když hvězdy stojí na nebi a jejich průzračná záře dává v dálce tušit obrysy hraničního hvozdu, vynoří se tam, kde se noc chýlí k obzoru, živoucí obraz mé šumavské lesní vsi. Každým rokem znovu dorazí sem do údolí úzkou silničkou mezi skalními terasy vlna života ve věnci ročních dob.

V adventu horských vsí září dvě jasné noci. Temně rudá noc na svatého Ondřeje, plná potlačovaných dívčích přání. A noc svaté Lucie. Kam nepřišla Lucie, přišel Lutzl, mužská obdoba Lucie Tahle tradice pochází z oblastí Šumavy, kde pobývali německy mluvící obyvatelé. Úkolem Lutzla bylo prohledat právě v tento den všechny mísy, jestli nezůstalo pár knedlíků od oběda.

Domy obcházela maškara zvaná na Kašperskohorsku Lutzl. Měl u sebe dlouhý nůž a ptal se, zda toho dne byly snědeny všechny knedlíky. Protože však podle starého obyčeje byly o tomto dni pojídány knedlíky, zůstaly jeho hrozby bez následků. Lutzl měl však spadeno na mladé ženy, a proto často vznikla rozverná pranice, v jejíž průběhu byla maškara zbavena své masky. Maškara byla zahalena do bílé plachty, hlavu měla ovinutou bílým plátnem, obličej potřený sádlem a posypán moukou, nebo zakryt škraboškou s velkými zuby z řepy. Tato tajemná a až děsivá bytost Lutzl ze Šumavy se nepodobá Luciím či Luckám, která představovala děvčata v podhůří Šumavy.

Zpravidla jich přichází šest až osm. Za tajemnou postavu se převlékají zpravidla vdané ženy. Vodí je černá Lucie, oblečená do černých šatů až na zem, s černým závojem přes obličej. Ostatní Lucie jsou bíle oděny s bílým závojem přes obličej. Jedna nese vařečku, druhá koště, třetí váleček na těsto, čtvrtá velkou dřevěnou břitvu na holení, pátá štětku na bílení, šestá rovněž nějaký nástroj na úklid. Vstupují do domu a prozpěvují. Jen černá Lucie mlčí a nezpívá. Zaťukají metličkou na okno nebo dveře a čekají, až jim domácí otevřou. Vchází do domu a zpívají:

My k vám všichni přicházíme svatou Lucií.
Co ona zkusit musela, to snad každý ví.
Nechtěla si krále vzít, zvolila raděj umřít,
nežli svého Krista Pána měla by zapřít.

Před druhou slokou lucky postoupily doprostřed místnosti, černá se posadila na židli, otevřela modlitební knížku a tiše se modlila:

Hospodáři s hospodyní, my vás prosíme,
dovolte nám pracovati ve vašem domě.
Na rok vám poklidíme, až svou práci skončíme,
potom zase s Pánem Bohem pryč odejdeme.

Nejprve kráčí bílé lucky, černá vchází za nimi jako poslední. Černá lucka obstarávala kasičku a zvoneček, jímž ukončovala začátek a konec obchůzky.

Do kasičky házeli peníze pouze muži. Může však také nastat situace, a to většinou v závislosti na počasí, že jsou ženy pozvány hned do předsíně, píseň tudíž zpívají až zde. Poté, co jsou vpuštěny dál, se v místnosti rozhlédnou a zkontrolují, zda je čisto u kamen a na plotně. Neopomenou nakouknout do trouby, pod postele, do všech koutů. Kde shledají nepořádek, ochotně hospodyni „pomohou“ – přemístí hrnce na plotně nebo nádobí v kuchyni, symbolicky zamíchají vařečkou v hrnci nebo ochutnají, co se vaří. Po doznění písně se ženy daly do úklidu a holení mužů. Aniž by člověk musel toto lidové divadlo vidět, pochopí, že právě holení je část při níž se Lucie nejvíc vydovádějí. Poté dostanou peníze a pití a na odchodu zpívají děkovnou píseň:

My vám všechny děkujeme za tu zdvořilost,
kterou jste nám prokázali, máme na tom dost.
My vám všechny děkujem, štěstí zdraví vám přejem,
jednou v nebeském království, ať se všichni sejdem.

Ke dnu svaté Lucie se váže množství pověr a věšteckých praktik. Dvanáct dnů mezi Lucií a Štědrým dnem údajně předpovídá, jaké bude počasí po dvanáct měsíců příštího roku. Muži se mohli pokusit vyrobit si malý dřevěný stolek, který měl čarodějnou moc – když si na něj pak o Vánocích v kostele stoupli, rozeznali v davu lidí, kdo z nich jsou zlé čarodějnice – uviděli je stát otočené zády k oltáři. Vyrobit tento stolek však nebyla hračka – nesměl být použit ani jeden hřebík a existoval složitý návod, který bylo potřeba dodržet.

Luciin svátek se spojuje také s milostnou magií. Ženy a dívky toužící najít toho pravého si mohou vyzkoušet jednoduchou věštbu. Potřebujete třináct papírků. Na dvanáct z nich napište jména dvanácti mužů a třináctý lístek ponese nápis „neznámý“. Papírky poskládejte a zamíchejte. Pak jeden vytáhněte a hoďte do ohně nebo spalte v plamenu svíčky. Totéž opakujte každý den, aniž byste četly, co je na lístečcích napsáno – na Štědrý den vám pak poslední zbývající lístek prozradí, který muž je vám souzen. Stejnou věštbu si mohou vyzkoušet i muži se jmény dvanácti dam jejich srdce – a třináctou neznámou.

Zdroj: Rozum Karel 1907: Chození sv. Lucie v jižních Čechách a Barborek Český lid 16, s. 71

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů