OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 2.část (píše Jan Staš)
Abych byl upřímný, Bangkok mě tolik nezaujal. Jediné, co stojí za zmínku, je obrovské nákupní středisko MBK Center, kde seženete opravdu vše, dále pak pouliční trhy, Bayioke Sky Tower, s krásným výhledem na město a nakonec pár chrámů, jako například Wat Arun, Wat Pho, nejstarší z chrámů v Bangkoku, ve kterém se nachází obrovská, 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká socha ležícího Budhy, znázorňující umírajícího Budhu v pozici, kdy dosáhl nirvany.
Po návštěvě všech zmíněních míst tedy kupujeme jízdenku do druhé třídy vlaku do Surat Thani, dopravního uzlu jihu Thajska. Je to vcelku štreka. Přes 700 kilometrů za 608 Bahtů (450 Kč). Kvalita druhé třídy je až nečekaně překvapivá. Klimatizace, měkké sedačky a dokonce i dečka a občerstvení. Oba se ukládáme do tvrdého spánku.
Probouzí mne slunce. Vojta je ještě v hlubokém spánku a tak si užívám ranní pohledy oknem vlaku. Nekonečná džungle lemující koleje po obou stranách, střídána malými vesničkami farmářů, pečující o kokosové palmy a své buvoly, kteří si jen tak nehybně postávají kolem kolejí, mi umožňuje poprvé nahlédnout do těžkého života místních obyvatel těchto rurálních oblastí. Žádné traktory či jiná mechanizace. Jen lidská a zvířecí síla.
V hlavě mám jakýsi pocit uspokojení a na tváři neustálý úsměv. Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že se mi v mém životě naskytne možnost všechno tohle vidět. A to je teprve začátek. Z hlubokých myšlenek mě vyruší právě probuzený Vojta a bavíme se o tom, jak jsme rádi, že jsme tuhle cestu uskutečnili.
Asi s tříhodinovým zpožděním přijíždíme do Surat Thani, odkud máme pokračovat směr Krabi, známého letoviska turistů směřujících za odpočinkem a krásným mořem. Ihned po výstupu z vlaku k nám přibíhá několik pánů, zjišťujících, zda-li už máme „tikets“ aneb jízdenky. Když jim je ukazujeme, půlka smutně odchází a další se nás snaží pozvat alespoň k nim do pouličního bistra na něco k snědku. Je tady, krom opodál hořící hroudy odpadků, cítit i touha místních dostat z Evropanů alespoň nějaké peníze. S radostí tedy nastupujeme do přistaveného autobusu a opouštíme tohle podivné město. Jsme trochu nesví, protože nás čeká ještě přibližně 200 kilometrů do (námi plánované) destinace Krabi, kde už jsme se v tenhle čas měli hodinu válet někde u moře. Místo toho nás čeká ještě pár hodin v „autobuse“. Na konci tohoto napůl zreznutého prostředku vidíme dva bělochy a tak si strategicky přisedáváme k nim. Přemýšlím, kdo z nás má z přítomnosti bělochů větší radost. Jestli my nebo oni. Následně zjišťujeme, že oni. Jejich cesta byla totiž ještě o něco zajímavější. Jsou to mladí holanďané, co si naivně zaplatili každý něco kolem 1200 Bahtů v agentuře v Bangkoku (kdo ví, jestli to nebyla právě ta, kterou jsme navštívili i my), s tím, že je bezpečně a za pár hodin dopraví do Ao Nhangu (asi 20 km za Krabi). Avšak realita byla poněkud jiná. Na cestě jsou už neuvěřitelných 25 hodin, vůbec neví, kudy to vlastně jeli a navíc museli kdesi v džungli uplácet nemalou částkou řidiče, který jim řekl, že je tam jinak nechá a nevrátí jim batohy. Vypadají dost vyřízeně, ale díky nám se asi cítí už poněkud bezpečněji a po chvíli už začínají vyprávět jejich úspěchy v právě probíhajícím mistrovství světa ve fotbale. Inu, agenturám prostě nevěřit.
Po vcelku příjemné čtyřhodinové cestě přijíždíme konečně do Krabi, kde se od kluků dozvídáme, že tenhle bus jede až do Ao Nhangu, kde je to prý ještě o něco lepší a není tam tolik turistů. Necháváme se tedy přesvědčit a měníme plány. Jedeme do Ao Nhangu. Teda, alespoň si to myslíme. V Krabi totiž z autobusu všichni vystupují a zůstáváme jen my-běloši a řidič. Začíná nám to být trochu divné, a proto se jdeme zeptat řidiče, který však anglicky nemluví a stále jen opakuje: „Fajf minit, fajf minit“. Dobrá. Věříme mu. Co nám taky zbývá. Kluci mají na svých cestách asi opravdovou smůlu, protože kousek za městem autobus odbočuje kamsi do džungle. Ve vzduchu je cítit nervozita. Snažím se situaci trochu odlehčit vtípkem, že nás zavezou do džungle, okradou a znásilní. Avšak tento pokus náladu příliš nezvedá. Přijíždíme na podivné parkoviště, kde stojí jen pár starých, nejspíš nepojízdných autobusů. Místo jak z nějakého hororu. Řidič konečně zastavuje, otevírá dveře a my nejistě vystupujeme. Máme radost, když vidíme přibíhajícího chlápka s úsměvem na tváři, zároveň však cítíme, že je něco špatně. Nejspíš na nás chtějí zase něco vydělat. Vojta už to nevydržel a začal křičet: „Why are we here? We want to go to bus station“! Muž ale spouští dlouhý monolog plynulou angličtinou o tom, že je tohle úplně normální postup, a že nás čtyři vezme do Ao Nhangu za 400 BHT, že autobus tam sice jezdí za 50 na osobu, ale jede déle a horší cestou. Chceme se na to vykašlat a jít zpět do města na autobus, ale v tu ránu, jako na přivolánou, začíná obrovský liják, což nahrává do karet obchodníkovi. Souhlasíme tedy, nasedáme do pick-upu a již nepříjemně unaveni se těšíme do postelí. Ještě před spaním se domlouváme, že je na čase vyrazit někam do přírody. Oba souhlasíme a ukládáme se, po náročném dni, „do peřin“.
Nemůžu vůbec usnout. Stále si promítám to, že jsem opravdu tady a přemýšlím, co všechno tady asi zažiju. Těším se na zítřejší výlet do džungle. Poprvé uvidím planě rostoucí banánovník, bambusové lesy a ničím nerušenou přírodu v plné kráse. O tom, ale zase příště. Oči se mi totiž už zavírají, únava je silnější a tak se nechávám unášet do říše snů.
(pokračování)
