ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Chlapec přišel o mámu i babičku. Lidé založili sbírku,...

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Chlapec přišel o mámu i babičku. Lidé založili sbírku, poslali mu miliony

 

Ten příběh si každý pamatuje. Spousta mých přátel pomohla. V MF DNES píšu, jak se malému Martínkovi daří. A je to víc než dobrá zpráva. Zkuste si to přečíst! Takhle před Vánocemi Vás to potěší, protože nebýt Vás, byl by to úplně jiný a zcela určitě smutný příběh…

Do kuchyně vbíhá tříletý blonďatý klučík a křičí na celé kolo. „Mamííí?“ těká očima. Nehledá však mámu, ale tetu.

O mámu i babičku přišel v říjnu při tragické nehodě, kdy se jejich auto srazilo s kamionem. Tátu vůbec nepoznal, a nejspíš by skončil v dětském domově, kdyby nebylo čtyřiadvacetileté tety, která se ho ujala, a dalších dobrých lidí.

Za dva dny, kdy Martínkův krutý osud obletěl republiku, mu na transparentní účet zřízený obcí poslali neuvěřitelných 2,5 milionu korun.
„Malej mi říká mami. Občas se splete, občas to tak už prostě má. Zvládáme to. Ráno jde do školky, já do práce,“ vypráví vůbec poprvé po tragédii jeho teta Petra.

Ze dne na den přišla o sestru i matku, se kterými žila ve skromném bytě v bytovce v obci Litochovice na Strakonicku. Zůstala jediná, kdo se v tu chvíli mohl Martínka ujmout. A vyzvednout jej ve školce, kam ho ten den ještě maminka odvedla. „Požádala jsem soud, aby mi jej dal do péče. Uspěla jsem, snažím se, jak jen umím,“ usmívá se mladá žena, která byla jednovaječné dvojče Martínkovy maminky, tedy si byly i velmi podobné.

S výchovou teď pomáhá i dědeček Jiří. „Vychoval jsem tři děti, vychováme i Martínka. Samozřejmě, že se po mamince ptá, snažíme se mu to vysvětlovat, ukazujeme mu fotky. I když jsou mu tři, uvědomuje si to. Tak to prostě je a my mu říkáme pravdu,“ říká natvrdo dědeček.

Start však veselý nebyl. Učitelky ve školce, když se ten den dozvěděly, že maminka Jitka a babička na místě tragické srážky zemřely, okamžitě věděly, že chlapeček je de facto sirotek. Bály se, že už tak krutý úděl ještě zhorší to, že mladá teta nebude zvládat platit z nízkého dělnického platu obědy ve školce, nakupovat oblečení, hračky, utáhnout domácnost s nájmem.

Hraček plná zasedačka

Okamžitě proto spolu se starostkou Čepřovic a dvěma místními studentkami založily sbírku. Kdo chtěl, mohl přinést oblečení pro malého, hračky nebo pár korun na jídlo. Upřímně – cíl byl jediný – nedat šanci sociálním úředníkům, aby chlapec skončil v ústavní výchově. „Reakce lidí byla neskutečná. Vozili desítky tašek oblečení, krabice hraček. Máme toho plnou zasedací místnost,“ ukazuje starostka Čepřovic Barbora Poláčková.

„Pro jedno dítě není myslitelné, aby takové množství užilo,“ doplňuje ředitelka čepřovické mateřské školy Ilona Louženská.

I proto se obec nakonec s tetou malého Martínka domluvila, že část oblečení i hraček poslouží opuštěným dětem v dětském centru ve Strakonicích. Dětské centrum je obdoba kojeneckého ústavu a je jediné v jižních Čechách.

Ta hlavní vlna solidarity se ale teprve blížila. Poté, co tragický příběh zveřejnila média, začali lidé posílat peníze. Starostka zřídila transparentní účet a za pouhé dva dny na něm bylo přes dva miliony korun, k dnešnímu dni téměř 2,5 milionu korun. „Čekali jsme, že vybereme pár korun po vsi, abychom pomohli s placením obědů ve školce, a nakonec lidé dokázali během dvou dnů poslat takovou sumu. Obec bude peníze dávat Martínkovi na věci, které budou potřeba, nyní připravujeme rekonstrukci jeho pokojíčku, většinu pak dáme na spoření, aby třeba v osmnácti letech byl schopen pořídit si byt a mít snazší start do života,“ vysvětluje starostka. Jen pro dokreslení – teta Petra pracuje, vydělává a na obec nepřišla s jediným požadavkem, že by Martínek potřeboval něco, na co ze svého nemá nebo co by Čepřovičtí vyhodnotili jako zbytečné. „Stará se opravdu vzorně, naprosto funguje, nechce nic navíc, co nepotřebuje,“ chválí ji starostka Poláčková.

Podobně o ní mluví i ředitelka školky, kam denně chlapce vodí.

Továrna, kde čtyřiadvacetiletá Petra pracuje, se postavila k její těžké situaci podobně vstřícně. Osmihodinovou pracovní dobu jí zkrátila na šestihodinovou, aby stíhala vyzvedávat chlapce ze školky. Přitom jí ponechala stejný plat a zrušila dvě směny – odpolední a noční. „Všem, kdo mi vyšli vstříc, bych chtěla poděkovat, stejně jako lidem, kteří se snažili a posílali malému peníze. Zvládáme to, teď sháníme nějaký větší byt, kde by mohl být Martínek i se svým psem, kterého má rád,“ doplňuje Petra. Synovci už nakoupila vánoční dárky, zejména obrázkové knížky.

Tragický příběh tak skončil téměř idylicky. Tedy až na tabu, které nikdo nechce vyřknout, ale které je cítit v pozadí téměř každé debaty s rodinou i sousedy. A tím je Martínkův otec, který jej nikdy nepoznal. Uvedený v jeho rodném listě není, byť rodina jej zná. „Projevil soustrast, ale o malého nemá bohužel zájem, jako neměl zájem tři roky. Je to ale jedno, my bychom mu ho stejně nikdy nedali,“ uzavře dědeček.

 

Václav JANOUŠ, redaktor MF DNES

Ilustrační foto: pixabay

 

 

 

Komentáře

komentářů