INFORMACE ZE SVĚTA: Blízký východ, který se nevejde do našich šuplíků

Před pár dny jsem psal o tom, jak se Saúdská Arábie ocitla v úzkých. Poslední měsíce se přitom ze všech sil snažila právě tomuto scénáři vyhnout. Česká média tento vývoj téměř netematizovala, mně však připadal natolik pozoruhodný, že jsem tento týden sledoval Blízký východ častěji než obvykle.

Od té doby přibyla řada dalších detailů. Nejzajímavější na celé krizi zatím není, kdo vyhrává, ale jak důkladně rozbíjí naše obvyklé mediální a geopolitické šuplíky.

Húsíové byli tři roky prezentováni jako jeden z nejradikálnějších článků íránské “osy odporu“, mj. ostřelovali Izrael a odůvodňovali to Gazou. Skupina je na americkém sankčním seznamu a v březnu 2025 byla zařazena mezi zahraniční teroristické organizace.

Na začátku července odletěla húsíjská delegace letadlem íránské společnosti Mahan Air do Teheránu na smuteční obřady za Alím Chameneím, zabitým 28. února. Když se 13. července vracela, zasáhl úder dráhu letiště v Saná a letadlo muselo přistát v Hudajdě. K útoku se oficiálně přihlásila mezinárodně uznávaná jemenská vláda, Húsíové ale obvinili Rijád. Později vyšlo najevo, že letiště bombardovala saúdská armáda a bin Salmán si k operaci předem vyžádal Trumpovu podporu.

Ještě téhož dne vyslali Húsíové rakety a drony proti letišti v Abhá a 20. července vyhlásili námořní blokádu saúdských lodí. Současná krize tedy nezačala až zářijovým húsíjským postupem. Je pokračováním eskalace, kterou Trump v červenci Saúdům politicky schválil.

Nyní po útocích na Saudskou Arábii a překvapivému obsazení nových pozic v Jemenu Húsíi, přišlo od této skupiny asi největší překvapení týdne. Husiové, přesněji jejich zástupci Muhammad Abdulsalám a Abdalmalik al-Adžrí přijeli na návštěvu na americké velvyslanectví v Maskatu v Ománu a tam jednali údajně se zaměstnanci ambasády, podle mého neoficiálně i s americkými zpravodajci. Americký velvyslanec šel ale oficiálně během jednání na kafe. V pondělí pak viceprezident Vance veřejně potvrdil, že Spojené státy přímo jednají s Husíi.

Samotné jednání mě nepřekvapuje. Velmoc mluví i s nepřítelem, právě schopnost mluvit s každým je jedním z rozdílů mezi velmocí a Evropskou unií.

Překvapivější byl obsah jednání mezi Američany a Húsíi, kteří dle zdrojů slíbili, že nebudou útočit na americká plavidla a že dodrží příměří z roku 2025. Dle jemenských zdrojů prý dokonce nebudou napadat ani jiné a dokonce ani izraelské obchodní lodě. Prý chtějí napadat pouze lodě saúdské. Takže členové íránské osy odporu nakráčí na americké velvyslanectví a nabízejí Američanům i Izraelcům bezpečný průjezd.

Máme zde asi nejkrásnější důkaz toho, že Blízký východ není černobílý a myslím, že i leckterý expert by nyní nedokázal odpovědět na otázku, kdo je vlastně nyní s kým, proti komu a proč. Znamená snad nejnovější vývoj, že Húsíové nikdy nebyli těmi, jak byli popisováni? Nebo že íránská osa přestala fungovat jako osa a každý její článek si teď vyjednává vlastní směr? “Osa odporu“ nikdy nebyla vojenskou aliancí s jednotným velením v Teheránu. Je to síť organizací, které spojují zbraně, informace, ideologie a společní nepřátelé, ale každá zároveň sleduje vlastní domácí cíle.

Stojí také za připomenutí, že 7. srpna 2026 podepsali Muhammad bin Salmán, Erdoğan a Šahbáz Šaríf v Mekce dohodu, podle níž je útok na jednoho útokem na všechny. A zajímavé je také, že po pěti týdnech přišla první zkouška. Tři země uzavřou vojenský pakt, jedna z nich je napadena a jediné, co se nyní děje je, že pakistánský ministr zahraničí Ishaq Dar s tureckým velvyslancem včera prohlásili, že “dialog a diplomacie zůstávají jedinou schůdnou cestou k řešení problémů.”

Islámábád zřejmě nemá důvod zapojovat se do války, kterou sami Saúdové nedokázali vyhrát, a Ankara, jak se ukázalo, pouze obchoduje, ale nerozdává dárky. Turecko i Pákistán interpretují srpnovou dohodu z Mekky jako nástroj politického odstrašení a diplomatickou deklaraci, nikoliv jako závazek k automatické vojenské asistenci. Článek o kolektivní obraně záměrně postrádá prováděcí mechanismy pro asymetrické útoky nestátních aktérů, což oběma státům umožňuje formálně dodržet literu dohody pouhou výzvou k diplomacii. Pro Ankaru i Islámábád je pakt zřejmě hodnotnější nepoužitý než použitý, i když pákistánský armádní mluvčí dnes řekl, že jeho země při obraně Saúdské Arábie půjde tak daleko, jak bude třeba.

Já osobně jsem se k tomu paktu nevyjadřoval a pouze čekal, co se z něho vyvine a je zajímavé vidět, že pokud se nic nezmění, byl spíše politickým podpisem.

Očividně to věděl i saudský princ Bin Salmán, protože 10. září nejméně dvakrát telefonoval Trumpovi a žádal o americké údery proti postupujícím Husiům. Trump ale odmítl a nabídl pouze zpravodajské informace a data pro zaměřování. Do Rijádu přiletěl velitel CENTCOM Brad Cooper, v zemi je asi dvě stě amerických vojáků v nebojové podpoře.

A tak Saudové začali shánět pomoc jinde. Dle zdrojů Saúdové požádali Británii o pomoc s vytlačením Húsíů od Báb al-Mandabu i s obranou ropné infrastruktury. Podle izraelských zdrojů proběhla přes CENTCOM izraelsko-saúdská jednání o zpravodajské podpoře. Libanonské médium Al-Achbár (z blízkosti Hizballáhu) tvrdí, že Netanjahu nabídl “služby Izraele“ a účast na komplexní válce proti hnutí Ansár Alláh neboli Husiům. Izraelský tisk dodává, že Rijád se obrátil také na Egypt a další státy Zálivu.

A pak se Saúdská Arábie obrátila i na Peking, aby ten soukromě vyzval Teherán a ten Húsíe “přibrzdil”. Souběžně měl Rijád požádat Omán, aby s Húsíi sondoval dvoutýdenní příměří.

Takže strážce dvou svatých mešit žádá o pomoc Izrael, bývalou koloniální mocnost, Čínu i Írán přes prostředníky, a zároveň hledá cestu k příměří? Vypadá to skoro jako horečka, minimálně tento postup nevykazuje promyšlenou strategii, nýbrž ad hoc krizový management a absenci bezpečnostní doktríny Rijádu po opuštění exkluzivní závislosti na USA.

Zlé jazyky by mohly tvrdit, že situaci Saudů si nyní tak trochu užívají Emiráty. Zatímco loni bin Salmán v Súdánu i v Jemenu Mohammedu bin Zayedovi vysvětloval, jak mají vypadat arabské zájmy, dnes drží nejbojeschopnější protihúsíjskou pozemní sílu v Jemenu – jihojemenskou STC – právě Abú Zabí a Rijád odmítá přistoupit na podmínky. Údajně Emiráty chtějí za návrat do hry ústupky, které Rijád považuje za neslučitelné se svým národním zájmem.

Saúdská Arábie trvá na alespoň formálně jednotném Jemenu, který by fungoval jako nárazník na její jižní hranici. Abú Zabí se naproti tomu soustředí především na jižní pobřeží, přístavy a ostrovy a nemá zásadní zájem na obnově jednotného jemenského státu. Případná autonomie či nezávislost Jižního Jemenu by dlouhodobě posílila emirátský vliv nad přístupy k Rudému moři.

Proč ale Amerika odmítla podpořit Saudy, když jsou její strategický partner? Asi nejjednodušší vysvětlení americké zdrženlivosti je to nejnudnější a tím jsou kapacity a kalendář. Spojené státy vedou od jara válku s Íránem, zásoby protiraketových střel, na nichž stojí i saúdská obrana, jsou celosvětově napjaté a americké bombardování Jemenu v roce 2025 skončilo po dvou měsících dohodou z Ománu, ne porážkou Húsíů. Otevřít druhou leteckou válku několik týdnů před volbami do Kongresu je čirý politický nesmysl.

Další možné vysvětlení je, že bombardování by saúdský problém stejně nevyřešilo. Húsíové shromáždili údernou sílu, kterou saúdské zpravodajské služby nezachytily, jednotky jemenské vlády se na západním pobřeží rozpadly a zanechaly jim moderní techniku. Letadla umí ničit sklady a odpalovací zařízení. Neumí vytvořit jemenskou armádu, usmířit Rijád s Abú Zabí ani přesvědčit STC, aby umírala za saúdskou představu jednotného Jemenu.

Také bychom mohli zajít do spekulací a mohli bychom říci, že americká lhostejnost se možná trestem za strategickou autonomii. Rijád loni odmítal rychlou normalizaci s Izraelem, po určité době války otočil a prosazoval vůči Íránu deeskalaci a nakonec si postavil vlastní obranný blok. Když si vzpomeneme, že Trump po společné dohodě o jaderné spolupráci nakonec Rijad překvapil dodatečnou podmínkou – vstupem do Abrahámových dohod, ačkoli tato podmínka v podepsaném dokumentu nebyla – tak můžeme usuzovat, že i přes oficiální úsměvy určité napětí existuje. Ale důkaz, že právě ono řídí americké rozhodování v Jemenu, samozřejmě neexistuje.

Považuju za velice zajímavé, jak se boří šuplíky vytvořené pro západní mediální svět. Krize definitivně dekonstruuje zjednodušující narativy a ukazuje se, že blízkovýchodní aktéři uplatňují extrémně transakční přístup, kde se taktická spojenectví mění ad hoc podle konkrétního bojiště, nezávisle na dlouhodobých ideologických nebo strategických paktech.

Spojenectví Rijádu a Washingtonu samozřejmě nekončí. Americké ministerstvo zahraničí právě schválilo možný prodej 48 stíhaček F-35 a saúdské velvyslanectví jej označilo za další krok v dlouhodobém strategickém partnerství. Americká letadla tedy dnes nevzlétnou, ale Rijád si je může koupit na zítřek.

Saúdská Arábie jen zjišťuje, že diverzifikace diplomatických vztahů není totéž jako diverzifikace bezpečnostních záruk. Má americké zpravodajství, izraelská data, pákistánské sliby, turecký podpis, čínské kontakty, ománské prostředníky a emirátskou pozemní sílu, která čeká na správnou cenu. Takže Rijád má spojence, ale žádný z nich nechce vést jeho válku.

FB – Pavel ŠIK, ekonom, publicista, poradce ministra zahraničí ČR

Jiné komentáře autora:

INFORMACE ZE SVĚTA: Nejsilnější Unie v dějinách… jen jí nefunguje energie, průmysl, obrana, technologie ani hranice

INFORMACE ZE SVĚTA: Bruselská válka byrokratů pokračuje

INFORMACE ZE SVĚTA: “Průlom ještě před zimou”..

INFORMACE ZE SVĚTA: Dva z nejbližších Trumpových vyjednavačů přiletěli do Moskvy

INFORMACE ZE SVĚTA: Na případu dronů v Lipsku je podle mě mnohem důležitější než samotné drony důvěra

INFORMACE ZE SVĚTA: Člověk se občas musí ptát, k čemu vlastně máme zahraniční redakce…

KOMENTÁŘ NA SÍTI: Prezident gest je v klidných časech ozdoba, ale v momentech, kdy gesta mají reálný systémový dopad, je to luxus, který si země nemůže dovolit

INFORMACE ZE SVĚTA: Peking – co se skutečně dohodlo se nedozvíme z médií, ale z toho, co se nyní bude dít aneb úsměvy a mezery mezi řádky

INFORMACE ZE SVĚTA: Trumpův přílet do Pekingu