ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Martínek a jeho hvězdičky. Pokračování příběhu chlapce, který loni...

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Martínek a jeho hvězdičky. Pokračování příběhu chlapce, který loni přišel o mámu i babičku

 

Spousta lidí přispěla na lepší život tříletému Martínkovi, který loni v říjnu při autonehodě přišel o maminku i babičku a vlastního otce nikdy nepoznal. Přinášíme skvělou zprávu. Zprávu o tom, jak dneska malý Martínek žije. Právě díky štědrým dárcům. Najděte si pár minut a přečtěte si tento text. Budete mít fakt lepší Vánoce…
Martínek a jeho hvězdičky

Jedna maminka se na mě dívá z nebíčka a druhá je tady – usměje se čtyřletý klučina Martínek. Krouží plastovým dopravním letadlem nad hlavou, ale po očku stále sleduje škvírou mezi dveřmi svou tetu Petru a dědečka Jirku. Má strach, že odejdou jako jeho maminka s babičkou a nevrátí se. Ty zemřely loni v říjnu při autonehodě na silnici mezi Strakonicemi a Volyní a chlapeček, který nikdy nepoznal svého otce, zůstal sám. Pětadvacetiletá teta Petra – dvojče jeho maminky Jitky – se jej okamžitě ujala. Ve velmi tíživé situaci jí pomohli sbírkou lidé z celé země. Za pouhé dva dny se vybralo neuvěřitelných 2,8 milionu korun; chlapec s tetou si teď mohli koupit starší dům. Poprvé tak mohou oslavit Vánoce ve svém.

Bojí se, že taky odejdu

„Okamžitě mi začal říkat mami. Dědovi občas řekne táto, hlavně když spolu blbnou. Přes den se občas podívá k nebi a řekne, že nesmí zlobit, aby byly hvězdičky a z nich na něj koukala maminka s babičkou,“ vypráví jeho nová maminka Petra, které soud svěřil chlapce do péče. Neváhala ani minutu – navzdory tomu, že sama děti nemá a byla to pro ni zcela nová situace, které se bála. „Je to moje krev, zlatej hodnej, poslušnej klučina. Jediné, co mě občas trápí, je, že od něj nemůžu skutečně odejít ani na krok, ani k vratům za pošťákem, protože mě prostě nepustí, jak strašně se bojí, že odejdu jako maminka a už se nevrátím. Ten den ráno jej Jitulka odvedla do školky…“ odmlčí se Petra.

„Je, jako kdyby Jitušce z oka vypadl. My ho nikdy nikomu nedáme. Nikomu,“ říká rázně dědeček, který s nimi nyní na statku bydlí a pomáhá s chlapskou částí výchovy chlapce. Chce tím zdůraznit, že nestojí o to, aby se někdy přihlásil Martínkův biologický otec. Ten Jitku opustil ještě dříve, než se chlapec narodil, a když za ním dědeček s babičkou jeli do práce, aby mu alespoň ukázali fotografii jeho čerstvě narozeného syna, nechal se zapřít. „Nikdy o něj neměl zájem. Pro nás prostě neexistuje,“ dodá tvrdě dědeček. Zní přesvědčivě a rázně. Aby ne – původním povoláním havíř, který osmnáct let fáral na Karvinsku a zažil závaly i výbuchy.

I jeho otec a děda byli horníci a jak vypráví, život se s nimi příliš nemazlil. Kromě dvou dívek vychoval i nevlastního syna, kterého měla jeho žena z prvního manželství. „Jeho otec zemřel na šachtě…“ řekne tlumeně a poprvé je na něm – statném muži s vizáží starého rokera – vidět, že ho tato tragédie dodnes v srdci bolí. „Roztrhal ho stroj,“ dodá a dlouze potáhne z cigarety, jakoby úlevou, že už veškerou krutost osudu vyřkl. Je to ale jen zdání.

Jeho dcera a žena zemřely v autě jen dvě stě metrů od místa, kde v říjnu 2012, přesně na den o pět let dříve, srazilo auto v mlze brzy nad ránem mladého třiadvacetiletého chodce. „Byl to synovec…“ utrousí stroze, zadívá se dlouze do plamene hořící svíčky na stole a stočí řeč jinam. „Peťulko, řekni, jak to to tady chceme předělat,“ pobídne dceru, která až do osudné tragédie žila se sestrou a matkou v malém bytě v bytovce v Čepřovicích.

Jsem na dceru pyšnej

Petra začne nadšeně do detailu vyprávět, jak statek, který nedávno koupili i díky sbírce pro malého Martínka, upraví. Co vše bude nové, kam se svede kanalizace, kde je studna, jak je na tom krov nebo stodola, z níž jednou bude garáž, a které zdi přijdou zbourat a jiné postavit. Mnohokrát ale skromně zopakuje: hlavně aby jí někdo poradil dobré řemeslníky, kteří budou mít nápady, nebudou drazí a půjde s nimi dům opravovat postupně, především z toho, co ona sama ušetří. Zbytek peněz ze sbírky – za které znovu a znovu lidem děkuje – chce chlapci spořit na budoucnost a studia.

„Naše hlavní bydlení jednou bude tady naproti,“ ukáže na část domu přes dvůr, kde dříve býval vejminek. „Dole kuchyně s obývacím pokojem, nahoře v podkroví Martínkův pokojíček,“ vypráví Petra a zadívá se na fotku nade dveřmi, na níž je Martínek coby tříletý v náručí maminky Jitky a s babičkou. „Budu si muset udělat autoškolu. Po tom, co se ale stalo Jitulce s mamkou, se budu bát jezdit. Ale musím. Kvůli malému, abych ho stíhala vyzvednout ze školky po práci a pak abych ho mohla vozit do školy,“ plánuje Petra.

Doprava z malé obce Čepřovice na Strakonicku za prací ji trápí. Ačkoliv ji zaměstnavatel ve fabrice, kde pracuje, vyšel maximálně vstříc a od tragédie chodí jen na ranní směny, dopravce posunul jízdní řády autobusů a ona o pár minut nestihne vyzvedávat chlapce ze školky. A když je děda v práci, je to problém. „Nemáme komu říct…“ nemusí příliš vysvětlovat Petra.

Přesto i ředitelka školky v Čepřovicích, kam Martínek chodí, Ilona Louženská Petru chválí, jak péči o chlapce zvládá. „Jednoduše naprosto bez problémů,“ řekla.

Doprava do školky je tak nyní asi největší potíž, kterou Petra s Martínkem řeší. „Dům si svépomocí sami opravují, teta zvládá péči skvěle a vede se jim dobře. Jsem šťastná, jak to dopadlo, že Martínek bude mít alespoň trochu růžovější budoucnost,“ říká starostka Čepřovic, která po článcích v novinách a odezvě lidí loni veřejnou sbírku na pomoc malému Martínkovi vypsala, Barbora Poláčková. Z 2,8 milionu korun mu i po koupi domu spousta peněz zbyla na budoucnost. Část má na stavebním spoření, které bude moci vybrat v jednadvaceti letech, část na spořícím účtu, který se mu bude úročit do jedenatřiceti let. Dědeček – který žil v minulosti sám mimo rodinu – se peněz, které mu byly jako pozůstalému vyplaceny po smrti manželky a dcery zřekl a dal je na opravu domu, kde teď Martínek s Petrou bydlí. „Peníze jsou pomíjivé a život nic nevrátí. Ale alespoň budou mít zázemí a trochu lepší život, který si vážně zaslouží,“ zmíní dědeček.

„Jsem na Peťu pyšnej, jak to zvládla, zvládá a jak se o malého stará. Fakt jsem pyšnej, že se nelekla pro ní absolutně nové situace, nevzdala to a malého se ujala,“ uzavírá dědeček havíř, a i tento chlap s tvrdostí černého uhlí v tu chvíli zjihne.

Autor: Václav Janouš, reportér MF DNES

 

Psali jsme před rokem:

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Chlapec přišel o mámu i babičku. Lidé založili sbírku, poslali mu miliony

 

 

 

Komentáře

komentářů