OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Pěšinka už je pryč a my zjišťujeme, že jsme se ztratili (4.část)

Cestou dolů mne opět naplňuje pocit štěstí. Všude přítomné hrající si opice pocit jen umocňují. Když už přicházíme zpět k motorkám, zjišťujeme, že už se blíží večer a vypadá to opět na noční déšť. Proto původní plán, vodopády, odkládáme na den příští a vracíme se zpět do Ao Nangu. Večer jdeme „na jedno“ a rekapitulujeme si skvěle prožitý den a zároveň i plánujeme ty nadcházející, protože přibližně za týden už musíme být zpět v Bangkoku, abychom přivítali Kláru, která přiletí a přidá se k nám. Na další den plánujeme 15 kn vzdálený národní park Khao Phanom Bencha s vodopádem Huay Tho.

Větrák v pokoji už nestíhá chladit moje tělo, a tak se probouzím, opět propocen. Musím říct, že je to opravdu nezvyk tohle teplé a vlhké podnebí. Člověk je mnohem rychlejc vyčerpán, a i když se vysprchuje ledovou vodou, za dvě minuty je znovu zpocený. Ale to je asi tak jediná negativní věc, co nás zatím potkala. Možná ještě průjem, se kterým jsem však tak nějak počítali.

Dáváme si zase polívku k snídani a vyrážíme do džungle. Cesta je neuvěřitelná. Míjíme nekonečné plantáže palem kokosových, které jsou zde jedním z častých způsobů, jak se uživit. Zároveň i máme možnost vidět proces sklizně. Věděli jste jak se v Thajsku sklízí kokosy? Já to teda netušil, ale nesklízí je lidi, nýbrž vycvičené opice, které jsou trénovány v „profesionálních“ opičích školách. Výhodou je, že opice sklízí (shazuje) jen ty zralé kokosy a navíc nebere žádnou mzdu. Možná to je tak trochu otroctví, ale tito dělníci vypadají spokojeně a i se zdá, že je tato „práce“ baví a určitě se jim dostává i té nejlepší péče.

Pokračujeme tedy dál a příští překvapivý zážitek na sebe nenechá dlouho čekat. Na silnici se totiž vyhřívá spoustů hadů, což jsme ale až do chvíle, kdy se jeden vymrštil po Vojtovo noze, když mu nejspíš skřížil cestu, nevěděli. Radši jedeme dál, teď už ale s větší obezřetností. Je nám hrozné vedro, tak zastavujeme ve vesničce na občerstvení a dáváme si nanuky. S údivem pozoruji mladou prodavačku, která je skromně oblečená a její pouliční stánek připomíná cosi z dávné minulosti, avšak v ruce má nově vypadající smartphone a hraje nějakou hru na facebooku. Internet uprostřed džungle?

Pokrok nezastavíš. Blížíme se konečně do cíle, platíme vstup a parkujeme. Na mapě zjišťujeme, že park je opravdu veliký, a že je zde spoustu míst k vidění. Určujeme si tedy přibližný okruh naší cesty a vyrážíme. Škoda jen, že jsme si mapku alespoň nevyfotili. Ihned po vstupu do džungle nás pohlcuje atmosféra ničím nerušené přírody. Nikde nikdo. Jen stvoky hlasů džungle. Naštěstí je zde vcelku dobrá cesta, takže se nemusíme prodírat porostem. Cesta se ale náhle mění v malou stezku, kterou sužuje z obou stran hustý porost. Tato stezka by měla dle všeho vést ke zmíněnému vodopádu. Taky že ano. Vodopád slyšíme už z dálky, i vůně vody a vlhkost je silnější.

Za chvíli už se nám před očima otevírá překrásná scenérie, jak z nějakého kýčovitého filmu, kde je člověk sám v džungli, pod vodopádem, kde je průzračná tůň připravená jen pro něj. Bez rozmyslu skáčeme do vody a příjemně se osvěžujeme. Pokouším se vyšplhat alespoň kousek do vodopádu, abych se vyfotil a měl na toto místo vzpomínku. Vzpomínku jsem si nevědomky odnesl ještě jednu, ale k tomu se ještě dostaneme.

Naposledy se ocákáváme vodou a pokračujeme dál džunglí. V plánu máme, dle mapky, „Bat cave“ aneb netopýří jeskyně, „Bird place,“ ptačí místo a „interesting view,“ zajímavý výhled. Anglické názvy a pojmenování mají v Asii opravdu hloubku. Jeskyně je zajímavá, jen batmani asi ještě spí, žádného totiž nevidíme. Na birdplace sice taky ptactvo nevidíme, na druhou stranu máme ale možnost poslechnout si alespoň část symfonie, kterou tu džungle dirigovala. Stezka se začala nějak zmenšovat až z ní už byla pěšinka. Nakonec zanikla úplně. Vydáváme se tedy intuitivně směrem nahoru, kde by měl být ten interesting view.

Stůj! Nehejbej se, zakřičím náhle na Vojtu. On se ale sám ještě víc lekne a uskakuje. Vůbec se mu nedivim. U jeho nohy totiž ležel půlmetrový, temně černý had. Rychle pokračujeme dál a já s ještě větší obezřetností sleduju, kam šlapu. Spoustu žab, housenek, a jiné zvěřiny má najednou mou pozornost. Stačí se na chvíli zastavit, zadívat a hned vidíte, jak to kolem vás žije. Pěšinka už je dávno pryč a my pomalu zjišťujeme, že jsme se ztratili. Navíc na Vojtu opět dolehla nepříjemná potřeba, způsobená klimatickými změnami a asijským jídlem. Možná i proto je tak nervózní, což plně chápu. Jdeme stále nahoru. Dochází nám voda a navíc už cítíme, že je pozdní odpoledne. V hlavě si promítám slova jistého profesora, který nám vyprávěl o nebezpečí v podobě nevybuchlých nášlapných min, kterými jsou asijské země poseté. Myslím, že ted´ale není vhodná chvíle na to myslet. Škoda, že jsme si tu mapku nevyfotili.

Po chvíli uslyšíme uslyšíme z dáli hukot vody a vydáváme se tedy tím směrem. Asi za 200 metrů vidíme něco neskutečného. Podařilo se nám totiž nějakým záhadným způsobem vyjít přesně na vrchol vodopádu, na místo, kde se voda láme o skálu a nekontrolovatelně padá dolu. Sedám si na okraj skály, hledím do džungle a užívám si tu svobodu. Naštěstí nacházíme poblíž stezku s ukazatelem „Interesting view“ směrem dál nahoru. Taky potkáváme dvě holčiny, tak máme radost, že jsme se neztratili nadobro. View byl zajímavý, avšak pohled z vrcholu vodopádu byl určitě mnohonásobně zajímavější.

Džunglí scházíme zpět do základního tábora, kde na nás čekají motorky. Mám plné sandále bordelu, proto si je sundávám, abych nohy očistil. Mezi palcem a ukazováčkem na noze vidím jakýsi podivný list a tak se ho snažím odhodit. „List“ se ale natahuje, je slizký a nejde odtrhnout. Dochází mi, že to není list, nýbrž vzpomínka z vodopádu v podobě velké pijavice. Trochu vyděšeně se jí snažím odtrhnout, ale nechce se jí. Nakonec se mi ale daří, ale místo začíná dost krvácet. Ty mršky totiž do rány vpraví látku, která nejdříve místo umrtví, to proto, aby hostitel nic necítil a následně zajistí nesráženlivost krve, pro lehčí sání. Jdu s tím tedy za pánem u závory, ukazuju mu pijavici a místo, ze kterého proudí krev. Pán mě posílá kamsi do budovy a pijavici hází na zem před mladší slečnu, která si hraje opodál. Ta ihned bere klacek a pijavici doslova rozmačkává a nechutně si v tom libuje. Nakonec zbyde jen půlmetrový koláč mojí krve. Po laickém ošetření už sedáme na motorky a opouštíme toto místo plné překvapení. Byl to náročný den, ale zase přinesl  spoustu nového, zajímavého.

Před námi je ještě pět dnů, před příletem Kláry, a tak se domlouváme, zda-li vyrazit na ostrovy, které jsou na jihu Thajska jednou z nejoblíbenějších destinací a kam směřuje stále více turistů. To ale není to, co nás tam láká. Ale je to potápění a moře plné života. Vlastně jsme si ještě ani pořádně nezaplavali. Koh Tao? Koh Pangan? Nakonec vítězí Koh Pangan, už jen kvůli tomu, že je nejblíže a cesta na něj vyjde nejlevnějc. Na internetu zjišťujeme, jak se tam nejlépe dostat, hlavně s ohledem na naše peněženky, které jsou po posledních dnech značně vyčerpané. Objednáváme tedy lístky na trajekt a jdeme na jedno….

Text a foto: Jan STAŠ

(pokračování)

Předchozí části:

OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Klekám k soše Budhy a myslím na všechny své blízké (3. část)

OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 2.část (píše Jan Staš)

OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 1. část (píše Jan Staš)