OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Klekám k soše Budhy a myslím na všechny své blízké (3. část)
Probouzíme se kolem desáté dopolední a celí natěšení ihned balíme výletní baťůžek a vyrážíme. Kam jedeme, to prozatím nevíme. Hned za rohem guesthause, kde jsme za 100 bahtů ubytovali, nacházíme jakési bistro. Volíme ho tedy jako vhodnou možnost dát si pozdní snídani v podobě vynikající nudlové polévky. Domlouváme se, že i přes Vojtovo řidičské panictví budou skútry nejlepší volba, jak se podívat po okolí. Je až neuvěřitelné, jak je všechno jednoduché. Pán, co nám půjčuje skútry, ani nechce vidět řidičák. Stačí mu jedna občanka jako záloha a my můžeme rázem vyrazit. Vojta je přece jen trochu ve stresu. Chápu ho. Poprvé na motorce. V Asii. V tomhle provozu…. Ale uklidňuju ho, ukazuju mu, kde je brzda a jedeme.
Při snídani jsme se od paní s polívkama lámavou angličtinou dozvěděli, že nedaleko odsud jsou překrásný vodopády, tak se tedy vydáváme směrem tím, který nám ukázala. Doprava tu funguje trochu jinak, než jsme z Evropy zvyklí. Určitě nám chvíli potrvá, než si na to zvykneme. Fascinovaně pozoruju, kolik lidí a kolik věcí je možné na jeden skůtr poskládat. Pět lidí? Žádný problém! Tři generace na dvou kolech . Už chápu, proč tu nejezdí tolik aut. Není to jen kvůli ceně místních automobilů, ale hlavně kvůli tomu, že zde lidé na skútru přepravují takřka cokoliv. Například tři dospělá prasata, 20 klecí se slepicemi. Ani desítky beden s pivem nejsou problémem.
Asi po půl hodině cesty zjišťujeme, že naše nádrže jsou prázdné, a tak se naivně rozhlížíme po benzinové stanici. Jak bláhová myšlenka. Takhle to venkově nefunguje. Žádná pumpa, ale skleněné lahve plněné čímsi. Dlouho nám nedocházelo, proč skoro každý obyvatel má před domkem stojan, kde stojí několik flašek. Až po zastavení a optání se na benzín, nám domorodec s úsměvem podává litrovou lahev a říká si v přepočtu o pouhých 20 korun. A to ještě s přirážkou. Naše nádrže jsou opět spokojené a my pokračujeme dál. Cestou potkáváme tři Francouze, kteří na skútrech míří ke stejnému cíli, avšak nejdříve se prý chtějí stavit v budhistickém chrámů kdesi v horách, nesoucím honosné jméno Tiger temple. Proč ne, říkáme si a přidáváme se k nim. O tomto místě nevíme vůbec nic. Dokonce ani všeznalá paní u snídaně se o žádném chrámu nezmiňovala. Spíš asi nechtěla. Od Francouzů se dozvídáme, že je to totiž jedno z poutních míst, často navštěvovaných právě místními budhisty. Oni o něm ví, protože jeden z nich podlehl kráse Asie a domů už se nervátil. Žije v Bangkoku, učí ve škole a ve volném čase cestuje po Asii.
Asi po půl hodině přijíždíme do cíle. Už po vypnutí motorů nás zaráží nečekané ticho. Jen z dáli se ozývá skřenotání ptáků. V zápětí nás však z omylu vyvádějí skřehotající opice. Všudepřítomné opice. Je to pro mě obrovská věc. Nikdy jsem volně pobíhající opici v přírodě neviděl. Okamžitě tedy vytahujeme foťáky a dokumentujeme. Překvapuje nás, že tady nejsou skoro žádní turisti. To je na tom ale to nejkouzelnější. Při našich následných návštěvách dalších chrámů po Asii byla nejhorší právě kvanta uřvaných turistů. Tady je to ale něco úplně jinýho. Vyzbrojujeme se několika litry vody, protože horko je neúprostné. A to ještě nevíme, co nás čeká.
Říkám si: Pár schodů a jsme tam. Ale hned asi po pěti minutách zjišťuju, že to tak snadné nebude. Nejsou to totiž nějaká schůdky, nýbrž pořádně vysoké, nekonečně schody, jejichž sklon připomíná spíše žebřík. Po dalších několika minutách už z nás lejou proudy vody a voda v lahvích ubývá. V dalších fázích výstupu opravdu bojoju se svou fyzičkou. Tropické vedro a vysoká vlhkost mi opravdu dává zabrat. Avšak po četných pauzách, které mi dodávají alespoň trochu energie, už nad sebou z dáli vidím cosi třpytivě zlatavého. Posledních pár schodů a už si čtu ceduli s žádostí o vyzutí a prosbou o klid a respekt k onomu místu.
Vystupujeme tedy nahoru a vcházíme na vrchol hory s otevřenou pusou. Představte si, že stojíte uprostřed džungle na kilometr vysoké skále, která svou výškou převyšuje všechny ostatní okolo. Celá tato zelená „skála,” která má plochu tak 20 x 10 metrů, je posázena několika destíkami zlatých soch Budhy. Na vedlejší „sklále,“ spojené s tou hlavní jakýmsi kamenným můstkem, se tyčí jedna obrovská, jak jinak než zlatá, socha Budhy. Podle odhadu je tak 20 metrů vysoká. První otázka, co mi prolítla hlavou zní: „Jak to sem sakra dostali?“ Nicméně otázky se ztrácí v absolutním klidu, které toto místo vyzařuje. I já, jakožto vírou nepoznamenaný ateista, zde pociťuju jakousi podivnou energii. Z ničeho nic se mi v hlavě prolíná spoustu vzpomínek a lidí, které jsem buďto dlouho neviděl nebo jsem s nimi byl kdysi v nějaké rozepři nebo se s nima úplně nepohodl. Opravdu zvláštní. Nikdy jsem podobný pocit nezažil. Po vzoru mladého mnicha tedy klekám k soše Budhy a myslím na všechny své blízké, hlavně na mamku, která mi finančním založením umožnila tu být. Hrozně si přeju, aby tu teď všichni moji známí mohli stát a vidět, cítit tuhle neskutečnou krásu. Posílám teda přání/modlitby v podobě vonných tyčinek a nadále čerpám tu pozitivní energii. Nějak se od tohoto úžasného místa nemůžeme odpoutat a zůstáváme víc jak hodinu.
Text a foto: Jan STAŠ
(pokračování)
Předchozí části:
OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 2.část (píše Jan Staš)
OCHUTNÁVKA JIHOVÝCHODNÍ ASIE: Cesta do neznáma, 1. část (píše Jan Staš)
