VELIKONOČNÍ TRADICE: Zelený čtvrtek
Jeho český název navazuje na německé lidové pojmenování Gründonnerstag, které je pravděpodobně odvozeno ze zkomolení záměnou staroněmeckého greinen (plakat) s grün (zelený). Prvním ze čtyř největších velikonočních svátků je Zelený čtvrtek.
Zelený čtvrtek je pro křesťany významným dnem odpuštění, kdy jsou kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve stromu života církve, které představují hříšníky se tímto činem opět zazelenají. Ježíš ten den uspořádal poslední večeři, na které se loučil s apoštoly a ustanovil eucharistii (svátost těla a krve).
Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys to řekl“ (Matoušovo evangelium 26,20-25).
V kostelech se večer na památku poslední večeře slouží mše a někde se dodržuje i obřad mytí nohou. Žehnají se také oleje, které budou používány celý rok při udílení svátostí. Utichají rovněž zvony, které až do soboty „odlétají do Říma“. Podle tradice bychom také měli zacinkat penězi, když na Zelený čtvrtek naposledy zazní zvony. Pak nás prý celý rok nepotká nouze. Ticho a smutek připomíná Ježíšovu večerní modlitbu v Getsemanské zahradě, kde byl později zatčen.
V lidovém pojetí Velikonoc byl Zelený čtvrtek spojován s řadou zvyků a pověr. Utichlý hlas zvonů nahrazovaly děti řehtačkami. Proto ke svolání k bohoslužbám lidem sloužily jiné nástroje: různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus. Jejich zvuk navíc vyhnal nečisté síly z domů a stavení.
Tradice se v souvislosti se Zeleným čtvrtkem dodržovaly především v lidovém prostředí. Hospodyně zametly před východem slunce dům a smetí vynesly za humna, aby se v domácnosti nedržely blechy. Také se věřilo, že sníst před východem slunce pečivo namazané medem znamená být po celý rok chráněný před hady a žihadly vos. Nikdo se také na Zelený čtvrtek neměl s nikým hádat a od nikoho si nic půjčovat. Zaručeně se mu pak vyhýbaly hádky a neměl nouzi o peníze. Měl se také sít hrách a len, protože potom přišla zaručeně dobrá úroda.Jedlo se i pečivo z bílé mouky a medu (jidášky) ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se Jidáš kvůli zradě Krista oběsil.
Zelený se čtvrtku říká podle zeleniny, kterou židé v tento den jedí, nebo podle zelené louky, na níž se v Getsemanské zahradě Ježíš při loučení modlil.
„A ti kluci Židi kopali jámu Ježíši Pánu. Na Zelený čtvrtek Ježíše jali, na Velký pátek ho bičovali a na Bílou sobotu do hrobu ho dali. A ty nevěřící Jidáši, cos to učinil, že si svého mistra Židům prozradil. Za to budeš v pekle klečeti, Luciferům ďáblům, tam budeš sloužiti. Krejson, Krejson, Kriste eleison, dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Ámen, ámen, vybírati k vám jdem.“
Zdroj: F. Hudler, Eleonorenhain (2002), s. 219 překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)
VELIKONOČNÍ TRADICE: Modré pondělí
VELIKONOČNÍ TRADICE: Žluté úterý
VELIKONOČNÍ TRADICE: Škaredá středa