O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (4.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra

Ukrytý v hlubokých šumavských hvozdech stával na skalnatém ostrohu v ohbí řeky Blanice pevný a nedobytný hrad Hus, určený ke střežení Zlaté stezky. Po ní se do Čech od pradávna dopravovala sůl a zpět do Němec pak zlato na její nákup. Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata, a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt.

IV.

A ve stáji zbyl vyhublý kozel. Samá kost a kůže a jen drobet masa, co by se za nehet vešlo. Jeden večer se Janek a Petřík, nejmladší z loupežnické bandy, smluvili, že kozla i přes zákaz pána Lopaty zabijí.

Ráno uslyšel prokřehlý a pohublý Lopata pod svými okny Ondřejův křik.

„Hej! Co to děláte? Stůj. To nesmíš.“

„Chceš chcípnout hlady? My ne, tak uhni, nebo tě taky zabiju,“ křičel Petřík zatímco Janek vyváděl kozla ze stáje.

„Ten kozel nás má zachránit.“

„Taky nás zachrání. Od smrti hladem. Uhni, nebo …“

Lopata uslyšel třeskot zbraní. Rychle rozevřel okno a vykřikl.

„Dost. To stačí! Pokud se chcete zabít, tak se raději vrhněme do útoku a zemřeme jako hrdinové. Ale to jsme tu nemuseli trčet tolik měsíců. Máte pravdu. Ten kozel nás může zachránit. Ondřeji. Pošleme Přibíkovi pečínku. Toho kozla zabijte a udělejte z něho pečeni. Na divoko. Když už nezmůžeme nic silou svých paží, pokusíme se zachránit si kůži lstí.“

Když bylo vše hotové vybral Lopata ty nejšťavnatější kousky pečeně a ze srnčí kůže na zdi vytrhl špetku chlupů a hodil je na ni. Pak sekanou i pečeni dali na nádherné stříbrné mísy, vyvalili poslední sudy vína. Lopata nakázal veselici. Všichni museli hlasitě pokřikovat a smát se, jak by měli všeho dostatek a nedělali si s ničím starosti. Tukem z kozla se museli všichni pomazat ruce a obličeje a pobryndat se vínem, aby z nich táhlo. Po těchto úpravách, vybral tři nejsilnější chlapy. Ti si museli vycpat břicho slámou, aby vypadali tlustí a poslal je do tábora nepřítele, jako parlamentáře, kteří jen tak z rozpustilosti nesou nepříteli pohoštění.

Všichni v Přibíkově ležení zírali na ten průvod jako na zjevení. Vpředu kráčel chlap a mával bílým praporem v rukách. Občas se o něj musel opřít, tak se mu pletly nohy vysílením a hlady. Za ním nesl druhý chlap na stříbrném táce nazdobenou pečeni, třetí obrovský stříbrný džbán. Oba šli těžkým, hladovým krokem. Všichni tři byli ale na příkaz Lopaty rozesmátí na celé kolo.

„Tady ti, pane Přibíku, posílá náš pán Habart rytíř Lopata něco malého k zakousnutí a hlt vína z jeho hlubokých sklepů. Máš prý si pochutnat a zítra po poledni se vypravit před bránu hradu. Pán Habart chce zahájit vyjednávání.“ Parlamentáři vyřídili co měli a těžkým krokem se odebrali zpět do hradu.

„Všiml jste si, pane? Ti chlapi byli úplně na mol. Táhlo to z nich jako ze sudu a pomalu se nemohli udržet na nohou. Mezi lidma ve vsích se povídá, že ten hrad má spoustu podzemních chodeb, které snad vedou až do samotných Prachatic.“

„Ano, ano. Všiml jsem si jejich mastných hub. Určitě mají nějaké spojení se světem, anebo jim pomáhá ďábel. U takových nikdo neví. K bohu se obrací zády a pachtují se kdoví s čím.“ Tak a podobně rozmlouvali pánové Samek Sedlecký a Petr Zmrzlík ze Lnář a na Kašperce, kteří se účastnili se svými muži obléhání po Přibíkově boku.

„Hm, ano. Vypadá to tak. Ta pečeně je sice poněkud tuhá, ale čerstvá a to víno. Ochutnejte. Znamenitý ročník. Budeme vyjednávat. Připravte parlamentáře.“

Na hradě se na druhý den ráno začalo připravovat na vyjednávání. Všichni pucovali a cídili svoje zbraně i zbroj. Vybírali si to nejskvostnější oblečení co jim ještě zbylo v komnatách po předchozích lupech. Kuchař upekl jakousi chlebovou placku z rozemletých semínek trávy, sušených brouků a trošky obilí, co se podařilo ještě vyhrabat ze zapadlých koutů sýpek. Chleba nebyl valné chuti, ale přesto všechno to bylo čerstvé pečivo. Po poledni, když se z tábora obléhatelů vydal průvod parlamentářů v čele s Přibíkem z Klenové, byl před hrad vynesen stůl a lavice, vyvalen poslední poloprázdný soudek vína, poslední kousky studeného kozlečího a jeden jediný bochník chleba.

„Vítám tě, pane Přibíku z Klenové. Buď mým hostem. Omluv mé pohoštění, ale nic lepšího na hradě nemám, v těchto pohnutých časech. Můj kuchař zkazil i ten chleba, ale počkáš-li do zítřka, určitě upeče lepší, jen co těsto připraví a ono vykyne,“ lhal z posledních sil rytíř Lopata. Násilím se nutil do úsměvu a stejně jako ostatní jeho chlapi se musel pevně ovládat, aby sám neskočil po chlebu a mase. Přibík poděkoval a ulomil si kousek chleba, Přivoněl. Přičichl a ochutnal. Jedl už horší na četných vojenských výpravách, jichž se účastnil. Chleba byl skutečně čerstvý. Možná má hrad opravdu nějaké tajné chodby v podzemí, ale proč tedy těmi chodbami prostě neutečou. Nebo blufuje. Moji muži obrátili každý kámen v lese v okolí hradu, ale nenašli nic, jen liščí a jezevčí nory.

Mluvili dlouho o všem možném. Nenuceně konverzovali, popíjeli poslední víno a na venek se zdálo, jako když se sešli dva přátelé. Byla to zkouška nervů. Oba čekali, až začne vyjednávat ten druhý. Nakonec to Habart pod tíhou svého utrpení a pod hrozbou, že dojde víno i maso s chlebem a on už nebude mít co nabídnout, začal hovořit k věci, jež oběma ležela na srdci jako kámen.

„Dost už těch povídaček, pane Přibíku. Pojďme k věci. Oba víme, proč jste tady. Nebudeme tedy soudit věci, co se staly. Zaměřme se na budoucnost. Vy se rozhodně neotočíte k mému hradu zády a já zase chci přežít a zachránit, co se dá. Oba jsme tvrdohlaví a oba známe situaci. Jen vy jste na tom o malinko hůře, protože pokud se obléhání protáhne ještě na jednu zimu, sní vás prachatičtí radní i s botami, protože vaše obléhání bude stát tolik, kolik moje loupení po celá léta. Nabízím vám obchod. Necháte mne a moje muže svobodně odejít s tím co uneseme a co zůstane na hradě, je vaše.“

Jednali krátce, protože co Lopata navrhnul, byla čirá pravda. Sázel sice všechno na jednu kartu, ale věřil v Přibíkův zdravý rozum a jeho rozhodnutí podpořil příslibem nadité truhličky zlaťáků.

Večer stál Habart s Ondřejem na hradbách a pozorovali nepřátelský tábor.

„A co když nabídku nepřijme. Co když se rozhodne nás dále obléhat. Co když prokouknul tvoji fintu, pane. Co bude pak? Vzdáme se?“

„Musíš věřit, Ondřeji. Věřit a modlit se, pokud to umíš. Přibík sám je již unaven dlouhým nečinným ležením. I on chce skončit co nejdříve. A náš dárek jeho rozhodnutí jistě uspíší.“

„A když ne, pane?“

„Tak vyrazíme na poslední výpad tak, jako na Lopatě a dá-li bůh, sejdeme se v lesích na Libíně.“

Jan Ziny VÁVRA