O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (5.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

Ukrytý v hlubokých šumavských hvozdech stával na skalnatém ostrohu v ohbí řeky Blanice pevný a nedobytný hrad Hus, určený ke střežení Zlaté stezky. Po ní se do Čech od pradávna dopravovala sůl a zpět do Němec pak zlato na její nákup. Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata, a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt.

V.

Ráno se chystali loupežníci buď na odchod, nebo na výpad. Před polednem přišel parlamentář a vzkázal, že Přibík souhlasí a že mohou svobodně odejít.

„Hurrráááá. Hurrrááá.“ Ozvalo se z hrdel zbylých loupežníků. Ta zpráva jakoby jim vlila do žil novou krev. Popadli truhlice se svým majetkem a vyrazili z brány hradu Hus, jenž se jim stal na dlouhé roky domovem. Truhlice, které před tím unesli hravě dva lidé, nesli nyní čtyři a ještě byly poloprázdné, tak byli hrdinové z Husu zesláblí. Nohy jim podklesávaly, ale přesto kráčeli s hlavou hrdě vztyčenou špalírem Přibíkových vojsk. Ta vzdala čest té hrstce obránců, kteří poutali na jedno místo po osm měsíců téměř pět stovek mužů.

„Vidíš ty truhly? Ty jsou jistě plné zlata a šperků. Vidíš, jak jsou těžké. Čtyři muži je nemohou unést.“ Tak a tak podobně si špitali vojáci a těšili se na to, že loupežníci neodnesli všechno a že i na ně něco na hradě zbylo.

Habart se svými muži se ztratili v lesích a víc se už do hromady nedali, aby společně loupili. Habart byl pověrčivý a do třetice nechtěl svůj osud pokoušet. Změnil si jméno a zakoupil malý svobodný statek kdesi na Budějovicku. Prý si osvojil nějaké děvčátko, a tak namísto milující ženy získal na stáří milující dceru.

Hrad Hus vojáci vydrancovali a pobořili na rozkaz Prachatických. Prý aby už nikdo z těchto míst nemohl škody na majetku druhých činiti. Z těchto dob jde legenda o velkém bohatství, které nemohli loupežníci pobrat a je zakopáno někde ve sklepeních hradu. Rovněž ona zlatá husa na vejcích, po které má hrad jméno, ještě neustále sedí ve zlaté ošatce. A tak co nezničili vojáci, dodělali hledači pokladů, kteří hrad mnohokrát překopali. Spousty lidí se pokusilo tyto poklady získat. Chodili po zbytcích hradu a volali: „Zlatá huso, dej nám vejce.“ Ale odpovědí jim byla jen posměšná slova ozvěny.

Jednoho chalupníka z Křišťanovic prý taky popadl mamon a vydal se do zříceniny hradu Hus pokusit o štěstí. Dlouho kopal až se propadl do nějakého sklepení, kde našel kachlíky z vyobrazením husy na ošatce. Po tři dny a noci se pokoušel dostat ven. Až čtvrtého dne se vyškrábal hladový na povrch, když prý mu předtím ukázala cestu divná stvoření jakoby z mlhy upletených a po té co jim poděkoval, prý odletěla do nebe. Farář tenkrát řekl, že by to mohly být duše zemřelých loupežníků, které se prý osvobodily dobrým skutkem, když mu cestu ze sklepení ukázala. Dlouho pak v rodině předávali ten kachlík na památku marného hledání svého předka a na památku slavného hradu vůbec a k tomu si vyprávěli tuhle pověst.

Konec

Jan Ziny VÁVRA

Předchozí díly:

O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (1.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (2.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (3.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (4.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra