STARÁ ŠUMAVA: Vzpomínka na Pašijový týden

STARÁ ŠUMAVA: Vzpomínka na Pašijový týden

Je to podivně teskná něžná vzpomínka, když jen zaslechnu ta dvě slova: je v nich kus domova a dětství; kus čehosi milého a nejvýš svátečního se mi vrací při jejich vyslovení. Už sama roční doba, na níž Velikonoce připadají, vyvolává ten pocit.

Z polí, která obklopují mou rodnou obec, už sice sešel sníh, ležela však dosud černá a vlhká na slunci a ačkoli vzduch byl už vlahý a obloha modrá, stály stromy dosud s holými černými korunami bez listí. Louky se potichu zazelenaly a na potoce i při pramíncích lučních stružek se objevily temně zelené lemy listů s pupeny či dokonce už i květy blatouchů, jimž se tam u nás doma krásně říkávalo „velikonoční kvítí“. Jarní touha všeho živého, zvláště překypující právě v dětských srdcích, propukla v ten čas jasným plamenem.

A tu nadešel onen pašijový týden, plný nábožného povznesení a citu a zázračnou silou očaroval mladé srdce jednou provždy. Už o Květné neděli se náš kostel zaplnil celým lesem větví kočiček a jehněd. Venkované z okolních vsí přinesli ten les do kostela – snad každý muž měl v rukou palmovou ratolest, jejíž štíhlý dřík byl zdobně vyřezán ze suchého smrkového dřeva. Na vrcholu dříku se teprve čepýřil hustý palmový vějíř, rozuměj z větví kočiček promísených temnou zelení jedlového jehličí. Jedlové snítky vydávaly těžkou slavnostní vůni, zejména když se s ní ještě mísily něžně modravé prameny dýmu kostelního kadidla a když se nad vrcholky ratolestí do vysoka vznesly majestátně klidné tóny varhan.

Pak přišlo pondělí a s ním přípravy na smutek slavných pašijových dnů. Oltáře byly odshora dolů zahaleny černým suknem, místo povívajících cechovních korouhví tu teď stály jen jejich holé žerdě. Horlivý tlukot kladiv a zvuky pil se odpoledne ozývaly z kostela, jak v něm pomalu rostlo dřevěné lešení.

Na Zelený čtvrtek umlkl naopak i jakýkoli zvuk zvonu, ba i údery věžních hodin ustaly a v mém dětském srdci se rozhostil pocit nejhlubší úzkosti. Následujícího dne už v mihotavém světle lamp stál v záblescích temné červeně, zeleně a modři černý zející hrob a před ním zbožný zástup na kolenou v hlubokém bezhlesém tichu; v hlubokém bezhlesém tichu klečeli tu i dva chrámoví sluhové jako stráž Božího hrobu. Pak se smutek jakoby pomalu vytrácel.

Prvou předzvěstí byl už v sobotu odpoledne navrátivší se zvuk zvonů. Jejich hlas oblažoval a sliboval radost ještě mnohem větší. Večer byla slavnost vzkříšení. Kostel se rozzářil stovkami svící v téměř slunečním jasu. Vznešeně zněla hudba, lidé byli svátečně ustrojeni, aby oslavili událost, která je tím největším zázrakem, jehož je naše víra schopna: vzkříšení a přemožení smrti. Radost plynoucí z této události je tak veliká, že se u nás vypráví zbožná pověst, podle níž slunce na Velikonoční neděli nevychází jako obvykle, ale třikrát si prý k tomu radostí poskočí.

Pokaždé jsem chtěl ten div spatřit vlastníma očima a pokaždé jsem to nedělní jitro zaspal. Následujícího dne už o velké mši zářily všechny oltáře, cechovní korouhve a poutní praporce z těžkého hedvábí už opět visely pod klenbou kostela, k níž stoupala posvátná vůně kadidla, zvuky hudby a slavnostního mešního zpěvu. Pln radosti jsem vyšel z chrámu, že se žal v jásot obrátil, smutek v srdci však z toho, že krásný týden minul následován dlouhou řadou nekonečných všedních dnů. Cokoli jsem od té doby prožil, zůstal pro mne velikonoční týden tím nejsvětějším svátkem ze všech, které znám.

Zdroj: Úryvek je z knihy Adalberta Stitera – Aus dem bayerischen Walde.

Překlad: Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů