STARÁ ŠUMAVA: Červencové rozjímání
Červenec je měsíc tepla, dovolených, koupání,
v lesích maliny se červenají,
klasy zrají na polích.
Vůně polí, lesa je tak podmanivá,
ta krása, to ticho, ten klid….
Jen včelka si na kvítek sedla,
jsem omámena a mohu sladce snít…..
Léto budiž pochváleno. Slova klasika – básníka Fráni Šrámka mají hodně do sebe. Léto je čas barev a žhavého slunce, dozrávajících malin, luk provoněných posečeným senem, naplno znějících serenád cvrčků nebo jen čas pro příjemně vanoucí chladivý větřík.
Červenec je sedmý měsíc gregoriánského kalendáře v roce. Má a vždy měl 31 dní. V původním římském kalendáři byl jeho název Quintilis, tedy „Pátý“. V roce 44 př. n. l. byl Julius Caesar zavražděn a poté římský senát na návrh Marka Antonia změnil na počest Julia Caesara název měsíce, ve kterém se Julius Caesar narodil, Quintilis na Julius. Tento měsíc patří do velkých letních prázdnin všude tam, kde je léto. Barevné květy na zahradě, zrající obilí na polích, šťavnaté plody v sadech, letní nálada a volné dny. Tím vším je charakteristický první prázdninový měsíc.
V červenci v nižších polohách dozrávalo obilí a tak tam Svatá Markéta hodila srp do žita a pomalu začínalo období sklizně. Ve výše položených vesničkách však ještě nespěchali, tady je vše o čtrnáct dní, někdy skoro o měsíc později. Záleží hodně na jarním počasí, kdy sejde sníh a mokrá pole dovolí setí nebo sázení. V každém venkovském domku se dříve snažili, aby měli v zimě co jíst. Vypěstovat si trochu obilí a brambor bývalo tím nejhlavnějším úkolem. Je celkem zajímavé, že počátkem července se Země nachází nejdále od Slunce a naši předkové tento jev rituálně vítali i uctívali.
My změny zatím nijak zvlášť nepociťujeme, noci se ještě chvíli dloužit nezačnou a vysoké teploty přinesou spíše občas nějakou tu bouřku. To zrovna moc netěší ty, kdo se chystají sklízet úrodu, podle lidové pranostiky na svatou Markétu (13.) nebo nejpozději Vavřince (21.). Než ale žně začnou, je třeba naklonit si síly, které nás převyšují. I když se jména i podoby různých božstev v průběhu času proměňují, červencová tradice poutí a místních slavností zůstává téměř neměnná. Dnes je občas vnímáme jen jako příležitost k zábavě a z putování za posvátnem se staly výlety za zajímavostmi, ovšem uchováme-li si svěžest ducha, schopnost vnímat krásu míst a prožívat radost ze setkání, malinko se jejich původnímu významu přece jen přiblížíme.
Na svatou Annu (26.) už se rána zchladí, aspoň se nám lépe půjde. Polední žár poutníkům nesvědčí, ale tam, kde s přírodou nic nenaděláme, jí můžeme aspoň pomoci. Sázet aleje ovocných stromů podél cest přikazovali snad původně římští císaři, kteří chtěli svým vojskům na dlouhých pochodech poskytnout trochu stínu a zároveň ulehčit místnímu obyvatelstvu z povinnosti živit armádu. Dnes nám to může znít poněkud neuvěřitelně, ale ovoce z alejí sloužilo jako letní obživa celkem dobře po dlouhá staletí.
I osvícený císař Josef II., který se zasloužil o zlepšení situace svých poddaných mnoha pokrokovými opatřeními ve státní správě a zemědělství, nechal sázet aleje podél cest a z jejich stromů si přilepšovali nejen poutníci, kteří s sebou pochopitelně nebrali velké zásoby. Traduje se, že krom cvičení ducha, k němuž nás nabádá další z červencových patronů – Ignác (29.) – formou modliteb, zpěvu a rozjímání za chůze s sebou nosili hlavně chléb s tvarohem, natvrdo vařená vejce, buchty, hrníček s povidly, sádlem, sůl a sušené nudle. Z nich a “kořínků” či plodů, které našli cestou, si pak večer vařili výživné polévky. Nudlové polévky se po trase poutí staly specialitou některých vesnic a hostinců, na přilepšenou se nabízelo sladké pečivo – vdolky, perníčky a různé placky a hnětýnky.
Podobná byla konec konců v době žní strava i doma: polévky, často houbové, svítek, jednoduchá omáčka s knedlíkem, chlebem nebo vdolky, sýr, ovoce. V bohatších místech zbytky uzeného ze zimy, káva, kořalka, pivo.
Mějte se krásně červencově.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora