OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 1. část (píše Jan Staš)
Byl únor 2014. Sedím na chodbě Fakulty Tropického Zemědělství a zamýšlím se nad životem. Najednou zaostřím a zahlídnu jakýsi papír se jmény. Jdu tedy blíž a dozvídám se, že se jedná o přihlášení na letní školu v Kambodži. Říkám si: „To zní zajímavě, proč to nezkusit“. Navíc jsem si zrovna nedávno vybral téma své bakalářské práce na téma zelená energie v Jihovýchodní Asii zaměřené na solární energii, což předpokládám, souvisí s letní školou v Kambodži. S dalšími dvěma spolužáky jsme se tedy rozhodli, že zkusíme tuhle jedinečnou možnost využít a přihlašujeme se na výběrové řízení. Máme štěstí a všichni tři jsme vybráni. Ale co teď? Říkáme si, že by asi bylo trochu málo, strávit v těchto krásných krajích jen těch 14 dní ve škole, a proto se domlouváme, že poletíme už cca o dva měsíce dříve, abychom stihli více nakouknout do místních kultur a zvyků. Nikdo z nás totiž předtím v Asii nebyl, tudíž vůbec nevíme, do čeho jdeme. Scházíme se tedy s pár známými, kteří již měli možnost Asii navštívit a dozvídáme se základní informace o očkování, kultuře, jídle a dalších podstatných věcech. Nejvíc jsem se bál momentu, kdy začnu s balením věcí. Dva a půl měsíce přece jen není úplně krátká doba a člověk neví, co se mu může kde hodit. Proto si pročítám internetová fóra, kde se dozvídám, jak ideálně si do Asie zabalit. Nakonec to nebylo tak náročné. Vzal jsem od všeho něco, ani málo, ani hodně, prostě tak akorát. Ale nakonec jsem stejně zjistil, že toho bylo zbytečně moc. Všechno je tam totiž mnohem levnější než u nás a proto není nutné zatěžovat záda nepotřebnými věci. Další důležitou věcí bylo očkování. Naštěstí mám mamku doktorku, která mi se vším pomáhá a navíc mi s sebou připravuje i velkou lékárničku, která byla nakonec jedna z nejužitečnějších věcí. Odlet se blíží víc a víc a my chápeme, že teď už nejde couvnout. Jsme připraveni. Těšíme se. Přesto ale cítíme jakési vzrušení z cesty do neznáma.
A je to tady. Den „D“ aneb den odletu. Poslední nákupy, balení potencionálně potřebných věcí, loučení se s blízkými a najednou už je čas vyrazit na letiště. Přítelkyně mi ještě vpravuje pod kůži poslední injekci s očkovacím sérem proti vzteklině (jelikož jsem to jaksi špatně časově naplánoval) a teď už nic nebrání tomu vyrazit.
Máme trochu strach, protože letíme s ukrajinskými aerolinkami, které nejsou po uplynulých událostech zrovna proslulé. Naštěstí vše dopadá dobře a my už po dvacetihodinovém letu přistáváme v Bangkoku, hlavním městě Thajska. První dojmy? Vedro. Neskutečné dusno a vedro. Co teď? Žádný pořádný plán nemáme, jen od kamaráda víme, že ulice „backpackerů“ se nachází asi 14 km od letiště, ulice známá snad všemi, jež Bangkok navštívili. Ulice s názvem Khao San Road. Jakýmsi záhadným způsobem se metrem dostáváme do centra Bangkoku a ptáme se prvního pána na cestu na Kaosan. Pán hrozně ochotně a se skvělou angličtinou hbitě odpovídá na všechny naše dotazy a my se cítíme najednou tak dobře, plni všech potřebných vědomostí. Jako náhodou zrovna přijíždí tuk-tuk (nejrozšířenější prostředek pro přepravu nejen osob v celé Asii) a pán říká, že to bude stát jen 20 Bahtů, tedy přibližně 14 korun. Máme radost a s úsměvem a milým poděkováním nasedáme do ťuku. Úsměv na tváři nám však zmizel asi pět minut po rozloučení se s chlapíkem. Řidič totiž vůbec nejel na Kaosan, nýbrž do nedaleké cestovní agentury, která zprostředkovává předražené výlety a cesty nejen kolem Bangkoku, ale i po celém Thajsku. Trochu smutně tedy tuto kancelář opouštíme a vydáváme se podle mapy pěšky naším předpokládaným směrem.
Ulice Bangkoku, to je něco neuvěřitelného. Na každém kroku stánek, krámek, občerstvení, autoservis, železářství,… Všechno. K dostání na ulici je tady opravdu všechno. Prodíráme se davy lidí a po čele nám tečou první kapky potu. Vedro je opravdu nelítostné a proto zkoušíme ještě jednou náhodný ťukťuk, který nám nabízí odvoz do našeho potencionálního domova za 60 Bahtů. Důvěřujeme mu tedy a vyrážíme. S otevřenou pusou pozoruji s jakou lehkostí a grácií se řidič rychlostí blesku prodírá mezi všemožnými dopravními prostředky, které je možné zahlídnout. Motorky, auta, kola, v protisměru, po chodníku. Prostě jakkoliv to jen lze. Asi za 15 minut zastavujeme a řidič rukou někam ukazuje a jen opakuje: „Kaosan roud, Kaosan roud, sixty Baht, sixty Baht“. Jsme rádi, že jsme na místě, platíme a vyrážíme. Opět se nám pusy otevírají dokořán, když vidíme, co všechno je možné na Kaosan zakoupit. Přes všechny druhy jídla, hmyzu, oblečení, alkohol, až po jakékoliv zfalšované doklady již od 10 USD. Zajímavé, ale teď už by to chtělo nějaké bydlení. Zkoušíme tedy asi 3 guesthousy, ale zdají se nám příliš drahé. Chtějí kolem 10 USD/noc/osoba. Nakonec nacházíme jeden přímo u ulice, za cca 5 dolarů. Berem ho tedy všemi deseti a připravujeme se na naši první noc v Asii. Samou vyčerpaností a nejspíš i posunem čas ale usínáme a probouzí nás až večerní burácení hudby z venku. To už ožívá ulice. A to doslova. Vycházíme tedy ven a nestačíme se divit. Ulice už není vůbec podobná té, kterou jsme viděli odpoledne. Nyní je to spíše jedna velká party. Z každého baru hraje naplno evropská „Pop music“ a potkáváme jen bělochy. Popravdě to není zrovna to, co bychom na našich cestách vyhledávali, takže si dáváme pár předražených piv, vynikající pouliční jídlo a jdeme zpět na hotel plánovat další cestu. S předběžnými přípravami jsme to totiž vzali poněkud zrychla a určili si jen přibližnou trasu. A musím říct, že to byla nakonec ta nejlepší volba. Možná už i proto, že vás samotné místo osloví tím více, čím méně o něm víte.
Ještě před usnutím jsme si řekli, že bychom zítra chtěli vidět co největší počet míst v Bangkoku, proto si nastavujeme budík na devátou ranní. Bohužel zbytečně. Časový posun dělá s organismem opravdu divy, a proto jsme rádi, že z postelí vylézáme deset minut před dvanáctou, tudíž deset minut před odevzdáním pokoje. Trochu v presu opouštíme hotýlek a opět vyrážíme vstříc velkoměstu. Chceme zkusit jiný způsob dopravy, než-li všudypřítomné ťukťuky, a proto volíme možnost místních, a sice, městskou hromadnou dopravu. Čirou náhodou je „zastávka“ jen pár minut cesty. V uvozovkách proto, že o slově zastávka by se v tomhle případě dalo polemizovat. Není totiž skoro vůbec značená a autobus tu nestaví, nýbrž jen přibrzdí a musíte stihnout naskočit. Zvládli jsme to a trochu v šoku už jedeme autobusem. Snad ještě více šokováni jsou však naši noví spolucestující. Vypadají, jakoby snad nikdy neviděli v autobuse bělocha. Jen tak pro informaci, cesta přes půl města nás tímto prostředkem vyšla na 8 Bahtů, což je něco kolem čtyř korun českých. Stačí jen nebýt, s prominutím, blbým Evropanem a zkusit to „own way“ aneb vlastní cestou.
(pokračování)
