O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (3.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra
Ukrytý v hlubokých šumavských hvozdech stával na skalnatém ostrohu v ohbí řeky Blanice pevný a nedobytný hrad Hus, určený ke střežení Zlaté stezky. Po ní se do Čech od pradávna dopravovala sůl a zpět do Němec pak zlato na její nákup. Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata, a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt.
III.
A Habart Lopata se začal chovat jako dřív. Ta tam bylo jeho touha po klidném spořádaném životě a milující ženě. Začal přepadat kupce a obchodníky na Zlaté stezce, která vedla Prachaticemi a město z ní mělo značný příjem peněz. Jeho řádění bylo tak pověstné, že kupci raději jezdili přes Vimperk a Kašperské hory, než by své zboží, zlato a životy dávali všanc na Prachaticku. Samozřejmě se to Prachatickým mnoho nelíbilo, ale pokaždé, když si chtěli na Lopatu počkat, tak se jim stáhnul na svůj hrad a odtud jej nemohli vykouřit. Mnohokrát ho obléhali a dobývali, leč marně. Hrad byl pevný a nedobytný.
Habart pamětliv osudu svého rodového hradu Lopaty se dobře zásobil na dlouhé obléhání a tak jej ani nepřekvapilo, když Prachatičtí požádali Přibíka z Klenové, známého a výtečného válečníka, aby jim pomohl, za patřičný obnos, vykouřit škodnou z revíru.
V únoru roku 1441, za tuhé zimy, přitáhl Přibík se svým vojskem a prachatickými žoldnéři před hrad Hus. Dobře se před tím na podzim drobnými výpady obeznámil s polohou hradu a jeho opevněním a tak věděl, že přímou ztečí tento přepevný hrad dobýt nelze a proto se rozhodl k jeho vyhladovění.
„Dobrá. Tuto strategii chápu, ale proč uprostřed tak tuhé zimy. Proč obléhat hrad v tak třeskutém mrazu. Vždyť nám polovina vojska umrzne a druhá zemře na zápal plic. Počkejme raději do jara. Ti na hradu se nám musejí smát, oni mají teplo a všeho dostatek.“ Oponoval Přibíkovi prachtický pán Samek Sedlecký zvaný Řitka.
„Máte pravdu, pane Samku. Hrady se obvykle uprostřed zimy neobléhají. Ale právě proto my tak učiníme, protože co víte vy, si určitě myslí i Lopata.“ Vysvětloval své záměry Přibík. Ale spletl se. Habart a jeho kumpáni byli dobře zásobeni a začali hned taky s potravinami a pící pro koně šetřit. Zatím strádalo vojsko obléhatelů, kteří museli rovněž nakládat s proviantem šetrně, protože jej museli dovážet z dalekých vesnic a po mizerných, vysoko sněhem zavátých cestách. Mrazy si v Přibíkově vojsku vybrali krutou daň na životech vojáků. Jara se dočkala snad jen polovina z původního počtu. Ty, co neumrzli, zasáhly loupežnické střely a zbytek prostě dezertoval.
„Není ti jich líto, pane?. Nepošleme panu Přibíkovi pečínku?“ pravil Ondřej, jenž zaujal místo po Habartově boku, po nešťastné smrti Matějově.
„S tímhle dozajista pan Přibík nepočítal. Myslil si, že přes zimu nevydržíme, a zatím má co dělat, aby přežil sám. Jak je dobré se poučit z minulých chyb.“
„Moc mluvíš, Ondřeji. Už jsme tu uvězněni dva měsíce. Zatímco nám se zásoby tenčí, těm lumpům dole začínají růst přímo pod nohama. Nepodceňuj nepřítele, jen proto že máš nad ním chvilku navrch. On si to dobře spočítal. Jestli neodtáhne do Nanebevstoupení Pany Marie, tak se mu jeho obléhání nejspíš vyvede.“
„Ale pane. To by se Prachatickým obléhání setsakra prodražilo. Spočti si, kolik jen takového vojska dole spotřebuje masa a chleba. Po zimě v okolních vesnicích už nic nenajdou, budou muset dál. Celé okolí bude zplundrované od žoldáků, lidem se to taky nebude líbit. Víme, jak vypadá vojenské rekvírování. Já myslím, že po jaru odtáhne. Na svatého Jana už bude za horama.“
Ondřej mluvil pravdivě. Celé okolí bylo dávno vyjedeno. Žoldnéři se chovají často stejně jako lupiči. Plení vesnice, berou lidem dobytek a obilí pro svou potřebu se souhlasem svých velitelů a pánů těch vesnic. Jen s tím rozdílem, že Habartovi muži často za ukradený dobytek a obilí lidem platili. To nebyl projev lidumilství, ale taktiky. Pro pána Lopatu bylo lepší mít lid z okolních vesnic na své straně, než proti sobě. Mistrně tak využil odvěkého odporu obyčejných lidí proti vrchnosti. Jeho jednání se mu vyplatilo. Přibík nakázal vesničanům, aby do sudů nasbírali smůlu a tu pak hořící vrhal praky na střechy hradu, aby jej zapálil. Občas se na místo smůly vysypalo na nádvoří hradu zrní, nebo vypadl upytlačený zajíc v městských lesích.
Ale ani tato pomoc, která hraničila se smrtí pro toho, kdo ji poskytoval, neuchránila posádku hradu od nastávajícího hladu. A pokud byl chycen ten, kdo stranil Habartovým mužům, bez milosti propadl hrdelnímu trestu. Obránci už dávno snědli své zásoby. Pobili koně i prasata. Zbývalo jen pár slípek, psi a kočky a trocha zrní. No a samozřejmě kozel, ale na toho nesměl nikdo ani sáhnout. To byl talisman a Lopata věřil, že mu přinese štěstí tak, jak mu předpověděla ta stařena tenkráte v hlubokém lese. A to už byl konec srpna a loupežníků zbyla sotva třetina. Ti, co je nezabili vojáci, nebo nezemřeli na zranění z boje, zemřeli na nemoci z podvýživy. Na hradě si obránci dělali vývar z kožených opasků a pak i opasky žvýkali, jen aby trochu ošidili kručící žaludek. Chytali ptáky do pastí a lovili myši a krysy. Okusovali trávu a chytali brouky. Z nich a ze semínek trávy pak po rozdrcení vařili řídkou hubenou kaši. V polovině září už nebylo co jíst. Zbylo jen pár sudů vína, ze kterých dostal každý pohár na den. A…
Jan Ziny VÁVRA
(Pokračování za týden)
Předchozí díly:
O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (1.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra
O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (2.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra