KOMENTÁŘ NA SÍTI: Vadim Petrov – čtyřikrát na téma veřejnoprávní média a souvislosti

To, co jsme dokázali v devadesátých letech, dnes už neumíme. Věděli jsme proč média veřejné služby potřebujeme a kolik jim za to z veřejných peněz dáme.

Zaplať pánbůh jsme se od nesmyslné debaty o nezávislosti posunuli, ale pořád neřešíme podstatu. Hlavním problémem je totiž skutečné to, co vlastně mají veřejnoprávní média v 21. století dělat.

Pokud by Andrej Babiš přišel s návrhem garantovaného financování České televize a Českého rozhlasu na několik let dopředu, valorizací podle inflace, kontrolou NKÚ a jasně stanovenými pravidly hospodaření, nebylo by pro vedení obou institucí jednoduché tvrdit, že jde o útok na jejich nezávislost a oblékat se do černého.

Deset miliard korun je hodně, nebo málo?

Neexistuje jednoduchá odpověď. V Evropě fungují různé modely financování. Někde koncesionářské poplatky, jinde státní rozpočet, často kombinace obojího. Vedle toho existují fondy na audiovizuální tvorbu, regionální vysílání nebo digitalizaci. Přesná srovnání proto nejsou jednoduchá.

Česká republika se s financováním veřejnoprávních médií nepohybuje ani na evropské špičce, ani na chvostu. Jsme někde uprostřed evropského pelotonu.

Způsob financování je politicky vyřešená věc. Poplatky se zruší. Otázkou je, jak mají být financována za deset nebo patnáct let a jaké mají existovat pojistky mezi veřejností, která peníze poskytuje, a Českou televizí a Českým rozhlasem, které je utrácejí.

Přechod na financování ze státního rozpočtu nutně není krokem špatným směrem. Veřejnoprávní média požadují předvídatelnost. Potřebují plánovat výrobu, investice i technologický rozvoj. Na druhou stranu, kdo z nás tento přepych má a proč zrovna ho mají mít veřejnoprávní média? Když si vezmu hypotéku na dvacet let, kdo mi poskytne jistotu, že celých dvacet let budu mít na to ji splácet? Stát má povinnost postupovat s péčí správného hospodáře a nemá právo nikomu vydávat bianko šek.

Kompromis existuje. Víceletý finanční rámec, třeba na pět let, nikoliv bezedný kalíšek. Valorizace podle inflace. Kontrola NKÚ. Jasná pravidla pro hospodaření.

Ani to však neřeší podstatu věci. Kontrola NKÚ může ověřit, zda jsou veřejné prostředky vynakládány zákonně a hospodárně. Nedokáže ale odpovědět na otázku, jakou veřejnou službu vlastně chceme financovat. To není úkol účetních ani auditorů. To je úkol politiků.

A právě tady česká politika dlouhodobě selhává. Vedou se spory o poplatky, rozpočty a miliardy. Mnohem méně se mluví o tom, jaké má být poslání veřejnoprávních médií ve světě streamovacích platforem, sociálních sítí a umělé inteligence. Mají být především garantem nezávislého zpravodajství? Producentem české tvorby? Kulturní institucí? Vzdělávací službou? Nebo něčím od každého trochu?

To, co jsme dokázali na začátku devadesátých let, když vznikaly zákony o České televizi a Českém rozhlasu, dnes už neumíme.

Neumíme říct, co od veřejnoprávních médií vlastně chceme.

Česká politika si zvykla na spor o peníze. Je přehledný, srozumitelný a dobře se prodává veřejnosti. Zástupná debata o tom, zda mají existovat poplatky, nebo rozpočtové financování, je mnohem jednodušší než debata o smyslu veřejné služby v digitálním věku.

Právě proto se jí politici vyhýbají. A nejen oni. Ani samotní zástupci veřejnoprávních médií netlačí na to, aby byla jejich role znovu přesně definována. Kapři si sami rybník nevypustí.

Dokud si neodpovíme na otázku, jakou veřejnou službu má stát od České televize a Českého rozhlasu kupovat, nebudeme vědět ani to, kolik za ni má zaplatit.

Včera jsem napsal článek o tom, že nevíme, kolik veřejných peněz máme poskytnout České televizi a Českému rozhlasu, pokud si nejprve neujasníme, co od nich vlastně chceme. A že právě o tom by měla být vedena debata.

Mnozí z vás mi napsali, že poslání veřejnoprávních médií je přece poměrně přesně popsáno v zákoně. Ano, to je pravda. Jenže ani sebelepší definice veřejné služby sama o sobě neříká, kolik má stát. Napsat do zákona, že televize má poskytovat objektivní zpravodajství, podporovat českou kulturu, vzdělávání nebo menšinové žánry, je jedna věc. Stanovit cenu takové služby je věc druhá.

Další z vás mi napsali, že veřejnoprávní média nepotřebují mistrovství světa ve fotbale, drahé detektivní seriály, StarDance ani další pořady, které umí nabídnout komerční trh. Dobře. Zkusme tedy obrátit perspektivu a začít debatu opačnou otázkou.

Proč vlastně nepotřebujeme dávat deset miliard korun do veřejnoprávních médií?

První argument je jednoduchý. Mediální svět roku 2026 není mediálním světem roku 1991. Tehdy byly Česká televize a Český rozhlas téměř nenahraditelným zdrojem informací, kultury i zábavy. Dnes žijeme v prostředí stovek televizních stanic, streamovacích služeb, podcastů, sociálních sítí a digitálních platforem. To, co bylo před třiceti lety nedostatkovým zbožím, je dnes naopak všudypřítomné.

Druhý argument souvisí s trhem. Pokud komerční média dokážou zajistit sportovní přenosy, zábavné pořady, seriály nebo velkou část publicistiky, proč by měl stát financovat jejich veřejnoprávní alternativu? Není úkolem veřejné služby dělat především to, co trh dělat neumí nebo nechce?

Třetí argument je ekonomický. Každá koruna, kterou dostane veřejnoprávní médium, je koruna, kterou stát nebo občan nemůže použít jinde. Deset miliard korun není abstraktní číslo. Jsou to peníze vybrané od lidí. A je legitimní se ptát, zda by jejich část nepřinesla větší veřejný užitek například ve školství, vědě, bezpečnosti nebo zdravotnictví.

A konečně existuje argument technologický. Veřejnoprávní média vznikala ve světě omezené distribuce. Frekvence byly vzácné, vysílací kapacity omezené a vstup na trh složitý. Digitální prostředí většinu těchto bariér odstranilo. Pokud je výroba i distribuce obsahu levnější a dostupnější než kdykoliv předtím, proč by měl objem veřejných prostředků automaticky růst?

Pokud nechceme dávat deset miliard korun do veřejnoprávních médií, co přesně od nich přestaneme chtít? Jaké služby zmizí? Jaké pořady se přestanou vyrábět? Jaké publikum přestaneme obsluhovat?

Říct:
• nepotřebujeme zpravodajské zahraniční zpravodaje,
• nepotřebujeme regionální studia,
• nepotřebujeme dětské vysílání,
• nepotřebujeme rozhlasové orchestry,
• nepotřebujeme sport,
• nepotřebujeme původní dramatickou tvorbu,
….je těžké.

Teprve v okamžiku, kdy budeme formulovat společenskou smlouvu na tyto otázky, začne skutečná debata. Bohužel v tom nepomáhají politici, novináři a už vůbec ne samotná veřejnoprávní média, pro které by to mělo být prvořadým úkolem.

O penězích se diskutuje snadno. O tom, co už máme a měli bychom o to přijít, se diskutuje daleko hůř.

Příští týden bude Andrej Babiš jednat s vedením veřejnoprávních médií. Napsal jsem k tomuto tématu ještě třetí článek:

Veřejnoprávní média selhávají ve chvíli, kdy nejsou schopna uspořádat debatu o vlastní existenci se stejnou otevřeností, jakou vyžadují od ostatních

Česká televize a Český rozhlas po politicích, úřadech, firmách i celé společnosti požadují transparentnost a otevřenou diskusi. Jakmile se však debata týká jejich vlastního postavení, rozsahu veřejné služby nebo způsobu financování, požadavek na transparentnost mizí.

Místo ní nastupuje šedá zóna.

Téma se neobjevuje přímo. Nevede se poctivá debata o tom, zda má být veřejná služba menší nebo větší, zda má stát deset miliard nebo pět miliard, zda mají veřejnoprávní média provozovat tolik programů, vyrábět tolik obsahu nebo soutěžit s komerčním trhem. Místo toho se stále dokola objevují vedlejší debaty o důvěře v média, dezinformacích, demokracii nebo významu veřejné služby. A z nich pak nenápadně vyplývá stále stejný závěr: současný model je správný a jeho kritici představují problém.

Jenže takto férová a otevřená debata vypadat nemá.

Pokud existuje významná část společnosti, která zpochybňuje rozsah, financování nebo dokonce samotnou existenci veřejnoprávních médií, pak není úkolem České televize a Českého rozhlasu tyto názory ignorovat, vytlačovat na okraj nebo je rozpouštět do jiných témat. Jejich úkolem je vytvořit prostor pro jejich otevřenou konfrontaci.

Právě v tom spočívá veřejná služba.

Česká televize a Český rozhlas mají pro takovou debatu ideální podmínky. Mají vysílací prostor, odborné zázemí, analytické kapacity i důvěru části veřejnosti. Mohly uspořádat sérii skutečně vyvážených diskusí o tom, jakou veřejnou službu bude Česká republika potřebovat za deset nebo dvacet let. O tom, co má zůstat, co má zmizet a co má vzniknout nového.

Nedělají to.
Místo debaty o smyslu veřejné služby jsme dostali debatu o penězích. Místo střetu argumentů střet tvrzení.
A právě v tom vidím největší selhání veřejnoprávních médií. Ne v tom, že hájí vlastní existenci. To dělá každá instituce. Selháním je, že nedokázala vytvořit prostor pro poctivou debatu sama o sobě.

Instituce, které nejsou schopny vést otevřenou debatu o vlastní budoucnosti, notabene když jsou zřízeny právě proto, aby otevíraly důležitá společenská témata vyváženým a férovým způsobem, jen obtížně přesvědčí veřejnost, že je potřebujeme.

Ono totiž vůbec nejde o veřejnoprávní média. Ve skutečnosti rozhodujeme o budoucnosti české filmové, televizní a rozhlasové tvorby.

Dnes se mluví především o penězích. O deseti miliardách korun. O poplatcích. O státním rozpočtu. Ve skutečnosti jde o něco jiného. Jde o to, jak má vypadat česká filmová, televizní, rozhlasová a dokumentární tvorba za deset nebo dvacet let.

Představme si situaci, že stát přestane veřejnoprávní média financovat. Žádné poplatky. Žádné peníze ze státního rozpočtu. Žádných deset miliard korun. Zmizela by česká kultura? Samozřejmě ne.

Dál by vznikaly filmy, seriály, zábavné pořady i zpravodajství. Na trhu by zůstaly komerční televize, soukromá rádia, produkční společnosti, kina i streamovací platformy jako Netflix nebo Disney+. Jenže česká tvorba by postupně začala vypadat jinak.

Výrazně by vzrostl tlak na sledovanost a ekonomický výsledek. Hůře by vznikaly dokumenty, vzdělávací pořady, regionální tvorba, pořady pro menšiny nebo projekty určené menším skupinám diváků a posluchačů. Ne proto, že by byly nekvalitní. Prostě proto, že by nebyly dostatečně výdělečné.

Nezmizela by česká tvorba. Zmizela by část její rozmanitosti.

Existuje ale i druhá možnost.

Stát by mohl přestat financovat samotné instituce a začít financovat konkrétní obsah formou dotací, grantů a časově omezených licencí. Jinými slovy ne Českou televizi nebo Český rozhlas, ale například dokumentární tvorbu, pořady pro děti, vzdělávací projekty, investigativní žurnalistiku nebo regionální zpravodajství.

O podporu by pak mohli soutěžit všichni. Veřejnoprávní média, komerční televize, soukromí producenti, digitální platformy i nezávislí tvůrci.Takový systém má své výhody. Otevírá prostor novým nápadům, vytváří konkurenci a umožňuje, aby veřejné peníze získával ten, kdo nabídne nejlepší projekt.

Má však i vážnou nevýhodu.

Granty a dotace dokážou financovat jednotlivé pořady nebo projekty. Mnohem hůře však dokážou financovat instituce a zázemí, bez kterých by mnoho projektů vůbec nevzniklo. Neudržují zahraniční zpravodaje. Neprovozují archivy. Nezajišťují regionální studia. Nevytvářejí dlouhodobé tvůrčí týmy. Neudržují orchestry ani další kulturní instituce, které jsou součástí veřejné služby. Podporují vznik jednotlivých děl. Nezajišťují stabilitu systému.

Existuje ještě třetí cesta. Ve světě se jí říká hybridní.

Zachovat silné veřejnoprávní instituce tam, kde je potřeba dlouhodobá stabilita a služba veřejnosti. Současně však otevřít část veřejných prostředků i dalším tvůrcům a médiím, pokud vytvářejí obsah, který je ve veřejném zájmu.

Nefinancovat pouze dvě veřejnoprávní instituce, se kterými bude vždy problém, zda svou veřejnou službu vykonávají tak, jak od nich veřejnost očekává, protože na tom se nikdy úplně neshodneme. Ale ani nejít cestou financování pouze jednotlivých projektů. Rozumnější je kombinovat obojí.

Pokud soukromý producent nabídne kvalitní vzdělávací seriál, proč by nemohl získat veřejnou podporu? Pokud regionální médium dokáže lépe pokrýt život v určité části republiky než velká celostátní instituce, proč by nemohlo soutěžit o veřejné prostředky? A pokud veřejnoprávní média poskytují služby, které nikdo jiný dlouhodobě zajistit nedokáže, proč by je stát neměl nadále podporovat?

Není pravda, že by s koncem veřejnoprávních médií automaticky skončila i veřejná služba. Řadu jejích prvků dnes zajišťují také komerční média a jejich licence obsahují povinnosti týkající se domácí tvorby, ochrany dětí nebo mediální gramotnosti.

Stát si před třiceti lety zvolil model, ve kterém většinu veřejných prostředků určených na podporu televizního a rozhlasového obsahu svěřil dvěma institucím. Tento model měl své důvody a dlouho fungoval. Dnes však žijeme ve světě stovek televizních programů, streamovacích platforem, podcastů a digitálních médií.
Je proto legitimní položit si otázku, zda by alespoň část prostředků neměla následovat veřejný zájem a veřejnou službu, nikoliv automaticky instituci.

Každá změna tohoto modelu by nepochybně oslabila výsadní postavení České televize a Českého rozhlasu. Otázkou však není, zda by se jejich postavení změnilo. Otázkou je, zda má být i v digitálním věku většina veřejných prostředků soustředěna do dvou institucí, nebo zda má alespoň část následovat konkrétní veřejnou službu bez ohledu na to, kdo ji poskytuje.

 FB – Vadim PETROV, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, prezident ve společnosti Iniciativa pro kybernetickou bezpečnost

Jiné komentáře autora:

KOMENTÁŘ NA SÍTI: Za dva dny začne na Brněnském výstavišti setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu

KOMENTÁŘ NA SÍTI: Proč není jiné téma než Filip Turek?

KOMENTÁŘ NA SÍTI: Babiš je připravený