Domů INFORMACE ZE SVĚTA INFORMACE ZE SVĚTA: Člověk se občas musí ptát, k čemu vlastně máme...

INFORMACE ZE SVĚTA: Člověk se občas musí ptát, k čemu vlastně máme zahraniční redakce…

Zář 1, 2026

V americkém Asheville právě probíhá jedno z nejzajímavějších ekonomických jednání G20 za poslední roky. Spojené státy se pokoušejí zásadně změnit směr, kterým se toto fórum ubíralo, vracejí po čtyřech letech ruského ministra Siluanova osobně k jednacímu stolu, řeší obrovské světové zadlužení, čínský obchodní přebytek, energetický šok způsobený válkou s Íránem, deregulaci, investiční boom kolem AI i otázku, zda světová ekonomika vůbec dokáže dostatečně rychle růst.

A co se o tom dozví český čtenář? IRozhlas řeší toustový chléb, ČT24 africké sardinky a Novinky přinesou titulek: “Ruský ministr přijel na summit G20 řešit byznys. Místo toho dostal ultimátum.“ Jenže to údajné ultimátum pochází z jediné zprávy Reuters, která se výslovně odvolává na anonymní zdroj obeznámený s jednáním. To, že jde o výpověď anonymního zdroje, se ovšem do titulku Novinek nevešlo. A především se ztratil daleko podstatnější kontext.

Siluanov totiž nepřijel do Ameriky nepozván, aby tam drzým Američanům nabízel byznys. Pozvala ho americká vláda. Je to první osobní účast ruského ministra financí na G20 od začátku války v roce 2022. A Bessent s ním navíc vedl samostatné bilaterální jednání, které se podle americké strany týkalo Trumpova mírového plánu a podle ruské strany finanční spolupráce a spolupráce v rámci G20.

To celé může znamenat něco podstatně zajímavějšího než “Rus dostal ultimátum.“ Američané Moskvě ukazují, že dveře zpátky k normálním ekonomickým vztahům existují, ale jejich otevření podmiňují ukončením války, což je velice chytrý diplomatický tah a asi může být mnohem úspěšnější než neustálé naříkání zpoza opony bez dialogu.

A je zajímavé, že proti návratu Ruska ke stolu se dle mé rešerše jako jediní ozvali německý socialista a ministr financí Lars Klingbeil a polský ministr financí Andrzej Domański, i když rozdílně. Zatímco Klingbeil na svém X účtu prohlásil, že je proti přítomnosti ruského ministra, Domański se nechal slyšet, že akceptuje právo Američanů pozvat Rusko ke stolu, ale Polsko prý Rusku nevěří a nechce s ním normalizovat vztahy.

Zajímavý posun. Zatímco ještě před několika lety ministři při vystoupení ruského zástupce demonstrativně odcházeli ze sálu, dnes sedí ruský ministr osobně u stolu G20, kam ho pozvali Američané a americký ministr financí s ním vede bilaterální jednání i o možném ukončení války. Evropský protest se mezitím přesunul ze sálu už jen před objektivy fotoaparátů, kde část evropských představitelů odmítla společnou fotografii se Siluanovem a ten na ní proto nakonec nebyl. Je v tom možná až symbolický obraz dnešního rozložení sil a dětinského odmítání společné fotky. Pro kontinent, který ještě nedávno rád mluvil o “geopolitické Evropě“ a “strategické autonomii“, je to docela zdrcující měřítko jeho skutečné politické váhy.

A celé setkání má ještě jeden poněkud pikantní detail, který je poměrně aktuální vzhledem k české vnitropolitické debatě. Americké ministerstvo financí totiž na summit nepustilo část novinářů z několika největších světových ekonomických médií. Akreditaci nedostali někteří reportéři Bloombergu, New York Times a Wall Street Journal.

Americké ministerstvo přitom nevysvětlilo, podle jakého konkrétního klíče novináře vybíralo. Bessent pouze odmítl, že by rozhodnutí souviselo s názory jednotlivých médií. Bloomberg označil postup za zásah do svobody médií a veřejné kontroly, New York Times jej rovněž ostře kritizovaly. A na scénu opět přispěchal německý ministr Klingbeil, který proti postupu Američanů protestoval a pokoušel se intervenovat ve prospěch odmítnutých novinářů. V případě jednoho reportéra New York Times byl podle dostupných informací úspěšný, v případě Bloombergu nikoli.

Zajímavé je také, že Bessent už při oznámení amerického programu řekl, že chce G20 vrátit k její “core mission“, dramaticky omezil různé “agendy” a místo klimatické politiky postavil do středu jednání hospodářský růst. Bessentova teze je jednoduchá, svět sedí na hoře dluhů a z ní se neproškrtá. Musí z ní vyrůst. A jeho recept je přímočarý, méně regulace, více energie, více soukromých investic, více inovací.

Na první pohled by si čtenář mohl říct, že to trochu koliduje s Trumpovými cly. Bessent vyzývá svět k odstranění překážek růstu, deregulaci a mobilizaci soukromého kapitálu ve chvíli, kdy Trumpova administrativa sama buduje jednu z největších celních bariér posledních desetiletí. Washington to ale za rozpor nepovažuje a cla chápe nikoli jako překážku růstu, ale jako nástroj k odstranění obchodních nerovnováh a státem subvencované konkurence. Jestli tato kombinace skutečně zvýší růst, nebo naopak zdraží vstupy, naruší obchod a utlumí investice, je ovšem jedna z největších otevřených ekonomických otázek.

Americké ministerstvo financí do Asheville nezvalo jen ministry a centrální bankéře, ale neobvykle také šéfy velkých amerických firem. G20 má podle Bessenta hledat překážky hospodářského růstu jako přeregulování, špatně nastavené daně a pobídky, nedostatek investic, roztříštěné vnitřní trhy nebo nedostatek kvalifikovaných pracovníků. A právě tady je krásně vidět, jak rozdílně dnes přemýšlejí Spojené státy a část Evropy.

Jako nejlepší příklad lze uvést tvrzení francouzského ministra financí Rolanda Lescure, který v Asheville naopak opět zdůraznil, že klimatická agenda zůstává pro Francii prioritou a že upřednostňování klimatických iniciativ je podle něj “cestou vpřed“ k ekonomicky prosperující Evropě.

To je spor dvou ekonomických filozofií. Američané říkají, že svět má problém s růstem, protože si sám vytvořil příliš mnoho překážek. Deregulujme, vyrábějme více energie, mobilizujme soukromý kapitál a inovujme. Francouzi ale odpovídají, že klimatická transformace je prý sama o sobě součástí cesty k prosperitě.

Dále je na programu i čínský obchodní přebytek, který podle Bessenta dosahuje 1,2 bilionu dolarů a je dlouhodobě neudržitelný. Američané chtějí, aby ostatní státy G20 přehodnotily své obchodní vztahy s Čínou a společně tlačily Peking od exportního modelu směrem k domácí spotřebě. To je velice zajímavé, protože Čína samozřejmě u stolu sedí také a Bessent v podstatě před čínskou delegací vyzývá ostatní členy G20, aby společně vytvořili tlak na změnu čínského ekonomického modelu. Oficiálně se Čína už ohradila a čínské ministerstvo zahraničí napsalo, že Čína “nikdy záměrně neusilovala o obchodní přebytek“ a odmítá jednostranná cla ve všech podobách. Místo koordinovaného tlaku požaduje řešit obchodní spory konzultacemi “na základě rovnosti, vzájemného respektu a vzájemného prospěchu“.

Dalším tématem je AI investiční boom, který podle nového šéfa Fedu Kevina Warshe začíná měnit samotnou strukturu světových kapitálových toků. Peníze, které dříve hledaly bezpečné uložení například ve státních dluhopisech, dnes ve stále větším množství soutěží o obrovské investice do AI infrastruktury (psal jsem o problému vysokých úroků státních dluhopisů).

Řeší se energie, protože válka s Íránem vytvořila globální energetický šok a ukazuje, že bez levné a spolehlivé energie žádný velký hospodářský růst ani AI revoluce nebude. Řeší se restrukturalizace státních dluhů rozvojových zemí, regulace bank, přeshraniční platby a digitální aktiva. Řeší se Írán, proti kterému Bessent skládá mezinárodní koalici pro další ekonomickou izolaci a nevylučuje ani zásah proti čínským finančním institucím obchodujícím s Teheránem. A samozřejmě se řeší Rusko a možnost ukončení války na Ukrajině.
A řeší se i celkový světový dluh, který se přiblížil 353 bilionům dolarů a Bessent tvrdí, že jedinou realistickou cestou ven je vyšší hospodářský růst.

Jinými slovy na jednom místě právě sedí ministři financí a guvernéři centrálních bank nejvýznamnějších ekonomik světa a diskutují o dluhu, Číně, AI, energii, Íránu, Rusku, regulaci a o tom, jakým způsobem má světová ekonomika v příštích letech vůbec růst, tedy poměrně zásadní debata o ekonomickém uspořádání světa v době, kdy se současně mění geopolitika, energetika, obchodní vztahy i technologie.

A česká média? Na iROZHLASu dnes najdete původní zprávu o tom, že před soud míří kauza stomilionové dotace na “lepší tousťák“ a ČT24 právě nasvém serveru informuje, že na pobřeží jižní Afriky masově hynou sardinky. Obojí může být legitimní zpráva, jen je poněkud fascinující, co vedle toho v jejich aktuálním zpravodajství prakticky chybí.

A Novinky z celého dvoudenního jednání světových ekonomických mocností vytáhnou jednu dramatickou větu zprostředkovanou anonymním zdrojem Reuters a vyrobí z ní příběh o Rusovi, který přijel dělat byznys a místo toho “dostal ultimátum“.

Tohle není problém jednoho nepovedeného titulku, tohle je problém českého zahraničního zpravodajství. Protože úkolem médií nemá být jen přeložit nejdramatičtější větu, která právě vypadla z agenturního terminálu. Úkolem médií by mělo být vysvětlit čtenáři, co se ve světě skutečně mění a proč je to důležité a v Asheville se toho možná právě mění zatraceně hodně.

FB – Pavel ŠIK, ekonom, publicista, poradce ministra zahraničí ČR