O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (2.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

Ukrytý v hlubokých šumavských hvozdech stával na skalnatém ostrohu v ohbí řeky Blanice pevný a nedobytný hrad Hus, určený ke střežení Zlaté stezky. Po ní se do Čech od pradávna dopravovala sůl a zpět do Němec pak zlato na její nákup. Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata, a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt.

II.

Dlouho se pak toulali krajem, přepadali pocestné a malé vesnice. Až jednou přišli v hlubokém lese k jakési chatrči, kde bydlela stará, ošklivá ženská.

„Tfuj, babo. To jsem se tě lek. Co si zač? Čarodějnice?“

„No, no, panáčku. Z tebe taky nesálá zrovna mírumilovnost. A i kdybych byla čarodějnice, myslím, že se s loupežníkem snadno domluvím a třebas mu i pomohu a poradím.“

„ Oho, babo. Jak by jsi chtěla mne pomoci.“

„Obdaruj ubohou stařenu a já ti povím co tě čeká. Jsem přece čarodějnice.“

Habart byl zrovna v dobrém rozmaru a ač byl lapka, nebyl skrblík a hodil stařeně dva dukáty.

„Tak panáčku. Tolik si představuješ, že má cenu tvá budoucnost? Mohu ti jí předpovědět a zároveň i poradit, jak se jí přizpůsobit. Osud je jen znamení, které ukazuje směr, ale cestu si vybírá každý sám.“

Habart přihodil ještě stříbrný náramek osazený několika drobnými kameny.

„Děkuji, panáčku. Nebudeš litovat uposlechneš-li mých rad. Jdi na východní stranu až přijdeš k řece, která obtéká ze tří stran zlatou husu sedící na zlatých vejcích. Ta husa je zazděna v pevném hradu nesoucím její jméno. Tam se usaď, tam dojdeš klidného stáří, začneš-li se boha bát. Vezmi s sebou mladého bílého kozla a chraň jej jako oko v hlavě. Jednou ti zachrání život.

Jak stařena předpověděla, tak se i stalo. Banda dojela až k řece Blanici, nad kterou se na skalnatém ostrohu ze tří stran obtékaným tyčil do výše hrad Hus. Podle pověsti je v něm zazděna zlatá husa na zlatých vejcích.

Lopata s kumpány a kozlem obsadili pustý hrad, nechali opravit opevnění a začali žít zas jak za starých dob. Jen s loupežničením dali na čas pokoj. I když se to Habartovým kumpánům mnoho nelíbilo. Pán Lopata se dal na poctivější způsob života. Jednooký Cyril i ta baba z lesa mu řekli, aby se bál Boha, a on v tom viděl znamení. Až…

Až jednou se zamiloval do krásné dívenky bohatého prachatického měšťana Arnošta. Tomu se líbila představa, že jeho dcera se může stát šlechtičnou, i když nijak významnou, přeci jen s erbem, a se svatbou svolil. Jen ta dívenka se nechtěla za starého (Habartovi bylo už skoro dvaatřicet a jí pouhých šestnáct) provdat. Vymýšlela si různé záminky a úkoly, které musí splnit a dokázat tak svoji lásku k ní. Jednou chtěla benátská zrcadla, pak zas florentské krajky a další a další. To se nelíbilo Habartovu pobočníku Matějovi.

„Pane. Nic mi do toho není, ale nezachází ta vaše slečinka až příliš daleko? Byly doby kdy jste se takových dívenek na nic neptal a co jste chtěl, jste si taky vzal. Půjde-li to tak dál, nebudete mít za chvíli ani groš a ani tu panenku.“

„Víš Matěji. Tehdy jsem myslel jen na svůj chtíč a ne na lásku. Teď chci být šťasten a mít někoho, kdo mě má rád. Toužím po nějakém potomkovi, který mi rozjaří duši, který ponese mé jméno. Proto ji chci plnit veškerá přání co má v očích. Proto jí koupím vše, na co jen pomyslí.“

„Hmm. Co si pamatuji, nevím, že by vaši předci kdy něco ženským kupovali a přeci jste se narodil. Ale dělejte jak myslíte. Vy jste pán.“

Ale zlato docházelo příliš rychle a panenka nedala na přemlouvání svého otce, ani dary Habarta a o svatbě nechtěla ani slyšet.

„Ne a ne. Ještě bych chtěla vymalovat od nějakého italského mistra, abych měla památku na své dívčí půvaby, než vám podlehnu rytíři. A pak. Ten váš hrad. Je sice honosný, ale zdá se mi přespříliš studený. Kdyby jste tak zakoupil dům ve městě, měla bych pohodlí a vás ještě radši.“

„Zdá se mi, že zacházíte příliš daleko. Nejsem zvyklý činit někomu takových ústupků. Jen kvůli vám, skvostná panno, skláním svoji šíji. Ale už těch dětských přání bylo dost,“ pravil uraženě Habart a otočil se na pana Arnošta.

„Já už dostál svým slibům. Teď mi dochází trpělivost. Nebude-li do týdne panna Apolena má, vezmu si ji sám.“

Když pán Lopata odešel, jal se Arnošt, který dostal od Habarta tučný peníz, svoji dceru přesvědčovat.

„Apolenko, poslechni. Budeš mít všeho hojnost, jako hradní paní. Pomysli jen na tu vážnost jakou získáš. A měla bys mít trochu obavy. Slyšelas’, že mu dochází trpělivost.“

Apolena, která bylo o situaci Lopaty a jeho původu lépe zpravena od ženských na trhu a v kostele, kde se přetřásaly různé klepy, odpověděla.

„Trpělivost? Spíše mu dochází zlaťáky co si nakrad. Sňatkem s panem Lopatou bych získala bandu otrhanců a studený, napůl rozpadlý hrad. To raději uteču se soumary do Prahy nebo do Pasova, než bych žila nadosmrti ve studeném hradě v pralese.“

A jak si umínila, tak udělala. Potajmu v noci si uzlík svázala a s karavanou soumarů se pustila ku Praze.

Za týden se rozjel Habart do Prachatic pro nevěstu. Zle se rozlítil, když se dozvěděl, že Arnošt nemůže dostát svému slovu. Požadoval od něj alespoň peníze, co mu dal za příslib Apoleniny ruky. Ukázalo se, že Arnošt nemá ani ty. Investoval je do nějakého obchodu a s lítostí se rytíři omlouval. Ten, vzteky nepříčetný, začal rabovat Arnoštův dům a bral všechny věci, co byly aspoň trochu cenné. Nebohý Arnošt utíkal na radnici domoci se práva a ochrany. Radní poslali na Habarta vojáky a ten musel spěšně utéci.

„Pane. Jdou sem vojáci. Honem utečme, dokud je čas. Je nás jen pět a jich je nejmíň třikrát tolik.“

„Jdeme Matěji. Ale ten proradný dům ještě podpálíme, za odměnu, že na nás pan Arnošt poslal ozbrojence.“

Ale to už stáli vojáci téměř před domem a na utíkající pětici počali střílet s kuší. Jen taktak se jim podařilo proklouznout zadní branou.

„Tak co, jsi spokojen, Matěji? Jako za starých dob? Co říkáš, Matěji. Matěji? Matěji!“

Ale Matěj neodpovídal. Lopata se ohlédl a viděl jak Matějovi, zaklíněném ve třmenech, trčí ze zad šíp.

„Och né. Přísahám, že za tohle mi Prachatičtí zaplatí.“

Jan Ziny VÁVRA

(Pokračování za týden)

Předchozí díly:

O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (1.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra